Nebe nemá dno
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47650/bmid_nebe-nema-dno-ppz-47650.jpg
4
311
311
Autorka rozdělila svůj román do pěti oddílů a zakomponovala do něho i množství autobiografických prvků, z nichž patrně nejzřetelnějšími jsou smrt jednoho z rodičů a zápas s nebezpečnou chorobou, který musela absolvovat. Ústřední postavou románu je Ama, emancipovaná žena, která bolestně prožívá ztrátu svého otce. Později je však sama konfrontována se skutečností, že trpí rakovinným onemocněním. Toto poznání je pro Amu výzvou, aby se pokusila o změnu vědomí a odmítla tak fakta, která ohrožují její existenci: Odjíždí proto "léčit duši do deštného pralesa", aby zde o samotě, šamanských obřadech či meditacích shromáždila co nejvíce ozdravující energie. Začne tu také podléhat moci exotických bylin a věří, že tyto rostliny se projeví jako lidé: "Když je miluješ, tak se ti odmění." Alternativní léčebné metody hledá Ama i v nevadské poušti, aby se pak v pokoře vrátila domů a podstoupila nepříjemnou a vyčerpávající chemoterapii. Příběh je napsán jako Amin vnitřní monolog, jenž je často záměrně přerušován jejími deníkovými záznamy, emailovou korespondencí i nejrůznějšími snovými představami.... celý text
Přidat komentář
Tak nevím, forma mi nevadila, téma se mi líbilo, hrdince jsem samozřejmě fandila... ale bylo to tak nějak pořád stejné. Zkusila jsem například přeskočit pár stránek, jestli se v knize ztratím, ale vůbec to nebylo poznat.
Každopádně se do mé hlavy zapíše jako kniha u níž jsem nejvíckrát usnula. Nebylo to ale vlastně vůbec k zahození, hrdinka se taky po většinu děje nachází ve stavu změněného vědomí a snových vizí, takže se to k tomu dost hodilo... Ocelově modří chrousti mi lezli po pryčně a tarantuli jsem taky jednou v polospánku rozsekala mačetou...
Je to moc hezká knížka, oslovila mě, protože jsem někdy souhlasila, přitakávala, myslela si, že mi mluví z duše, na druhou stranu jsem se někdy stavěla s myšlenkami a názory do opozice, odmítala její postoj. Obdivuju lidi, kteří jsou jiní, jdou proti proudu a nebojí se být jiní. Líčení její cesty je velmi osobní, dokázala jsem se do jejích pocitů vžít; zároveň nechybí humor, někdy černý. A je jen málo knih, ve kterých objevím něco, co ve mě zarezonuje, tady toho bylo více.
V souvislosti s touto knihou jsem měla veliká očekávání, protože jsem předtím přečetla jedním dechem Zvuk slunečních hodin. Toto je ale něco zcela jiného.
Kniha nemá zvláštní děj, je to spíš soubor pro mne hodně těžko uchopitelných myšlenek a rozjímání. Hodně náročná kniha, kterou jsem sice nakonec dočetla, ale pro mě nebyla ta pravá (na rozdíl od Zvuku slunečních hodin, kterou považuji za svou "osudovou" knihu).
Paní Androniková byla v každém případě úžasně talentovaná spisovatelka a je veliká škoda, že už není mezi námi.
Tak asi patřím k jedné z mála, komu se kniha nelíbila. Styl psaní mi neseděl, s první půlkou jsem se prala a pak už to vzdala.
Knížku jsem si přečetla poté, co jsem dočetla Zvuk slunečních hodin. Naprosto jiný příběh. Donutí člověk a přemýšlet nad tím, co je v životě důležité a co ne. Zamyslet se nad blízkostí smrti a nad vnitřním bojem. Velmi zvláštně napsané dílo. Nejdříve jsem měla problém číst, protože autorka neodlišuje velká a malá písmena. Ale to nakonec ustoupilo velikosti myšlenky.
Ama - alter ego autorky - je neobyčejně silná žena, tak jako byla Hanka. Škoda, že tu s námi už není.
"psaní je stavění mostů, tkaní pavučin, hledání souvislostí, paralel, spojů. psát proto, aby se člověk předváděl, je pošetilost. bere slovům váhu i lehkost, dělá z každé věty šaška, malého kripla, který se staví na špičky. skutečný smysl má jen psaní, kterým chci obdarovat, dát něco ze sebe, pláty duše, ne pár ošuntělých hadříků pro armádu spásy. psaní, kterým chci sdílet, otevírá prostor, váže lávky a visuté mosty. v tu chvíli se ze stránky, kterou právě čteš, natáhne ruka a dotkne se rýhy na tvém čele. myšlenku, která tě včera poprvé napadla, dnes čteš v týhle knize, a možná tě napadne, že všechno, co tě kdy napadlo, už někdy napadlo tisíce jiných lidí. a ta ruka, která na tebe sáhla z papíru, by mohla být tvoje."
Mě jste obdarovala velmi, paní Andronikova. Děkuji.
Jedna z nejpozoruhodnějších knížek, které jsem kdy četla. Po formální stránce také jedna z nejnáročnějších. Autorka text záměrně rozdělila do několika částí, které se od sebe ovšem téměř neliší. Text je tvořen deníkovými zápisy, přepisem elektronické komunikace, snovými pasážemi, střídají se vypravěči (vševědoucí s vyprávěním v 1. osobě) a na čtenáře je kladena mimořádná pozornost, aby se v tom chaosu udržel. Vše rámováno poutavým příběhem o tom, že když člověk sbalí pět švestek a odjede se hledat (třeba do pralesa), všechny problémy světa i člověka můžou být k něčemu dobré...
Kniha plná myšlenek o životě.
O životě a smrti ("není žádná smrt. je jenom nový začátek, a to ty někde uvnitř víš. jen nás tak vychovali, řekli nám, že smrt je něco strašného, ale není to pravda. když dojdeš na horizont, otevře se nový horizont"), o víře, smyslech života, rozumu a citu ("používej svou mysl, ale nenechávej ji, aby tě ovládala. mysl je šálivá. když něco umíš pojmenovat, neznamená to, že víš, co to je. spousta velmi inteligentních lidí v tom rozdíl nevidí, protože jsou v područí své mysli").
Kniha byla vlastně plná myšlenek o všem, o čem se dá myslet.
Nedělám si iluze, že bych všechny myšlenkové stopy Hany Andronikove byla schopna zachytit a pochopit, ale měla jsem radost, když jsem v knize narazila na slova, která vystihovala i mé úvahy, jen bych je nedokázala tak výstižně pojmenovat a dát jim tak široký kontext, jak tomu dokáže ona, díky svým životním zkušenostem, zcestovalosti, znalostem vědy i víry a množství přátel z nejrůznějších koutů světa a nejrůznějšího smýšlení.
Už pro to, že kniha není založená na dějovosti, ale spíše na úvahách, rozmýšlení a rozjímání, autorčiných myšlenkových činnostech, do kterých se odráží místo a čas, kterými zrovna žije, se kniha nečte jednoduše a musí na ní být to správné duševní rozpoložení.
Autorka umí vystihnout podstatu všemožného a nemožného a zvládne to i s humorem. "buddhisti meditují proto, aby byli úplně prázdní. ale to já nechci, nechci být prázdný. já když medituju, naplní mě ježíš, vstoupí do mě bůh." (...) "buddhisti chtějí být prázdní, aby se stali buddhou, což je jedno a totéž, gregory. když je člověk plný hoven, nevejde se do něj žádný bůh."
U této knihy jsem byla velmi ráda za Databázi........knihu jsem si náhodně půjčila v knihovně,po pár stránkách jsem si říkala že to "nedám" - styl úpravy bez velkých písmen......
Nicméně jsem si tady přečetla blog její přítelkyně,shlédla 13.komnatu a .......začetla se....jsem moc ráda,že jsem to nevzdala,byl to zážitek!! Též posílám pozdrav do Nebe.......
Osobně mě nejvíce zasáhl právě začátek knihy a místa kde se zmiňuje o svém otci a lásky k němu. Je mi také nesmírně blízký styl psaní, v krátkých větách, poetická sdělení a nutnost číst mezi řádky. Hana byla úžasná spisovatelka a vzácná duše plná myšlenek a nápadů, které tu chybí. Nemůžu opomenout její citát, stvořený v bolestné ztrátě „a co s tím, když je v pánu, z popela ho nevyštracháš, ze slz nesložíš“
Asi zde budu ukamenován, ale zastávám názor, že ani krásná literatura nemůže úplně rezignovat na fakt, že partnerovi, čtenáři, se chodí alespoň částečně vstříc. A to srozumitelností jazyka prózy, systematickou strukturou, ne ohozením papíru impresemi bez ladu a skladu. S autorkou jsem viděl pořad 13. komnata, samozřejmě mnou pohnul její osud a její osobnost, ale tohle je změť. Knihy, které jsem nedočetl, protože se mi velmi nelíbily, hodnotím jednou hvězdičkou. (Viz můj profil.) Takže ani tahle nemůže být výjimkou, ale jsem rád, že své čtenáře, podle hodnocení ostatních, Hana našla. Ti ať berou můj názor jako čistě subjektivní.
Hluboké a meditativní mistrovské dílo! Androniková neuhýbá, jde až na dřeň. Tu však taky rozobíjí - rozebírá, tříští, přeskládává, trhá na kusy. Dívá se se do očí Vesmíru... Vypráví a olupuje kůru duše. Balancuje na rozhraní dvou světů a přidržuje se při tom stonků rostlin. Myslím, že se jí podařilo dotknout se pravé podstaty bytí. Děkuju jí za tuto knížku a posílám jí pozdrav do Nebe!
Páni, páni, páni! To bylo tak krásný, nejinspirativnější knížka, co jsem kdy četla. Tolik mi dala..
Krásná knížka.... přečetla jsem ji už několikrát a stále mě fascinuje. Vždycky v ní najdu uklidnění a zároveň ve mě probouzí chuť si "hrát", nebrat všechno tak vážně. Hana Androniková byla prostě geniální! Uměla svým osobitým způsobem popsat svoje vnitřní stavy, svět, okamžiky, lidi, přírodu... Tato knížka je balzámem pro duši. Je prostě opravdová.
Mysl je pletichářka, ráda hraje hry a ty se do nich necháváš zatáhnou. Bud´vděčná za všechno, co máš, protože máš všechno, co potřebuješ. Pokora je přijmout to, že jsi jenom člověk. Když nevíš kudy se dát, uvolni se, vypni mysl a čekej, pak zase ucítíš tu zlatou nit, která tě vede. Nezapomeň občas říct nějaký sprostý vtip!
Krásná, smutná, moudrá, silná knížka.
Děkuji za nádherný zážitek! Opravdu skvělá kniha, která si zaslouží více než jedno přečtení. Trochu obtížněji se čte, ale mnohé najdete i mezi řádky... Autorka byla silná, jedinečná žena. Doporučuji přečíst, nechť příběh Amy znovu ožije.
S touto knihou, snad více než s kteroukoliv jinou, je třeba se setkat ve správnou dobu a především ve správném rozpoložení. Pro mě to byl velmi silný, intenzivní zážitek, výjimečná kniha, vnímaná především v pocitové rovině. Text psaný bez velkých písmen na mě nepůsobil rušivě, naopak proud nejhlubších osobních pocitů a prožitků, snových vizí a vzpomínek jakoby ani nesnesl ohraničení svázané gramatickými pravidly, žádnými záchytnými body, které ostatně ztrácejí na významu tam, kde je hlavní téma strach, úzkost, obavy a kde se za každým slovem skrývá smrt…
Ukázky z knihy:
"musí se smát, jak se hezky učíme všechno pojmenovat, jak se učíme vyjednávat, vysoustružit slova, vyjádřit se ve větách, souvětích, komplikovaných obratech a kličkách, jak dokážeme balit myšlenky, jak se koupeme v rétorice, diskusích. bojujeme se slovy, žijeme slovy, opevňujeme se slovy a pak, tváří v tvář velké kmotře smrti je nám to úplně na hovno."
„jsem na horské dráze, nahoře v extázi z toho, že žiju, a dole chci chcípnout. tato schýza je děsně vyčerpávající a nikam nevede. většinu času, v relativních pauzách mezi relativními záškyty, jsem v absolutní prdeli. takže ta písnička zní takto: škyt – pauza – škyt, extáze – chaos – smrt – chaos – extáze – chaos – smrt. atakdále, pějme píseň.“
„jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. v tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí, všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš.“
Souhlasím s předchozím komentářem, začátek byl trochu složitější a dost jsem se bála, že půjde o klasickou "umírací depku". A nakonec bylo všechno jinak. Způsob, jakým je kniha napsaná, všechny nepřímé přímé řeči a děj protkaný dopisy s nejbližšími mě vtáhly do sebe. Jedna z nejlepších knih, kterou jsem poslední dobou četla.
Štítky knihy
rakovina, nádory 20.-21. století autobiografické prvky Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
"Otázkou je, jak žít bez iluzí, aniž by se člověk posral strachy." str. 67
....nejdřív jsem se na Hanu, Amu.... zlobila a netroufala si tuto knihu číst. Myslela jsem, že je to kniha o umírání. Opak je pravdou. Zlobila jsem se, že se nešla hned "léčit", ale pak jsem pochopila, že ona se právě léčit šla. Byla to její cesta. Jen mě mrzí, že tahle paní pro nás už nic nenapíše. Snad v jiné dimenzi. Za horizontem.
S pokorou děkuji, paní Spisovatelko, obrátila jste mě naruby a ukázala mi víru, že Ama žije...