Strom člověka
Patrick White
Realisticky věrné zobrazení životních osudů hloubavého australského farmáře a jeho citově neuspokojené ženy uprostřed divokého australského buše, v němž tvrdě zápasí o existenci s přírodou a živly, i městského prostředí, do něhož za existencí a pohodlnějším životem míří jejich děti. Autor citlivě zachytil v románě složitost lidských vztahů a poměr člověka k prostředí přírodnímu i společenskému a rozporné síly, které je určují a ovládají. Z angl. přel. a doslovem opatřil Antonín Přidal.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , SvobodaOriginální název:
The Tree of Man, 1956
více info...
Přidat komentář
Když to napsal, bylo mu trochu přes čtyřicet a ve svém psaní byl vlastně teprve na začátku. Je trochu stejný, jako ve svých pozdějších románech, co vyšly česky, a trochu jiný. Tady je příběh hodně v pozadí a je to vlastně celé o povahách postav. Je tam pár emočně silných prožitků, ale nic z nich nevyplývá, jsou jen tak zaznamenané. Tak nějak se mi zdá, že v tomhle období svého života ho ze všeho nejvíc zajímalo mystérium smrti. V umírání se tady hodně vyžívá. Končí ale na tom, že na smrti nic zajímavého není a to se mi líbí. A pak ještě takové ty osudové oblouky, když se lidé setkají, potom dlouho nic, a znovu setkají ve zcela jiné životní situaci.
Ne, ani v půlce se to příliš nerozjede, na druhou stranu, že by se v první půli nic nestalo? Nemyslím si, tolik událostí se přihodí. No, ano, jazyk je úchvatný hodnýá genia. Používá neskutečnou lyričnost, přeskakování a jakési zkratky, které nechá na čtenáři, aby si domýšlel. Z venkovského života dělá atmosféru venkované, ale zároveň přidává cosi s poezie a lehkého letu. Zvláštní. K tomuto druhu literatury je mi příjemnější asi prozaičtější styl typu Stainbeck, London apod.. Přesto klobouk dolů před tímto výtvorem. Doporučil bych běžnému čtenáři? Spíše ne..skutečně zdlouhavé a příliš zábavné není.
Tato kniha není vůbec lehké čtení. Člověk se musí dostat na úplně jinou vlnu. Hrdinové řeší své věci, život i živobytí klidně, bez velkých emocí a dnešních stresů. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykla na rozvláčný styl psaní a velmi klidně popisující jazyk denní skutečnosti. Asi dvakrát jsem váhala, zda dočíst nebo odložit a vzdát to. Ale nakonec ten klid, nezvyklé prostředí a touha zjistit jak to dopadne, zvítězila. Mlčenlivý život hlavních postav je v dnešní době téměř nepředstavitelný. Jejich vnitřní život je však stejně bohatý, mají stejné starosti s dětmi, sousedy, citlivě vnímají změny ve společnosti . Jazyk spisovatele je velmi obohacující a košatý. To, že jsem knihu dočetla a snad i pochopila záměr, považuji za své malé vítězství.
Tuto knihu jsem četl někdy v polovině 80. let a přivedla mě k ní znalost jiného díla Patricka Whitea - "Sukně z listí", které se mi velmi líbilo (a vlastnil jsem ho dokonce i ve slovenštině, jako "Strapce lístia").
Se "Stromem člověka" jsem však měl zpočátku velké problémy. Vlastnil jsem edici (Úsvit), kde byly stránky z velice tenkého, asi ekologicky šetrnějšího papíru (podobně jako edice GaMA - Galerie moderních autorů) a já měl dojem, že se tou knihou nikdy neprokoušu, protože přečtené listy opticky vůbec nepřibývaly. Než jsem si zvykl na autorův pomalejší a vláčnější styl vyprávění, byl jsem někde za stou stránkou a knihu pomalu odpískával. Potom se však něco zlomilo a příběh farmářské rodiny v australské divočině mě neskutečně přitáhl a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy knížku opět otevřu a budu, spolu s hrdiny příběhu, sledovat jejich nelehký, ale zárověň i krásný život v nespoutané divočině. Dodnes ji považuji za jednu z nejzajímavějších knih, které jsem měl tu čest přečíst. Ale "Sukně z listí" u mně stojí přece jenom o štráfek výše.
Stan Parker se usadí v buši, vykácí stromy, postaví dům a přivede si sem Amy, s kterou zde prožije celý život. Patrik White ve svém popisu zdánlivě prostého života nachází dostatek materiálu pro svůj 440 stránkový román s minimem dialogů. Tato všem lidem dostupná bohatá paleta prožitků a emocí je u současného člověka mnohdy zahlcena nabídkou cukrlátek ve formě pohodlí a nadbytku.
Možná i zásluhou překladu Antonína Přidala jsou v knížce neuvěřitelně krásné obraty, které se dají vnímat jako pozvání k přečtení ... železné krajky mříží... hrudka studeného mraku... nervózní klubko... rukavičky mydlin... jaké tiché to bývaly večery, když dodýchal vítr a ticho bylo tišší o zvuk mléka...
Drsná příroda ... drsní lidé ... drsné city ... tenhle příběh se vůbec nečte lehce ... Whiteovy "vize" zobrazené až příliš realisticky ... složitosti vztahů, sil a jejich proměn odpovídá složitost textu, nad každým slovem je třeba přemýšlet.
V doslovu se dočteme, že "kniha vypovídá jakou krásu a váhu mají věci samy o sobě", lépe bych to nedokázala vyjádřit, ....a tak můžu jen dodat , že nám tato knížka ukazuje, jaké mohou naše, lidské, prožitky být, když je nepřekryje nános civilizace s jejími konvencemi.
Je podivuhodné, jak dokázal White zpodobnit banalitu života obyčejných lidí do hlubokých slov. Zde jsou některá z nich:
Jsou chvíle, kdy člověk neví nic, i chvíle, kdy ví všechno.
Život se nemluví, ten se žije.
Lidské duše spolu nemluví slovy.
Znát sebe sama, je nejsmutnější rozkoš.
Někdy člověk nechce nic.
Minulé děje utkvělé ve vzpomínkách tříští cihly a rozmetají suť.
Ty, dědo, nikdy o něčem nevíš jen tak? Protože víš?
White je mistr slova a postupným čtením prožijete příběhy lidí z australské buše až do morku kostí. Drsnost se tu mísí s nadčasovostí, což působí až nadčasově. Nepatrné detaily životů jsou i poetické a vytvářejí skutečnou záhadu lidské existence. Životy plynou po desetiletí jako zamotaná klubka událostí, která vzdorují všem očekáváním. Přitom odhalují, že nejniternější a nejlépe střežené tajemství života spočívá v jednoduchosti věcí.
Z osídlování Austrálie.