Lidský strom přehled

předevčírem

Je podivuhodné, jak dokázal White zpodobnit banalitu života obyčejných lidí do hlubokých slov. Zde jsou některá z nich:

Jsou chvíle, kdy člověk neví nic, i chvíle, kdy ví všechno.
Život se nemluví, ten se žije.
Lidské duše spolu nemluví slovy.
Znát sebe sama, je nejsmutnější rozkoš.
Někdy člověk nechce nic.
Minulé děje utkvělé ve vzpomínkách tříští cihly a rozmetají suť.
Ty, dědo, nikdy o něčem nevíš jen tak? Protože víš?

White je mistr slova a postupným čtením prožijete příběhy lidí z australské buše až do morku kostí. Drsnost se tu mísí s nadčasovostí, což působí až nadčasově. Nepatrné detaily životů jsou i poetické a vytvářejí skutečnou záhadu lidské existence. Životy plynou po desetiletí jako zamotaná klubka událostí, která vzdorují všem očekáváním. Přitom odhalují, že nejniternější a nejlépe střežené tajemství života spočívá v jednoduchosti věcí.
Z osídlování Austrálie.

18.11.2024

Když to napsal, bylo mu trochu přes čtyřicet a ve svém psaní byl vlastně teprve na začátku. Je trochu stejný, jako ve svých pozdějších románech, co vyšly česky, a trochu jiný. Tady je příběh hodně v pozadí a je to vlastně celé o povahách postav. Je tam pár emočně silných prožitků, ale nic z nich nevyplývá, jsou jen tak zaznamenané. Tak nějak se mi zdá, že v tomhle období svého života ho ze všeho nejvíc zajímalo mystérium smrti. V umírání se tady hodně vyžívá. Končí ale na tom, že na smrti nic zajímavého není a to se mi líbí. A pak ještě takové ty osudové oblouky, když se lidé setkají, potom dlouho nic, a znovu setkají ve zcela jiné životní situaci.