Život: návod k použití

05.07.2021

Nějak mě čtení této knihy dovedlo do totální deprese. Život totálně na nic. Nic nejsme, nic neznamenáme... Ještě štěstí, že v době čtenį tady byl syn s rodinou.Jinak bych se v tom čtení vymáchala až po uši...

18.10.2020

Zajímavý experiment, o něco méně zajímavá literatura. Příběhy, dějové linky, postavy, jsou skvěle vykreslené a čtenáře pobaví, rozesmutní, vtáhnou. Vadili mi popisné pasáže, výčet potravin ve sklepě, seznamy nářadí, ale i popisy obrazů a vybavení místností. Jakožto člověk neznalí historie francouzského umění jsem taktéž neocenil množství narážek na mnohé francouzské reálie. Co mě ale strhlo, byly ony příběhy. Kdy autor na několika stránkách s jakýmsi steskem, nostalgií a porozuměním odvypráví životní příběhy lidí, jejich naděje a ideály v mládí, jejich vystřízlivění, střet s realitou v dospělosti a jejich zahořklost, únavu a nemohoucnost ve stáří. Onen hluboký vhled do života člověka, do jeho obyčejnosti, všednosti, ale zároveň do jeho lidskosti, to mě bavilo a oslovovalo nejvíce.

28.09.2020

Bravo. Pracovat 9 let na přísně vyprojektované záležitosti a neudělat z toho pekelnou nudu si opravdu může dovolit málokdo.
Ano, v některých pasážích moje pozornost kolísala, ale jindy jsem se bavila, nasávala atmosféru, chytala narážky. Borges, Márquez, ale třeba i narážka na postavu soudce Wargrava z Deseti malých černoušků Agathy Christie. Vše to ani odhalit nejde. Pro českého čtenáře místy mírná ajvazovina (popisy zejména obrazů a různých bytových zátiší).
Existuje lepší intertext?

25.04.2019

Geniální!

16.12.2018

Bylo by z mé strany nespravedlivé tuto knihu hodnotit i nehodnotit. Přečetl jsem ji celou, ale rozhodně musím říct, že se k ní vracet nebudu a tento žánr/literární směr napříště již vynechám. Zkusil jsem tey něco jiného, neobvyklého, místy velmi zajímavého a rozšířil jsem si své obzory, což pro sebe považuji za podstatné. Občas mě některé výčty předmětů pobavily, jindy zas vyvolaly jen cukání obočí, protože opakovaný vtip není vtipem. Troufám si říct, že jsem pochopil, proč nás autor někdy zasypal nesmysly - protože jich v životě je přesmíru, ale i tak, jednou stačilo. Někdy to je jako s novým jídlem, které ochutnáte: sníte ho, je to něco nového, jiného, nemůžete za sebe říct, že by to bylo špatné, protože chápete, že jiným chutná, ale vy si ho už nedáte.

26.10.2018

Ne.

Proste ne. Neslo to.

30.09.2018

⯄ čím víc jsem se snažil někomu vysvětlit o čem to je, tím víc se na mě díval jako na blázna. monumentální dílo, které nestačí přečíst jednou. ⯄

06.02.2018

Po Odysseovi od Joyce druhá kniha, během jejíhož čtení jsem měl pocit, že je v ní úplně všechno a ještě něco navíc. Velké literární puzzle, jehož jednotlivé dílky jsou roztroušené po celé knize. Velmi (dů)vtipné, v práci s jazykem úžasně hravé, střídáním literárních žánrů neustále překvapující a skutečně brilantně, brilantně napsané. Pro jazykovědce 700 stran intelektuální slasti. Opus magnum.

Prostě jsem to nedočetla. Strašlivě mě to mrzí, neb jsem si myslela, že to bude přesně pro mě; všechno nasvědčovalo tomu, že mi to musí sednout jak pr.el na hrnec. Možná, že se ty spletité příběhy měly začít teprve rozvíjet a já měla málo vytrvalosti a odhodlání se do příběhu vpravit. Ale lépe než se trápit celé léto s jednou knihou je s pokorou ji vrátit a doufat, že pro ni jednou dorostu :-)

14.12.2014

To na knize možná nejzajímavější se čtenář nedozví z ní samotné, nýbrž z textů o ní: základní rozvrh románu, jakož i scén a děje stovky kapitol (každá se váže k jedné místnosti domu), byl určen částečně nahodile předem v rámci mnoha autorských sebeomezení. Takový přístup odpovídá zásadám hnutí OuLiPo, k němuž se hlásil i Perec, jenž podobně postupoval i v dalších svých knihách. Děj je touto metodou tedy předurčen, avšak v ryze technickém smyslu; jedná se o zajímavý experiment z hlediska tvůrčího, avšak jeho znalost k výpovědi knihy ničeho nepřidává. Zastánce uměleckého jazyka vlastního románům před příchodem modernistických hnutí tohle plně neocení, stejně jako množství obrázkových nápisů a schémat, jež by vesměs bylo snáze vyjádřit slovy.

Jednotlivé místnosti domu, které postupně poznáváme, však již skýtají tradičněji pojaté příběhy. Ty jsou často nápadité, hravé, žánrově pestré, zábavné a občas vyloženě brilantní, a právě kvůli nim si knihy cením (zejména toho ústředního Bartleboothova); naproti tomu se zde nacházejí četné esteticky strohé popisy interiérů a dlouhé nicneříkající výčty předmětů. Řada příběhů vykazuje společné základní rysy, avšak do pevného vypravěčského rámce či myšlenkového rozvrhu vsazeny nejsou; struktura díla je v tomto ohledu dost volná a připomíná spíš soubor samostatných děl, jež pojí především ona metoda stojící do značné míry vně knihu (není z textu poznatelná, byť existenci neurčitého záměru čtenář nutně pociťuje).

Kniha je žel bohatá rovněž na samoúčelné intertextové odkazy na jiná díla. Jeden příklad za všechny: ve sklepě paní Marciové se mezi jiným haraburdím povaluje sedmnáct zlatých rybek s nápisy v sanskrtu. Proč...? Tento předmět se žádným způsobem nevztahuje k ději, nepředstavuje autorův výklad či komentář ke Stu roků samoty a není ani humorný jako „Ztráty a nálezy“ v Proustově ulici č. p. 8; je zde pouze proto, aby si jej znalý čtenář všiml. V popkultuře se tomu říká „zasvěcené pomrkávání“; zdráhám se věřit, že by tohle bylo Perecovým záměrem. Slabé ****.