Laskavé bohyně
Jonathan Littell
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1318/bmid_laskave-bohyne-Sbk-1318.jpg
4
500
500
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Les Bienveillantes, 2006
více info...
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem se chystala hodně dlouho, ale pořád jsem čtení odkládala kvůli délce. Nakonec jsem se do čtení pustila nedávno s představou, že knihu během dovolené pokořím. No, nepokořila. Bohužel půjdu očividně proti proudu, ale faktem je, že jsem knihu po cca 130 stranách odložila jako nedočtenou.
Byť obsahově mne to zajímalo převelice a já chtěla vědět, co a jak bude dále, překážkou pro mne byl styl psaní, který byl pro mne v danou chvíli příliš náročný na čtení, a já měla problém se začíst. A to mne od čtení vlastně dost odrazovalo. S náročnějšími texty většinou problém nemívám, ale tady to holt nevyšlo. Ale problém bude dozajista na mé straně.
Oceňuji a obdivuji nicméně to, do jaké šíře se autor rozhodl pustit. Jak jsem již zmínila, obsahem mne to přišlo jako zajímavé čtení a ta obšírnost záběru, s kterou se autor do psaní knihy pustil, mi tu vlastně docela vyhovovala. Ale holt mi nesedl ten styl psaní. Košatá souvětí - náročná, pro mne skoro až kostrbatá - těžko se mi jimi prostupovalo dál. Přímé řeči jednotlivých postav nahuštěné do jednoho souvislého odstavce namísto odsazení každé repliky zvlášť na jeden řádek - pro mne nesnadná orientace v tom, kdo co říká.
Nakonec tedy nedočteno a nehodnoceno hvězdami.
Velmi zajímavé dílo, vidět události 2.světové války a holokaustu očima důstoníka SS je velmi zajímavé a poučné. Každý musí zaplatit svou cenu. Shodou okolností jsem v době čtení této knihy zhlédl film Konference ve Vansee, což je vhodný doplněk této knihy, aby si čtenář uvědomil jakou mašinérii nacisté spustili aby spustili vraždění lidí a v knize lze najít jaké "humánní" důvody si pro to našli.
Kolik bezvýznamných úředníčků bylo do celé akce zapojeno, aby poslali hlášení svým nadřízeným a to se nezmiňuji a o dozorcích v táborech, nebo o vojácích, kteří přímo vykonávali popravy.
Čtení to bylo hrozné, ale také poučné. Poučí se konečně lidé?
Opravdu epické dílo. Nemá cenu psát něco dalšího. Krásně Je to popsáno na konci knihy v doslovu. Jen bych dodal, že hlavní hrdina je trochu takový Forrest Gump v nacistické uniformě. Ač to zní divně, tak po přečtení pochopíte.
Naozaj nič pre slabé žalúdky.
Opus magnum literatúry o holokauste, nihilistický karneval absolútneho morálneho hnusu, hlboká, plíživá sonda do hlavy emočne vyprázdneného, sexuálne značne vykoľajeného sociopata - predstavujúceho intelektuálne koliesko v mašinérii SS, ktorému masové vraždenie síce nerobí radosť, no i tak jednoznačne uznáva jeho "nutnosť" - robil iba to, čo urobené byť muselo. Nejde však o žiaden povrchný brak s úmyslom zhnusiť, ako skôr o pesimistické, vrstevnaté, Freudovské morálne bahno, detailne a komplexne analyzujúce psychológiu vrahov i obetí - a toho ako jednoducho sú ich role zameniteľné. Jeho záber je absolútny - ide zároveň o vyčerpávajúcu úvahu nad zlom a jeho formami - nie len tým individuálnym, ale i masívnym kolektívnym zlom, dláždeným občas aj dobrými úmyslami, ale najmä chladným kariérizmom. Inšpirovaný filmom Šoa, Littell detailne skúma i banálny administratívny, ekonomický a Kafkovsky-byrokratický rozmer holokaustu. Ako povedal Stalin, smrť jedného je tragédiou, no smrť miliónov je štatistika.
Cynický Littell je zvláštny, diabolský, ale geniálny autor, prazvláštne empatický k svojmu hlavnému hrdinovi, ktorým si projektoval svoje predstavy, ako by sa asi sám choval keby sa narodil do nacistického Nemecka. Jeho cynický rukopis cítime asi najsilnejšie v absurdne-grotesknom záveri, ktorý nám po osemsto stranách plných historických faktov pripomína že sme predsalen vo vodách fikcie. Je to však neuveriteľne sofistikovaná fikcia s štruktúrou precízne inšpirovanou gréckou tragédiou Oresteia i Bachovými suitami. Littellove Láskavé Bohyne sú zas absolútny must read (a to nie len pre radikálnu pravicu) a instant classic a zamlčiava v nich prinajmenšom toľko, koľko nimi povedal. A nie je toho málo. Masaker.
(Na parádnej obálke českej edície knihy potom môžme vidieť úžasnú maľbu českého surrealistického maliara Mikuláše Medeka: "Příšera, která chce žít líbezně")
Perfektní kniha, které na "kráse" neubírá její ohromný rozsah, ale naopak svými téměř 900 stranami umožňuje nesmírně sugestivně vtáhnout do dobového dění, které popisuje ve svých fiktivních memoárech po všech stranách zvrácený nacista, který stoupá po stranickém a vojenském žebříčku. Kniha je plná odporných popisů zvěrstev a válečných událostí, ať už se jedná o řešení židovské otázky a masakr v Babím Jaru, totální válku na východní frontě a stostránkový popis bojů o Stalingrad nebo apokalypsu Berlína srovnaného se zemí. Je to kniha, která se čte těžko a lehce zároveň. Těžko proto, že Aue je zvrácený člověk, který byrokraticky a chladně popisuje ty nejhorší zločiny války a lehce proto, že forma fiktivních memoárů dává knize neuvěřitelný spád. Prvkem, díky němuž byla pro mě kniha tak výjimečná, je vypravěčský styl, kdy Aue skrze řádky promlouvá přímo ke čtenářům, kdy jim říká, že bychom se na jeho místě chovali stejně a my na každé stránce argumentujeme proti jeho závěrům, odmítáme jeho přesvědčení a neustále vedeme s knihou "dialog". Díky tomuto způsobu, kdy máme pocit, že své vzpomínky Aue říká přímo konkrétně nám, jako by seděl před námi, se kniha dostane snadno a hluboko pod kůži. Četl jsem ji před lety, ale mám v plánu se k ní vrátit.
Tak je to očistec.
Já bych teda nechtěl mít tu knihu na svědomí jako autor.
Při vší úctě ke spisovatelské posedlosti, tohle je fakt magořina...
Radši nečíst ... Člověk má přeci jenom jeden rozum a po přečtení z něj nic moc nezbyde. Také se během čtení moc dobře nevyspíte ... opravdová neuro-vypalovačka
Tato kniha byla výborná.
Né proto, že bych s ní nějak souhlasila, ale protože je psaná bez příkras. Autor se s tím prostě nepáře a píše věci tak, jak se opravdu děli.
Doporučuji všem, kdo se o období 2. Sv. války zajímají. Překousněte šířku knihy, obrňte se proti nehezkým pasážím a hurá do toho!
Podle mě to stojí za to, protože takhle surový, naturalistický pohled se jen tak nevidí.
Kniha mi dala časově dost zabrat, protože je psáná v ,,bloku,, skoro bez odstavců a to se opravdu hrozně čte. Škoda, jinak by se celkem obstojně dala přečíst dost rychle, tedy pokud máte silný žaludek.
V budoucnu se k ní určitě ještě vrátím..
...krieg ist krieg und schnaps ist schnaps...
V nějaké recenzi na tuto knihu stálo, že "ji lze číst s přestávkami na zvracení". Ano. Naturalistická, drsná, libující si v detailním popisu všech hrůz a zvráceností. Pro mě byl nejhorší samotný závěr, kdy jsem si říkala, že taková lidská svině snad nemůže existovat ani v knize. Vím, že podruhé už ji přečíst nedokážu.
po přečtení Laskavých bohyň se dostaví tíživý pocit, jako by kardiak právě složil vagon uhlí pomocí dětské lopatky - a obtížnost opravdu nespočívá v louskání graficky spojitého textu, bez členění na odstavce či oddělení dialogů; přesto nesdílím překvapené zděšení z obsahu: hrůzy holokaustu byly popsány tisíckrát a je pošetilé hledat eufemismy pro líčení skutečných, byť krutých událostí - vědom si beletristického zpracování tématu jsem nadšen, poučen a mohu jen doporučit
okouzlil mne způsob vyprávění, v němž se propojuje sféra faktická (velmi fundovaně podložená), fantastická (sny, halucinace, blouznění v nemoci) a fikční (vybočení z žánrů historického/válečného románu a psychologického románu zařazením epizod a dějových linek, které upomínají na literárnost vyprávění, zejména v závěru, např. útěk nacistických pohlavárů z Berlína, či bizarní dvojice detektivů neustále pronásledující Aueho, nebo vůbec úplný konec odehrávající se v ZOO) = dlouho (několik měsíců) jsem se k Littellovu románu vracel a přemýšlel, v čem tkví ta neustále připomínaná kontroverznost díla - a domnívám se, že je to právě tato dekonstrukce metanarace, to troufalé narušení pravidel tradičního vyprávění o holokaustu, od nějž očekáváme jasné vymezení dobra a zla ve světě, jež nesmí být zvikláno - ale Littell píše hlavní postavu nacisty s lidskými rysy, tím myslím vybavenou emocemi (bolestmi, strachem, nerozhodností, slabostmi atd.) a vlastnostmi, které jsme ochotni (jsme výchovou naučeni) tolerovat či odpustit - tím se morální dilema tématu přesouvá i na nás, na čtenáře = doporučuju tedy Laskavé bohyně každému, kdo má sílu tohle břemeno nést
Mno, tahle kniha není rozhodně pro každého. Tolik lidského bahna, špíny a hnusu, aby člověk pohledal. Forma poutavá, čte se vcelku dobře i vzhledem k velmi obsáhle paginaci. Autor má dozajista nějakou sexuální úchylku, neboť takové množství erotických a pornografických bizarností bez něčeho takového prostě nelze vymyslet. Z historického pohledu, faktografie i vojenských náležitostí tomu není možno mnoho vytknout. Je fakt, že občas jsem se už nudil, hlavně při líčení hl. hrdiny, který si sám se sebou laškuje v pruských hvozdech. Popis strojového zabíjení komand zvláštního určení na východě je přímo děsivý a hlavně k zamyšlení, čeho všeho je člověk schopen...
Kniha obřích rozměrů, kterou jsem si musela dávkovat, protože ji podle mě nelze přečíst naráz. Nejen vzhledem k počtu stran, ale i vzhledem k charakteristice informací a popisů. Hlavní hrdina Maxmilien Aue je příslušník SS, který postupně dostává vyšší šarže. Jeho cesta vede za období druhé světové války z Polska, přes Ukrajinu, Rusko zpět do Německa a končí v Berlíně. Dostal mě už počátek knihy, kdy Aue tvrdí, že je stejný jako my, že my bychom nejednali jinak a všechny oběti z války jen bezcitně líčí jako čísla, předkládá své statistiky. K lidem, obzvláště Židům, tak přistupuje vždy, kdy vede např. s ostatními příslušníky debaty na téma jejich vyhlazení. Baví se o tom, jak vylepšit metodiku zabíjení, jak vše zefektivnit, jako by vůbec nemluvili o lidech! A to mi přišlo hrozně děsivé. Ta bezcitnost, která se vleče celým vyprávěním. V knize je hodně krutosti, nechutnosti, zla, zároveň i zvrácenosti (hlavní hrdina je homosexuál, který miluje svou sestru, s níž došlo k incestu a zřejmě i zabil svou matku - to z knihy nevyplývá úplně zřetelně). Každopádně Litell vytvořil opravdu dílo! Od popisu hrůzných historických faktů a událostí (např. děsivá událost v Babim Jaru), přes hromadu filozofických, lingvistických, hudebních úvah (musím se přiznat, že tyto pasáže mě moc nebavily). Kniha je opravdu obsáhlá a při čtení se čtenář musí hodně soustředit. Jedná se opravdu o originální autorův výtvor.
(SPOILER) „Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo.“ Strhující a vysilující pouť esesáka-intelektuála přes Ukrajinu, Kavkaz, Stalingrad, vyhlazovací tábory až po apokalyptický Berlín v posledních dnech války (a jeden hryzanec k tomu). Mamutí kniha s mimořádně znepokojivým sdělením (i přes místy diskutabilní literární kvality). Holocaust vpravdě kontroverzně líčí jako složitou administrativní mašinerii, kterou dalo fušku udržet v chodu, a současně jako zrůdný a historicky nevídaný systém vraždění lidí, který z války vytvořil cosi čistého a spravedlivého, za čím lidé utíkali z týlu do frontových bojů. Max Aue není „jedním z nás“ svým rodinným příběhem a vyšinutím (kterého je snad až moc), svým myšlením a válečným osudem ale ano. Je to zdvižený prst pro každého, kdo by si chtěl myslet, že by se v jeho době na jeho místě nikdy nemohl ocitnout a že by se zachoval jinak. Jenže jak vlastně…? Vždyť kromě ran z milosti při masakru v Babím Jaru vesměs jen získával informace a sepisoval hlášení. Kdo by totiž chtěl morálně účtovat s nacistickými zločinci, musí účtovat s celým Německem, neboť bylo dílem náhody, kdo skončil na frontě a kdo v týlových komandech či lágrech. Není proto rozdílu v odpovědnosti mezi těmi, kdo tiskli spoušť a těmi, kdo vydávali rozkazy nebo jen přihlíželi. Příběh vrcholí na Kavkaze, kde se na zapomenutém kmenu horských Židů obnažuje bizarní zvrácenost kritérií, podle nichž nacisté rozhodovali o životě a smrti milionů lidí, neboť „když necháte nazdařbůh střílet do davu, výsledek bude stejný“. Po stalingradském zranění se Třetí říše ze sebevědomě expandujícího impéria proměňuje ve zmírajícího psa, který chce ještě co nejvíce pokousat. Kniha plná všech strastí, smradů a paradoxů války, jako když důstojníci obklíčené a hladovějící 6. armády cucají koňak nebo když se esesáci koupají v bazénu a kolem prochází skupina vězňů na smrt… Do víru vyprávění je třeba se ponořit naplno, nenechat se rozhodit záplavou postav s nezapamatovatelnými jmény a hodnostmi (s výjimkami jako jazykovědec Voss nebo stavitel mostů Osnabrugge, jenž má při jejich boření „pokaždé pocit, jako kdyby vraždil dítě“) ani zvláštním jazykem, oscilujícím mezi úředním hlášením a zápisky blouznícího šílence. (9/10)
Z knih o válce nejdrastičtější,co jsem doposud četl.Detailní popisy masových poprav a běsnění v dobytých městech střídají poetické líčení krajiny a přírody;vytváří to zvláštní nepříjemné pocity odcizenosti. V mnohovrstevnatém ději jsou dlouhé pasáže z filozofie,lingvistiky,literatury a hudby.Vzdělaní a kulturní nacisté v diskusích obhajují rasistickou teorii a chladnokrevně,precizně odsuzují k nelidskému utrpení a smrti statisíce lidí.
Pokud by v knize bylo jen to,dal bych i pět hvězd.
Ale nechápu,jaký smysl mají pornografické pasáže a výčet hrdinových sexuálních nechutností v příběhu,který má být protiválečný a odsuzující vraždění celých národů.
Místo toho boří iluze o tom,že je člověk v jádru dobrý a nedává naději,podsouvá myšlenku že člověk je jen zvíře narozením spějící k smrti.
Po přečtení zůstává pachuť nihilismu,pocity špíny,marnosti.
Ale možná to byl autorův záměr,taková "léčba šokem" a já to nepochopil.
Napadlo mě také,zda se spíše nepotřeboval vypsat ze svých zážitků či pocitů,když působil v devadesátých letech jako člen humanitárních organizací ve státech bývalé Jugoslávie.
"...Poslušnost je nůž podřezávájící vůli..."
Knížka, kterou čtete s pauzami na zvracení. Skvěle napsané, 100 procent nedávám jen kvůli "blouznící pasáži", která je až příliš dlouhá a čtenář se v ní začne lehce ztrácet...
Obdivuhodné umění autora. Dokázala jsem si představit, co asi prožíval důstojník SS během II. světové války, jak mohl uvažovat o tom, co se kolem něj děje, a přitom plnit své úkoly.
Knihu jsem ovšem neslupla jako malinu. Neměla jsem na to, číst ji v kuse. Je náročná, vyžaduje soustředění. Často mě vedla do míst, kam jsem se obávála jít. Každopádně jde o výjimečnou knihu, ke které se někdy vrátím.
Bezmála tisíc stran impozantního textu, kde má každý řádek sílu a smysl, tvoří opravdu mistrovské dílo. Littella stavím na piedestal.
Jen málo knih mě zasáhlo s takovou intenzitou, jako Laskavé bohyně. Řadím ji k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četla. Důvody, proč tomu tak je, shrnuly vyčerpávajícím způsobem pětihvězdičkové recenze čtenářů přede mnou, kterým tímto děkuji a de facto k nim nemám co dodat.
Genialne napsane, strhujici dilo. Cetla jsem s tezkym srdcem a zatajenym dechem, ale nemohla jsem se odtrhnout.
Laskavé bohyně
Po přečtení Laskavých bohyň se musím zamyslet nad jazykem Třetí říše, který je tu bohatě prezentován (o ději knihy bylo napsáno dost přede mnou). V Třetí říši žil i Viktor Klemperer, profesor, filolog románských jazyků. Zkoumal mj. i jazyk, který ve Říši zavedli nacisté. „Je to jazyk, který za vás píše a myslí.“ Toto tvrzení mluví samo za sebe. Napsal o tom celou knihu. Bohužel není přeložena do češtiny.
Podobný jazyk přejali i komunisté u nás. Nepamatujete?
Klemperer poznal, že antisemitismus je nejúčinnější metodou propagandy pro NSDAP. Němci nebyli aktuálně ohrožení tzv. Negerizací (ohrožení rasové čistoty černou rasou), ale každý zná Žida. Dnes se zdá, že každý zná tzv. ilegálního imigranta, muslima nebo člověka, který zneužívá sociální péči a pobírá nějaké dávky, čímž nás ohrožuje. Němci vraždili Židy s tvrzením, že je také ohrožují.
Podobně také jazyk mnoha současných politiků „myslí za nás“. Zmocňuje se nás klišé.
Zdá se vám děj knihy hodně vyšinutý? Asi tak, jako hlavní hrdina, i když se děj románu ke konci mění v grotesku. To však nic nemění na jeho tragice.
Jak válka mění charaktery lidí, říká Aue hned v úvodu: „Jako většina lidí jsem se ani já neprosil o to, abych se mohl stát vrahem.“
Přesto se jím stal...