Básník (Román o Ivanu Blatném)
Martin Reiner
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/202540/bmid_basnik-roman-o-ivanu-blatnem-tm4-202540.jpg
5
220
220
Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919–1990) zabývá usilovně již třicet let. Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu. Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil. Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní. Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem. První vydání.... celý text
Přidat komentář
Reiner, sám básník, si netroufá zhodnotit byť jeden Blatného verš. Je to sympatické a kolegiální, byť je to vlastně nedostatek této knihy. Není to monografie. Reiner popustil uzdu své představivosti, barvitě popsal život tehdy mladých básníků, sex i pitky, jejich vztahy. Nedávno jsem objevil článek o životě francouzských surrealistů v létě 1937 u moře, radovánky s jejich ženami nahoře bez mluvily za vše. Krásné odstavce o přátelství s Ortenem jsou povznášející...
Blatného život byl přeražený vejpůl jeho emigrací. U básníků, kteří zůstali, mění režim umění v politiku. Blatného pasivní rezistence končí v blázinci. I StB, která ho vyčmuchá, zjistí, že je pro ni nepoužitelný. Zbývá psaní na role hajzlpapíru, které personál cvokárny stejně vyhazuje. Koneckonců prý stejně chodil i na záchod jako básník...
Jsem z generace té druhé vlny exulantů po roce 1968 a řada mých přátel odešla také do emigrace. Těm ale už většinou nešlo o život a zapustili v cizině kořeny. Z jejich vyprávění vím, že to trvalo 10-15 let.
Vzhledem k tomu, jak dlouho knihu Reiner psal, nečekám, že někdo takto vypíše osudy Kainara, Nezvala a dalších, alespoň tak, jako se o to pokusil v této knize její autor. Moderní pohledy na mínusy a plusy historie už ohýbají fakta, která jsou často neúprosná. Snad jednou… Ale se zájmem jsem si tuto knihu přečetl. Nakonec, jak praví klasik – Každá báseň je košíkem slov nastaveným k jejich zvážení. Tož važte sami.
Byly to krásné večery ve skvělé společnosti. Děkuji autorovi, ale i básnikovi. Autorovi za krásně a poutavě napsanou knihu. Blatnému za to, jaký byl. A závěr knihy =vše se vyřeší, život uplyne a dávné spory ztratí na důležitosti. Dvacáté století je pryč.
" televize se opravdu stala konkurencí Boha. Ona je nejen tím, kdo všechno ví - je vševědoucí - ale také tím, kdo všechny lidi vidí a zná jejich hříchy."
" připomínal línou kachnu, která se na rozdíl od svých kolegyň nechává nést proudem a čeká, co k ní voda přinese. Ostatní kachny lítají jako splašené, usilovně shánějí potravu.... Ale na konci dne se ukáže, že na tom vlastně nejsou o moc líp. "
Po "Daleko do ničeho" od Petra Hrušky, věnující se životu básníka Ivana Wernische, je to jistojistě má druhá nejoblíbenější "Ivano" biografie. Velice čtivé, obsahově rozmanité, líbí se mi plynulé přechody forem a vyčerpávající obsah, který z knihy dělá opravdový skvost. Vřele doporučuji.
Naprosto skvělá kniha, psaná s nadhledem a ironickým humorem, tak lehce a členitě, že je pocitově daleko tenčí, než vizuálně. Moc mě baví autorovo hraní si s jazykem, míchaní zdrojů a občas i časových rovin. Poprávu oceňovaná kniha, velice hodnotná nejen jako dokument, ale snad ještě více jako dílo.
Notabene když se o této knize zmíní bohemista, je to zpravidla lkaní nad tím, že se Reiner rozhodl ponechat knihu jako román (s deklarovanými "95% 'tvrdých' informací") a nedotáhl ji do podoby monografie. Přitom kolik zdrojů autor sehnal o kolik času nad knihou musel strávit se skoro zdá, že chybělo možná právě tak 5%.
Tudíž jde o autorovu volbu, což lze brát snad i jako naschvál a provokaci a vlastně se to k tónu knihy hodí. Ti, kdo si na to stěžují tak jen stvrzují autorský záběr.
Osobně je mi líto pouze to, že když se Reiner tolik soustředí na Blatného jako osobu (a neváhá hodnotit a interpretovat chování nejen jeho, ale i spolusty jichých aktérů knihy), nedal si jakožto znalec svého subjektu a básník víc práce s podrobnější interpretací jednotlivých sbírek.
Např. zcela mimoděk na jednom místě Reiner zmíní, že Hledání přítomného času je Blatného dosud nejslabší sbírka. To je dost odvážné tvrzení na to, že není podepřeno jediným argumentem. A to velká škoda, protože natěšený čtenář se samozřejmě ptá proč. Jsem tak nakonec (při všem nadšení, protože kniha je skvělá) zklamán stejně jako výše zmíněný literární vědec, protože stran Blatného poezie jsem se toho dozvěděl překvapivě málo.
"Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výraznějj přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či za básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný."
"Každý okamžik je hodný básně."
Reinerův počin ukazuje, že nic nelze redukovat na encyklopedická hesla. Jistě, Blatný by se dal popsat nějakými adjektivy: nepraktický, pasivní, podezřívavý, citlivý, úzkostný, nesamostatný... I jeho životní mezníky by šlo vytyčit: smrt rodičů – předemigrační sbírky – hospitalizace – poemigrační sbírky. Možná je ale sugestivnější sepsat šestisetstránkovou knihu a udělat z jména v učebnici člověka. Dlouho jsem nebyl u prózy tak čtenářky strhnut a dlouho jsem z prózy necítil takové nadšení a zapálení pro psaní, však autorův styl občas jako by připomínal Blatného psaní ("Pokoje se zaplňují, kadróba v předsíni nestačí polykat další a další kabáty, klobouky jí obrůstají jako kolonie chorošů...").
Vyprávění je sice (s drobnými přeskoky) lineární, ale různé události zasluhují rozdílné formy. Většinou sice převažuje vyprávění dokumentárního rázu, ale někde Reiner využívá archivní materiály (úryvky z deníků, korespondenci, hlášení, dochované rozhovory) a třeba s nálety na Brno se nelze popasovat jinak než formou povídky. Díky tomuto pozměňování náhledů na Blatného život nepřestává dílo působit sugestivně.
Jsem rád (spíš bych se možná hrozil, kdyby to u knihy s názvem "Básník" bylo jinak), že na Blatného poezii se nezapomíná, byť bych ocenil ještě více "textů o textech" – například prvotina Paní Jitřenka je v knize zmíněna jen letmo, Blatného kniha pro děti z roku 1946 je zmíněna až v kapitolách o exilovém období. Každá kapitola je uváděna příznačnými verši (někdy i velmi juvenilními), verše hrají velkou roli jako důkazy o Blatného konání v životě; to může být trochu ošemetné, přece jenom se v básních nelze vyhnout stylizaci, ale myslím, že v daných případech je Reiner používá citlivě.
Vůbec je z toho znát mnoholetá práce s archivními materiály a kdejakými texty, Reiner se na okraj zabývá nejen Blatným, ale i lidmi, kteří se okolo něj ochomýtali – Koláře, Nezvala, Ortena (Blatného věnec na pohřbu tohoto básníka je jeden z nejemotivnějších momentů), Chalupecký, Kainar, Matysová, Lederer a samozřejmě Frances Meachan, žena, která má na "Ivánkově" znovunalezení značný vliv. Ten kulturně-historický kontext je nesmírně cenný a dokáže Blatného počínání objasnit.
Mé čtenářské nadšení převažuje nad nedostatky, které jsou navíc diskutabilní, protože plynou z nejasného žánrového vymezení: od románu bych očekával méně široký kontext, od non-fiction zase absenci fabulace a méně expresivních hodnocení (například není nutné rýpat do surrealismu 21. století, když chce autor zdůraznit surrealistické podlaží Blatného básní). Ale možná tato kniha nechce být ani jedním a možná je to tak dobře: takto vystavěné dílo oživuje zájem o básnické dílo a zároveň si ponechává pečlivou a sofistikovanou formu.
Pro mě nejkrásnější kapitoly a části o "Ivánkovi" či "Mlokovi": surrealistické počátky, přátelství s Ortenem, ambivalentní spojení s Chalupeckým, "antiBlatný" kampaň po emigraci, napadení kvůli neposkytnutí cigaret a obsese písankami, čokoládami a cigaretami. A existence Ortenovy zapomenuté knihy Podivná smrt Filipa Frieda.
V knize zmíněné fotografie a audiozáznamy lze nalézt na této autorově stránce:
http://www.martinreiner.cz/7-ivan-blatny
Ivan ještě v noci zapíše v pokoji pár veršů, ale když pak usne, najde si ho "pavor nocturnus" a sáhne po něm děsivým dlouhým spárem –
Ve snu vidí plameny šlehající z vnitřků dávno ohořelých domů, ze kterých trčí vzhůru jen pobořené zdi. Je to oheň, který se nedá uhasit. Ulice zůstaly prázdné a on tu stojí úplně sám. Vzduch je plný vzdáleného temného dunění a někdo, koho není vidět, křičí: "Vrata! Vrata!" Ivan se vrhne ke dveřím, potom k dalším a dalším, ale všechny jsou zamčené. U posledních vrat, na samém konci ulice, leží zhroucená stařenka. Má zohavený obličej, na který zřejmě spadl veliký těžký předmět. A Ivan náhle zcela jasně ví, že musí bezvládnou ženu pohřbít. Vleče ji proto kamsi do pole, jež se od konce ulice táhne dozadu k nízkému obzoru. Stařenka je strašně těžká. Ivan cítí takovou slabost, že by neuzvedl ani lžíci s polévkou. Ale ví, že musí.
(s. 184)
Tyjo, jak to říct... díky téhle knize jsem se opravdu dozvěděla hodně nového o básnících a spisovatelích 20. století, jak jsem je ještě neznala. Především Ivan Blatný byl pro mě nikdo a stal se z něj NĚKDO! A to všechno kolem - neuvěřitelné a Martin reiner má můj velký dík za tak krásně zpracovanou a navíc úžasně čtivou knihu. Díky!
Životopisný román o Ivanu Blatném (1919–1990), který se mi hodně, velmi zalíbil! Velice dobře napsaný. Zaujal mi kromě jiného pozoruhodný způsob, jakým se básník dostal ve Velké Británii, kde byl v exilu, ke Škvoreckému a k vydání svých knih. Právem literárními cenami ověnčené dílo, které mi oslovilo a silně zaujalo svým zpracováním. Doporučuji. Text proložen hezkými básněmi, které Blatný vytvořil.
I když měl básník značnou část svého života tragický osud, román šlo dobře vstřebat a nepropadat přitom malomyslnosti. Bylo to zajímavé, vhled do života uzavřeného, nadaného umělce.
Martin Reiner odvedl skvělou práci, díky za ní!
Tohle bylo fenomenální! Opravdu zaslouženě oceněné; dát dohromady veškerý materiál a sepsat z toho 600stránkovou knihu, která je napsaná tak kouzelně a citlivě, že si dokáže udržet vaši pozornost po celou dobu, a nakonec se vám zdá ještě krátká. Už dlouho se mi nestalo, že bych takový obsáhlý román přečetla tak lehce. Myslím si, že tohle je opravdu velmi inovativní a příkladný způsob toho, jak by se mohly psát literární biografie bez toho, aby se topily v suchých faktech a odborných deskripcích. A nejde tu jenom o Blatného, kterého vám kniha ukáže vskutku v mnohem jasnějším světle než jenom jako básníka-blázna, který prožil většinu svého života v psychiatrických ústavech. Způsob, jakým autor dává celý Blatného život do širokých kulturně-politických kontextů, dělá z téhle knihy velmi srozumitelného a zajímavého průvodce českou (domácí i exilovou) literaturou druhé poloviny 20. století, kterou autor mozaikovitě, a přece koherentně vyskládal tak umně, až se zdá, že Blatný (ač většinu let daleko v Anglii) byl páteří celého kulturního života, který se mezitím v Československu a exilu odehrával. Pokud máte chuť dozvědět se něco nejen o tomto vskutku význačném a mýty opředeném básníkovi, ale také o obecnější situaci v české kultuře za války a během následného komunistického režimu, tohle je skvělá příležitost, jak toho dosáhnout, a neumřít u toho nudou nebo to nezavřít po pár stranách, protože je to pro neliteráta nesrozumitelné (jako mnoho odborných literárněhistorických publikací).
„Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný.”
Opravdový majstrštyk.Komplexní kniha,emotivní,ačkoliv psána v poloze lehce
shovívavého odstupu,je patrné nejen badatelské úsilí,ale i autorovo velké zaujetí
a sympatie/ne ale nekritické/ vůči svému hrdinovi.
Asi nejpozoruhodnější se mi na Blatného osudu jeví ta předlouhá 37-letá dobrovolná
izolace v anglických psychiatrických léčebnách.Ani ošetřující psychiatři by za jeho
diagnózu paranoidní schizofrenie asi ruku do ohně nedali,život ale Básníkovi určitě
komplikovat nechtěli/koneckonců to byl zřejmě pacient nenáročný,tedy ideální/.
A tak,zbaven existenčních starostí,se mohl Ivan Blatný věnovat zcela svobodně tomu
jedinému,co uměl-psaní poezie.Výborné poezie.
Informace M. Reiner shromažďoval už od roku 1986, knihu začal psát v roce 2000,pak ji přerušila opět se k ní v roce 2009 vrátil.
Krásné a poeticky napsané.
(2015)
Životní příběh Ivana Blatného ve značně osekané a nedostatečně ozdrojované formě jsem si pamatoval z gymnázia. Tehdy mi byl Blatný líčen jako člověk, který v důsledku paranoidní schizofrenie a strachu z komunistického režimu a jeho pohůnků skončil v britské psychiatrické léčebně.
Hodiny literatury ale mají své limity. Člověk se v nich nedozví detaily o životě Nezvala nebo Ortena, i když pro interpretaci a pochopení jejich díla jsou naprosto klíčové. Po přečtení Básníka už budu číst Nezvalovu poezii vždy jen s pomyslným úšklebkem a do Ortenovy Dvojité tmy se pustím znovu, protože bych snad mohl jeho básním porozumět více, než na první pokus (kdy jsem o Ortenovi věděl jen to, že ho srazila sanitka... což ve svém důsledku může být také jen půl pravdy). V některých místech byl Básník až takovým literárně-intelektuálním bulvárem své doby.
A obraz Ivana Blatného, který z ní vychází, je nadmíru lidský. Poeta s hlavou v oblacích, jenž nemá nouze o dámskou společnost, ale kde mu byl dán talent literární, hluboce postrádá dovednosti pro praktický život. A tak jsem vlastně zjistil, že tahle během času a vůlí režimu zapomenutá básnická ikona první republiky nebyla možná až tak moc paranoidní, ale uměla si vybrat místo, kde bude mít klid na to jediné, co považovala v životě za důležité - na psaní poezie.
Život básníkův sepsaný básníkem mě ovinul hebkým navlhlým šálem s vůní tlejícího listí. Příběh ve mně zůstal uložen ve sklípku Obilního trhu, občas vypluje na povrch zatopená vzpomínka na cosi ztraceného... Za tuhle píli sebraných dopisů, článků, básní a záznamů a za lehkost bolesti a zoufání tisíckrát děkuji. Pánům Blatnému i Reinerovi.
Tak velkoryse pojatý a velkolepě rozkročený projekt si vyloženě říkal o neúspěch – nezdálo se být možné udržet tolik různoběžných motivů na uzdě a nechat je sloužit společnému cíli. Nevěřil jsem, že by se to mohlo povést a přistupoval ke knize s docela velkou skepsí. Ale podařilo se, kupodivu! A tak se naučná kniha a beletrie netlučou, ale doplňují. A pokus o intimní portrét, složený z informací spíš tušených než doložených, se velmi dobře vzájemně podpírá s velkými dějinami minulého století – nejen že si vypravěčské linie nekonkurují, ale doplňují se a dotváří sourodý výsledek, kterým je suverénně vyprávěná a velmi čtivá kniha.
Jistě, na 600 stránkách se zcela vyhnout slabým místům nejde. Některé postmoderní odbočky nebyly nosné a jejich případná absence by celkové vyznění románu nezměnila – asi by nikdo ani nepoznal, že kus chybí. A autorskému hlasu, který do děje v plurálu vstupoval, by slušela větší pokora: Reinerova ironie je občas za hranou přijatelné hravosti, třeba když popravy českých politiků po příjezdu Heydricha uvede větou „Němci zavírají česká divadla, zároveň se ale nedá říct, že by se nestarali o zábavu.“ nebo sérii úmrtí moravských básníků uzavírá informací, že se Jiří Mahen „pro změnu v podkroví svého domku oběsí na šlích.“ Snad tím Martin Reiner chce těžká témata odlehčovat, snad chce nějak vyvážit svoji posedlost tématem, ale příjemné mi to moc nebylo.
U knih, které zpracovávají historická témata beletrizujícím způsobem je vždy zásadní otázkou pravdivost popisovaných scén. Martin Reiner v tomto smyslu situaci nijak neprojasňuje a já musel mnohokrát konstatovat, že prostě netuším, jak moc se v té či oné situaci jedná o autorskou fabulaci. Když si například čtu o tom, že Ivan píše dopis své milence, ale nakonec ho roztrhá: je to jistota (dopis se někde našel roztrhaný a šlo z něj přečíst, co bylo obsahem), pravděpodobnost (o dopisu někomu povídal a více lidí si na to vzpomnělo) nebo předpoklad (Reiner si říká, že je to něco, co by Blatný asi tak v dané situaci udělal)? To prostě nevíme. Ale zatímco u jiných témat mně tato nejistota hodně vadí (třeba když čtu reportážní knihu o Breivikovi nebo o operaci Anthropoid), tak tady jsem nad tím po prvních stranách mávl rukou, rozhodl jsem se, že pro jednou nebudu pedantický puntičkář a budu si román užívat jako román ... navíc hlavní hrdina je přece surrealista a surrealismus přece nemůžu podrobovat fact-checkingu :-)
Pro mě je hlavním tématem románu svoboda. A nejde jen o svobodu občanskou a uměleckou, o kterou Ivana a jeho přátele připravují hned dvě po sobě jdoucí totality, jakkoli je zde zejména téma kolaborace s komunismem výborně popsáno – s mrazivou přesvědčivostí. Jde víc o svobodu individuální, o možnost si zvolit vlastní příběh. Na první pohled v tomto ohledu Ivan Blatný (ten románový!) prohrál, vždyť dokonce i v tom poválečném Československu by asi žil ve větší „svobodě“, než v anglickém blázinci! Jenže ... ono to tak je, jen když svobodu považujeme za stav, ve kterém se neustále můžeme rozhodovat z maxima možností. Svoboda Ivanova (toho románového!) je jiná, je to svoboda strážce majáku, svoboda řeholní sestry – svoboda vybrat si pro sebe to nejdůležitější a toho se držet. Proto je pro mě románový portrét Ivana Blatného portrétem svobodného člověka.
Poctivé svědectví o literatuře a dějinných souvislostech dvou totalit v tíživém životním příběhu talentovaného básníka.
Muže, ne zcela uspořádaného života, kterého však díky mnohým okolnostem rodinným i společenským absolutně nelze soudit.
Celým jeho životem se prolínají tísnivé skutečnosti, které ho opakovaně přivádí na pomezí zdraví a duševní nemoci.
(Mnohé mi rezonovalo třeba se současnou citlivou "kauzou" Cyrila Höschla)
Šíře souvislostí a snaha autora o co největší nadhled i detail je fascinující. Mnoho let žil "uvnitř básníkova příběhu", který nenechal zapadnout a dokázal nám zprostředkovat velice pestrý až vyčerpávající obraz. Ivan Blatný si to jistě zaslouží. Jsem vděčná za rozhlasovou adaptaci jako výraznou ochutnávku knihy, na kterou momentálně nemám čas ani dost soustředění. Jen mám trochu dojem, že ve zkrácené verzi víc vystupuje jemný bulvární nádech. Časem snad porovnám s knihou.
Míra prožitku spojená se čtením dozajista koreluje s počtem a hloubkou protnutí se obsahu knihy s osobní a emoční rovinou čtenářovou. Jsem protnut na mnoha úrovních, jsem protnut tolikrát a natolik, že jsem knihou krájen, prostupován a naplňován. A kniha atakuje mé srdce na úrovni emočně intenzivní zkušenosti brněnské, kde se literární obrazy překrývají s těmi osobními, obrazy brněnských zákoutí nakoukávaných v oněch nejsvobodnějších dobách zpustlých návratů z hospod, které mi daly šance bloumat a bloudit (v Blatného díle narážím už na druhý odkaz na Rosničku, hospodu z mých nejoblíbenějších). A Kniha do mě proniká skrz literární odkazy a souvislosti, jež mi byly vstřebávány během mého studia, ale především se do mě zarývá jazyk, kterým dělá knihu knihou a na kterém a za kterým je cítit ruka a srdce básníkovo, tedy ruka a srdce Martina Rainera. A kniha evokuje myšlenky a tenze básnické a nutí mě do prvních marných pokusů vepsat kus sebe do papíru. A převaluje myšlenky v mnohokrát probádávaných rovinách a znovu otevírá skříňku s tématy, které se snaží dobrat odpovědi, co z člověka dělá umělce. A opět mě svádí přiklonit se k psychologicko-environmentální koncepci, tudíž že umělec je definován především prostředím, bez kterého by možná slabě byl, ale nikdy by nebyl vyslyšen a tudíž by umělecky nežil, ale živořil.
Pro mě čtenářský prožitek roku 2019.
"Skutečné umělecké nadání je dar a prokletí. Nesmíš se jej zříci; ani to nejde. A budeš pít z tohoto zázračného pramene, dokud tě nezahubí…"
Všechno, co jste chtěli vědět o Ivanu Blatném, ale v hodinách literatury vám to neřekli. Martiner Reiner unikátním způsobem mapuje a oživuje pozoruhodný osud jednoho básníka, jehož životní příběh je - vzdor jeho anglickému exilu - zároveň příběhem české literatury 20. století. Přes množství informací, které na nás autor místy poněkud neústrojně hrne (řada odboček vypovídá spíše o potřebě podělit se o zajímavý badatelský objev, případně o nějakou čtenářsky vděčnou pikanterii, než o pokoře vůči celkové skladbě díla), kniha udivuje svou relativní celistvostí i samozřejmým spojováním prózy, poezie a literatury faktu. Reiner sice neskrývá svůj obdiv vůči Blatnému, ale zároveň si od něj drží odstup (pohlíží na něj převážně perspektivou druhých, jeho samotnou přejímá vzácně, málokdy se snaží myslet za něj) a píše s velkým nadhledem: „Kdybyste se náhodou někdy octli ve weeleyském krematoriu - a nebyli přitom ústředním hrdinou - zajeďte si po obřadu spíš do Clactonu, k moři.“
Je nemyslitelné, že by se stejné péče dostalo každému našemu literátovi, jenž si ji zaslouží, nicméně jde o dílo splňující to, co pár encyklopedických hesel nikdy nedokáže - pochopíte díky němu, kdo Ivan Blatný byl, jak psal, pro co žil. Na několik hodin se stanete obyvateli jeho světa, v němž bylo možná smutku a osamělosti víc než radosti, ale který budete přesto jen neradi opouštět.
Tak tohle byl mazec. Úplně chápu, proč kniha obdržela Magnesii Literu. Úžasný, skvělý, jedinečný. Nečekala jsem nic a dostala jsem strašně moc. Úžasný jazyk, neskutečně moc informací, provázanost s historií. Naprosté top. Je to kniha pro náročnější čtenáře, ale rozhodně stojí za to. Zařadila bych ji jako povinnou četbu v posledním ročníku gymplu. Doteď si pamatuju, jak jsem ty básníky ve škole nenáviděla a u maturity se mě na Ivana Blatného dokonce ptala předsedkyně komise. A teď konečně chápu proč. Po přečtení by se už do hodin nemuselo ani moc chodit. Na tuto knihu dlouho nezapomenu a určitě se k ní ještě po čase vrátím.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Básník (Román o Ivanu Blatném) |
| 2010 |  Tři tatínci a maminka |
| 2009 | Lucka, Maceška a já |
| 2008 | Plachý milionář přichází |
| 2016 | Jeden z milionu |
Kniha, kterou jsem měl dlouho v knihovně a chystal jsem se na ni, protože některé z básnických sbírek "hlavního hrdiny" jsem již četl. Před mnoha lety mě na tento román navedlo rozhlasové zpracování. Kniha nabitá nejen údaji o Ivanu Blatném, ale také Nezvalovi a dalších umělcích meziválečného období. Mnoho věcí jsem si připomněl, ozřejmil a asi i pochopil. O životě Ivana Blatného jsem povrchně to základní věděl, ale až nyní jsme asi lépe pochopil, jak číst některé jeho básně. Způsob dotvoření příběhu je skvěle umělecky zvládnutý.
Nejsem učitel, ale kdybych u maturitní zkoušky ve čtenářském deníku u studenta viděl, že četl tuto knihu, asi bych ho z poezie ani nezkoušel, protože ta kniha je skutečně zásadní almanach tvorby a básníků. Jsem rád, že jsem si mohl tak rozšířit a prohloubit své znalosti.
Zapůsobilo na mě i autorovo hodnocení toho, kdo se sešel na pohřbu Blatného. Hříšníci, polepšení hříšníci a andělé.