Suché a vlhké přehled
Jonathan Littell
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/54122/bmid_suche-a-vlhke-5vw-54122.png
4
27
27
Esej Jonathana Littella Suché a vlhké vznikla jako „přidružený produkt“ rešerší k románu Laskavé bohyně. Její ústřední postavou je belgický fašista Léon Degrelle. Text se ovšem nezabývá jeho životem, nýbrž jeho jazykem. Littell navazuje na dílo Klause Theweleita Mužské fantazie z roku 1977, v němž se tento německý sociolog pokouší na základě dvou stovek textů příslušníků německých Freikorps analyzovat psychologickou osobnost fašisty. Pro Theweleita i pro Littella je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“ – vlhkost, spojovaná s ženskostí, je v tomto případě ztělesněním hrozby a zmaru. Littell si za materiál rozboru zvolil Degrellovu vzpomínkovou knihu Tažení v Rusku 1941–1945 (č. 1996), která byla jedním ze stěžejních zdrojů jeho monumentálního románu Laskavé bohyně (č. Odeon 2008).... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Le sec et l'humide, 2008
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Suché a vlhké. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (5)
Nebavilo, nudné, nezáživné, plus pro normálního člověka nepochopitelné Freudovské analýzy. Na druhou stranu bych Degrelleho vzpomínky plně doporučil, můžeme se zabývat věrohodností onoho díla, ale čte se to pěkně.
Laskavé bohyně jsou jeden z nejlepších románů, které jsem kdy četla. A tohle byl návrat k tématu po více než roce. Bavilo mě to. Navíc fašismus teď opět nepříjemně vystrkuje růžky… Kolik mých spoluobčanů má asi strach z vlhkého?
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Suché a vlhké v seznamech
| v Přečtených | 28x |
| v Doporučených | 3x |
| v Knihotéce | 23x |
| v Chystám se číst | 20x |
| v Chci si koupit | 6x |
Stručný, leč velmi hutný text, který velmi bystře nasvětluje některé zajímavé stránky řekněme (sebe)vědomí fašismu a jeho základní konstitutivní části.
Potvrzuji přesnost Littelových postřehů na základě vlastní četby, neboť fašistickými či alespoň fašizujícími texty se po převratu mohl seznámit každý zájemce o vojenskou literaturu - ať již jde o memoáry (ano, vyšel i Degrelle, ale i např. Skorzeny a mnoho mnoho dalších).
Tedy, Littell zkoumá ony párové kategorie, skrze které fašista nazírá svět: suché a vlhké, stojící vs. plazící se, civilisace a barbarství, čístota (Evropa) a špína (Rusko) atd. atd. Velice zajímavá je analýza ženství: (bílá) kněžna vs. (rudá) děvka - což je funkční dichotomie, již dobře známe z dějin náboženstvi, v moderní době hojně ze symbolismu.
Přesně přitom ukazuje, jak jím analyzovaný Degrelle upravuje (vědomky, či podvědomě? To nevíme a už se nedozvíme...) i svoje vlastní vzpomínky, kdy všechen zkušenostní materiál kóduje těmito základními kategoriemi.
Každopádně, příklad Degrellových pamětí je velice šťastně zvolený, vždyť u Skorzenyho, ale i dalších nacistů lze v jejich vzpomínkách nalézt takřka totožné pojmy, figury i kategorie, skrze které interpretují svět.
S čím bych polemizoval, to je onen, dle mého mínění příliš zjednodušený závěr, jímž Littell svou drobnou knížku uzavírá. Tedy s tvrzením, že psychika fašisty je implicite nedovyvinutá, infantilní a jeho ego není zformované do konce (podle jeho názoru je fašistická ideologie a v zásadě hnutí samotné oním korzetem, který drží křehké "já" fašisty pohromadě. Tedy, osobnost fašisty není autonomní, nýbrž heteronomní.) Tak jednoduché to myslím nebude.
Lze přeci stejně oprávněně namítnout, že upnutí se na něco (jakkoli subjektivně) hodnotově vyššího, nežli prosté individuální blaho (a blaho nejbližšího okolí s nímž má jednotlivec psychické pojítko) je naopak známkou osobnosti vysoce vyvinuté...
Každopádně "Suché a vlhké" je počtení velmi zajímavé. A věru inspiruje k novému čtení právě (jinak začasté spíše nudných) výše zmíněných fašistických a fašizujících textů, jejichž kategorie se objevují mnohdy v zcela nečekaných momentech.
Snad nemusím dodat, že jsem zásadně proti jakékoli cenzuře a je cenné, že se každý s může seznámit i s původními, neupravovanými texty těchto diplomaticky řečeno "kontroverzních" autorů, typu Degrella. A není třeba ani zvláštní, politické předmluvy. Dospělý člověk je schopen (měl by být) sám posoudit, co smysl dává a co ne.
Co naopak jako problém vidím, to je situace, pokud nějaký interpretační, zamaskovaný text vyjde bez jakéhokoli komentáře a zakontextování.
Mám na mysli takové autory, jako je např. Paul Carell (vl. jménem Paul Karl Schmidt), jehož výpravné publikace prostě nejsou žádnou objektivní prací vojenského historika (byť se tak tváří), ale v podstatě lehce zamaskovanou a ohlazenou adorací Wehrmachtu - a začasté přímo nacistickou propagandou. To by totiž čtenář rozhodně vědět měl.