Laskavé bohyně
Jonathan Littell
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1318/bmid_laskave-bohyne-Sbk-1318.jpg
4
500
500
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Les Bienveillantes, 2006
více info...
Přidat komentář
LASKAVÉ BOHYNĚ
Hodnocení Knihánkova: 1,25 ⭐️
Téměř 900 stran, Odeonka - tuto knížku jsem od začátku vnímala jako velkou výzvu! Ale zároveň jsem se na ni těšila, byla mi několikrát doporučena... Důvod, proč jsem si ji koupila byl naprosto jasný: druhá světová válka, holokaust... nahlédnutí do choré mysli člověka oddaného svému "řemeslu"... Byla jsem připravena na to, že kniha bude náročná, těžká a zvláštní (typická Odeonka - nemyslím to jako urážku - to vůbec, ale Odeonky vnímám jako specifické čtení a rozhodně jako kvalitní čtivo), ale fakt jsem se těšila. Začala jsem číst s maximální dávkou soustředění a byla připravena té knížce dát trpělivost, čas, mé veškeré odhodlání:D. Ovšem... nastal problém. Ne na začátku, to bylo vlastně v pohodě - kniha mě bavila a do čtení jsem se ponořila... přišlo to časem - když jsem zjistila, že ten důvod, proč jsem se do Laskavých bohyň pustila tak nějak... není... válka, holokaust a nějaký DĚJ - v podstatě absence a nebo velmi v ústraní. Všechno zastínil hlavní hrdina: jeho mysl... popisy jeho myšlenek... jeho snů a představ (to nemám ráda, když to, co čtu, ani není realita)... abstraktní a pro mě nudné... halucinace, zvrhlé sexuální představy, výkaly... Koncentrační tábor tu v podstatě vůbec nebyl (něco málo kolem strany 530). Text je hutný, souvislý, kniha skoro nemá kapitoly. Postav je hodně, ztrácela jsem se v nich. Mnoho (za mě) naprosto zbytečných filozofických pasáží. Chtěla jsem číst o válce, ne např. o lingvistice (něco v tomto duchu - mrtvé a zaniklé jazyky - pokud se nepletu :D - snad na 3 stranách... proč? NUDA). Na styl psaní bych si dokázala zvyknout v pohodě - ten problém však byl v tom, o čem text byl - ne děj, ne válka, v určitém momentě jen sny a halucinace, zvrhlé představy... Knížka se nedokáže číst rychle, já ji věnovala hodně času a k mnoha větám a pasážím jsem se i vracela. Zajímavé myšlenky tu najdete, to ano... a dokonce i něco málo z války, ale to je spíš vzácnost a takových informací a scén je tu jako šafránu, málo, maličko... Třeba na konci knížky byla scéna, která byla hodně drsná a uvízla mi v paměti: scéna s dětmi... kdyby v tomto duchu a směru byla celá knížka, byla bych nadšená. Velká škoda.... Zbytečně dlouhé... V něčem mi trošku připomínala Nabarvené ptáče, ale kdybych vedle sebe postavila a srovnala Laskavé bohyně a Nabarvené ptáče, tak vyhraje to Nabarvené ptáče - to mělo aspoň daleko více děje a více přiblížilo hrůzy války (i když jsem z knížky taky nebyla vůbec nadšená). Na konci Laskavých bohyň najdete slovníček pojmů a srovnávací tabulku hodností - to se mi moc líbilo. Šla bych do knihy znovu? Kdybych věděla, tak ne, ztráta času :D. I když ona vlastně žádná knížka není ztrátou času, ale když je knížek tolik, dala bych 100 % přednost jiné... na druhé straně kdybych Laskavé bohyně nečetla a zavítala na Databázi knih - ty komentáře od uživatelů by mě nalákaly prostě vždycky:) - těm nejde odolat... ale za mě tedy bohužel zklamání a ne-e. Zvláštní knížka.
Více brzy na mém YouTube :).
Fiktivní paměti důstojníka SS. Dějový popis knihy výše je velice výstižný, nicméně co mně zaujalo nejvíce je "obraznost" s jakou je kniha napsána. Autor musí mít neskutečnou představivost, připomíná mi to trochu romány Louise Ferdinanda Celina. "ich" forma dodává knize velice intenzivní psychologický náboj. Můj osobní názor je, že mnoho lidí, kteří se angažovali v SS, případě jiných strukturách nacistického Německa v podstatě mohli události kolem sebe vnímat s osobní odtažitostí, jaká je prezentována v této knize, tzn. snažili se uplatnit v systému a nevnímali jej jako zločinný. Zajímavá je kombinace skutečných (např. Himmler, existující členové einsatzgruppen a wehrmachtu) a fiktivních postav (stranický lobbista dr Mandelbrod, nutriční specialista Dr Hohenegg, specialisté na kavkazské národy Dr Voss a Dr Weselohová, a mnoho dalších). Podobné postavy možná existovaly a podílely se na chodu nacistické mašinerie, jen o nich třeba nikdo nenapsal, nebo nenatočil film.
Kdo hledá možné odpovědi na otázky jako mohli lidé páchat tak odporné zločiny, měl by si tuto knihu určitě přečíst.
Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém.
Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.
Velmi náročná kniha a po mém soudu také velmi zbytečná.
Pokud ji budu hodnotit jako román - pak je absolutně nečtivá a zdlouhavá, pokud jako odbornou publikaci - pak je neúplná.
Chtěl jsem dát dvě hvězdičky, ale nečekaný kousanec pobavil, jednu tedy přidávám.
Jde to lépe, mnohem lépe. V této souvislosti doporučuji:
https://www.databazeknih.cz/knihy/na-smrt-426217
https://www.databazeknih.cz/knihy/krvave-zeme-evropa-mezi-hitlerem-a-stalinem-176769
Zlo v čisté, krystalické podobě. Temnota, ve které se derou na povrch ty nejhorší lidské vlastnosti. Vše o této knize již bylo přede mnou popsáno v jiných komentářích. Monumentální dílo, které autor psal mnoho let, není určitě pro každého. Mnoho lidí bude touto knihou znechucených a většina by ji nikdy ani nečetla. Není se čemu divit. Kombinace systematického vyvražďování Židů na Ukrajině s detailními popisy incestního vztahu s vlastní sestrou okořeněné homosexuálními zážitky hlavního hrdiny to zkousne málokdo. Přesto musím uznat, že se jednalo o jednu z nejlepších knih, kterou jsem o operaci Barbarossa četl. Všechny historické detaily jsou ověřené z několika pramenů, na tom si autor zakládal. Popis Berlína v posledních dnech války je taktéž neskutečný, dokonalý obraz apokalypsy. Samotný závěr, ač zde často haněn a nepochopen, je důvod, proč dávám knize 5 hvězd - mě naprosto fascinoval a musel jsem si ho přečíst víckrát, abych se přesvědčil, že mě opravdu nešálí zrak. Je to už pár let, co jsem tuto knihu četl a stále se odhodlávám ji přečíst znovu. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo se o témata holocaustu a 2. světové války zajímá.
Tak tohle byla s přehledem ta nejlepší, nejhorší, nejsilnější, nejodpornější, nejzajímavější, nejpoutavější, nejděsivější a nejpornografičtější kniha o holocaustu a druhé světové válce, která se mi kdy dostala do rukou. Vážně pochybuju o tom, že bych letos objevil ještě něco, co by přebilo můj dojem z téhle odyssey SS-Obersturmbannführera Maxe Aueho.
Většina knih o holocaustu k tomuhle tématu přistupuje spíš dokumentárně, jako by si autoři chtěli držet nějaký distanc, což je asi pochopitelné. Ovšem Jonathan Littell na to jde jinak, jeho hrdina celý děj vypráví v "ich" formě a je přitom přímo uprostřed toho všeho. Dostanete pohled na holocaust takříkajíc z "úřednického" pohledu, z pohledu statistik a produktivity práce, a garantuju vám, že z toho budete mít noční můry, tak jako Herr Doktor Aue. A ten apokalyptický závěr mě totálně dostal, ještě teď to mám v hlavě a hned tak se toho myslím nezbavím.
Vyprávění se valí mohutným proudem jako špinavá široká řeka, bez odpočinku. Antihrdina-vypravěč příslušník SS dr. Aue je inteligentní a všímavý. Hned v úvodu knihy shrne všechny podstatné otázky týkající se viny kolektivní i individuální. A pak se pustí do vyprávění toho, co zažil - na východní frontě na Ukrajině a u Stalingradu, v koncentračních táborech, v bombardovaném Berlíně. A vypráví puntíčkářsky přesně, včetně všech naturalistických detailů, až mi bylo občas nevolno.
Sám se během válečného běsnění, jehož je svědkem i spolupachatelem, citově nijak zvlášť neangažuje. Nepohoršuje se příliš nad tím co se děje, příšerné scény po něm kloužou, aniž by se ho podstatněji dotkly. Se zájmem studuje své pocity (některé jsou pravda občas nepříjemné), ale o všech těch mrtvých lidech příliš nepřemýšlí. Z jeho pohledu se jedná o problémy spíše organizační, logistické.
Jen místy, když už je všeho opravdu moc i na něj, se racionalita vytratí a vyprávění sklouzne přes groteskní absurdní scény až do psychózy. Ty pasáže na pomezí reality a absurdna mi bavily asi nejvíc.
Kritiky románu zmiňují perverzní incestní sexuální scény, ale ve srovnání s popisem válečného běsnění vyzní takový incest vlastně nepodstatně. Navíc mi po nedávném přelouskání Nabokovova opus magnum zas tak moc nešokoval (odnáším si, že femme fatale, které nejde odolat i přestože je to vlastní sestra, musí mít černé husté vlasy a bílou pleť.. Ať už se jmenuje Una nebo Ada).
Všechno řekl Sobolosh - díky za precizní formulace. Dodávám pouze: 1. racionalizace holocaustu a jeho líčení přes praktické problémy typu produktivita práce, zásobování, doprava, personální zajištění je úhel pohledu, s nímž jsem se dosud nesetkala - a emocionálně je velmi vyčerpávající vůbec na něj přistoupit; 2. podoba s Vojnou a mírem je očividná, ať si ji autor popírá, jak chce; 3. inspirace antikou, od Aischylovy Orestey (vražda - incest - Erínye) přes Sofokla (Elektra) po Euripida (Bakchantky), plus motivy převzaté z římských komedií (hlavně ono zakousnutí se do nosu toho, jehož jméno se nesmí vyslovit), mě neskutečně bavily - autor je literární maniak, což je patrné i z dalších odkazů i dějů (číst si na útěku před Rusy Flauberta - hezké); 4. průvodce po hrůzách druhé světové a zároveň jejích zásadních krajinách (Ukrajina, Stalingrad, Polsko, lágry od Sobiboru přes Oranienburg po Auschwitz, Berlín, Pomořansko...) je puntičkářsky přesný; 5. grotesknost posledních dvou částí, pornografického pobytu Maxe v zámečku a berlínské apokalypsy, je dechberoucí, člověku se chce zvracet a zároveň nemůže přestat číst - přesný pendant realistického (?) líčení překlopení lokálních pogromů do holocaustu, praxe v KL i jejich likvidace... Vůbec to prolínání nočních můr se skutečností, jež si s nimi nezadá, je fascinující a čtenářsky velmi účinné (vzpomněla jsem si na dojem že závěru Weissová Domu o tisíci patrech)... Stejně jako pojmenování podstatných otázek na prvních necelých dvaceti stranách - a jejich zodpovídání na dalších osmi stech... Stejně jako postupné odkrývání filozofického zázemí šoa - a srovnání nacismu s bolševismem... Nebo míra tajemství, jež navzdory zdánlivé doslovnosti zůstává... Dočetla jsem před chvílí a jen chrlím, co mě napadá. Vychladnutí nutné, ale obávám se, že zasažení a otazníky zůstanou.
"Toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky... Možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší." Slova hlavního hrdiny důstojníka SS, který projde vyvražďováním na Ukrajině, Stalingradem, koncentrační lágry, transporty do nich a porážkou Německa, bombardováním a zmarem posledních dnů války v Berlíně. Nečekal jsem, že to bude snadná procházka. A nebyla. 850 stran prakticky jednolitého textu v dlouhých až nekonečných větách prakticky bez odstavců, do kterých je začleněna i přímá řeč, navíc však komplikovaná struktura říšské moci, řada německých složenin (ale ty hodnotím kladně, protože jsou výstižné), nezapamatovatelné zkratky, množství postav, nepřehledné vojenské a policejní hodnosti, výčty faktů, dlouhé pasáže zabíhající do podrobností (např. kavkazských národů a jejich jazyků), to vše a mnohé další cestu neusnadňuje. Stejně jako všichni musím ocenit přípravu autora a ovládnutí obrovského množství podkladové látky, to je až neuvěřitelné. Jako poznatek o válce z pohledu příslušníka SS jistě velmi poučná kniha - rozpoutaná mašinérie války a vyvražďování, řešení technických a logistických problémů hormadného zabíjení, i to, že to nefungovalo a ani nemohlo fungovat bez šumu, skřípání a zadrhávání. Cenné jsou úvahy o nacistickém Weltanschaung, úžasný je rozhovor se sovětským špionem a porovnání obou režimů. A našlo by se toho jistě víc k ocenění, namátkou např. setkání s tlupou zdivočelých militarizovaných dětských sirotků. Ale nemohl jsem se ztotožnit s větou, kterou jsem vepsal na začátek. Snažil jsem se dr. Aueho pochopit a zpočátku se mi to i dařilo, ale postupně se odhaluje jako do sebe zahleděná anetická zrůda. Nechci kazit budoucí zážitek ze čtení prozrazováním děje, ti kteří četli pochopí. Pochopil bych jeho anomálie i zločiny řekněme do 3/4 knihy, ale celá závěrečná část, zejména pobyt v Pomořanech a úplný konec, to mě zhnusilo. Stala se z něho zrůda v důsledku válečných hrůz nebo to v něm bylo? Tohle přeci už není obdoba Stanfordského experimentu či Pána much. Vytkl bych příliš vyhraněné a vykonstruované zápletky i přespříliš barvité a protahované líčení jak zvrácených osobních intimních prožitků, tak apokalyptických válečných hrůz hlavně v Berlíně (tím myslím to opakované narážení na oběšence a plovoucí mrtvoly). Knihu jsem si vytipoval na základě recenzí, vůbec nelituji, že jsem ji četl, určitě ve mě zůstane, ale doporučit ji bez znalosti osobnosti případného čtenáře nemohu. Moje hodnocení v průběhu čtení klesalo od pěti ke třem, u kterých zůstávám. Je to průměr, něco by bylo jasně na pět a něco jako odpad.
Toto je nejspíš nejtěžší kniha, jakou jsem kdy četla. Téma je určitě zajímavé (mám přečtených spoustu knížek odehrávajících se za 2. světové války a tomu tématu se nevyhýbám), ale tohle bylo už moc - délka, natažení textu vyčerpávající statistikou nebo jazykovým rozborem, podrobnými rozhovory, které neměly vliv na děj, a navíc způsob zpracování, kdy text je minimálně rozdělený na odstavce, takže je to spíš z větší časti jednolitý text, který se špatně čte.
Jsem ráda, že jsem poznala něco nového, ale podruhé už to číst nebudu.
Po nějaké době po přečtení a rozležení zvyšuji svoje hodnocení ze dvou na tři. Myslím, že to co autor chtěl dílem sdělit, se mu povedlo nadmíru, přesto se mi 850 stran zdá pořád předimenzovaných, když si to vše přečteme už v anotaci... Předešlé komentáře jsou také naprosto vyčerpávající, takže howgh.
Líbilo se mi, že se na druhou světovou válku, taky jednou pohlíží ze strany Německa a ne nutně jako zfanatizovaného davu. Ale táhlo se to jako žvejkačka na botě, autor evidentně neslyšel o odstavcích a v textu se vyskytuje mnoho zkratek, což čtivosti taky moc nepřidává. Za mě asi nejlepší část o Stalingradu a poslední třetina knížky.
Paf.Už první kapitola mě dostala.Válka z druhé strany(německé).Detailní popis fungování německé vražedné mašinérie na východě,zakončená ve zdevastovaném Berlíně.Viděno očima důstojníka SS,a je jen na čtenáři,aby posoudil nakolik ho duševně poznamenala válka a nakolik vlastní narození.Ani se mi nechce věřit,že je možné napsat takovou knihu.Spíš bych osobně věřil tomu,že autor ve Francii někoho potkal,a ten někdo mu vyprávěl(má spekulace).
Z knihy jsem nadšen,ne pro zvěrstva,ale pro ten opravdu detailní popis fungování jednotlivých složek aparátu SS,kde si spoustu jedinců honilo frčky a nespolupracovalo jako celek.V jiných knihách je tohle popsáno jen povrchně.
Ultimátní kniha. Paralela zvrácenosti režimu se zvráceností hlavního protagonisty funguje perfektně. Po strhujícím příběhu, jakéhosi amalgámu všeho co se dělo během 2. sv. války (blitzkrieg, záp. fronta, vých. fronta, německé zázemí), trochu již tušený a přesto dokonalý konec.
Laskavé bohyně. Erínye. Doženou nakonec každého.
Pod tíhou knihy se mi doslova rozpadla její vazba. Válečné zrůdnosti jsem čekala, ale zvráceností hlavního hrdiny jsem byla trochu zaskočena. Pokud někdo označil Kosinského za jeho Nabarvené ptáče psychicky narušeným úchylem , pak musím konstatovat, že panu Littellovi v tomto ohledu nesahá ani po kotníky. Za nejlepší dílo o holokaustu bych Laskavé bohyně rozhodně neoznačila, nicméně hvězdičku proto neubírám a to ani za zbytečné množství stránek ( podle mého mohla být kniha poloviční, aniž by byl čtenář o cokoli ochuzen) a fekálií. Ubírám za několik nezodpovězených otazníků a za konec jen málo uvěřitelný.
Hutné, nabité reáliemi, strhující, ale než jsem dočetla, dala jsem si mezitím tři jiné knihy, protože 850 stran skoro bez odstavců a s přímou řečí vkládanou doprostřed řádků to vydá tak na 1200 stránek normálního textu. Ale vždycky jsem se ke knize vrátila a pak už ji dočetla bez odboček k jiným. Specifické je, že tu mají velký prostor skutečné postavy - Himmler, Eichman, Speer a problém konečného řešení a realita v koncentračních táborech je popsaná syrově a realisticky, není to žádná uslzená limonáda napsaná podle vygooglených zdrojů jako je "Hana" od Mornštajnové, ale je to poctivě vyrešeršované od těch, kdo si tím prošli.
Nálož. V mnoha rovinách.
Občas na efekt šokující. Jindy skvěle provokativní. Hyperrealistické a neuvěřitelně vyfabulované současně. Ale hlavně originální. Nebýt závěru a fekálií, asi tu pátou hvězdu dám, takhle s klidný svědomím za 4. A pokud budu v budoucnu dostatečně masochistický, možná si to někdy střihnu ještě jednou.
„Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říct: Doufám, že nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit. Ani slova k ničemu nejsou, mizí jako voda v písku a ten písek mi plní ústa. Žiji, dělám, co se dá, tak je to s každým, jsem člověk jako každý jiný, jsem člověk jako vy. No tak, říkám vám přece, že jsem jako vy!“
Uf.
Jakou knížku vám doporučila češtinářka na gymplu?
A jakou knížku jste kdy měli rozečtenou nejdéle?
Ve druhé třetině knížky jsem sice občas přemýšlela proč že to vlastně vůbec čtu, ale i přes jistou krizi to za to stálo.
Pokud máte hlubší zájem o 2WW, tak doporučuju, je ovšem nutné mít kromě zájmu i dostatek vytrvalosti. A otrlosti, protože ne každý asi bez následků snese čtení o detailech vraždění Židů (nejen) přímo v masových hrobech, popisy - řekněme - vyprazdňování a sebeuspokojování hlavního hrdiny, incest či zakončení kapitoly ve stylu: ,,A takhle, se zadnicí ještě plnou spermatu, jsem se rozhodl vstoupit k Sicherheitsdienst."
Doporučuju i Littellův ,,přidružený produkt" - Suché a vlhké .
,,Od dětství mě pronásledovala vášeň pro absolutno a pro překračování hranic; teď mě tahle vášeň dohnala až k masovým hrobům na Ukrajině."
Fascinující a zároveň zvrácená kniha. K hlavnímu hrdinovi jsem střídavě cítil sympatie i odpor.
Laskavé bohyně
Přečtena podruhé, jen jsem se chtěla po letech ujistit, že je to opravdu dobrá kniha. A je.