Počkej na moře
Veronika Opatřilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503836/bmid_pockej-na-more-sfI-503836.png
4
390
390
Milostný gay příběh z Anglie 60. let pojednávající o křehkosti lidských vztahů, o životních volbách a odvaze jít si za svým. O okamžicích, které by mohly trvat věčnost. O tom, že chceme někam patřit, a o tom, jak poznáme, že jsme nepřiplavali na špatný břeh, kde nás čeká jen konec. Mladý univerzitní student z Göteborgu přijíždí na ostrov Wight u břehů Anglie, aby tam strávil semestr studiem angličtiny. Na první pohled se ničím neliší od desítky výměnných studentů ze Švédska, kteří se v 60. letech 20. století jezdí do Anglie učit cizí jazyk. Brzy po příjezdu potkává staršího muže, profesora literatury a neúspěšného spisovatele. Poznává v něm stejné tajemství, jaké se sám pokouší skrývat, a mezi oběma muži propukne vášnivá milostná aféra, která má navzdory uvolněné atmosféře a proměnlivé době šedesátých let stále nedozírné následky pro jejich životy. Počkej na moře je komorním příběhem o přitažlivosti a oddanosti, zkoumající hloubku lidské duše na pozadí bouřlivých šedesátých let v Anglii.... celý text
Přidat komentář
Kniha byla velice hezky napsaná a dokázala krásně vystihnout nálady postav a atmosféru. Nějaké citáty si budu pamatovat ještě dlouho :) začátek a prostředek byl úplně krásný a ke konci se začal příběh trochu vléct. Ale i tak moc krásny příběh.
„Jedině to, co skončí může trvat věčnost.“
Knihu jsem si vypůjčila v knihovně úplnou náhodou, přispěla k tomu i hezká obálka. Vůbec jsem netušila téma a zaměření. Blížil se konec výpůjční doby a tři dny před datem jsem se rozhodla, že ji vrátím společně s přečtenými jako nedotčenou. Ale zvědavost mi nedala, řekla jsem si-zkusím alespoň dvě-tři stránky. No a bylo to.
Začetla jsem se tak, že jsem ji během těch tří dnů opravdu přečetla.
Je ale skoro škoda takhle krásnou, silně propracovaným stylem psanou knihu přečíst takhle rychle. Text působí lehce poeticky, nádherně vykresluje prostředí i danou dobu. Líbily se mi i umělecké odkazy obrazů či poezie, která je v příběhu představená formou úryvků anglických básní. Děj je pozvolný, postrádá skandály, dramata nebo příliš mnoho závažných témat dohromady, což je teď ve většině aktuálních knih dost v kurzu. Spisovatelka se naštěstí trendy neřídí a vhodně se vyhýbá jakýmkoliv kýčům.
Co je na knížce ale nejhezčí, je použití du-formy (ta se mi líbila nejvíc), er- i ich- formy zároveň. Toho, kdo ještě knihu nečetl, může tato kombinace lehce odradit, ale díky údernému a svižnému stylu a trvalému určitému napětí v příběhu je snadné se začíst, přestože děj není nijak akční nebo dramatický. Nebojte se, zážitek stojí za přečtení a nijak rušivé to vážně není, naopak to příběh báječně ozvláštní.
Erotických scén, přiznám se, jsem se v textu trochu obávala, samozřejmě do příběhu patří, ale duševno jaksi převažuje nad fyzičnem. Intimní okamžiky jsou vyobrazeny tak akorát a textu velmi sluší.
Působivé je i popsání důvěrných emocí obou hlavních hrdinů a mistrně propracovaná psychologie postav.
Myslím, že tohle komplikované drama je skutečně výzvou i pro náročnějšího čtenáře, všechny ty nuance, emoce, myšlenky, propojení úvodu i příběhu. Vše je velmi reálné, a jestli se snadno začtete, může se vás dotknout příběh opravdu silně.
Neskutečný zážitek.
Počkej na moře je hodné světové literatury.
Moc jsem chtěla, aby se mi kniha líbila, ale bohužel je pro mně mírným zklamáním. První půlka byla fajn, ale druhá se už hodně táhla. Stále se opakující myšlenky už mně zahlcovaly, nebavily, což vedlo k tomu, že už mně ani nezajímalo, jak příběh dopadne. Tím nechci říct, že je to špatná kniha. Je napsána krásným poetickým jazykem, což miluji, jen byla příliš dlouhá na to co nám příběh nabízí.
U knihy jsem trpěla. Ne proto, že tam děje bylo pomálu, nebo protože by se vlekla, ale protože mě iritovaly hlavni postavy, celou dobu jsem jen čekala, kdy se už konečně rozejdou. O žádnou lásku se rozhodně nejednalo. Lars se šíleně zamiluje do učitele, uhání ho, dělá ve vztahu veškerou práci a nechá si od něho vše líbit. Učitel (nemluvě o tom, jak je milostný vztah studenta a učitele neetický) si na druhou stranu na Larse vzpomene, kdy se mu to hodí, klidně nekolik měsíců nedá vědět, ignoruje ho před svými přáteli a lže o své minulosti (dokonalý příklad emočně nedostupného člověka). Tento toxický vztah trval hrozně dlouho a konečně jsem si oddychla, když se Lars rozhodl, že už nebude rohožka.
P.S. Nechápu, že tahle kniha vyšla v dnešní době. Literatury o gay párech, kteří maji toxický vztah a skončí to s nimi špatně je spousta. Dává to taky smysl, v době, kdy díla vznikala, homosexualita byla zakázána. Proč ale psát takovou knihu teď?
Ze začátku jsem byla nadšená stylem psaní.. ale nakonec jsem se knížkou docela potrápila. Řekla bych, dobrého pomálu. V druhé polovině se už děj táhne, opakují se myšlenky, nutilo mě to přeskakovat a těšila jsem se, až to dočtu. A také jsem čekala nějaké spojení závěru a začátku knihy.. Nepochopila jsem, anebo mi něco uniklo.
Mám rozporuplné pocity. Knížka je dobrá, jen myslím, že by jí neuškodilo zkrácení. Autorka umí pracovat s atmosférou, ale příběh poněkud pokulhává, a když už se tam poněkolikáté opakovaly stejné myšlenky, začínala jsem se nudit, ačkoliv mám atmosférické knížky ráda. Problém mám také s hlavní postavou. Kdo je Lars, co má rád, co ho baví, co ho zajímá? V knize čteme jen o jeho posedlosti Davidem, kolem kterého se točí celý jeho svět. Podle anotace jsem taky čekala víc ze 60. let v Anglii. Nicméně po Písni L asi sáhnu, uvidíme, jak se mi zalíbí.
Příběh o kterém se hodně psalo a mluvilo, takže jsem měla trochu obavy, jestli se mi bude líbit. Znáte to, sto lidi, sto chutí. Ale pane bože, to bylo tak krásně napsané. S takovou lehkostí. Ta atmosféra celého příběhu. Tolik různých emocí, lásky, vášně, bolesti, smutku. Na chvilku jsem se stala tichým pozorovatelem zakázané lásky. Užívala si ten pomalu plynoucí čas, kdy se téměř nic nedělo a přesto toho bylo tolik.
Audiokniha
Příběh gay lásky odehrávající se v šedesátých letech v Anglii. Student ze Švédska odjíždí studovat do Anglie, kde se zamiluje do svého profesora. Je to vlastně příběh jedné osoby, protože se to celé odehrává v hlavě studenta, někdy jsem přemýšlela, jestli si toto zrovna myslí nebo to říká. Chyběly mi trošku opravdové rozhovory. Neustálé rozvleklé rozpitvávání pocitů a myšlenek. Nicméně se do docela dobře poslouchalo, jazyk byl krásný, květnatý. Některé myšlenky mě zaujaly. A štvalo mě, že si v tom vztahu neumí ty věci říct, vysvětlit, ale to je asi ve vztazích bohužel normální. Na konci to ve mně zanechává zvláštní prázdno a nevím, co vlastně mělo být tou knížkou řečeno. Já necítím nic.
Nalákala mě nádherná obálka, takové mistrovské dílo, netusila jsem, co dostanu, ale tady bylo všechno. Navíc psáno neskutečně květnatou češtinou. Velmi povedená kniha.
Řemeslně jistě barvité, jistě zajímavé, jistě až hluboké a lidské myšlenky . . .
Jenže.
Proč se tahle témata TOLIK vezou na vlně emocionality? Proč se racio tolik krčí v koutě? A spolu s ním i etika?
Poslouchala jsem a utahalo mě to . . .sladké hlasy, přepjaté, květnaté, poetické . . .
Podepisují twigxi a Sigurd_Lesandi.
Nebo pakoshka:
"Niterní zpověď ukňouránka (kterej se změní v bohéma, když zjistí, že není jen ten jeden - jakožto člověk, který se věnuje konsensuálně nemonogamním vztahům v různých formách, nevěřím, že takhle by se opravdový Lars choval)"
Za mě takhle ne.
A taky mi to hodně připomnělo Plavce ve tmě.
1/2
Veronika Opatřilová barvitě popisuje krajinu švédského ostrova i krajinu anglického ostrova. A najednou se zjeví láska. Velká, toužící, vášnivá. A já jim fandila, opravdu moc jsem jim fandila. I když to fandění bylo ke konci trochu zdlouhavé. Ale ten konec, páni. Ten otevřený konec byl pěkný. Děkuji a těším se příště.
První strany knihy a styl psaní mne utvrdily v tom, že jde opravdu o knihu z nakladatelství Prostor, se kterým mám již čtenářské zkušenosti. Tudíž jsem se trochu bála, že půjde opět o zdlouhavý příběh jedné osoby s mnohačetnými nevyřčenými myšlenkami a pocity. Příliš jsem se nespletla. Přesto mě tato kniha, resp. autorka, dokázala vtáhnout do svého nitra, do nitra a rozedraného srdce hlavního hrdiny, který tak moc touží po romantické lásce, souznění, ale ze svého úhlu pohledu dostává jen úlomky, plachou naději ztrácející se ve velkých očekáváních. Touží po budoucnosti, dostává jen syrovou přítomnost s nekonečným čekáním na lepší zítřky.
Láska ve všech barvách duhy. Láska černobílá, láska doufající i zatracující.
Přesto mě občas iritovala absence komunikace mezi oběma aktéry. I v těch nejprostších situacích si prostě nedokázali říct, co je trápí, jak to vyřešit... Což je problém mnoha a mnoha reálných vztahů.
Osobně mám radši, když je kniha spíš svižná, o to víc mně překvapilo, že u tohohle příběhu jsem s tempem neměla vůbec problém. Až po dočtení mi došlo, že autorka dokonale vykreslila, co se nám děje v hlavě, když nad něčím přemýšlíme, a jak moc se naše myšlenky mohou různit od toho, co vlastně řekneme nahlas. Nejdřív jsem si říkala, že ta kniha nemá vlastně žádný konec, ale pak mi došlo, že vlastně má.
"jsme jako dva obrazy na velké stěně, ale nevidíme, jaký obraz jsme, jen si to domýšlíme. Doopravdy ale nemůžeme tušit, jestli jsme abstraktní obraz, nebo jen krásná impresionistická krajinka, protože všechno, co vidíme, je jen pokoj před námi, náš svět."
Krásný melancholický příběh plný lásky a krásných slovních obratů. Ani se nechce věřit, že píše česká autorka, klobouk dolů. Prostě nádhera.
Baladický příběh o lásce ..... vypovídající o nečekaném zásahu ....
A já neřeším téma lásky zakázané .... láska prostě přijde a má spoustu podob ....
A je jako moře v přílivu či odlivu .... nese v sobě vlny .... někdy nás nadnesou a někdy potopí ....
Citlivě orientované vyprávění z anglického ostrova přinese spoustu postřehů ....
.... Stopa, která po nás zůstává, vypovídá stejnou měrou o nesmrtelnosti .... jako o tom, jak je všechno pomíjivé ....
Přiznám se, že mne kniha ani chvíli nenudila .... i když jsem tušila, že tato dvojice nenajde pochopení .....
A verše Karin Boye - Jistě, že to bolí ....
Jistě že bolí
když pupen puká
bolí co roste
a to co vězní ....
Velmi milé překvapení od české autorky .... empat u ní sedí ....
Já se reálně zbláznim. Fr se zbláznim. Dobře napsaný, dobrý příběh, dobré postavy, dobré prostředí,... Absolutně nemám co vytknout, doporučuji úplně všem.
Hodně pocitová knížka, někomu sedne někomu ne. Já patřím k těm komu ano. Moc se tam toho vlastně neděje a přitom jsou tam krásné obraty. Melancholický jazyk, autentické popisy.
Takový ten pocit postupného zamilovaní a oťukávání.
Počkej na moře přináší melancholický, avšak svým způsobem nezapomenutelný, příběh zasazený do 60. let 20. století, který si rozhodně našel místo v mém srdci.
Děj sleduje studenta z Göteborgu přijíždějícího do Anglie na výměnný pobyt. Když se krátce po svém příjezdu seznámí se starším profesorem literatury, jakoby jeho život konečně nabral smysl. A tak vzniká příběh jedné velké lásky. Lásky v tehdejší době zakázané a nepochopené.
Titul dělá zajímavým především jeho poetický jazyk, který není u Veroniky Opatřilové ničím novým. Nicméně tentokrát, jsem se do stylu vyprávění zamilovala o něco víc. Všechny ty myšlenky, jedinečné slovní obraty a napojení na umění a přírodu mě neskutečně učarovalo.
Za mě Počkej na moře rozhodně stojí za přečtení. Pomůže vám si utřídit myšlenky a zamyslet se nad některými životními situacemi. Díky skvěle vystižené atmosféře se snadno začtete a doufám, že si ji stejně jako já zamilujete.
Štítky knihy
Anglie milostné romány česká literatura 60. léta 20. století učitel a žák gayové LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2022 |  Počkej na moře |
| 2021 | Ostrov žije |
| 2024 | Píseň L. |
| 2021 | Možnosti kardamomu |
Zajímavá forma vyprávění formou promlouvání k druhému člověku, v tomto případě profesoru literatury, do nějž je hlavní postava zamilovaná. Začátek mě doslova okouzlil a zejména počáteční období, kdy kolem sebe postavy krouží a dávají se dohromady, mě moc bavilo. Pak nastává trochu vlažnější část, kdy se hodně prvků a myšlenek opakuje, ale stejně vás to nutí číst dál. Jediné, co mi dělalo potíže, bylo vžít se do doby, kdy se příběh odehrává. Nevím, čím to je, ale i přes časté odkazování na věci typické pro Anglii šedesátých let, to na mě nepůsobilo autenticky.