Pacanka
Klára Elšíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536429/bmid_pacanka-661cd86439032.jpg
3
62
62
Jak se konečně zbavit syndromu hodné holčičky? Je jí právě třicet a ve vztahu ani ve stávajícím životě ji to nebaví. Chce žít svobodně, v souladu se svými pocity a sexualitou. Naplněný život a svobodu se snaží najít v Nizozemsku, doma v Česku, ve Francii, na Ukrajině a nakonec v Řecku. Hledá dobrodružství, setkává se s obyčejnými i neobyčejnými lidmi a doufá, že tam někde se konečně bude cítit šťastná. A přestože každá její cesta je jiná, mají cosi společného. Pacanka na to však přichází pomalu a postupně. Ne v barech a hospodách, které navštíví, ne v postelích mužů i žen, s nimiž prožije lepší nebo horší sex. Jejím největším objevem je vnitřní svět. Postupně nahlíží společného jmenovatele svého chování — destrukci, pomocí které se snaží narušit své naučené vzorce. Cesta ven ale zdaleka není jednoduchá a přímá. A kdo je vlastně pacanka?... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá, anotace mě zaujala velmi, ale recenze byly hodně rozporuplné. Po přečtení už chápu proč. Kniha není pro každého. Ale ten (nebo spíše TA), kdo byl vychovávám ve stylu, že musí být pořád hodný a poslouchat, za žádnou cenu neprojevovat negativní emoce a nejlépe se vůbec neprojevovat a pak v dospělosti nevěděl, co sám se sebou, tak ten se v tom určitě alespoň částečně najde, i když jeho (JEJÍ) cesta mohla být trošku jiná.
A přesně k těmto lidem tahle knížka promlouvá, dokonce přímo v druhé osobě (nebo du-formě chcete-li).
Takže pokud vám kniha nic nedala, buďte vlastně rádi, šli jste jinou cestou a nemuseli jste se tak dlouho složitě hledat. My ostatní víme své. Syndromu hodné holky je zatraceně těžké se zbavit.
Pokud máte chuť poznat jednu hrdinku, která dělá vše proto, aby konečně našla svůj vnitřní klid, ale dělá to velice zvláštním způsobem, tak si Pacanku dejte.
Více v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Chápu sdělení o přerodu holky se syndromem hodné holky na skutečně “hodnou holku, která začne naslouchat sama sobě, ale vlastně mě to zas tolik nenadchlo.
Je to explicitní, je to syrové a s ničím se to nemaže. Stejně jako bezejmenná hrdinka, která se prostě protlouká životem, který naplňuje hlavně sexem a chlastem. Jakousi naléhavost textu ještě zvýrazňuje du-forma, která se podle mě vždycky trochu víc zarývá pod kůži. Ale stejně to i přes to všechno, pro mě bylo jaksi prázdné. Prostě se v tom plácáme s hlavní hrdinkou, která těsně před koncem prozře a pak je ten konec…
U mě se nadšení nekoná…
říkal jsem si, že autorka chce vyprávět o tom, jak si mladá žena uvědomí vlastní sebehodnotu, a tak své hrdince nastaví extrémní výchozí podmínky, aby to nabývání sebeúcty řádně vyniklo... (mimochodem hned zkraje mi připomněla protagonistku komiksu Srdcovka od Štěpánky Jislové) ...no a pak tu čtu komentáře čtenářek, že se poznávají... mně totiž přišel popis Pacančina každodenního života dost neuvěřitelný: třicetiletá žena, která se nemusí starat ani o děti, ani o staré rodiče, pouze sama o sebe, během velmi krátké doby procestuje půl světa, kde si může dovolit dlouhodobý pobyt a přitom ještě dál platit za nájem v Čechách, která se několikrát týdně zpije do němoty, přičemž vystřídá za noc vícero podniků (a není to krabicovým vínem v nějakém pajzlu) atd. atd., to potřebuje sakumprásk min. 80 000 Kč měsíčně (bez letenek) - a klidně dá ze dne na den v práci výpověď... jo, to beru, to chce fakt koule!
...ale vážně: říkám tomu diagnóza 3S: sex, spánek, strava = když je něčeho příliš, anebo naopak moc málo, je vždycky problém - v hlavě ... Pacanka vlastně nepopisuje nic moc jiného, než co jí (případně zvrací nebo vyměšuje), jakým způsobem či s kým se právě přivádí k orgasmu, a jak a kde opilá usnula... a je z tohodle zacyklení v sebeuspokojování v depresi (a samozřejmě za to můžou rodiče) - kupodivu jediný okamžik, kdy se cítí skutečně šťastná, je ten, kdy celý den fyzicky pracuje (vinohrady ve Francii) a abstinuje = Svěrák a Uhlíř to věděli už v roce 1980: "Když máš srdce zjihlé, když máš potíže, tak dej cihlu k cihle..."
Tohle. Bylo. Skvělé.
Jeden literární kritik označil Pacanku jako nejprázdnější knihu.
Přitom je tahle kniha všechno, jen ne prázdná. Neskutečně jsem se u toho hodnocení naštvala, protože jsem ji googlila v tý největší euforii, pár minut potom, co jsem dočetla. Měla jsem potřebu vykřičet do světa všechny svý pocity a zároveň to krotila, protože by se člověk dostal možná tam, kam nechce.
Je to sprosté - hodně sexu, sebedestruktivních prožitků, stereotypního života. A přesto to má sakra hloubku. Minimálně pro někoho, kdo syndromem hodný holky trpěl/trpí, kdo má za sebou období totálního zmaru, hledání sama sebe nebo neúcty k vlastnímu tělu.
Je to syrové na dřeň, brutální, upřímné, srdcervoucí. Bolí to. Ale i to je život.
Pacanka pro mě bylo milé, místy příjemně obscénní čtení, přiznávám, že explicitní erotické scény a syrovost knihy mě bavily. Autorka nám bez servítek předkládá různé životní situace tak jak jsou, vůbec se netrápí s nějakým romantickým zaobalením.
Při četbě jsem se neubránila srovnávání hlavní hrdinky se sebou, bylo to jako listovat svým 20+ deníčkem. Hlavní linkou skrytou mezi řádky je přerod v dospělou sebevědomou ženu, i když přemíra sexu, alkoholu, nespoutanosti, nevázanosti, ji mohla zastínit. Uznávám, že kniha není pro každého, někomu se bude líbit hodně, někoho může vyloženě popudit.
Du forma mi zde přijde nešťastná a děj opravdu není o ničem jiném než o chlastu a o tom, že hlavní hrdinka oš*ká všechno, co před ní neuteče na strom. Já si svobodu představuju jinak, ale možná jsem už stará.
Všímám si dvou velmi odlišných názorů - pro některé blbost bez příběhu, navíc ještě trochu sprostá, zatímco pro druhé je to příběh o hledání sebe sama a o vyrovnávání se se ztrátou druhých. To, jak budete knihu vnímat, závisí dle mého názoru hodně na tom, v jakém životním období se nacházíte vy nebo vaši blízcí. Já se řadím do druhé skupiny lidí a kniha mě bavila. Že člověk ve 30 přesně ví, co chce? Že umí adekvátně zacházet s hranicemi? Postavit se za sebe? Že ve 30 jsou lidi “rozumní a normální? Z recenzí na knihu je vidět, že tomu řada lidí opravdu věří. Je ale úplně normální to tak nemít. Jsem ráda za to, jakou formou je příběh napsán. Pokud je člověk vychován tak, že jeho potřeby ani emoce nejsou důležité a že má vyhovět ostatním a moc nevyčnívat, je úplně normální a zdravé, že se to učí ve své rané dospělosti a někdy i dlouho potom.
Díky za tento příběh a nic si nepřeji víc, než abychom se všichni naučili naslouchat a věřit svým vlastním pocitům.
"nasrat na syndromy hodných holek
nejsi blbá
jenom neumíš poslouchat vlastní pocity"
Pacanka je kniha, kterou přečtete a do hodiny nebudete vědět, o čem vlastně byla . Je to taková nesmyslná slátanina pubertální holky, která jen paří a užívá si život po svém. Poznávala jsem v ní sebe ve 20. Podotýkám ve 20 letech. Pacance je 30... Neměla by v tomhle věku uz mít rozum a žít docela jiný život?
O tom, že holky, které jsou vedené hlavně k tomu, aby byly hodné a vycházely vstříc všem nárokům, které jsou na ně pro jejich příslušnost k „něžnému pohlaví“ kladeny, to mají v hledání sebe samých extrémně těžké, vím svoje. A ví to i Pacanka, respektive hrdinka stejnojmenné knihy, která je za pacanku jinými označena.
Než jsem si knihu Kláry Elšíkové přečetla, splýval mi ten termín s pojmem pacoška, což je teda naprosto mimo, jak jsem se nakonec dozvěděla.
„To je holka, která si jako malá hraje s klukama, chová se jako kluk, nebojí se a je odvážná.“
Hrdinka knihy, která však o sobě vše vypráví v du-formě, což se jednomu pěkně zadírá pod kůži, se ale při svém hledání pozice, v níž by jí bylo konečně dobře, nakonec i proti tomuhle označení ohrazuje. To, kým jsme, by přece nakonec nemělo vycházet z úst jiných, ale z nás samých, ne?
I když mi hlavní postava byla protivná (což byl zjevně účel, vždyť i ona sama sobě dost často lezla na nervy!), do jisté míry jsem asi chápala, proč se nechávala unášet proudem dění světa kolem sebe a vlnami alkoholového opojení, ale ta míra nevázaného sexu už na mě byla až moc. V jednom jsem ji ale skutečně obdivovala, a to s jakou lehkostí pendlovala z místa na místo, dokonce i přeshraničně. S Pacankou se vedle naší české kotliny vydáte hned do čtyř evropských zemí, na to bych si já nikdy netroufla.
Originální a znepokojující čtení to bylo.
Pacanka je jednou z těch knížek, které mi nastavily zrcadlo a já nemohla přestat srovnávat hlavní hrdinku sama se sebou.
Dle recenzí kniha evidentně nesedne úplně každému, já ji ale přečetla jedním dechem a bavila mě moc.
Hlavní hrdince je třicet, tak nějak proplouvá životem a hledá se. Součástí tohoto hledání je množství alkoholu, večírků a sexu. A zároveň snaha naučit se postavit sama za sebe, zbavit se syndromu hodné holčičky, která chce vyhovět všem a hlavně nikoho nezklamat (právě v těchto částech knihy jsem se nemohla zbavit srovnávání sama se sebou). Večírky a erotika sice dodávají knize šťávu a dost možná mohou čtenáře šokovat, hlavním smyslem knihy je však dle mého názoru přerod hlavní hrdinky z dívky, která poslušně přebírá názory a touhy jiných lidí, v ženu, která se umí postavit sama za sebe. Tahle linka je však mezi všemi těmi večírky a alkoholem poměrně skryta a ne každý ji najde.
Za mě to bylo skvělý, 5/5, myslím si ale, že je kniha cílena na dost úzkou skupinu lidí, kteří “to pochopí. Ostatní se jen diví tomu, co má hlavní postava za problém a proč pořád chlastá - aspoň to jsem navnímala z recenzí.
Za mě ale jednoznačné doporučení a určitě si ji přečtu znovu!
Jsem trochu v rozpacích, snažím se číst mladé autory a snažím se pochopit, jak cítí, jak jednají, jak se vyvíjejí. To, že se nezřízeně ztřískám, to že pak skončím s někým cizím v posteli, že je mi pak zle a mám strašnou kocovinu, to chápu, to se stane (skoro) každému. Ale že by to byl nepřetržitý řetězec a že vlastně nežiji nic jiného, to mi hlava nebere. Za knihu Pacanka jsem rád, ale neznám nikoho, komu bych ji doporučil.
Myslím, že tohle chytne za srdce každého, kdo aspoň jednou nebyl schopný odejít z mejdanu, kde se nebavil a skončil v posteli s někým, koho vlastně vůbec nechtěl.. Mě to přišlo fakt skvělý..
„Pacanka“, název knihy a současně slovo, které mě natolik zaujalo, že mě přimělo ke čtení. A kdo to vlastně ta pacanka je? „To je holka, která si jako malá hraje s klukama, chová se jako kluk, nebojí se a je odvážná.“
Ještě, než jsem se do Pacanky pustila, přečetla jsem si na instagramu několik recenzí. A ne vždy byly kladné. Nechtěla jsem se nechat ovlivnit, ale samozřejmě, že do čtení jdete už s nějakými předsudky. Každopádně ty mi autorka během pár kapitol vyvrátila.
Hlavní hrdinka mě sice doháněla k šílenství, byla extrémně nesympatická a sobecká, ale děj byl dle mého názoru skvělý. Bavilo mě knihu číst a užívala jsem si tu ladnost a přímočarost se kterou je příběh napsaný.
Sečteno podtrženo. Po delší době opravdu osvěžující čtení!
Myslím, že Pacanka je opravdu představitelkou moderní současné prózy. Pokud autorka prožila jen část z příběhů v knize, tak klobouk dolů. Děj se odehrává v několika zemích, člověk má možnost poznat různé kultury. Ale především divoký život hlavní hrdinky.
Celou dobu jsem ji obdivovala za odvahu, jak cestuje sama, setkává se různými pochybnými lidmi, spí s různými pochybnými lidmi a nic se jí nestane.
Autorka na křtu knihy uvedla, že je Pacanka kniha pro všechny, to si bohužel nemyslím, jistě se najde dost prudérních čtenářů nebo čtenářek, kteří knihu nerozdýchají.
V něčem mi to připomnělo knihu Rozložíš paměť, prostě čistá, syrová realita, kterou píší mladí autoři a mně se to vážně líbí.
dívce, spíše mladé ženě v příběhu, je třicet let. Svobodná, bezdětná a tak trochu do větru. Její sexualita je opravdu extrémní. Střídá partnery snad častěji jak ponožky. Nezřízeně pije a my tak vlastně v příběhu sledujeme pouze mejdany, rádoby sexuální scény, které i zde jsou prostě primitivní a trapné (jako ve všech knihách, pardon), popisy kocovin a celkově mi tato žena přišla jako na okraji společnosti. Pít, souložit, nic neřešit...proflákat se dny, litovat se při bolehlavu a celkově mi byla tato žena opravdu velice nesympatická svým chováním a jednáním. Není snad nic horšího než pohled na opilou sexu chtivou ženu.
Já celou dobu čekala, kdy příjde nějaká sebereflexe nebo náhled do minulosti proč musela být tou hodnou holčičkou, že se na "stará" kolena takto zbláznila a žije tak, jak žije. Ale bohužel, toto mi v knize chybělo. Stejně jako mi chybělo přiblížení jejího cestování po světě, kdy žila v Holandsku, Česku, Francii a na Ukrajině. Prostě jste četli a najednou jste zjistili, že aha, ona už není tam, ale tady...netušili jste pořádně jak se tam dostala, ale opět jste se nacházeli v nějakém baru, kde byl každý s každým kamarád. Očekávala jsem nějaké niterní pocity a vyrovnání se třeba s těžkým dětstvím. Pár náznaků v příběhu bylo, ale bohužel mi to splynulo do jednoho velkého mejdanu.
Mě prostě příběh zklamal. Význam slova Pacanka jsem se blíž nedozvěděla, jen pouze to, co je na obálce. Pro mě neměla hlavní postava žádnou hloubku, nebyla mi sympatická a celkově jsem její chování spíš odsuzovala. Ono i autorčin styl psaní mi nesedl. Takové nemastné, neslané a první třetinu knihy jsem si na něj musela zvykat. A stále jsem si říkala, o čem to proboha čtu?
Každopádně pokud byste se chtěli na pár hodin přenést do světa mejdanů, alkoholových výparů, sexu, výčitek, slibů a celkově až bohémského stylu života, tak si knihu přečtěte.
Pacanka
Nedočetla jsem. Jsem prostě jiná generace.