Janina2609 komentáře u knih
„Radost-smutek-loučení-setkání. Všechny jako by nikdy nebyly. Jen déšť je stejný, padá v proudech na dlaždice, celou noc.“
Soubor čtyř krátkých povídek, které spojuje transferová hala na letišti. Jednotlivé postavy mají vždy něco málo společného. Líbil se mi styl psaní, celkem i námět, ale protože jsou příběhy dost krátké, pravděpodobně se nestačí uložit hluboko do paměti. Čtení na odpoledne.
“Když máš možnost, dej!"
Kniha je koncipována jako deníček dospívajícího, na svůj věk velmi rozumného a obětavého kluka.
Přes závažné události, které se odehrály ve Štěpánově životě na mně jeho příběh působí optimisticky, zdánlivě nepřekonatelné se dá zvládnout pevnou vůlí, odhodláním a láskou. Nejprve mateřskou, později dědovou svéráznou v duchu když máš možnost, dej...
Příjemné čtení, autorka jednoduchou formou přiblížila závažná životní témata.
„Táta mi také vyprávěl o Vraním oku. Že jste svý partě dali název Vraní oko, protože ten název spojuje rostliny a ptáky...“
Skvěle napsaná detektivka se zajímavou zápletkou, postavy příjemně civilní, na své si přijdou i milovníci přírody, kterou autorka líčí tak akorát k dokreslení atmosféry. Příběh není zbytečně zdlouhavý, aby se zvýšil počet stránek, což mi někdy na detektivkách vadí.
Moje první kniha ze série s vyšetřovatelem Bergmanem, druhá od autorky (Prokletý kraj), obě skvělé a v sérii budu určitě pokračovat – i když na přeskáčku.
“Jsou jako peříčka v bouři, vichr je odnáší z místa na místo a oni nemají žádnou moc rozhodovat o svém životě. Víc těžkosti už neunesou. Svůj díl hořkosti si vybrali až do dna."
Peříčko v bouři je příběh, který autorka prožila v 60.-70.letech v Mao Ce-Tungově Číně. Poznala teror a brutalitu Rudých gard a prožila zostuzení celé rodiny díky otci, který byl jako vzdělaný univerzitní profesor označen za nepřítele a imperialistického špióna.
Velmi čtivá kniha rozdělená do krátkých kapitol líčí nesmyslný režim v Číně a přibližuje ponižování, tělesné i psychické týrání v rodinách třídních nepřítelů.
„Pane Bože,“ dere se jí ze rtů, ale mlčí. Tady Bůh nikdy nebyl a nebude.“
Kniha o lidské krutosti, malosti a zavřených očích a srdcích.
Kniha čerpá z osobních tvrzení přeživších, údajných svědků a příbuzných vězněných žen, z materiálů spolků a z práce dokumentaristky Dagmar Průchové, která výslechy na Pankráci zažila osobně jako dvanáctiletá dívka. O to více je ale prožité utrpení autentické. O podezřelých úmrtích tak zůstaly jen hlasy bez důkazů, které se nepodařilo nijak podložit, nejdůležitější záznamy z Ďáblického hřbitova shořely pár dní před tím, než mělo dojít ke schůzce s komisí pověřenou vyšetřováním komunistických zločinů.
Při čtení jsem prožívala zděšení a smutek, nestává se mi často, že bych musela několikrát knihu se slzami v očích na chvíli odložit. Autorka na jedné z literárních besed uvedla, že „té hrůzy bylo mnohem víc, jen ji bylo nutné zredukovat do čitelné formy“.
Tak hrozný byl komunismus nejen 50. let.
Obdivuji odvahu autorky o tomto tématu napsat poutavou knihu a děkuji za ní. Doporučila bych jako povinnou školní četbu.
“Milé sestry, život ještě neskončil. Tak tedy budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a člověku připadá, že zbývá už jen maličko, a dovíme se, proč žijeme, proč trpíme. Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl!"
Oblíbený autor, není třeba slov...
“A přesto chodili hrát dál, protože v sobě drželi naději, že by mohli patřit k těm šťastným. Proč se zlobit na někoho, kdo chce zůstat ve hře? V tomhle důležitém bodě selhala-nenaučila své děti doufat, věřit v možná absurdní možnost, že by mohly vyhrát. Pačinko je hloupá hra, ale život ne."
Příběh o čtyřech generacích Korejců, kteří přišli do Japonska za koloniální éry. Vyprávění začíná v roce 1910 a poslední generaci sledujeme v roce 1989. V knize je mnoho postav, ale protože všechny jsou přiblížené tak akorát, velmi dobře se v nich orientujete. Vedle popisu života Korejců v cizí zemi bych vyzdvihla nádherně popsanou lásku ke svým dětem a následně dětí k rodičům.
Knížka se těžko odkládá, zvládla jsem jí za tři dny. Doporučuji k přečteni
Nejsem příliš příznivcem žánru krimi, ale stejně jako předchozí kniha od autora se mi tato velmi dobře četla, někdy byly pasáže trochu víc zdlouhavé a děj lehce předvídatelný. Ale nevadilo.
“Strach je najednou pryč. Už ji neděsí praskání větví, vrzání kmenů ani šustění křídel vylekaného ptáka. Cítí jak se v ní něco mění. Nedokáže to zachytit. Jako by něco prasklo a skrz prasklinu se dalo spatřit světlo.
Příběh ze života, nepřibarvený senzacemi, dalo by se říct úplně obyčejný. To je to, co se mě na knížce líbí především. Čtenář má díky “nedovysvětlení a definitivnímu uzavření situací prostor pro svou fantazii. Hvězdu v hodnocení dávám navíc pro příjemný jazyk a moc pěkné slovní obraty v líčení okolní krajiny a přírody. Určitě budu pokračovat ve čtení dalších autorčiných knih
“Myslel jsem si, že bych mohl nějak spočítat, kdy udělají matka s otcem scénu. Že když budu dost přemýšlet, dokážu je jakoby předběhnout a vypočítat.
A potom?
Potom... to bude míň bolet , když o tom budu dopředu vědět."
Únikové cesty jak výstižný název pro trápení malých dospívajících i velkých dospělých. Vyzdvihla bych nevšední popis pocitů a krásnou češtinu. Knížka se mi moc líbila a určitě sáhnu po dalších z Vyšehradu z edice Tvář.
“...od konce války na Švédských šancích rostly vždycky už jen kyselé třešně, nad kterými se lidem křivily obličeje."
Příběh na motivy skutečné události masakru v Lověšicích v roce 1945 je poměrně hezky zpracován, slušelo by mu však ještě lepší propracování místa i postav. Děj má spád, autorka má dobrou slovní zásobu, ale místy používá hovorová slovní spojení a výrazy, které, dle mého názoru, do literatury nepatří. Ubírám za ně jednu hvězdu v celkovém hodnocení.
“Ten sajrajt ovlivní všechny vaše smysly."
Po přečtení knihy Jiné místo, která už byla na hraně naivity, ale celkem se mi líbila, jsem zkusila Odbočku v lesích. Tady už byla naivita a nesmyslnost zcela rozvinutá. Kniha se mi nelíbila ani formou ani obsahem. Přečetla jsem jen ze zásady.
“Pamatujete jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a - nemaje nic jiného na práci - přivedl ho do záhuby."
Racka jsem viděla v Dejvicích a moc se mi líbilo zpracování, takže přečtením knihy jsem si vlastně jen připomněla jednotlivé postavy.
Moje srdcovka.
“Dotkla se střepů, které v sobě mám..."
Líbí se mi jazyk knihy, kdy autorka používá originální metafory, neotřelá slovní spojení, náznaky, které ani moc neodhalují dějovou linku. Vůbec přitom nevadí, že nechává zmizet hranici mezi realitou a snem.
Čtenář, který od Katalpy očekává příběh ze současnosti, může být zklamán, naproti tomu pro čtenáře, jimž je blízký určitý psychologický ponor a experimentální přístup k textu, se kniha může stát příjemným překvapením.
Chápu, že s knihou má leckdo potíže. Nečte se zrovna jednoduše, není zábavná a morální ponaučení hodné zdviženého prstu v ní také nenajdete. Místo propracovaného děje je zaplněna spoustou snů, vzpomínek a útržků ledabyle rozházených po textu. Hledat mezi nimi vazby a příčinné souvislosti je zdlouhavé a čtenář nemá ani jistotu, že všemu správně porozumí.
Ani já jsem moc neporozuměla, ale od okamžiku, kdy jsem přestala v útržcích hledat souvislosti a všímala si hlavně slovních spojení jsem si čtení docela užila.
“Mělo to zůstat navždy pohřbené."
Skvělý detektivní příběh z prostředí, které velmi dobře znám, což knize přidalo body. Autora jsem poznala především jako skladatele hudby a kytaristu a spisovatelsky příjemně překvapil. Kniha byla napínavá, příběh uvěřitelný a já se těším na jeho další knihy.
"Drahý, starý, krásný sad!...Můj život, moje mládí, moje štěstí... Sbohem!"
Poslední Čechovova divadelní hra zachycuje období konce 19. a začátku 20. století na ruském venkově. Stojí na vnitřních monolozích a na životních filozofiích jednotlivců a na dialozích o smyslu života. Tyto dialogy umožňují hlouběji nahlédnout do nitra postav a zároveň vyjadřují jejich vnitřní osamělost.
Myšlenka pokácení sadu v závěru představovala Rusko na přelomu epoch (uvedení v roce 1905).
“Můj život je, jako když flusneš do ohně: chvilku to začadí a pak je konec."
Další z řady knih, které míří rovnou do srdce. Paní Hanišová opět nezklamala, styl psaní i téma jednoznačně skvělé. Děj je místy až napínavý, nenechá vás v klidu a knihu lze jen těžko odložit. “
“Každá rodina má svoji neděli odpoledne"
“Když vám někdo ubližuje rozumem, když naplánuje zradu, co se k vám roky plazí, aby vás nakonec úplně zardousila, bolest se prohlubuje."
Tuhle knihu jsem vůbec neznala a všimla jsem si její doporučení v komentáři @martineden (děkuji). Od první do poslední stránky skvělé, téma tíživé, musela jsem si dávat pauzy, abych vstřebala přečtené. Autor vhodně použil náhled všech aktérů, rozbor jejich pocitů je dokonalý. Perfektní je také autorova práce se slovy i atmosféra prostředí, ve kterém se odehrává.
Těla. Své, ta cizí, dceřino, novorozené vnučky nebo třeba myší-hrají nezanedbatelnou roli v této
knize plné pravdivých myšlenek a postřehů stárnoucí ženy jdoucí přímo z nitra samotného bytí.
Myslím, že knihu nejvíce ocení ročníky čtenářek mající už dospělé děti. Spolu s autorkou nahlížíme do myšlení stárnoucí ženy, která nám přiblíží vztah se svojí dcerou i vztah ke starým lidem o které pečuje, zamýšlí se nad lidskými potřebami v pokročilém věku. Zajímavé pojetí, ale nemyslím si, že si najde moc čtenářů. Mne si tato kniha našla a líbila se mi.
“Myšlenka stárnutí a s ním spojeného moudření a zklidňování je beztak zvláštní. Všeobecně se předpokládá, že se člověk posouvá a zraje, jenže Marie má občas pocit, že nic z toho neumí. Většinu času napodobuje ostatní a doufá, že si nikdo nevšimne, že ona mezi dospělé nepatří.
Je jako malá holka v příliš dlouhém kabátě o který zakopává."
“Blair Witch z Luhačovic “
Kniha mě zaujala obálkou a nalákala anotací. Od první stránky byla napínavá, i když dost povrchní propracováním, tak celkem čtivá. Hvězdu ubírám pro nepříjemné hovorové až vulgární výrazy, autorka zřejmě chtěla navodit čtivost, ale zbytečně, protože text je celkem květnatý se slušnou slovní zásobou.