Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235706/bmid_doba-z-druhe-ruky-1ir-235706.jpg
5
388
388
Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2015 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend), 2013
více info...
Přidat komentář
Všetky predchádzajúce autorkine knihy som čítala a tak mi chýbala iba táto. Trošku som z nej mala obavy, pretože táto téma mi nie je blízka a nevedela som, či ma to bude baviť. A nebolo to zlé, ale z jej kníh mi prišla táto najslabšia. Už som vedela, aký štýl písania a rozprávania mám čakať, takže to ma neprekvapilo a čítalo sa mi to dobre. Ale vôbec som nevedela súcitiť s tými ľuďmi. Bola som skôr znechutená. To neustále ospevovanie veľkého Ruska, Lenina... Nechápala som to. Hlavne keď niekoho príbuzný sa dostal za nejakú úplnú blbosť niekam do gulagov, prípadne bol mučený... ale tak hlavne, že to vtedy bolo skvelé. Alebo v dobrom spomínať, že človek celý rok chodil len v jedných topánkach... Nevedela som sa do toho vžiť. Navyše mi mnoho z tých rozprávaní prišlo veľmi dlhých a opakujúcich sa. Taktiež mi prišlo, že z mnohých ľudí sršala závisť, aj keď sa to snažili schovať - že tí druhí mali hento a tamto a oni nie, pričom im to ale (vraj) netrebalo. Muselo to byť vtedy strašné vymývanie mozgov. Ako nehovorím, že ľudia sa po revolúcií v Rusku mali oveľa lepšie a verím, že život mnohých bol ešte ťažší ako pred revolúciou, ale celé to na mňa proste pôsobilo veľmi nesympaticky, negatívne a miestami doslova ufňukane. A najhoršie mi na tom prišlo, že mnoho z tých názorov stále zaznieva aj v našej spoločnosti. Rozhodne to bolo poučné čítanie.
Najviac rozhovorov sa odohráva v kuchyni. Aj u nás. Začali sme Modlitbou za Černobyl a zrazu sme sa s manželom snažili zohnať čo najviac diel tejto autorky. Nielen preto, že sme strávili pamätné dni v Bielorusku. Nielen preto, že náš adoptívny syn je Rus. Nielen preto, že jeho najlepší kamarát je Ukrajinec. Pre ľudskosť a pravdu, čo z nich dýcha.
Buďme jen rádi, že porevoluční léta a rozpad Československa přes všechna možná negativa neproběhl ani vzdáleně v tak děsivé podobně, jako rozklad SSSR a začátek ruského kapitalismu. I komunistické zločiny v Československu jsou jen matným odrazem toho, co všechno se dělo v zemi, kde podle některých zítra znamenalo včera.
Je to těžká četba, ale téměř jsem nebyl schopen se odtrhnout o té fascinující mozaiky hlasů, příběhů i jen výkřiků, které skládají znepokojující obraz postsovětského Ruska a jeho obyvatel. Ta země je nemocná a její léčba, je-li vůbec možná, bude náročná a dlouhá.
Vynikající, i když děsivá kniha. Viděla jsem divadelní představení V Dlouhé. I to byla síla, ale tohle mě srazilo na kolena. Je mi líto ruských žen, ale mám hrůzu, čeho se od Ruska s jeho láskou ke všemu sovětskému ještě můžeme dočkat......
Ťažko je mi byť pri čítaní tejto knihy objektívna. Bola to ťažká téma a väčšinu času som bola naozaj nahnevaná. Nie na Svetlanu a ani na to, že mi odpovedá na otázky, ktoré ma odjakživa zaujímali a opäť vo forme, ktorá ma baví.
Som nahnevaná na "sovietskú náturu" ako takú a na nepoučiteľnosť "veľkého ruského" národa. Tá ich ufňukanosť mi riadne pílila nervy. A o tej nepoučiteľnosti ani nehovorím. To vzývanie Stalina a pochvaľovanie komunistického režimu, lebo: "treba spraviť poriadok" je pre mňa, porevolučné dieťa, nepochopiteľné. Prežili lágre a udavačstvo a veľký stranícky príslušníci mysleli v závetoch skôr na Stranu než na rodinu, olizovali kamene, nech nie sú hladní,... Napriek tomu bolo vtedy lepšie. Jediné pozitívum čo môžem konštatovať je, že náboženstvo sa naozaj držalo na uzde a bohužiaľ po tomto "uvoľnení" došlo k nábožensky ladeným konfliktom (Arménsko, Azerbajdžan). Toto bol prípad aj v Juhoslávii.
Všade spomínané ruské utrpenie a sklamanie z kapitalizmu je citeľné a možno by sa dalo pochopiť, ale keď rovnaká garnitúra čo bola predtým vládne opäť a môže ešte viac kradnúť nie je asi chybou kapitalizmu ako takého, ale vákuom, ktoré vzniklo po prevrate a absolútnou absenciou politickej opozície. Veď akoby sa to aj dalo, všakže?
A tým je vysvetlené prečo Rusko speje tam kde speje a čas ukáže, kde to celé skončí.
Lebo totiž krajina, ktorá potrebuje diktatúru, aby si tam spravila poriadok a absolútne postráda akúkoľvek sebareflexiu vo svojej vlastnej histórii... Uvidíme.
Je mi veľmi ľúto ruských žien.
A ja ďakujem Svetlane za túto osvetu a dopĺňam si v knižnici ďalšie jej dve chýbajúce knihy, keďže sa zdá, že sa definitívne pasovala za moju obľúbenú autorku reportáží a jej výraz "homo sovieticus" by sa mal ustáliť.
Silná kniha ve všech ohledech a pro mě potěšitelný příklad toho, že i dnes (bohužel vzácně) vychází skvělé aktuální věci. Tematicky je to pro mě dědictví Solženicyna a zcela v duchu toho, co o Rusku řekl K. H. Borovský: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek."
Mojí motivací pro čtení bylo pochopit, proč je Rusko teď takové, jaké je, a proč že ten Putin je tak oblíbený. Částečnou odpoveď na tyto otázky jsem v knize našel - chaos po rozpadu SSSR, nestabilní politická situace, chudoba, korupce, ... autorka velmi autenticky předkládá výpovědi lidí, jejichž hlas by měl být slyšet. Některé příběhy mě zajímaly více, některé méně, ale obecně vzato knihu hodnotím nadprůměrně. Ale proč je teď Rusko takové, jaké je, a proč je z Putina terorista, stále nevím.
Fantasticka kniha, skoda zfusovaneho prekladu a redakce (za coz si vyslouzila nizsiho hodnoceni, nez by jinak mela). Pry byla pozdejsi vydani opravena...
"Víš, je to jako na divadle: z hlediště se díváš na krásnou pohádku, přepychovou scénu, skvělý herce, magický světlo, ale jakmile se dostaneš za kulisy, hned za oponou najdeš úlomky některých desek, hadry, nedomalovaná a odhozená plátna, vypité lahve od vodky, zbytky jídla...pohádka je fuč, všude tma a špína.
A mě vzali za ty kulisy, chápeš?"
Naprosto souhlasím s většinou zde uvedených příspěvků a hodnocení. Není co dodat.
Nejdřív jsem viděla v Divadle v Dlouhé Konec rudého člověka, už to mnou otřáslo. Na základě tohoto prožitku jsem si přečetla knihu a souzním se vším, co je uvedeno v komentářích.
Já se bohužel k vysokému hodnocení nepřipojím. Určité příběhy a pasáže byly opravdu zajímavé a skvělý byl i popis nátury ruského člověka, ale současně mi některé příběhy, vypravěči i postoje lezly neskutečně na nervy a něco jsem musela i přeskočit. O této zemi jsem už přečetla spoustu knih, ale tuto bych přímo nedoporučovala, je to opravdu výzva.
(audiokniha) Drsné. Pro pochopení často nepochopitelné ruské mentality indeální.
Tak to jsem si dala, tolik hrůzy v jedné knížce. Místy jsem knihu odkládala, neměla jsem na to žaludek, co všechno se tam dělo a děje. Rusové jsou zkrátka nepoučitelní, nevím, co vše by se muselo stát, aby se jim otevřely oči. A ten alkohol, násilí na ženách, chudoba a především to, že si vůbec neváží lidského života ani sami sebe, to vám opravdu rozum nebere. Kde se v lidech bere tolik nenávisti vůči jiným národům, kdyby je aspoň nechali žít....Ruská žena to je kapitola sama pro sebe. Je to síla, ale dala bych to jako povinnou četbu.
Od této běloruské (doma samozřejmě zakázané) autorky jsem četla skoro vše, co česky vyšlo, včetně známých Zinkových chlapců a Modlitby za Černobyl a toto je taky skvělé. Stručně řečeno výborné čtení o tom, proč Rusko bylo, je a bude země chlastu, bídy a zmaru, jak kdysi napsal Borovský.
Jako vždy v jejích knihách se jedná o vyprávění náhodných obyčejných lidí, které zaznamenala na diktafon a kteří vzpomínají na určité události - tentokrát konec komunismu a rozpad SSSR. Mnoho z nich se shoduje, že předtím jim bylo lépe (a to i přesto, že jejich rodiče nebo prarodiče ještě prošli gulagy). Vzpomínají na Gorbačova a Jelcina (Putin byl v době sepsání knihy u moci teprve pár let), na to, jak se doslova přes noc sice zaplnily obchody západním zbožím, ale nebyly na něj peníze, na smutek po rozpadu velkého impéria a i na eskalaci národnostních konfliktů, které v několika postsovětských republikách vyústily až v občanskou válku (Gruzie x Abcházie, Arménie x Ázerbajdžán).
Není to lehké oddechové čtení, ale hodně toho o Rusku napoví, i v kontextu současnosti - proč zase mají u moci diktátora a proč válčí.
Chce-li někdo zkusit pochopit ruskou (sovětskou) duši, není lepší knihy než této. Jak už je u autorky tradicí, opět jde o zaznamenání rozhovorů s různými lidmi, které jsou fascinující a děsivé zároveň. Podávají smutný obraz toho, proč bude Rusko stále stejné - tamní obyvatelé nejsou schopni nakládat se svobodu, adorují masové vrahy (a to i přesto, že jim vyvraždili rodiny) a nedokáží se přizpůsobit informační době. Je tu patrné, že v Rusku (SSSR) by nemusel být hladomor, jenže představitelé státu dají raději peníze do neustálého vyzbrojování než zlepšit úroveň svých vlastních obyvatel. Podobně zvrácené myšlení není možné pochopit a čtenáři nezbývá než jen fascinovaně číst a číst a poznávat, že této zemi není pomoci. Snad nikde neplatí to, že kdo je schopen žít v demokracii, uteče za hranice a buduje si život jinde než ve své vlasti. Nejsmutnější na knize je to, že čtenáři nemůže být líto a nemůže cítit jakýkoli soucit s lidmi, kterým Stalin brutálně zlikvidoval rodinu, společenské postavení i životní podmínky a oni jsou schopni ho neustále vzývat a uctívat. Tak trochu pod čarou se dá říct, že podobné myšlení ("dřív člověk otevřel noviny, kde byla jedna pravda a přesně věděl, co se děje", všechno bylo jednodušší, protože jsme si mohli koupit jen jeden druh salámu a to ještě jen někdy) má i tuzemská pátá kolona "kriplů" (omlouvám se za výraz, ale jiný to nevystihne), která chodí demonstrovat za Rusko a podporuje psychopata Putina ve válce. Hodně smutné čtení, ale dost silný zážitek, kterému k plnému počtu chybí snad jen bližší časová ukotvenost.... 90 %
Neskonale kvalitní a po čertech přínosná kniha (ZEJMÉNA) v dnešní době plné naivních rusofilů, komunistů a dalších lidí s rouškou přes oči. Jak já vždycky říkám, jak se můžeme dnes divit, že Rusko je, jaké je, když ta země vyrostla, na tak extrémně prohnilých a otřesných historických základech (myslím samozřejmě hlavně dobu Stalinovu).
Pokud nemáte prostor přečíst si celou knihu, tak dle mě, podstata se ukrývá v kapitole: "O jiné bibli a jiných věřících". Tam je schované vše.
Sekera hospodáře přežije, Stalina, naprosto největšího kripla všech dob, ještě prohlásí za velkýho. Sekera odpočívá.
Obsah: těžké čtení, které si musíte dávkovat. Forma: trochu chaotická, nesourodá, kratičké odposlechnuté věty od různých lidí se střídají s mnohastránkovými zpověďmi. Ne vždy je úplně jasné, kdo mluví a v jaké době, což je škoda, protože čtenář nemá možnost posoudit, jaký má mluvčí časový odstup.
Skoro nikdo z citovaných není normální - je to trochu takové „obludárium“ a lá Palánovo Raději zešílet v divočině, ale to se dalo předpokládat - jednak normální výpovědi asi nemá smysl zaznamenávat do knihy :) a druhak když se v naší prťavé zemičce našlo dost podivínů, tak co teprve v Rusku - zemi s největší rozlohou na světě! Oko zkušené dokumentaristky jich objevilo celou škálu od zarytých zaťatých komunistů, hrubiánských opilců až po dobrotivce bezbranné vůči dravcům. Mráz běhá po zádech třeba z výpovědi kata NKVD, který vykonával rozsudky smrti zastřelením a v rámci svého zaměstnání dostával pravidelné masáže vysoce namáhaného ukazováčku; z osudů žen, které se vdaly na naprosté psychopaty, přestože to o nich věděly; ze zážitků z lágrů; z výpovědí úspěšných „nových Rusů“; z bratrovražedných bojů mezi Gruzínci a Abcházci, Čečenci a Armény; ze zaostalosti vesnic i neutěšeného postavení gastarbajtrů ve velkoměstech. Nebo ze zpovědi mladé účastnice demonstrace proti Lukašenkovi, která do knihy úplně nezapadá, ale zároveň ji doplňuje. Jsou tu i příběhy z války včetně demýtizujícího pohledu na partyzány.
Zajímavé jsou též symboly nové doby: džíny, hezké dámské prádlo, a hlavně tolikrát zmiňovaný SALÁM!
Z některých výpovědí čiší nostalgie za „starými dobrými časy“, která není ani tak adorací SSSR, jako spíš stýskáním po ušlých časech mládí (který shodou okolností zrovna proběhl v SSSR) - po černobílém nalajnování, po době, kdy bylo všechno jednodušší, protože úzký manévrovací prostor chránil před nutností (se) rozhodovat a neztratit se mezi vlky, v přehršli informací a nabídek; protože byli mladí, zdraví, plní síly, životem a ranami osudu dosud neubití; protože to špatné už zapomněli - trochu v duchu písně božského Karla: „když jsem já byl tenkrát kluk, i stromy rostly vejš... / ...škoda že jsem co jsem a kluk že jsem už byl“. Někomu se stýská po tvrdé ruce, která by zase nastolila pořádek a všechno vyřešila. Jinému stačí vodka.
Určitě doporučuji k doplnění základního vzdělání :) do sady k Zamjatinovi (My), Platonovovi (Čevengur), Orwellovi (1984), Šalamovovi (cokoli), ale i k Dostojevskému, Tolstému, Buninovi, Korolenkovi a dalším, a třeba i knihám Dědeček Oge, Kim Čijong či Řeka v temnotě, neb každá další kniha člověku řekne něco dalšího, ač je jasné, že „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Pár dalších úryvků:
---
Komunismus je jako prohibice. Myšlenka je to hezká, ale nefunguje.
---
- Je převrat! Co bude se Stranou?
- Jakejpak převrat? Postel máš snad na svým místě. A vodka je pořád stejná.
---
Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny... Všechny by postřílel - a pak ať si jde zase klidně lehnout. [O autorovi tohoto prohlášení není v knize ani slovo a mě by zrovna zajímalo, co je zač, čím si prošel a jak vážně to myslel.]
---
Leninský citát: Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení.
---
Jakmile jsme získali trošku svobod, odevšad začala vylézat držka maloměšťáka.
---
...z rozbitého panského domu kdosi vytáhl pianino... Stálo v zahradě a moklo na dešti. Pastýři přihnali krávy blíž a hráli na něj klacky. Ten statek po pitce vypálili. Rozkradli. Kdo z rolníků by potřeboval pianino?
--
Komunista je člověk, který Marxe četl. Antikomunista je ten, kdo ho i pochopil.
---
- Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do Komunistické strany?
- Na psychiatra.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim podle skutečných událostí Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu historie a fakta postkomunismus, postsocialismus rozpad SSSRAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Pokud chceme poznat Rusko, tak je to dobré přes osudy běžných Rusů. A Alexijevičová jich zná dost a je rozhodně zajímavé je číst. Pokud někdo neví, jak do současného Ruska proniknout, tak osudy Rusů jsou dobrou cestou. Možná bych ale jako první krok spíš doporučil Všechny cesty vedou k válce od Vojtěcha Boháče.