Umění ztrácet

18.12.2023

Bishopová píše - „vidění“ je moc vážné slovo – naše pohledy, dva pohledy: umění „kopírující život“ a život sám, život a vzpomínka na něj tak stisknuté, že jedno se změnilo na druhé.
Takové jsou i její básně. I když napsala slavnou glorifikaci ztrácení, své vzpomínky zachytila tak přesně, jak to jen šlo. Báseň V čekárně, kde u zubaře prožila obyčejné čekání na tetu, které trhají zub, se změní na vnitřní prožitek, který je třeba zaznamenat a sdělit dál. (Měl jsem podobný zážitek z mladického čekání u obvoďáka. Je už asi dávno pod drnem) Skoro mystické setkání s losem na silnici, báseň prý psala několik let a je také vzpomínkou na dávný zážitek z cest.
Otázky cestování - kde bychom tak dnes měli být? Musíme své sny snít okamžitě a jimi se potěšit? Je správné se dívat, jak si neznámí lidé hrají? A to trefné přirovnání: a nikdy nemuset naslouchat dešti, tak podobnému politickým projevům Máme tak málo fantazie, že musíme pořád na vysněná místa a nezůstaneme doma?
Bishopová jako malířka zachycuje krajiny, které navštívila, její vzpomínky jsou nahazovány na malířské plátno veršů. Vše je v pohybu, velkou roli přisoudila ve svých verších ptákům – najdete jich mnoho v jejích básních Popisuje je, jsou pro ni „nadměrní“, „černobílé fregatky plachtí na nezachytitelných vzdušných proudech a v obloucích rozevírají ocasy jak nůžky nebo je rozevírají jako tětivy, až se chvějí.“ Je jimi uchvácena. Slaví je.
Hodně cestovala, prý nebyla moc přívětivá. Sem tam verši probleskne její osamělost a koneckonců její Umění ztrácet je, řekl bych – vžitá nutnost. Již v dětství osiřela. Její poezie je příliš obyčejná, než aby vás ohromila, ale není takový náš život?
Zajímavé jsou i výňatky z její korespondence.