Lidský strom
Patrick White
Realisticky věrné zobrazení životních osudů hloubavého australského farmáře a jeho citově neuspokojené ženy uprostřed divokého australského buše, v němž tvrdě zápasí o existenci s přírodou a živly, i městského prostředí, do něhož za existencí a pohodlnějším životem míří jejich děti. Autor citlivě zachytil v románě složitost lidských vztahů a poměr člověka k prostředí přírodnímu i společenskému a rozporné síly, které je určují a ovládají. Doslov Ian Milner: Patrick White a jeho vize lidského osudu... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
The Tree of Man, 1955
více info...
Přidat komentář
Ne, ani v půlce se to příliš nerozjede, na druhou stranu, že by se v první půli nic nestalo? Nemyslím si, tolik událostí se přihodí. No, ano, jazyk je úchvatný hodnýá genia. Používá neskutečnou lyričnost, přeskakování a jakési zkratky, které nechá na čtenáři, aby si domýšlel. Z venkovského života dělá atmosféru venkované, ale zároveň přidává cosi s poezie a lehkého letu. Zvláštní. K tomuto druhu literatury je mi příjemnější asi prozaičtější styl typu Stainbeck, London apod.. Přesto klobouk dolů před tímto výtvorem. Doporučil bych běžnému čtenáři? Spíše ne..skutečně zdlouhavé a příliš zábavné není.
Tato kniha není vůbec lehké čtení. Člověk se musí dostat na úplně jinou vlnu. Hrdinové řeší své věci, život i živobytí klidně, bez velkých emocí a dnešních stresů. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykla na rozvláčný styl psaní a velmi klidně popisující jazyk denní skutečnosti. Asi dvakrát jsem váhala, zda dočíst nebo odložit a vzdát to. Ale nakonec ten klid, nezvyklé prostředí a touha zjistit jak to dopadne, zvítězila. Mlčenlivý život hlavních postav je v dnešní době téměř nepředstavitelný. Jejich vnitřní život je však stejně bohatý, mají stejné starosti s dětmi, sousedy, citlivě vnímají změny ve společnosti . Jazyk spisovatele je velmi obohacující a košatý. To, že jsem knihu dočetla a snad i pochopila záměr, považuji za své malé vítězství.
Tuto knihu jsem četl někdy v polovině 80. let a přivedla mě k ní znalost jiného díla Patricka Whitea - "Sukně z listí", které se mi velmi líbilo (a vlastnil jsem ho dokonce i ve slovenštině, jako "Strapce lístia").
Se "Stromem člověka" jsem však měl zpočátku velké problémy. Vlastnil jsem edici (Úsvit), kde byly stránky z velice tenkého, asi ekologicky šetrnějšího papíru (podobně jako edice GaMA - Galerie moderních autorů) a já měl dojem, že se tou knihou nikdy neprokoušu, protože přečtené listy opticky vůbec nepřibývaly. Než jsem si zvykl na autorův pomalejší a vláčnější styl vyprávění, byl jsem někde za stou stránkou a knihu pomalu odpískával. Potom se však něco zlomilo a příběh farmářské rodiny v australské divočině mě neskutečně přitáhl a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy knížku opět otevřu a budu, spolu s hrdiny příběhu, sledovat jejich nelehký, ale zárověň i krásný život v nespoutané divočině. Dodnes ji považuji za jednu z nejzajímavějších knih, které jsem měl tu čest přečíst. Ale "Sukně z listí" u mně stojí přece jenom o štráfek výše.
Knížku jsem četla dlouho, ale nelituji. Byla úžasná, složitá, "jiná", skvělá.
Stan Parker se usadí v buši, vykácí stromy, postaví dům a přivede si sem Amy, s kterou zde prožije celý život. Patrik White ve svém popisu zdánlivě prostého života nachází dostatek materiálu pro svůj 440 stránkový román s minimem dialogů. Tato všem lidem dostupná bohatá paleta prožitků a emocí je u současného člověka mnohdy zahlcena nabídkou cukrlátek ve formě pohodlí a nadbytku.
Možná i zásluhou překladu Antonína Přidala jsou v knížce neuvěřitelně krásné obraty, které se dají vnímat jako pozvání k přečtení ... železné krajky mříží... hrudka studeného mraku... nervózní klubko... rukavičky mydlin... jaké tiché to bývaly večery, když dodýchal vítr a ticho bylo tišší o zvuk mléka...
Drsná příroda ... drsní lidé ... drsné city ... tenhle příběh se vůbec nečte lehce ... Whiteovy "vize" zobrazené až příliš realisticky ... složitosti vztahů, sil a jejich proměn odpovídá složitost textu, nad každým slovem je třeba přemýšlet.
V doslovu se dočteme, že "kniha vypovídá jakou krásu a váhu mají věci samy o sobě", lépe bych to nedokázala vyjádřit, ....a tak můžu jen dodat , že nám tato knížka ukazuje, jaké mohou naše, lidské, prožitky být, když je nepřekryje nános civilizace s jejími konvencemi.
Když to napsal, bylo mu trochu přes čtyřicet a ve svém psaní byl vlastně teprve na začátku. Je trochu stejný, jako ve svých pozdějších románech, co vyšly česky, a trochu jiný. Tady je příběh hodně v pozadí a je to vlastně celé o povahách postav. Je tam pár emočně silných prožitků, ale nic z nich nevyplývá, jsou jen tak zaznamenané. Tak nějak se mi zdá, že v tomhle období svého života ho ze všeho nejvíc zajímalo mystérium smrti. V umírání se tady hodně vyžívá. Končí ale na tom, že na smrti nic zajímavého není a to se mi líbí. A pak ještě takové ty osudové oblouky, když se lidé setkají, potom dlouho nic, a znovu setkají ve zcela jiné životní situaci.