Janina2609
komentáře u knih
Truchlivý Bůh
Jiří Kratochvil
“Lidé jsou jenom boží sny o příbězích.
Velmi zvláštní a zajímavá kniha, která splňuje hned nejméně dvě témata letošní ČV. Nebýt posledního chybějícího tématu vůbec bych ji neobjevila.
Děj po celou dobu snadno udržuje svým lehkým napětím čtenářovu pozornost, který je zvědav na závěrečné rozuzlení. To je ale v každém z nás, jak si ho vysvětlíme. Líbila se mi právě ta nejednoznačnost, jenž nutí přemýšlet o pojmech čas- úděl nebo dar, věčné trvání nebo pomíjivost bytí. Možná právě pro tu smrtelnost člověka můžeme prominout určité dráždivé, lechtivé a naturalistické situace, které autor ve své knize používá.
Počkej na moře
Veronika Opatřilová
„Jedině to, co skončí může trvat věčnost.“
Knihu jsem si vypůjčila v knihovně úplnou náhodou, přispěla k tomu i hezká obálka. Vůbec jsem netušila téma a zaměření. Blížil se konec výpůjční doby a tři dny před datem jsem se rozhodla, že ji vrátím společně s přečtenými jako nedotčenou. Ale zvědavost mi nedala, řekla jsem si-zkusím alespoň dvě-tři stránky. No a bylo to.
Začetla jsem se tak, že jsem ji během těch tří dnů opravdu přečetla.
Je ale skoro škoda takhle krásnou, silně propracovaným stylem psanou knihu přečíst takhle rychle. Text působí lehce poeticky, nádherně vykresluje prostředí i danou dobu. Líbily se mi i umělecké odkazy obrazů či poezie, která je v příběhu představená formou úryvků anglických básní. Děj je pozvolný, postrádá skandály, dramata nebo příliš mnoho závažných témat dohromady, což je teď ve většině aktuálních knih dost v kurzu. Spisovatelka se naštěstí trendy neřídí a vhodně se vyhýbá jakýmkoliv kýčům.
Co je na knížce ale nejhezčí, je použití du-formy (ta se mi líbila nejvíc), er- i ich- formy zároveň. Toho, kdo ještě knihu nečetl, může tato kombinace lehce odradit, ale díky údernému a svižnému stylu a trvalému určitému napětí v příběhu je snadné se začíst, přestože děj není nijak akční nebo dramatický. Nebojte se, zážitek stojí za přečtení a nijak rušivé to vážně není, naopak to příběh báječně ozvláštní.
Erotických scén, přiznám se, jsem se v textu trochu obávala, samozřejmě do příběhu patří, ale duševno jaksi převažuje nad fyzičnem. Intimní okamžiky jsou vyobrazeny tak akorát a textu velmi sluší.
Působivé je i popsání důvěrných emocí obou hlavních hrdinů a mistrně propracovaná psychologie postav.
Myslím, že tohle komplikované drama je skutečně výzvou i pro náročnějšího čtenáře, všechny ty nuance, emoce, myšlenky, propojení úvodu i příběhu. Vše je velmi reálné, a jestli se snadno začtete, může se vás dotknout příběh opravdu silně.
Neskutečný zážitek.
Počkej na moře je hodné světové literatury.
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
“Tebe si s nikým splést nejde. Takové svinstvo jako ty nikdo jiný nenadělal."
Myšlenka a téma příběhu perfektní, ale literární hodnota této knihy, dle mého názoru, velmi malá. Ploché vyprávění, vše napsáno tzv. letem světem bez hlubšího rozboru postav nebo situací. První část knihy špatná, zbylé dvě části ještě horší.
Také se podivuji nad vysokým hodnocením této knihy. Je to snad proto, že lidé rádi čtou příběhy povrchní a bez hlubšího zamyšlení nebo přemýšlení? Doufám, že ne..
Tohle město, tahle řeka
Martina Leierová
“Je nutné přeměnit energii, která vzniká z trápení, v něco zajímavějšího. V tvůrčí, nikoli destruktivní sílu."
Jak název i obálka knihy napovídají, máme před sebou příběh jednoho domu, v němž jednotlivé kapitoly vyprávějí o jednotlivých bytech a jejich obyvatelích. Životní osudy všech postav se příjemně prolínají, bavilo mě to až do konce.
Šikmý kostel
Karin Lednická
“Bolest člověka utluče, když se nechá."
Kniha má nesporně významný kulturní přínos díky vyzdvižení hornického kraje a těžkého života horníků i jejich rodin. Autorka pečlivě vyhledala rešerše, je vidět kvalitně odvedená práce. Co se ale týká příběhu, mám tři poznatky a komentáře se kterými se shodnu s předchozími hodnotiteli:
-absence větší zápletky
-příliš zdlouhavý děj
-nesdílím masové šílenství z knihy.
Naštěstí je napsána celkem příjemným stylem, který dovolil dočíst až do konce. Po dalších dílech asi nesáhnu.
Celkově tedy trochu zklamání.
Rozložíš paměť
Marek Torčík
“Zapomenout je často složitější než si pamatovat."
Kniha formou vzpomínek hlavního hrdiny zpracovává těžká životní témata i traumata. Zajímavě působí styl psaní ve druhé osobě, v němž se autor obrací k hlavní postavě, a protože zde nacházím autobiografické prvky, tak se vlastně zpovídá sám sobě a kniha může působit i lehce terapeuticky.
Tímto způsobem pojatý a takto vyprávěný příběh se mi velmi dobře četl.
Je to sakra dobrá kniha plná emocí.
Tématem i zpracováním připomíná Vuongovu knihu Na Zemi jsme na okamžik nádherní.
Papírové polobotky
Pavel Šrut
“Prošel několika cizími městy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného města
Prošel několika cizími životy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného života
Když procházel svým vlastním životem
zjistil
že žádná cesta nevede tam
tím méně zpátky"
Básnická sbírka je svými oddíly Jakési dětství, Jakási dospělost a Jakási smrt výpovědí o lidském osudu, lásce, stárnutí a konci života.
Motiv papírových polobotek, které jsou obouvány nebožtíkům, je významově zdůrazněn použitím v názvu sbírky.
Tento motiv se pak vrací v jedné z posledních básní nazvané Pohádka o poslední cestě (Douška). Lyrický subjekt v ní odmítá hovořit o sobě a o smrti a raději chce mluvit „o životě, který nebyl / ač nechybělo odhodlání / projít v papírových polobotkách / vodou i ohněm“ Je to hořké účtování, žánrové určení pohádka v názvu básně vyznívá ironicky, neboť jde o příběh nenaplněného života se smutným koncem.
Příjemné, lidské, srozumitelné.
“Smrt chodí po horách
a shlíží do údolí
Oběť si vybírá
nebere kohokoli
Ke konci N. už ví
že jemu nezlomí vaz o pelest
Vždyť smrt je vyhražena živým
a v tom je jeho lest"
Nebe nemá dno
Hana Andronikova
“kámen na krku studna hluboká dnes už se nebrání.
padá letí ví že na dně je nebe. tam najde co hledá.
mám ráda prostor. jdu až na dno, protože tady dole je spousta místa, nikdo se sem nehrne."
Kniha plná emocí, která
má samozřejmě určitou uměleckou hodnotu a výrazně kultivovaný styl a jazyk. Moc se mi líbila absence velkých písmen, vnímám to jako nepodstatné proti životu, který brzy skončí.
Autorka příběh pojala jako hledání sebe sama při uvědomování si možného konce svého života a to pomocí hledání vzdálené krajiny, ať už je to Amazonie, Nevadská poušť nebo Jeruzalém.
Část z pralesa se mi vůbec nečetla dobře, rušil mě útržkovitý způsob vyjádření pocitů, místy jsem i přeskakovala stránky. Později se mi vše pospojovalo a musím uznat kvalitu obsahu i formy a hodnotit známkou nejvyšší.
Rok krysy
Ivan Martin Jirous
“…Smířili jsme se s tím
že na balkon už nevejdeme
aby holoubátka
byla odchována
Pak nebyla tam
ani vajíčka
ani skořápky z nich
Podezírám straky
že je uloupily
Ale má milá
co když
k nebi se vznesla
co když
uchopili je andělé
do drápů svých
a straky dívaly se na to se závistí
Nikdy si nebuď
ničím
jistý"
Ve sbírce básní oceňuji krásné citlivé popisy přírody, lidský vyrovnaný tón, autor se obrací do minulosti, patrná je i sebereflexe. Použité vulgarismy neruší, tak nějak k undergroundu patří.
Pro mě srozumitelné a příjemné.
Chladnou zemí
Jáchym Topol
“Dokud mrtví nedojdou pokoje, nebudou živí bez hanby."
Novela Jáchyma Topola je pro mě příjemné překvapení. Pravda, asi
po deseti stranách čtení, jsem si (ačkoli to nedělám ráda) přečetla několik hodnocení a recenzí čtenářů i spisovatelů, abych věděla jak příběh uchopit. Později jsem se do něj ponořila tak, že jsem ho přečetla na jeden zátah. Stránek ale není moc.
Při srovnání holocaustu v Terezíně a v Bělorusku (Ost plan) mě polila hrůza, počet obětí, cílené utajování, nepotrestaní viníci…
Líbila se mi myšlenka, že pokud jsou ještě nějací pamětníci, je třeba tyto události připomínat, nezapomenout a to třeba formou jakou zvolil autor v této novele.
Styl psaní formou krátkých vět oddělených tečkami…jakési útržky myšlenek, vytvářejí silnou a záměrnou atmosféru strachu.
“Všude v Evropě na místech piety vlajou vlajky. Na východě se po rozmoklých polích procházej havrani a klovou do lebek. Příšerný.
Ďábel tu holt měl dílnu, no!"
Co by kdyby
Jonathan Tropper
„Nikdy nevíte, kdy naposled uvidíte tátu nebo naposled políbíte svoji ženu ani kdy si naposled pohrajete s malým bráchou. Všechno je jednou naposled. Kdyby si měl člověk u všeho pamatovat, kdy to bylo naposled, z truchlení by se nevyhrabal.“
Po smrti otce se schází pozůstalá rodina v rodném domě, aby splnila poslední přání zesnulého prožít židovskou tradici. Znamená to strávit pospolu sedm dní, přijímat rodinné přátele a ostatní příbuzné k projevení soustrasti. Všichni členové rodiny si postupně připomenou sílu a potřebu rodinných pout a návratem do minulosti formou vzpomínek si uvědomí to podstatné ve svých životech.
Zpočátku trochu nezáživné, později jsem se těšila na vývoj událostí jednotlivých členů rodiny. Styl psaní příjemný, trocha sexu, vtipu, a pár věcí k zamyšlení by se také našlo. Bavilo mě to.
Zvon v jezeře
Lars Mytting
“Prohrála jsem jen tak, že vy můžete vyhrát."
Ani tentokrát mě autor nezklamal. Zvon v Jezeře je poutavý příběh na motivy historických „stavkirke“ neboli roubených kostelů typických pro Skandinávii. Jsou nejstaršími dochovanými dřevěnými kostely, pocházejí z 12. století. Jedná se mj. o kostely v Urnes, Borgund, Mære, Torpo, Hylestad, Kinsarviku, Lomu, Kaupangeru, Hopperstad a oblasti Sogn. Nejstarší dochovaný kostel typu stavkirke byl vystavěn roku 1150 a nachází se ve zmíněném Urnes.
Příběh je inspirován skutečným kostelem Wang (někdy taky Vang), který byl přenesen ze stejnojmenné norské vesničky – Vang – do krkonošského městečka Karpacz.
Líbila se mi dějová linka nejen o historii kostelů a zvonů s názvem Sestry, ale i lidské příběhy, které se kolem nich odehrávaly.
Stejně jako předchozích Šestnáct stromů na Sommě , tak i tato kniha ve vás vzbudí fantazii a dokáže ve vás vyvolat pocit, že jste se na malý okamžik ocitli v Norsku.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
“Tím, co bych mohl udělat pro jiné, ještě nenarozené, jako bych žil tisíce normálních životů. A to stačí."
Název knihy jsem znala jen díky divadelní hře, jejíž název jsem kdysi dávno zaznamenala v souvislosti s hercem Janem Potměšilem. Nikdy jsem ji neviděla a nikdy bych si nemyslela, že kniha na jejíž motiv je napsána, bude tak krásná. Ano, je smutná, ale je také plná velkých myšlenek a styl psaní formou deníku vám umožní nahlédnout do duše hlavního hrdiny, který vnáší do příběhu víru v lepší budoucnost a také víru v sama sebe.
Hodinky od Ašera
Zuzana Dostálová
“Dokud tečou slzy, žiješ."
Mám ráda příběhy ze života a tenhle by k nim mohl klidně patřit. Žádný složitý děj, ale s ubývajícími stránkami bylo jasné, že se k něčemu schyluje. Jen jsem si nebyla jistá v jaké oblasti hlavních hrdinů, jestli v pracovní, milostné rodinné nebo vztahové.
Poslouchala jsem jako audioknihu a skvělá interpretka Zdeňka Žádníková Volencová povýšila mé hodnocení na 4.
Cestopisy I.
Karel Čapek
“Člověk by měl všechno vidět a ke všemu se vztáhnout, všeho se aspoň prstem dotknout. Celý svět přejet dlaní. Ta radost člověče, když vidíš nebo hmatáš, cos dosud neznal. Každý rozdíl ve věcech a lidech rozmnožuje život."
Nechápu, že jsem jako milovník cestování i laskavé češtiny ještě neotevřela cestopisné knihy K. Čapka.
Byla jsem nadšená při čtení Španělských listů a protože jsme se v létě podívali na corridu, nasáli atmosféru měst a vesniček slunné Andalusie, zařadila jsem tento literární skvost i do Čtenářské výzvy.
Mého literárního i cestovatelského ducha potěšily i Italské listy, zápisky z Anglie, Skotska i Walesu.
Je fajn vzít si ke čtení Google mapy a fotky v nich zveřejněné a cestovat po neznámých místech i jen tak “prstem po mapě“.
Kam spěchají ty květy
Tu Fu
“Kam spěchají ty květy, nač ten let?
Rok co rok toužím víc je pozdržet."
Básně jsou to krásné, některé ale, vlivem životních událostí autora, velice smutné. Zřejmě proto jejich obliba přetrvává po několik generací.
Slyšet jeleny zpívat
František Šmehlík
“Co se nechvěje, není pevné."
Příjemný krimi příběh z českého prostředí. Námět i forma psaní upoutá už po několika stránkách. Oceňuji propracování jednotlivých postav, jak obyvatelů osady, tak i vyšetřovatelů zločinu.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
„Všechno jednou zmizí. Jen ty šumavské kopce kolem ne. Trochu se změní, a přece stále stejné. A budou si pamatovat. Ještě dlouho po nás. Všechny ty, co za pár stříbrných Šumavu zradili, zjizvili, rvali na kusy.“
Tohle byla jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době přečetla. Nepochybovala jsem o její kvalitě už před jejím uvedením na trh, líbily se mi totiž i autorčiny knihy předešlé. Ale tohle je fakt pecka!
Dcery
Kateřina Dubská
„ …a poprvé ji napadne, že máme být osudu vděční i za nepřátele, protože jako velké kameny zahradí špatně zvolenou cestu a donutí nás vydat se zatím nečekaným směrem.“
Tak jako mě nadchla první kniha z této série (Člověk Gabriel), tak tato druhá mě zklamala. Nepřehledně líčené osudy postav, ve kterých jsem se někdy totálně ztratila, dějově průměrný příběh, zbytečně protahovaný (knize by méně stran určitě slušelo víc) a zřejmě hlavní myšlenka autorky „jak si ženy našeho rodu vybírají špatné muže“ se mi nelíbila už vůbec. Některé použité výrazy a větná spojení jako by neodpovídala době, ve které se příběh odehrával. Nejvýrazněji jsem to vnímala zhruba v polovině knihy a skoro jsem ji kvůli tomu i odložila. Konec hodnocení nevylepšil.
Pokus o rodinnou ságu, který se moc nepovedl.
Nechce se mi věřit, že Gabriela psala stejná spisovatelka.
