Nebe nemá dno
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47650/bmid_nebe-nema-dno-ppz-47650.jpg
4
311
311
Autorka rozdělila svůj román do pěti oddílů a zakomponovala do něho i množství autobiografických prvků, z nichž patrně nejzřetelnějšími jsou smrt jednoho z rodičů a zápas s nebezpečnou chorobou, který musela absolvovat. Ústřední postavou románu je Ama, emancipovaná žena, která bolestně prožívá ztrátu svého otce. Později je však sama konfrontována se skutečností, že trpí rakovinným onemocněním. Toto poznání je pro Amu výzvou, aby se pokusila o změnu vědomí a odmítla tak fakta, která ohrožují její existenci: Odjíždí proto "léčit duši do deštného pralesa", aby zde o samotě, šamanských obřadech či meditacích shromáždila co nejvíce ozdravující energie. Začne tu také podléhat moci exotických bylin a věří, že tyto rostliny se projeví jako lidé: "Když je miluješ, tak se ti odmění." Alternativní léčebné metody hledá Ama i v nevadské poušti, aby se pak v pokoře vrátila domů a podstoupila nepříjemnou a vyčerpávající chemoterapii. Příběh je napsán jako Amin vnitřní monolog, jenž je často záměrně přerušován jejími deníkovými záznamy, emailovou korespondencí i nejrůznějšími snovými představami.... celý text
Přidat komentář
Zvláštní, ale krásná knížka. Autorka umí psát. Ale kniha nebude pro každého. Je hodně smutná a dost depresivní. A určitě ve mně vyvolala spoustu emocí.
Kniha Hany Andronikové vzbuzuje svým tématem v člověku silné emoce. Autobiografická próza se odehrává na třech místech - v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Je to kniha o přijmutí toho, co nám život dává a touze po uzdravení.
Osobitá náročná kniha.Krásná práce se slovy ,
Heslovitý text,který vytváří celek.Silné myšlenky.Hledání dna k odrazu v katakombách své mysli v náročném období života.
Myslím,že pro čtenáře,kteří nemají vlastní nebo velmi blízkou zkušenost s onkologickým pacientem bude čtení velmi neuchopitelné(můžu se mýlit).Jako bych místy viděl vlastní mamku(měla stejnou diagnózu).
Věděla jsem, že má být kniha založena na osobních zkušenostech autorky, které jsem znala například z pořadu 13. komnata, kterou jsem před lety viděla a hodně se mi vryla do paměti. Zvolená forma vyprávění je poměrně experimentální a právem si asi zaslouží literární ceny. Na druhou stranu pro běžného čtenáře to asi bude dost neuchopitelné, zmatečné a výsledný efekt bude kontraproduktivní, což naznačuje i zdejší hodnocení. Jsem ráda, že se mi ta kniha dostala pod ruku, ale popravdě, být to ještě o něco delší, asi bych to ani nedočetla.
zvláštní zvláštní kniha. zpráva o důležitých a těžkých věcech, hledání cest a vymaňování se z vzorců, předepsaných společností, naší kultuře vlastním perfekcionismem či rodinnými strukturami.
po jazykové stránce mi přijde dokonalá. vyprávění se valí jako horečnatý sen, po nějakém čase přestává být důležité, co je vize a co fyzická realita, zůstává jen zcela poctivé nahmátávání pravdy - toho, co je vnitřně skutečné. malá písmena na začátku vět mám ráda, na osobní jména takto psaná jsem si po chvíli zvykla. přijde mi, že odrážejí energii textu, který potřebuje být psán (v přístřešku v džungli na stolku z pár prken, v jehož noze bydlí včelka a pod nímž se může a nemusí skrývat tarantule). příběhu, který potřebuje proudit a nezastavovat se o žádné překážky. ale chápu, že to může mnohým četbu znesnadnit, osobně třeba nemůžu poslouchat audioknihy; každý máme různé kanály a kapacity vnímání. jsem si ale jista, že nejde o "opatření" na efekt, kniha žádné takové věci neobsahuje.
moc se mi líbí, jak Hana Andronikova píše o spirituálních zkušenostech - o pobytu v džungli s rostlinnými dietami nebo potní chýši v poušti - bez senzacechtivosti a prodejnosti, která je dnes bohužel v podobných textech většinou přítomna. Andronikova prostě popisuje, jak věci proběhly. k tomu se ještě vrátím.
příběh jsem vnímala jako cestu: od jisté tvrdosti*, kdy jsem zpočátku byla opakovaně svědkem příkrých či posměšných odsudků, kterými autorka komentovala své okolí i sama sebe, přes otevřenost poté, co odjela z džungle, až po jistou možná měkkost, přijetí po návratu do Evropy.
až někdy po půlce knihy mi došlo, že vlastně celou dobu čtu o tom, co si Hana Andronikova myslí, co vidí a co dělá. její mysl je mimořádně schopná, jazykový důvtip a schopnost přirovnání oslnivé. v mnohém tak zprostředkovává pohled do hlavy moderního člověka / člověka ze západu se vším co nám racionální pohled na svět dává i bere. popisy dobrodružství, výprav, toho, jak se nechává vést intuicí i rozličných prostředí jsou strhující. proto mi tak dlouho trvalo si všimnout, co v knize není. anebo je, ale v minimální míře, v občas konstatovaném podstatném jméně - "depka", "smutek", nebo v jemném průsaku z vět určených autorčině mámě. emoce. a netuším, jestli se mi daří srozumitelný popis, protože je to vlastně paradoxní, kniha je celá o emocích a vztahu k sobě a ke druhým. ale zároveň jako by se vše odehrávalo v racionální sféře, na myšlenkové (ektodermální) úrovni. netuším, jestli je tento odstup osobnostní, nebo jestli jistá odtažitost autorce pomáhala v akceptování drsné reality, nevím. ale došlo mi, že právě ten osobní ne-kontakt, který jako čtenářka vnímám, stojí za hodnocením 4 * namísto pěti.
a když už jsem u osobních věcí, je mi moc líto, že se Haně Andronikové nemoc vrátila, že prošla velkým utrpením a zemřela jako mladá. proto jsem si hledala ještě rozhovory, abych si nějak propojila konec knihy s posledními lety jejího života. narazila jsem na toto výsostně osobní sdílení vybrané korespondence, které publikovala její přítelkyně Magdalena Westman. není to lehké čtení a zároveň jako by to byl doslov k tomuhle vzácnému svědectví o statečné a odvážné cestě. doporučuju vyhledat!
*nevím, co z toho může odrážet osobnost autorky, roli určitě musel hrát šok po diagnóze i šoky kulturní. když nechám stranou samotné léčebné procedury, už jen prostředí, v němž se léčí u řeky z vařící vody, je opravdu drsné, žádné éterickými oleji navoněné retreat centrum.
Paní Andronikova měla ohromný talent, což dokazuje i tato kniha.
Způsob, jakým zde autorka pracuje s jazykem, je úchvatný (i když absence velkých písmen může někoho odradit).
Nicméně musím přiznat, že jsem knihu nebyla schopná dočíst. Ne že by měla tolik stran, právě naopak, ale jeden krátký záznam mě zasytil natolik, že ani po měsíci jsem se nedopracovala ke sté straně. Je to čtení klidně i na půl roku.
Pokud tedy uvažujete o tom, že byste si přečetli od Andronikovy nějakou knihu, začněte spíše Zvukem slunečních hodin nebo jejími povídkovými sbírkami (Vzpomínky, co neuletí, Srdce na udici).
Kniha je zároveň tak dokonalá a těžká, že je až skoro nereálné sepsat k ní nějaký logický závěr a názor. Opět mě nepřestává fascinovat autorčin rozhled, znalosti, přirovnání, jazyk i myšlenkové pochody. Na druhou stranu je kniha opravdu těžká, špatně se mi četla, několikrát jsem ji odložila, abych se pak k ní zase zvědavě vrátila, nutilo mě to dočíst do úplného konce, ani nevím proč.
Stojí za to překonat bariéru nepříjemného typu písma a povznést se nad neexistenci velkých písmen. Hledat cestu k sobě samému je někdy hodně obtížné a tato kniha je dobrým průvodcem, který ukazuje některé možnosti i jejich úskalí.
"Není žádná smrt, je jenom nový začátek, a ty to někde uvnitř víš. Jen nás tak vychovali. Řekli nám, že smrt je něco strašného, ale není to pravda. Když dojdeš na horizont, otevře se nový horizont."
Silný a smutný příběh na základě zkušeností autorky. Je plný života ve všech jeho podobách, chuti žít i nežít. Snahy o likvidaci a zmrtvýchvstání. A volby, víry, přesvědčení a sdílených myšlenek.
Nikdy nevíš...
Dokonalá, i když smutná, knížka, která mě dostala svou výpovědí a zároveň naléhavostí. Ta byla umocněna i jiným grafickým záznamem - chybí všechna velká písmena - jak na začátku vět, tak i u jmen. To bylo nejdříve trošku obtížné, čtenář je tímto záznamem poněkud vykolejený, ale právě to chtěla autorka asi dosáhnout. Na konci knihy už to čtenář vůbec nevnímá. Androniková měla neskutečný cit pro neuvěřitelné slovní obraty, moc mě to bavilo a lituju, že si od ní už nic dalšího nepřečteme...
Po asi 100 stránkách jsem knihu odložila. Trochu mně připomínalo knihy od Josefa Formánka. Změť myšlenek. Použití pouze malých písmen (na začátku věty atd.) bylo pro mě velmi rušivé.
Tema me zajimalo a koupi knihy podporilo i udeleni ceny Magnesia litera za predchozi knihu autorky. Nicmene forma psani pripominajici spise utrzky myslenek a nesouvisejici strohe “vykriky” me odradila a po 100 strankach uz nemam chut a trpelivost hledat jadro myslenky a cist dal.
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih, ale je tak dojemná a bolsetná, že mi asi ještě potrvá než se k ní vrátím.
Chytlavý příběh, ačkoliv mě zpočátku trochu rušil styl malých písmenek na začátku vět, ale zcela to překonal geniální styl psaní, spoustu zajímavých odkazů a narážek na události, lidi a věci v celém textu. Nejednou jsem googlila, abych se dozvěděla více o tom, co to znamená. Autorka byla opravdu člověk s neuvěřitelným rozhledem, je mi líto, že už nic nenapíše...
Kniha mi dala hodně témat k přemýšlení a budu ji číst ještě znovu. Doporučuji pro spoustu zajímavých nevšedních pohledů na věci a lidi kolem nás.
Místy jsem se v textu ztrácela, přesto nešlo přestat číst a příběh Amy mě velmi oslovil, možná i vzhledem k autobiografickým prvkům a osudu autorky, která nakonec nemoci podlehla.. Myslím že tohle jedna z knih, které se ještě někdy vrátím...
Text bez velkých písmen.... sdílení bez začátků, bez konců, s uklidňujícím dechem svých silových zvířat za zády, touha po uzdravení, měnící se ve splynutí.
.... "nevada 22.7. 08
zpěv kamenné matky
matko. hledám krajinu,která by dala smysl mému kroku. možná hledám tebe. z dálky jsem cítila tvůj pramen, žár, který padá do jezera, vzduch plný dutých míst. něco se mi tu stalo,tady v ledvinách, zvuk větru, který sklouzne po vodě. našlapuji tence, bosé plosky sálají, písek a střepy oblázků ostře šelestí, řežou každý krok. necítím bolest, v mých větvích pro ni není místo, nemá tvar. šplhám ti do klína, hlasy tvých lidí ve mně zní, moudrost skal, světlo jim mění tvář, postupně ubývají. nenesu žádné dary, matko, odpusť. tvůj dech v prachu, lepí se mi na prsty, prosakuje kůži. nechej to u mě, šeptáš ústy ryb, všechno mi to tady nech. smutek, kámen, pláč.
balvan ve mně se obrátil, rozevřel pěst.
zkamenělé vějíře korálů. kaluž oceánu v poušti, útesy s kresbou hladiny. až sem kdysi sahala voda, tady byla hlubina. když z tebe vyjdu, zakotvím v písku, u nohy se mi zableskne, perleťová lastura, vzala na sebe tvar motýlího křídla a vletěla mi do dlaně, rozdáváš dary, žádné nečekáš.
mami, ukaž mi ten žal, co tě promění v kámen.
Když jsem tuhle knihu viděla tak jsem se zaradovala že to bude něco stejně skvělého jako Zvuk slunečních hodin,ale bohužel nee:( tak nějak jsem ji vůbec nechápala a jen tak tak dočetla.Tož asi to budu muset časem zkusit znovu.
...Vlastně jsem sama rozpolcená a netuším, jak vyjádřit míru autorčina zasažení mé duše. Hana Andronikova stihla předložit laskavě bolestnou varianci jednoho příběhu, jejichž hloubka i odlehčenost vyráží dech. Jak jenom dokázala psát s tak nadlidským nadhledem, nesmířlivým smířením se? Do jaké míry se asi kniha stala autobiografií... možná vlastní terapií? A to je nejspíš také hlavní důvod, proč ve mně vzbudila tolik emocí, laskavého úsměvu i touhu vyrvat si srdce z těla.
Štítky knihy
rakovina, nádory 20.-21. století autobiografické prvky Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
“kámen na krku studna hluboká dnes už se nebrání.
padá letí ví že na dně je nebe. tam najde co hledá.
mám ráda prostor. jdu až na dno, protože tady dole je spousta místa, nikdo se sem nehrne."
Kniha plná emocí, která
má samozřejmě určitou uměleckou hodnotu a výrazně kultivovaný styl a jazyk. Moc se mi líbila absence velkých písmen, vnímám to jako nepodstatné proti životu, který brzy skončí.
Autorka příběh pojala jako hledání sebe sama při uvědomování si možného konce svého života a to pomocí hledání vzdálené krajiny, ať už je to Amazonie, Nevadská poušť nebo Jeruzalém.
Část z pralesa se mi vůbec nečetla dobře, rušil mě útržkovitý způsob vyjádření pocitů, místy jsem i přeskakovala stránky. Později se mi vše pospojovalo a musím uznat kvalitu obsahu i formy a hodnotit známkou nejvyšší.