Život: návod k použití přehled

27.01.2025

„Hledám věčné a pomíjivé zároveň.“

Život v činžovním domě v ulici Simon-Crubellier v 17. pařížském obvodě a osudy jeho obyvatel, kteří žijí od sebe vzdáleni jen několik centimetrů. Odděleni pouhými příčkami, sdílejí stejné prostory, ve stejnou dobu provádějí tytéž úkony. Několik desítek simultánních životů se opakuje od poschodí k poschodí, od domu k domu, od ulice k ulici.
Aby se v něm čtenář orientoval, dostává rovnou i plánek domu zbaveného přední fasády, v jehož útrobách se odehrávají příběhy pestrého panoptika obyvatel. Dále následuje 600 stran románu o obyvatelích domu, vypravování rozděleného do šesti částí, jelikož činžák je šestipatrový (sklepy, přízemí a podstřešní pokojíky pro služebnictvo se zvlášť nepočítají).
Je to román „puzzle“, román-záhada, text, v němž při běžném čtení těžko dokážeme odhalit všechna poschovávaná spisovatelova škodolibá „mrknutí“: aluze, hříčky, záměny, textové a grafické fígly, které tu převzaly roli povinných stylistických figur a ozdob krásné literatury, jak je uznávala tradice. Autor je známý nejen pro svou vášeň pro experimentální formy, hry a matematiku, ale i schopností vtáhnout čtenáře do světa spletitých příběhů pomocí humorné vynalézavosti, ironie i jemných detailů, které nenápadně utvářejí život každého z nás. Krátký výsek každodennosti jako obraz rozstříhaný na tisíce dílků. Momenty, které si na základě skrytých zákonitostí významově spojujeme. Obrovský puzzle, z něhož se snažíme vyčíst, jak nás naše životy dovedly až na toto místo.

Kniha se mi moc líbila, některé pasáže, přiznám se, bylo nutno pro svoji formu psaní přeskočit. Jen jsem se vždycky obávala, že přeskočím i nějakou důležitou informaci. Byly to ale obavy zbytečné, příběhy byly obdivuhodné i samy o sobě.

„V úvodu se praví, co je skládačka neboli puzzle, jak nemožné je z jednotlivého dílku vyčíst smysluplnou výpověď o celku, jaké nástrahy tvůrce hádanky (neboť tento význam slovo puzzle v angličtině má) vůči sestavovateli přichystal: "dva kousky římsy, které do sebe přesně zapadají, ale ve skutečnosti tvoří dva velmi vzdálené díly stropu ... několik dílků vyřezaných téměř stejně, z nichž některé patří k zákrsku pomerančovníku stojícímu na krbu, jiné k jeho jen lehce zamženému odrazu v zrcadle. Je to jen zdánlivě hra samotářská: každý dílek, který znovu a znovu bere do ruky, který zkoumá a laská, každá kombinace, kterou znovu a znovu zkouší, každé tápání, každá naděje, každá sklíčenost byly zvoleny, vypočítány, promyšleny někým jiným." - Hm, není to snad metafora vystihující základní existenciální pozici člověka na tomto světě?“

05.07.2021

Nějak mě čtení této knihy dovedlo do totální deprese. Život totálně na nic. Nic nejsme, nic neznamenáme... Ještě štěstí, že v době čtenį tady byl syn s rodinou.Jinak bych se v tom čtení vymáchala až po uši...