Pablo70 přečtené 556

Spáči 2009, Lorenzo Carcaterra

Sám příběh je dosti drsný, dobře sepsaný. Mnoho čtenářů nad osudem těch chlapců zaplakalo, když však hledali nějaké stopy jejich SKUTEČNÉHO příběhu, docela nic se nenašlo. Ani stopa po tom procesu s pomstychtivými vrahy… Koneckonců autor se přiznal, že se dopustil zbeletrizování celé kauzy, těžko říct, jak mnoho si vycucal z prstu. Příběh vypráví osobně. Je dojemné, jak jsou tito zlodějíčci a lumpové šlechetní. Trochu nudné přes tu otřesnou story. Ale jako Young adult dobré...... celý text

Vládci loutek 2011, Robert A. Heinlein

Žádná hlubokomyslná sci-fi, pouze přímočarý horor, který byl již zfilmován. Bojujeme teď v létě také se slimáky, nejsou to žádní mimozemšťané, i když se lepí pořádně! Celé to nejdřív vypadá jako boj především s byrokracií, od prezidenta USA počínaje. Ale ostří hoši to dokážou, i když Mary, zprvu se jevící jako tvrdá agentka, se změní na „ano miláčku“, zneužívanou chudinku kdesi na Venuši. Zaplať pánbůh, že tu máme jen obyčejné slimáky a naší mysli nikdo nevládne (když tak koukám kolem sebe, kolik politiků se o to snaží)! Někteří filutové soudí, že Heinlein tuto knihu napsal, aby svlékl puritánskou Ameriku do naha a pobavil se! (Jistě, jeho předci byli Němci, ti mají nudismus v krvi.) No, tak jo, letní čtení… odsýpá to.... celý text

Portrét umělce jako štěněte 2000, Dylan Thomas

Pokud máte načtené alespoň stěžejní básně Dylana Thomase, budete rozumět i jeho povídkám, hlavně těm z období jeho dospívání. (Slavného Hrbáče v parku složil jako teenager – mladí jsou často fascinování starými.) Vždyť je psal v šest a dvaceti letech, tak si na tu dobu jasně vzpomínal. Na frajeřiny, klukoviny, které vystřídal mladistvý spleen. Tak už to bývá. Jasně cítíme návrat do 30.-40. let, snad není ani potřeba modernizovat překlad. Jistá archaičnost patří k době. A některé povídky se odehrávají v hospodách, kam rád chodil. I když se tento Welšan nakonec uchlastal, jeho povídky mají svěží atmosféru. Rozhodně jsou lepší než Greenovy výtvory ze sbírky Suterén (ale jsou ze stejné doby). Zvlášť skvělá je Rvačka. Ale třeba se vám bude líbit jiná… (Hledali jsme, jak vypadalo takové kolovadlo, dnes už ho neuvidíte. Je v jedné z povídek zmíněno, že si na něm hrají děti.) Je to milá sbírka povídek, pokud jste sto naladit se na správnou vlnu porozumění a máte smysl pro mládí.... celý text

Posvátná rostlinná medicína 2007, Stephen Harrod Buhner

Doplním to, co je psáno v knize - o léčení: V lidech, kteří jsou nemocní, je hluboce zakořeněná potřeba najít léčitele, který jim bude blízký a důvěrný a který přijme jejich bolest. Mezi domorodými léčiteli je samozřejmé, že aby člověk mohl léčit, musí přijmout pacientovu bolest. Když nemocní lidé vědí, že jejich bolest byla přijata, mohou na oplátku přijmout léčbu od léčitele… Každý člověk musí snést svou vlastní bolest či vydržet půst, chce-li získat moc nad bolestí druhých. Tohle by měli číst všichni lékaři! A ještě: Dosažení posvátné rovnováhy je nezbytnou a nedílnou součástí posvátné léčby s využitím posvátných rostlin i bez nich… Jestliže léčitel v přítomnosti těžké a děsivé nemoci nedokáže udržet rovnováhu, nemůže nemoc léčit a on sám i jiní se mohou nemocí nakazit. Myslím, že posvátná rovnováha byla nahrazena pilulkami… Doktor žádnou rovnováhu nepotřebuje, pomoz si sám!... celý text

Homo Faber 1996, Max Frisch

Trochu nakašírované, není-liž pravda? Ti starší spisovatelé potřebovali dělat parafráze na antická dramata a ukazovat, že náš svět začíná být přetechnizovaný. Dělají to se vší parádou, zde se smrdícími oběšenci a zvířaty, vlekou nás pustinou tak hrůzostrašnou, až nám z toho vstávají vlasy. Ale technokrati jsou i obyčejní, jako my – kreativci, jen přemýšlejí jinak. Opravdu. Ještě jste žádného nepotkali? Nepotřebují naše knihy, protože čtou něco jiného – tabulky, návody apod. Tady je asi nepotkáte (na knižní databázi). Mají opravdu jiné myšlení … jak říkal Steve Jobs: Think different. Oh, really!... celý text

Picasso 1971, Roland Penrose

Když už životopis, tak od vrstevníka a nejlépe toho, kdo znal toho, o němž píše, osobně. I když Penrose líčí Picassův život a dílo jen do roku 1958, je to dobré. A nejlepší jsou léta avantgardy, kdy byl malíř ještě chudý, pořádal večírky (např. na počest Celníka Rousseaua), žil v Prádelní Lodi atd. Penrose má pro Picassa velké pochopení, odhaluje i jeho španělské kořeny. A nesoudí jeho povahu. Dozvíte se, komu říkal Wilbure, kdo přistál v marmeládových zákuskách, kterém městě ve šťavnaté zeleni zavodněných luk, meruňkových hájů a vinohradů se usadil. A chcete-li vidět opravdové surrealistické léto, zapněte si: https://www.messynessychic.com/2022/04/08/summering-with-the-surrealists-sea-sex-and-sun/ A pro vás, co se zabýváte uměním je zde vzkaz Maxe Jacoba: Kouzlo poezie se rodí z nejistoty mezi realitou a imaginací. Nejistota, to je umění. Obrazové přílohy vázané na text. To vše vám nabídne tato kniha.... celý text

Prosté motivy 1928, Jan Neruda

Jan Neruda začal psát tuto životní bilanci, když byly mému dědovi 3 roky. A babička ještě nebyla na světě. Dnes nebo zítra (zdroje se rozcházejí) tomu bude 190 let, co se sám narodil. Čítával jsem tyto archaické verše, když jsem byl mladý, samozřejmě je mám spojeny s časy dávno zmizelými, jejichž odlesk jsem mohl zachytit ve starém mlýně na Stříbrném potoce. Je snad pošetilé, že starý básník přirovnává lidský život k ročním obdobím? Autor s binoklem na očích, v ruce hůl, kráčí krajinou, Boubín kouří z dýmky, jeho pře, kdy skácet starou vrbu je možná směšná, ale stará vrba i starý člověk už špatně spí, tak by to i v noci cítila. Trochu komické v dnešní době? Moje matka vzpomínala na dětství ve starém mlýně: To byl ráj! (Kde je ten náš?)... celý text

Vědomí skutečnosti 1965, Graham Greene

Tyto povídky z počátku 60. let jsem mohl číst již po jejich vydání u nás. Ve srovnání se sbírkou Suterén vidíme ohromný posun u autora, který se vypsal k mistrovství. Všechny tři povídky jsou dobré, i když mě Návštěva u Morina (o náboženském paradoxu) bavila asi nejméně. Objev lese je prostý příběh genetikou pokroucených dětí na prahu objevů válečné pravdy – zde musíme pokus o postapo chápat dobově- tento žánr nebyl tehdy zdaleka tak rozvinutý jako dnes. Pod zahradou nás poučuje o dualitě světa, kde se vznik krásy podmiňuje ošklivostí, čas se natahuje a smršťuje a zajisté existuje ten pravý život zcela mimo náš. Zlato se mění v rezavý plech, jezero v malý rybníček, stejně tak, jako se měníme my v čase. Je to skvělá práce, opravdový skvost literatury. Přečetl jsem znova po 60ti letech...... celý text

Případ kulhavého kanárka 1995, Erle Stanley Gardner

Typický Gardner. Ukazuje, co vše se skrývá za banální návštěvou slečny s kanárkem v jeho kanceláři. Zločin bobtná do obřích rozměrů, Perry Mason ho hravě vyřeší a spokojen odjíždí se svou sekretářkou na cestu kolem světa. Co jiného čekat? Já si vždycky vzpomenu na Ozzyho palbu Perry Mason s tvrdými úvodními rify. Ten potřebuje Perryho, aby vyřešil jeho případ. (Ale když se jim nepokusím pomoct, mohli by se dostat na titulní stránku... Oh, yeah.) (Cd Ozzmosis.)... celý text

Suterén a jiné povídky 1963, Graham Greene

Hodně z těchto krátkých povídek napsal Greene v 30. letech 20. století. Tedy kolem 30 let svého věku. Je to na nich znát, jsou pěkně archaické, inspirace průkazně sahá až samému Edgaru Allanu Poeovi. Najdeme tu fascinaci zlem, hororem, vyšinutím nebo obskurností (jako námět likvidace Skrblíkova domu). Dva náměty zas naopak sahají po dětské naivitě či čistotě. Jiné jsou z války, z let čtyřicátých. Některé povídky se nedají dost dobře číst, jak jsou nezáživné. Ovšem můžeme tu vidět i předobraz pozdějšího románu Grahama Greena. Ty povídky, které vás nebaví, klidně vynechte, o nic nepřijdete.... celý text

Tichá dohoda 1990, Elia Kazan

Když sem normalizátoři pustili v roce 1983 tento román, byla to bomba. Osudy hlavního hrdiny jsou totiž pěkně divoké a z jejich úhlu pohledu příběh ukazuje, jak prohnilá je kapitalistická společnost. Avšak ta naše – socialistická, byla zase prohnilá jinak. Tady se jelo také na tiché dohody, a nebyly o nic lepší. Když je Evangelos souzen, musíme se obdivovat úsudku bezejmenného soudce, jeho rozjímání nad vinou a trestem. Tady by to dopadlo poněkud jinak… Avšk příběh pojednává zejména o hledání vlastní autenticity. Žijete svůj vlastní život, nebo se věčně přizpůsobujete někomu jinému? Ať doma, nebo v práci. To je nesmírně důležitá otázka - jak autentičtí v životě dokážete být. V tomto příběhu se jde až na samé lidské dno. A příčiny jsou obnaženy až na kost. Tuto knihu jsem si s chutí přečetl po čtyřiceti letech znovu.... celý text

Vypravěč 2003, Mario Vargas Llosa

Mýty indiánů jsou úžasné: Tzonkiri si všiml, že jeho žena pokaždé po návratu z pole, kde plel maniok, mu dává k jídlu neznámé ryby – Hamičky. Z jaké jsou řeky, z jaké tůně? Pareni z nich nikdy neokusila ani sousto. Tzonkiri pojal podezření, že se děje něco hrozného. Místo, aby šel na políčko, schoval se v houští a sledoval ji. Co spatřil, velmi ho vyděsilo. Hamičky vycházely Pareni mezi nohama. Rodila je jako děti. Tzonkiriho naplnil hněv. A vrhl se na ni, odhodlán zabít ji. Další si přečtěte sami. Ukázka jazyku Mačigengů: Apa Tasorintsi timatsirira enoku, nokogaigake impinkatsatasanoigakempira maganiro matsigenkaegi inkematsatasanoigakempira impegaigakempira Igoveenkariegite. Žije jich kolem 6000. Objevovat civilizace Jižní Ameriky je vždy dobrodružné. Vymřeme jednou také?... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

1915. Vychází Proměna. Kafka hledá únik před sebou samým a dokonce se hlásí do armády. Pro tělesnou slabost je však odmítnut. Greta Blochová mu porodí syna, ale on se to nikdy nedoví. Syn za pár let stejně umře. S Gretou se Kafka rozešel. Proměna: Geniální je na této povídce pouze námět. Zpracování je stejně banální jako u Zámku. Ale ve své době to skutečně odráželo Kafkovu nechuť k dobovému utilitarismu, k nutnosti mít „zajištěnou existenci“. Rodina si oddechne, když se brouka zbaví. Hrůzné a přitom směšně absurdní jsou scény, kdy po něm otec hází jablka. Tak se Kafka vyrovnával se svou existencí úředníka, kterou musel podstoupit. Nesnášel také hluk v domě, tento fenomén je také v povídce popsaný. Také s otcem neměl dobrý vztah. Inu, když se dokážete přenést přes tu všechnu absurditu a berete povídku vážně, snad by mohlo jít o opravdu vážný námět. Dnes, ve věku Úžasňákových a Spidermanů se převtěluje kde kdo, a už mám to nepřipadne tak originální, jako v jeho době. Ovšem z hlediska zpracování je to stejně šedivé, jako Kafkova kancelář v úrazové pojišťovně.... celý text

Franz Kafka 1993, Klaus Wagenbach

V současné době běží v tv seriál o Kafkovi a sledujeme, jak jeho přítel Max Brod převáží na poslední chvíli přes české hranice v kufru jeho rukopisy, které mu Kafka nařídil spálit. Když před lety v Izraeli otevřeli tento kufr, našel se mj. i rukopis brožury, o které se Wagenbach nezmiňuje, Nechci být Židem, chci jíti s lidem. Takový pokus o proletářského Kafku. Wagenbach píše, kterak Kafka navštěvoval i dělnické a anarchistické sedánky. Samozřejmě, Wagenbach psal tuto knihu před otevřením tohoto kufru a tak o ní nevěděl… Přesto je jeho útlá knížka dobrým pomocníkem v porozumění Kafkovi, řekl bych, že je to Kafka svými vlastními slovy, je dobře vyzdrojovaná s velkou dávkou citací Kafkových dopisů a deníků. Je poněkud obtížné Kafkovi porozumět, realizoval se pouze v literatuře a Wagenbach, jako Němec, pojednává i o chudobě a zvláštnostech pražské němčiny. To mnohé napoví, když čteme Kafku přeloženého. Ostatně Kafka v jednom dopise Jesenské podotýká, „Nikdy jsem nežil mezi německým lidem“. Zde se dozvíte základy Kafkova života, na kterých můžete budovat k němu svůj vztah. Jen jestli to dokážete. Ta doba už je tak vzdálená a XIX. století je hrozně zapeklité… taková Kafkárna.... celý text

Komu zvoní hrana 1970, Ernest Hemingway

Po 55ti letech se vracím k této knize. Nedojímá mě už ani tak zmařená láska Jordana a Marie, zato si velmi silněji uvědomuji, komu zvoní hrana – což je motto knihy. Zvoní tobě, tedy mně a vám všem. Válka je kurva, zazní z úst románové postavy a vy si uvědomíte, jaké krutosti se dějí. A vlastně je to celé zbytečné, jako ta jakoby ofenzíva, která je jen dalším omylem této války. Hemingway nemohl přehlédnout sovětské čistky v povstaleckých řadách, kdy ve jménu ideologie a „opravdového“ komunismu vraždili rudí komisaři své spolubojovníky, anarchisty a trockisty. Vlastně ani hlavní hrdina nebyl žádný komunista. A zcela správně je zde napsáno: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. V knize se objevuje řada Hemigwayových přátel a známých. Tak např. Maria nese jméno zdravotní sestry, kterou potkal v roce 1938 u Matará. Robert Jordan měl některé rysy majora Roberta Merrimana z 15. brigády. Pilar se jmenuje po Hemingwayově jachtě. 32. kapitola je pak cynickým intermezzem, v kterém ukazuje svůj hněv, který cítil k oběma bojujícím stranám. Té ideologie na něj bylo opravdu moc. Stále živý válečný příběh. Ty občanské války jsou nejhorší… Za jak dlouho se dá prožít celý život? Děj se odehrává v 68 hodinách a Robert Jordan leží na borovém jehličí jako na jejím začátku...... celý text

Katedrála 2017, Raymond Carver

Carver věděl, že nakonec umře, měl rakovinu. A tak se snažil se čtenáři podělit o dobré i horší ze života. O bolest i radost. Uměl popsat čekání na něco, když jsme uprostřed všedních dní a vlastně se nic neděje. Uměl psát o erozi lidských životů, způsobenou pomalou rutinou, do které se dostáváme. Věděl, že neštěstí a smůla jsou každodenní všednosti. Láska je křehká a pomíjivá a stejné jsou i city mezi lidmi. Lidé ani nechápou hloubku svých krizí, protože nechápou jejich příčiny. Nerozhodnost, nevědomost, rozpaky, to všechno způsobuje chybnou komunikaci a zástupné činnosti jako jídlo, úklid, nákup, alkohol, čumění na televizi… Dokázal z minima vytěžit maximum a naslouchal obyčejné mluvě a ve svých pracech ji přesně napodoboval. Nápodoba byla jeho silnou zbraní, často psal parafráze např. na Čechova a v této sbírce naleznete i Pochůzku, povídku o smrti A.P. Čechova, autora, kterého miloval. Bože, i smrt je tak obyčejná, už ji má za sebou… Jeho povídky jsou jako náš život.... celý text

Davitina harfa 2004, Chaim Potok

Trautenberk volal – To kyselo je moc kyselý! Říkám – Ten židovský román je trochu moc židovský. Ale koneckonců je o chasidech, ortodoxní Židy jsem viděl prvně v Paříži a měli moc pěkný pejzy. Ale vážně: řada Židů se dala do služeb komunismu a jak víme, byli to sami komunisté, co je zlikvidovali. Viz Slánský a spol. V SSSR Stalin. Potok ale vypráví tento příběh viděný dětskýma očima. Na jeho pozadí je kolotoč hrůz, které si můžeme jen domýšlet. Jak se s ním mladá hrdinka setkává, dopátrává se opravdové reality. Je příznačné, že se její matka nejprve odklání od víry předků, aby se do ní posléze mohla navrátit. Naši komunističtí Židé skončili na šibenici. Leitmotivem knihy je bezesporu únava. Všichni jsou permanentně unavení. Jinak se kniha čte svižně, dětský pohled na svět je většinou přehledný, čemu dítě nerozumí, nepodléhá rozboru. Velká část se odehrává za občanské války ve Španělsku, zajímavá je i konfrontace s křesťanstvím zprostředkovaná otcovou sestrou. Předpokládám, že Potok psal tuto knihu pro souvěrce, sám se v tóře nijak nevyznám.... celý text

Dobré umírání 2005, Ira Byock

Na konci své knihy, kde popsal tento odborník na paliativní péči několik případů ze své praxe, konstatuje, že nezáleží ani tak na tom, co dělá, ale jak s takovým pacientem opravdu JE. Jak se dokáže dostat k podstatě jeho odcházení. A takových lidí je proklatě málo. Doktorů zajisté ano, ale těch, co chápou tuto pravdu, ne. A pak také konstatuje: Poselství přestárlým a nevyléčitelně nemocným zní: Omezte svou spotřebu zdrojů a uhněte z cesty, aby zde bylo místo pro ty, kteří jsou mladší, aktivnější a pořád ještě schopní přispívat společnosti. Ale ti, co takoví dnes jsou, ještě netuší, co na ně v závěru života čeká. Jednou také zestárnou a budou na okraji společnosti. Byock říká: Smrt je kosmický zvon. Ale samotné umírání nemusí být tak vzletné. Zde popsané příběhy, jsou zajisté jen zlomkem jeho praxe. Je třeba si vážit každého života, neboť s jeho koncem mizí kus našeho světa.... celý text

Pú a tao 1996, Benjamin Hoff

Zvířata, která jednají jako lidé, se objevují v Ezopových bajkách a určitě i dříve. Lao-c psal o Tau také dost dávno. No a dohromady to dal B. Hoff. Ovšem Milneův Pú má v sobě silnou dávku iracionality. Proto se výborně hodil k účelu informovat o taoismu širokou veřejnost. Nedá se nic dělat, Pú je ten nejnenucenější medvěd, jak je zde konstatováno. Co se týká obvinění Hoffa z jisté zapšklosti vůči exaktním vědám, nutno předeslat, že mezi Západem a Východem jsou jisté kulturní odlišnosti. Tak například motýla chápe vědec ze Západu jako okřídlený hmyz sající nektar, zatímco Japonec ho popíše jako létající květinu. Na svých osobních stránkách Hoff líčí své trable s nakladatelstvími, ovšem příčinu se nedozvíme. Hoffova kniha se stala bestselerem. Jako autor se snažil zabránit jejímu elektronickému šíření. Nenapadlo ho asi, že to budou samotní čtenáři, kteří umístí tuto knihu na své weby volně ke stahování. Kniha je půvabná a nenucená, stejně jako celý Pú. Doporučuji.... celý text

Sebrané povídky II. 2008, Saul Bellow

Vyrostl jsem na tradici českých povídek, proto mi moc neříká Bellowova intelektuálština. Píše: Ještě horší jsou křečovité slovní hříčky, od nichž se nedokážu odpoutat. Tohle je žena, která slyší „kost“ v lidskosti. Tohle je muž, který slyší „myš“ v myšlenkách. Děj v zlodějinách. Stopy krys v krystalu. Bellow skáče v povídkách z jednoho detailu na druhý, je obtížné sledovat, zda ty stopy krys v krystalu jsou či nejsou. Není pochyb, že jsme se ztratili v lese tištěných slov, praví se v doslovu, kde je adorován smysl Bellowa pro stručnost. Naopak. Je to snaha o komplexnost vyjádření, každé hnutí mysli je dočista popsáno a vyjádřeno. Dějovost je téměř rovna nule. Tak jestli vás zajímá psýcha tohoto nositele Nobelovy ceny, zde jsou jeho povídky. Na milost beru jen tu poslední. Ne, že by Bellow neuměl psát, leč jeho psaní ke mně mluví neznámou řečí… A když jsme už u těch kamarádů – jedině ten sedmnáctiletý kluk by se mohl stát mým kamarádem.... celý text