Pablo70 komentáře u knih

- Celou noc jsme si povídali o Kerouacovi a Cassadym, seděli jako Buddhové a pak spali v té jeho kapitánské posteli.-
Hrabu se v Ginsbergovi, vzpomínám a žiju. Četl jsem jeho názory v časopise a ulítl jsem na tom, uvědomil si, že i jinde jsou lidi jako já. Hluší a němí bardi malují rukou rychlá oslnivá gesta (jako bych nebyl jedním z nich).
Píšeme stejné verše jako (Kerouac, Snyder, Ginsberg)
co ještě zbývá/ nezbývá
Ještě pár let žít v mysli svých dětí
a kroužit instantním vesmírem
Náš dech je také výrazem ducha
a kosmický požární hydrant je jen
Obrovský kosmický hovnocuc!
Nikdy přesně nevíte, která bije
Že jo?

1 04.02.2024

Gaiman, ten se teda pořádně posunul ve stylu a čase proti jiným autorům!
„Brouzdal jsem tekutým světem, volal jsem a rozhlížel se, jestli někde někoho uvidím...“ /Goliáš/
„Vy jste teď nějakou nanosekudu úplně mimo, jen tak se vznášíte, než Londýn zase rozjedem,,,“
Čas jede dopředu, dozadu, paralelní svět.
„...cítil jsem, jako bych sebou cukal sem a tam ve smyčce videa, věděl jsem, co se děje, ale nemohl jsem na tom vůbec nic změnit...“
Zrychlování času.
„To už je fůra let. Půl života.“
„Asi 37 minut jedeme ve zrychleném modu...“
„Trvalo to 30 vteřin a každá chladná vteřina trvala jako malé navždy.“
Transmutace!
„Brzy zemřu. Ale těch posledních 20 minut byly nejlepší roky mého života.“
Podobně i Borges, ten nevěřil, že cestoval řekami času, ale měl podezření, že na chvíli měl v držení a sám byl držen odvrácenou stranou věčnosti. Čas je iracionální. Je něčím, co intuitivně chápeme docela dobře, až do chvíle, kdy jej máme popsat. Smysly vzniklé evolučním tlakem nás možná klamou, takže vnímáme jen jeden čas a nikoliv mnoho odstínů paralelních časů, které mohou být navzájem oproti sobě poněkud posunuty. Isaac Newton se domnívá, že každý nedělitelný okamžik je všude. Problémy nastanou, když podobným způsobem začneme uvažovat o budoucnosti.
Slavný citát: „Čas je substance, ze které jsem udělán.“
Gaiman se vydává do světa, kde lze rychlost času řídit.
Můžeme být na více místech najednou?
Žít paralelně více životů?
Být sám sebou i někým jiným?
Gaiman: „ představoval si čas jako tůň nebo louži uvažoval, zda existují místa, kde čas těžce visí, místa, kde je shrnutý na hromadu a svázaný...“
Lze svázat čas a shrnout ho na hromadu?

2 02.02.2024

Čtenářce Sgjoli – To opravdu neshledáváš na Holdenovi nic pozitivního?
Po shlédnutí filmu Můj rok se Salingerem jsem se po necelém půlstoletí vrátil k této knize (děj jsem dávno zapomněl, jenom na předsádce zbylo věnování ...kterým věnuji „jednu ze svých nejmilejších knih“ někomu, kdo už se mnou dávno není).
Také jsem utíkal z domova, ale dokázal jsem to jenom na jednu noc Holden možná v sobě zrovna zatraceně tápe, ale má to už v hlavě zatraceně dobře srovnaný. A myslím, že se v životě neztratí, jen co se bude moci postavit na vlastní nohy. Třeba to bude trvat, ale nemám strach, že by to nakonec nedokázal. Je už svůj a to je dobře. V důležitých věcech má jasno. O to ostatní se musí se životem poprat.
Jedna ze špičkových knih o dospívání.

10 27.01.2024

Básně Levertovové jsou velmi ženské a osobní. Hlavně jejím vnímáním světa. To ale je někdy zkaleno těžkým osudem žen spojeným se skepsí. Napsala: Život za životem plyne/ bez poezie/ bez zdání/ bez lásky. A myslela tím život žen. Také řekla: Smutek je díra, kolem které chodíš ve dne a v noci do ní padáš. Stěžuje si: Někteří lidé/ bez ohledu na to, co jim dáte/ chtějí pořád ještě modré z nebe. Myslí tím muže. A obhajuje se: Myslels, že já se nezměním? Lituje: Ten, který zdánlivě/ bral vždycky všechno a nedával nic, na něhož/ jsem tak dlouho a těžce zapomínala,/ si pamatoval všechno, co jsem zapomněla.
Ve svých básních se snaží být prostá a průzračná. A v těch, co se jí to daří, je opravdu silná a působivá. Ukázky z její tvorby také najdete v antologii moderních amerických básníků Obeznámeni s nocí. Já žízeň je reprezentativní výbor z její tvorby,

1 24.01.2024

Zvláště v dnešní době války Izraelců s Hamásem je to velmi podnětné čtení. Knihu provází velmi zasvěcený úvod in medias res. Války křesťanů s muslimy trvají již přes tisíc let. A jak píše autor, zatímco v křesťanských zemích vznikají mešity, v zemích muslimských zanikají kostely.
Byla to však hrabivost křesťanského krále, která zničila řád templářů. Smutné. Co si však na nich nahrabal, toho si moc neužil. Války těchto dvou náboženství však zdaleka neskončily...
Jak píše autor- Evropské dějiny se zbavily pout křesťanských ideálů a vyřítily se vstříc moderní době. To, zda na miskách vah lidského utrpení převažuje středověk s křížovými výpravami, či dnešní doba národních států, masakrů, zákopů, gulagů a koncentráků, musíte posoudit každý sám.-
Lidská rasa je nepoučitelná a dějiny rasové i náboženské nesnášenlivosti prastaré.
Doporučuji vaší pozornosti.

4 23.01.2024

Myslím, že Leonardovy nápady hodnotit jako literární dílo, není dobrý nápad. Je to jen excerpt, výňatek z toho, co se zachovalo v jeho zápisnících, které, jak známo byly psány zrcadlově. A jsou to zápisky člověka z renesance, tedy pěkně vousaté a psané nikoli jako literatura, ale jen z denní potřeby, či kvůli nápadu, nebo pro potěchu. Nevyhnutelně tedy narazíme na ty lepší a nebo horší. Tak to je. Snažme se tedy tak k těmto zápiskům přistupovat, Leonardo byl bezesporu génius, ale díky tomu, že jeho spektrum zájmu bylo široké, vše dozajista geniální nebylo.

3 20.01.2024

Když vyšlo Klokočí, vstupoval jsem do puberty. A s úžasem pozoroval, jak třicátník Suchý narušuje sentimentalitu našich rodičů. Co pro vás je pouze poezií, bylo svého času velmi odvážné. Můj otec poslouchal Kristýnku, Plují lodi do Triany a podobné songy, z nichž byl nejhorší ten, kde „kukačka lákala šakala“. A nad Malým blbým psíčkem, kde Suchý praví „že kvůli němu život si vemu“, nevěřícně kroutil hlavou. Brát si život kvůli malému blbému psíčkovi? Kdo tohle vymyslel? Ale my na jeho písničkách vyrostli. A vrátil nás i k dvojce V+W. Dítě školou povinné nebo Malé kotě, to byly skoro naše hymny. Po letech se mi podařilo do knihy získat i páně Suchého autogram. Suchého texty znamenaly důležitý kvalitativní skok pro naše chápání světa. Nová poetika byla velmi svěží. Stala se měřítkem nové lidskosti, němž nehráli hlavní roli hrdinové, ale lidé jako my, Děkujeme, pane Suchý a přejeme ještě pár let s námi na tomto světě.

2 16.01.2024

Dvanáct obcí Úpicka je obsahem této knihy. Opravdu si pokoukáte. Ale v knize toho dost chybí. Co na tom, že se autor odvolává k bratřím Čapkům, kteří prý kraj nazvali Krakonošovou zahradou. Nenajdete tu ikonické snímky známé z Čapkových pohádek (Lotrandova sluj, Havlovický rybník, Brendy), které tu dodnes jsou a můžete je navštívit. Co však nemůžete navštívit, je dům pana doktora Čapka, z kterého úpičtí komunisté svého času udělali služebnu SNB (bezpečnost), proslulou Čapkovu zahradu vykáceli, zaasfaltovali a udělali z ní autobusové nádraží. Tolik jim Čapek vadil. V knize chybí i známý snímek dělníka na komíně textilky s rudým praporem, který se objevoval v každé režimní brožuře o městečku. Ano, Úpice bývala rudá, pracovalo tu mnoho textiláků. Chybí i snímky proslulé Dělnické, kolonie u Rtyňky na Sychrově, dnes již zbourané. Byla hrozná a o Sychrově se traduje anekdota: víte, který pes je na světě nejrychlejší? Ten, který proběhne Sychrovem, aniž by ho sežrali. Na Sychrově bydlel lumpenproletariát. Sychrov zásoboval svými obyvateli věznice. Publikace se věnuje rozvoji místního průmyslu, nikoli však rodům, které textilky vlastnily. Přitom by bylo o čem mluvit. Snad se publikace mohla více věnovat i známým osobnostem Úpicka. Jen některé najdeme na fotkách.

15.01.2024

Předně – nejde o sbírku básní, ale o 28 zpěvů – napsaných během dvou intenzivně lyrických dnů na sklonku života. Básník si více než kdy jindy uvědomuje svoji blížící se smrt, a tak se pouští na osobní výpravu za hledáním jeho nejhlubších kořenů. Je to vzletná pocta chilskému lidu, jeho historii a přežití, která se dovolává araucanských indiánů, dobyvatelů, kteří se je snažili zotročit, pocta folklóru, lidem a místům jeho dětství a také památkám a koneckonců i velrybám a jeho dědečkovi, kavalíru se starodávným knirem. Pablo Neruda měl vždy velice hutný projev a monumentální styl. Pokud ho máte právě proto rádi, je to váš člověk. Snaží se přežít svou smrt v působivých inkarnacích a žít vedle vás, dokud budete žít vy sami:
Pokud se potkáš na cestě
s dítětem,
které krade jablka,
a s hluchým starcem
s tahací harmonikou,
pamatuj, že já jsem tím dítětem,
těmi jablky, tím starcem.
Neubližuj mi pronásledováním dítěte,
nebij toulavého starce,
nevyhazuj jablka do řeky.

1 14.01.2024

Traduje se slavný příběh o Edgaru Degasovi a Stéphane Mallarmém. Degas se pokoušel psát poezii a nebyl spokojen s výsledky. Protože měl tak skvělé nápady, nemohl pochopit, co dělá špatně. "Ale můj milý Degasi," zvolal Mallarmé, "básně se skládají ze slov, ne z nápadů!" Jak by to dopadlo, kdyby si to vyměnili a Mallarmé by chtěl něco namalovat? Zřejmě by pochopil, že obrazy se skládají z nápadů, nikoli ze slov. Degasovy pastely svítí jako šupinky nádherných ryb v horním patře Muzeé d´orsay . Stejně jako jeho sonety zachycují křehkost dávných primabalerin.
Ovšem Degas baletky jen nekreslil a nepsal jim básně. Když roku 1917 zemřel, našlo se v jeho ateliéru 150 soch. Mezi nimi i Malá tanečnice, vytvořená podle čtrnáctileté Marie van Goethem. Má lidské vlasy, hedvábnou stuhu a sukni a je z vosku. Kvůli realisticky zpodobněné tváři byla nazývána posměšně malou opicí. Je také v Muzeé d´Orsay. Ačkoli Degas své pastely vystavoval, tuto sošku nikdy nevystavil Dnes se o ní píší basně:

okřídlený ježek,
gamin aile, malá tanečnice musela
zhypnotizovat Degase.
Na rozdíl od většiny baletek, které
nikdy nemluvily, byla Marie
divoká a nebála se
říct svůj názor. Ona a
Degas se museli hádat.
Dokázala si představit, že všechny
její sochy
budou po
Degasově smrti na přání rodiny replikovány
z bronzu. Nemohla
vědět, že bude
jen jedna z vosku,
jediná,
na kterou skutečně položil ruce, oblečená
v hedvábném tutu s pravými
lidskými vlasy a plátěnými pantoflemi,
možná jejími vlastními pantoflemi.
její vlastní DNA
(Lyn Lifshing)

1 13.01.2024

Abych byl stylovej: nový podtitul – Jak Vojtovi ulítly hračky aneb Když dva dělají totéž, není to totéž.
Trochu na cestě, trochu Lindaurovy hudební novinařiny, jakou on uměl. Baví vás hippíci? Tady je popsán jejich stručný rozklad. Tak to chodí, řekl by známý americký spisovatel. Na naší průmce byl ředitel vyhozen proto, že nás nechal courat se po škole s dlouhými vlasy v květovaných košilích. Než to stačil zpeněžit (jako Woodstock Amíci), tak zemřel. Tak to TADY chodí. Lindaur knížečku věnoval Vinnetouovi. Snad by ji moh věnovat i našemu bývalýmu říďovi, když takhle dopad. Snad by proti tomu Vinnetou nebyl. Byl to prima chlap. Howgh.

2 11.01.2024

O Corsovi bylo napsáno mnoho. Můžete se dočíst o jeho pestrém životě, že byl vlastně autodidakt, do školy chodil jen 6 tříd. Zajímavé jsou i jeho výmysly související s jeho uvězněním. Ale je pravda, že ve vězení začal být básníkem. Marlowe, Chatertton a Shelley, všichni básníci – rebelové byli těmi, o kterých napsal báseň Je mi pětadvacet a četl jejich verše tam v lapáku Clinton. Sice píše, že jim jde vyrvat jazyky a ukrást jejich básně, ale ... Psal stejně jako Kerouac nejvíc o sobě a chtěl psát novým jazykem, stejně jako to dělali v jazzu bopeři. V 60. letech nás ohromily jeho básně, úvahy, láska k jazzu a antice, literatuře. Ale co bylo pro nás to NEJdůležitější? Že si Corso po všech omezeních svého dětství, začal dělat, co sám chtěl. Ta jeho svoboda. Nebyl součást soukolí. Nás tam pořád režim cpal. Žít si po svém byl pro nás nedosažitelný sen, třeba jsme si to idealizovali, ale bylo to vzrušující. Mnoho kámošů podlehlo a upsali se režimu. Existence je hladová svině, donutí vás. Dnes se nemusíte upsat, stačí, když držíte hubu a krok. Nad Corsem mnozí zívají nudou, ale my víme a vy to jednou možná také pochopíte.
Odkaz beatniků nás stále excituje.

1 10.01.2024

Když jsem četl tuhle knihu poprvé, byl jsem ještě young boy a jmenovala se Když ještě žili lidé. Moc mě nezaujala (asi tak jako jiné mladé dnes). Autor knihu dotvořil a má také nový překlad. A shledávám, že je skvělá. To narativní vyprávění má v dějinách lidstva dlouhou tradici, je to osvědčená forma.
Několik důležitých poselství pro dnešní dobu: -Pochopit stanovisko druhého člověka. To neznamená, že musí se stanoviskem druhého člověka nutně souhlasit, ale dá mu je pochopit.- Zdá se mi, že tahle moudrost umožňující sblížení lidi dnes jakoby vymizela.
Kniha se také zabývá vývojem a zánikem druhů. To vše umožňuje dlouhověkost vyprávějícího robota. A pak tu je narativ věčných objevů – vzrušení ze znovuobjevení luku. Zabíjet nebo ne? Dekadence lidstva až k zániku. Otázky jako: co drží jednotlivé formy života pohromadě? Jak se mohou vyvinout? Otázka umělé pomoci.
Je znát, že Simak v lidstvo věří, i když ho trochu popírá. Ta proměna lidí na Jupiteru je varující.
Simak nám v průběhu tisíciletí načrtl vzrušující a poněkud nostalgický příběh. Opravdu zanikneme? Psal to už v roce 1952.

8 09.01.2024

Jestliže řekl Ashbery o své poezii „nemyslím, že je moje poezie nepřístupná , je-li soukromá, dotýká se soukromí každého z nás“ (viz. zde uvedený životopis), je nutno podotknout, že také řekl „Také jsem docela zmatený svou prací, spolu s mnoha dalšími lidmi. Vždycky mě to zajímalo, ale zároveň jsem se trochu bál a tak nějak jsem se styděl, že otravuju ty samé kritiky, které moje práce vždycky štve. Je mi trochu líto, že jsem způsobil tolik zármutku." Jeho básně vždycky vzbuzovaly i odpor, rovněž získávaly ocenění.
Jeho 2 kousky už naleznete ve výboru Obeznámeni s nocí (Zábrana/ Mareš), skvěle koncipovaném sborníku nové americké poezie. Slavná je sbírka Autoportrét ve vypouklém zrcadle, ověnčená cenami. Ale nečte se snadno. Na vysvětlenou k některým básním – ano, nemýlíte se, jsou tam homosexuální narážky, protože JA byl opravdu gay.

3 08.01.2024

Naše oblíbená kniha. Mezi těmi všemi komickými postavami u nás vévodila Eva Evelína Evangelína Hummadummadufferová zvaná Modré z nebe, protože naše dítě se také jmenovala Eva. A já byl její otec, zvaný Je zle.
Sandburg stvořil svou mýtickou zemi Ertepelsko na Středozápadě: malá města, farmy, kukuřice, středozápadní slang. Jak to zařídil? Pomocí mýtického jazyka nesmyslů na něž odpovídá rovněž nesmysly. Jaký je tedy smysl země Ertelpelska? -Je to země vybudovaná z jazyka bez (téměř) žádných pravidel, takže je to země příležitostí. Tam mají koktavci, kteří ničí pořádnou řeč, šanci stát se postavami. Dospělí mají šanci odnaučit se jazyk, který vytvořil jejich strachy a problémy, a přijmout slova s myslí začátečníka. Děti mají šanci ignorovat logiku dospělých a vidět díry v dogmatismu všech systémů, zejména ignorovat sametové vězení slov. Koneckonců, ve svém životě budou mít spoustu komedie, tragédie a romantiky, ale bez absurdity by dospívání bylo jen nekonečným hledáním toho správného slova. - Čekejte tedy porušení pravidel veškeré logiky a uvolněte se! Jak vidno, někteří to nedávají. Kniha je pro překladatele pořádným oříškem, náš slang je úplně jiný. A v tom to vězí – Sandburg nahradil pohádkové prince a víly z evropské literatury místními postavami, které děti poznaly. Proto máme problém.
Vedle Země Oz, Země Nezemě a Středozemě (doplňte, např Země za zrcadlem...) další útok na vaši fantazii.

1 07.01.2024

Možná se ptáte, proč číst tuhle knihu z roku 1964. Má podtitul Vzpomínky – dokumenty – svědectví. Ano, je to autenticita. Vždyť ji uspořádali Josef Škvorecký s jazzovým publicistou Lubomírem Dorůžkou! Najdeme v ní svědectví o počátcích jazzu v New Oreans, zpovědi muzikantů, jak to bylo, jak se na jazz tančilo v jazzovém věku (20. léta), jak bopeři změnili tuto hudbu (měli svou vlastní řeč, říkali si Puchejři nebo Brácho), jak šel jazz dál do světa, jak i za německé okupace Francie německý poručík sbíral francouzské jazzové nahrávky (i když oficiálně byl jazz zakázán), jak zemřel Charlie Parker u baronky de Koenigswater, jak Dnes je jazz zase dál, ale tu původní atmošku máte šanci nasát právě z této knihy. Tak nasávejte!
Oddíly knihy: Předmluva (Dorůžka), Trocha předhistorie, Hlavní řečiště, Pohled do zákulisí, Jazz je když. Vysvětlivky. Obrazové přílohy. Rejstřík.
Jedním slovem: skvělé!

1 29.12.2023

Patchen napsal o sobě:
Jsem kouzelná myš
Nejím sýr
Jím západy slunce
A vrcholky stromů.
Útlý výbor z jeho poezie vyšel roku 1979 a cenzoři zřejmě netušili, že byl nábožensky založený, nesnášel moc, nenávist a válku. Rozhodně nevěděli, že mluvil hodně o Bohu. Jan Zábrana vybral z raných a milostných básní. Měl docela snadný výběr, Patchen kritizoval americkou společnost (Den jako stvořený k lynčování, Boxeři se víc bijí, když jsou kolem ženy, Smrt je pobaví). Henry Miller nazval Patchena „mužem hněvu a světla“. Patchen byl ale o 20 let mladší a bohužel i dříve zemřel. Některé zde přeložené básně jsou skvělé. Byl člověk neotřelého vidění. Recitoval i poezii při jazzu. To bylo tehdy moderní. Později skloubil své básně s obrazy, které kreslil. V Americe rezonovala jeho protiválečná poezie. Jak jsem řekl, z jeho díla známe jenom zlomek, ale ten rozhodně stojí za vaši pozornost. Miller se s ním setkal a napsal o něm: "Cítím, že by mu udělalo největší radost, kdyby zničil vlastníma rukama všechny tyrany a sadisty této země spolu s uměním, institucemi a všemi stroji každodenního života, které je udržují a oslavují. Je to šumící lidská bomba, která stále hrozí, že vybuchne mezi námi. Něžný a nemilosrdný zároveň, má schopnost si odcizit právě ty, kteří mu chtějí pomoci. Je neúprosný: nemá žádné způsoby, žádný takt, žádnou milost."
Snad se najde ještě někdo, kdo nám přeloží více...

1 28.12.2023

Jestliže jste si vychutnali její Umění ztrácet, můžete pokračovat prózami Ve vesnici. Zamýšlel jsem se nad tím, zda bych uměl někoho popsat tak, jak ona vystihla svou spolupracovnici v povídce Škola tvůrčího psaní USA.
Úsilí náklonnosti: vzpomínky na Marianne Moorovou mě vedly k tomu, abych si našel další údaje o této zajímavé poetce z New Yorku. Opět mistrný popis, podobně jako ve Vzpomínkách na strýčka Neddyho. A protože od MM ještě u nás nikdo nic nevydal, dovolil jsem si připsat u jejího jména dva kousky (diskuze - báseň Ticho + její citát o poezii).

1 20.12.2023

Bishopová píše - „vidění“ je moc vážné slovo – naše pohledy, dva pohledy: umění „kopírující život“ a život sám, život a vzpomínka na něj tak stisknuté, že jedno se změnilo na druhé.
Takové jsou i její básně. I když napsala slavnou glorifikaci ztrácení, své vzpomínky zachytila tak přesně, jak to jen šlo. Báseň V čekárně, kde u zubaře prožila obyčejné čekání na tetu, které trhají zub, se změní na vnitřní prožitek, který je třeba zaznamenat a sdělit dál. (Měl jsem podobný zážitek z mladického čekání u obvoďáka. Je už asi dávno pod drnem) Skoro mystické setkání s losem na silnici, báseň prý psala několik let a je také vzpomínkou na dávný zážitek z cest.
Otázky cestování - kde bychom tak dnes měli být? Musíme své sny snít okamžitě a jimi se potěšit? Je správné se dívat, jak si neznámí lidé hrají? A to trefné přirovnání: a nikdy nemuset naslouchat dešti, tak podobnému politickým projevům Máme tak málo fantazie, že musíme pořád na vysněná místa a nezůstaneme doma?
Bishopová jako malířka zachycuje krajiny, které navštívila, její vzpomínky jsou nahazovány na malířské plátno veršů. Vše je v pohybu, velkou roli přisoudila ve svých verších ptákům – najdete jich mnoho v jejích básních Popisuje je, jsou pro ni „nadměrní“, „černobílé fregatky plachtí na nezachytitelných vzdušných proudech a v obloucích rozevírají ocasy jak nůžky nebo je rozevírají jako tětivy, až se chvějí.“ Je jimi uchvácena. Slaví je.
Hodně cestovala, prý nebyla moc přívětivá. Sem tam verši probleskne její osamělost a koneckonců její Umění ztrácet je, řekl bych – vžitá nutnost. Již v dětství osiřela. Její poezie je příliš obyčejná, než aby vás ohromila, ale není takový náš život?
Zajímavé jsou i výňatky z její korespondence.

1 18.12.2023

Ghost in machine po Čapkovsku. Jeho lidovost a srozumitelnost všem. Psal v pouhých 32 letech. 1. světová byla ještě na dohled. Čerpal člověčinu z rodného kraje. Zmiňuje textiláky z Trutnovska a Úpice, hrobky některých z nich ještě můžeme najít na místních hřbitovech. Mnozí museli prchnout před Hitlerem. Ale o fašismu ještě tehdy Čapek nic nevěděl. Příliš brzy. Ale opravdu existovali, žili zde. Jejich židovský majetek nejprve zchramstli Němci, po válce znárodnili komunisti. V knize statuje i Hradec Králové, kam chodil Čapek na gympl.
Myslím, že toho o knize bylo řečeno dost. Ale není to velká kniha od velkého autora. Jen malá, jaksi nahozená na papír, což autor předjímá už v předmluvě. I tak k nám dodnes aktuálně promlouvá. Máme ho rádi.

5 15.12.2023