Vnímavý vypravěč
Olga Tokarczuk
Pozvánka do spisovatelské laboratoře polské prozaičky a nobelistky Olgy Tokarczukové Velká literatura je bezesporu věcí velkého talentu. I zkušení a oceňovaní spisovatelé však musí stále zkoušet, jaký přístup funguje a jaký ne, jakou perspektivu si ten či onen příběh vyžaduje. Hledají metodu. A když ji najdou, stane se často jejich výrobním tajemstvím, které odhalují jen zdráhavě a po kouskách. Oblíbená polská spisovatelka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková se už dávno rozhodla udělat opak. Ve svých esejích, fejetonech a přednáškách odhaluje svou zvědavost a přístup vnímavého vypravěče, který nyní čtenářům předkládá i ve stejnojmenné knize. Přiznává, jaké zážitky a myšlenky pro ni byly formativní, čeho si v životě všímá a na co by se nemělo zapomínat. Pozvolna tak před námi vyvstává nejen autorská mysl zpoza známých románů, ale také citlivý a inspirativní přístup ke světu. Koneckonců každý může být občas vnímavým vypravěčem.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2022 , HostOriginální název:
Czuły narrator, 2020
více info...
Přidat komentář
Nejvíce mě zaujalo autorčino zdůraznění VNÍMAVOSTI koneckonců, je to i v samotném názvu. Pro mě velmi důležitý aspekt chybějící ve mně samé i v lidech okolo mě.
Od autorky jsem přečetl pouze knihu BIZARNÍ POVÍDKY. Časem si snad přečtu další knihy. Láká mě kniha BĚGUNI.
Kniha VNÍMAVÝ VYPRAVĚČ je tvořena autorčinými zážitky a myšlenkami. V knize se nachází také části z přednášek na univerzitě v Lodži. Autorka dává čtenářům nahlédnout do jejího myšlení ohledně psaní, dočteme se o psychologii vypravěče, něco málo z jejího soukromí apod. Zajímavé je, že autorka by si přála nový druh vypravěče, ve čtvrté osobě. V knize jsou vyjádřeny také názory ohledně zvířat. Autorka odkazuje také na knihy, které napsala a více se o nich rozepisuje. Autorka do knihy vložila citáty od různých spisovatelů.
Autorka používá hodně odborných termínů, což si nejsem jistý, jestli je dobře. Některé pojmy jsou podtrženy. Některé myšlenky jsem pochopil a rychle vstřebal, jiné byly náročnější na pochopení a všechno jsem nepobral. S lecčím by se dalo souhlasil, s některými názory nikoliv (např. autorka zastává názor, že by čtenáři v knihovnách měli také platit symbolický poplatek na půjčení jednotlivých knih, jinak je to krádež).
Myslím si, že kniha stojí za přečtení, ale ne všechno asi čtenář pochopí napoprvé, a ne všechno jej musí bavit. Je vidět, že autorka má velký přehled.
Zaujalo mě, že autorka obdržela v roce 2018 Nobelovu cenu za literaturu.
V závěru knihy se nachází POZNÁMKY, AUTORSKÁ POZNÁMKA a EDIČNÍ POZNÁMKA.
"Tímto způsobem mi nevěřící mladá žena, moje maminka, dala to, čemu se dříve říkalo duše, a vybavila mě tak nejlepším vnímavým vypravěčem na světě."
Zajímavý náhled do spisovatelské laboratoře polské spisovatelky. Její eseje poučí, pobaví a nechají nahlédnout třeba do jejího vztahu ke knihám, čtení a literatuře od jejího útlého dětství. Čtivé jsou i statě o motivaci spisovatelů ke psaní a typech vypravěčů. Ocenila jsem i kapitolu Případ Dušejková, kde autorka nastiňuje, jak vznikala její románová postava. Ke konci knihy jsem některé části přeskakovala (někdy jsem netrpělivý čtenář), ale to knize neubírá na konečném hodnocení.
"Literatura vytváří svět s ohromujícím ontologickým statusem, odvádí nás tak od sebe samých a umožňuje nám účastnit se zkušenosti, kterou bychom jinak nezískali. Pokaždé, když otevíráme knihu, odehrává se mezi okem a povrchem papíru zázrak, něco naprosto neobyčejného."
Soubor autorčiných esejí, na různá témata. Něco zaujalo, něco méně, někde souhlasím, jinde ne. Dle mého naprosto zbytečně používá spoustu odborných výrazů, cizích slov či specifických pojmů tam, kde to opravdu není potřeba. Má to být četba pro lid obecný, nikoli odborné statě pro vědecké časopisy (pokud to tak snad původně bylo, stačilo by málo k potřebné úpravě). Bylo by to pak mnohem hladší a příjemnější čtení.
Zaujaly mne pasáže o zvířatech (odkazovanou knihu od Coetzeeho jsem ale nečetla, nicméně v mnohém mohu souhlasit, byť vegan ze mne z vlastního rozhodnutí asi nikdy nebude), nebo překladatelích (dozvěděla jsem se více o Hermovi, který nebyl jen poslem olympských bohů, ale sám pak jako uznaný Diem za schopného bohem všeho možného, zřejmě tedy i překladů), o cestování - Cvičení v odcizení (plně souhlasím, že zájem o cestování u mne upadl, stejně jako u autorky, byť ne z totožných korektních filantropických důvodů - proč jezdit do chudých zemí, proč raději neumožnit těm chudým přijít k nám, poněkud zjednodušené a pomýlené).
"Zdá se mi, že literatura jako nepřetržitý proces vyprávění příběhů o světě má větší možnost než cokoli jiného ukázat svět v celkové perspektivě vzájemných vlivů a souvislostí. Chápána zeširoka, co nejšířeji, je ze své podstaty sítí, která spojuje a odhaluje rozsáhlost korespondence mezi všemi účastníky bytí. Je to velmi rafinovaný a specifický způsob mezilidské komunikace, přesný a zároveň totální.
...
V nejširším sova smyslu je literatura především Sezamem úhlů pohledu jiných lidí, vizemi světa filtrovanými jedinečnou myslí každého jednotlivce. S ničím jiným se nedá srovnat. Literatura, včetně té nejstarší, ústní, vytváří myšlenky a vytyčuje perspektivy, které se usazují hluboko v naší mysli a formátují ji, ať se nám to líbí, nebo ne. Právě ona tvoří matici filozofů (čím jiným je Platonův Symposion, ne-li dílem dobré literatury?) a právě jí začíná filozofování." /Ognóza/
"Utrpení člověka snáším lépe než utrpení zvířete". /Masky zvířat/
"Ano, jsme tady proto, abychom četli." /Prst v soli/ - tento citát jsem prostě musela vložit rovnou do svého profilu, tak je trefný!
Četba je to zajímavá, plná filozofie o životě ale míchá se páté přes deváté a od každého tématu úvaha. Sedlo by mi to víc jako příběh který někdo vypráví a při vzpomínkách by si zafilozofoval.
Tokarczuková je zaujímavá osoba s ešte zaujímavejším náhľadom a ponímaním sveta. Bolo super, trošku nahliadnuť pod pokličku a dočítať, aké knihy ju v detstve ovplyvnili a akým spôsobom pracovala na svojich knihách, postavách a podobne.
Polská spisovatelka Olga Tokarczuková (*1962), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2018), proslula hlavně svými romány Pravěk a jiné časy (1996), Běguni (2007) a Knihy Jakubovy (2014); česky vyšly i další romány, povídky a eseje. Nečetl jsem všechny, ale většinu ano a autorku mám celkem rád. Nejnověji u nás vyšel esejistický soubor Vnímavý vypravěč (2020), který obsahuje osm samostatných esejů či přednášek včetně té nobelovské a čtyři "Lodžské přednášky".
Autorka se v textech věnuje vlastnímu psaní a četbě a literatuře obecně, nevynechává ale ani témata vztahující se k současnému světu či ke vztahu člověka ke zvířatům a věcem a také k autorčinu oblíbenému cestování. Je to celkem čtivá všehochuť, nahlédnutí do autorské dílny, odhalení některých tvůrčích postupů (třeba jak psala Knihy Jakubovy, podle mě až obludný historický román svým rozsahem a složitostí i množstvím postav, nebo jak se zrodila svérázná postava Jany Dušejkové z románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých), jak se díky internetu změnil náš svět, jak se změnilo čtenářství apod.
Autorka často uplatňuje své psychologické vzdělání a velikou sečtělost a dává rady začínajícím spisovatelům. Nebojí se být kritická a zároveň se vyznává ze svých přání a ze svého vidění světa. Celkově mě kniha ne zcela uspokojila, autorka nepřináší nic výrazně nového, ale řada jejích úvah o čtení a psaní je velmi zajímavých a jsem rád, že jsem teď slavnou autorku poznal i jako esejistku. Asi nejlepší je titulní nobelovská přednáška zařazená na konec knihy.
"Pouze literatura nám umožňuje hluboce vstoupit do života jiné bytosti, pochopit její důvody, sdílet její pocity, prožít její osud."
Přiznám se bez mučení - ke konci už jsem dost přeskakovala. Ono když je tohle vaše první (a možná poslední?) kniha od autorky, ty závěrečné kapitoly vám toho moc nedají. Ale to nevadí, ten začátek byl perfektní, obzvlášť kapitola Masky zvířat.
Podmanivé a pomalé čtení, vzbuzující jak "aha", tak "wow" efekt, a to snad u všech kapitol. Encyklopedické znalosti, z nichž plyne chytré a smysluplné myšlenkové řetězení, se správnou dávkou smyslu pro fakta (sociologická historická psychologická...) a jejich nezbytnou nadstavbu, která dělá umění uměním. Chvála ognóze a překladatelů vhled a empatie jako nástroje poznání, problematizace milovaných Phinease Fogga a kapitána Nema, jakož i Indiana Jonese, olizování soli z prstů, zkoumání psychologie vypravěče jako základu románu, jak se tvoří literární svět, jak se rodí postavy, jaké jsou spisovatelské motivace, pozadí vzniku Knih Jakubových, Vozu a pluhu, Nočního domu, denního domu... A židovské inspirace, odkládám si zde. Čtyři klasické způsoby chápání a výkladu posvátných textů. 1. Prostý smysl ("co?"). 2. Remez čili náznak ("co to znamená?"). 3. Deraš čili hledání ("co to znamená v kontextu" včetně hodnocení). 4. Sod čili tajemství (mystický význam poznatelný díky vhledu nebo zjevení). A naprostý vrchol je poslední esej Vnímavý vypravěč - doporučuji každému, kdo se snaží porozumět literatuře - a světu.
Autorovy další knížky
2010 | Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
2008 | Běguni |
2016 | Knihy Jakubovy |
2007 | Pravěk a jiné časy |
2020 | Bizarní povídky |
milan.valden provedl velice výstižný rozbor knihy. Nebudu opakovat jinými slovy. Pro mne byly přednášky a eseje o tvorbě, vzniku literárních postav, myšlení a práce autora při tvorbě velice náročné. Jako laikovi mi vadilo veliké množství cizích slov a moje chyba, neznalost některých autorů a děl, ke kterým se autorka obracela, Celkově na mne kniha působila jako souhrn odborných statí především pro literární kritiky, vědce, autory....Hvězdy nedávám, jako odborná kniha by zasloužila pět, jako kniha pro běžného čtenáře tři a méně. Jen můj názor.