Bolest
Marguerite Duras
Autobiografický deník o napjatém vyčkávání na milovaného muže, který se vrací na konci 2. světové války z koncentračního tábora. Typografie Milan Jaroš.
Přidat komentář
"Bolestné putování za pravdou o sobě samé."
Útlý, nikoli prázdný autobiografický deník Bolest velmi sugestivně líčí autorčiny pocity na konci války, kdy s mučivou nejistotou očekává návrat milovaného muže.
Zbývá jí jen ubíjející a nekonečné čekání ... na co vlastně? Protože rozuzlení nemusí nutně přinést rozhřešení, mezitím se proměnila doba - události, ona i její bolest, a dávno nic není stejné jako dřív.
Velice autentické, stylové, atmosférické - křehké a syrové.
Čtení ve mně nevzbudilo důvěru, prostě jsem hlavní hrdince ten strašný strach nevěřila a konec mě utvrdil v mém pocitu. Ten, kdo zradil má větší obavy, než ten, kdo čeká s láskou a nadějí. Kniha se mi během četby nezvratně rozložila na jednotlivé listy, tak jsem byla poslední, kdo tenhle výtisk četl.
Příběh je založen na zážitcích autorky, když čekala na svého manžela, který byl za války v koncentračním táboře.
Hrdinka pracuje v nezávislé skupině, která zpovídá vězně vracející se domů.
Ulicemi města, které začíná pomalu žít, se plouží pruhované přízraky. Vyhublí špinaví lidé čekají hodiny ve frontách na to, na ono, na výslech. Na to, aby si jich někdo všiml.
Vězenkyně s malými dětmi a těhotenskými břichy jsou uráženy, protože byly "dobrovolně totálně nasazeny." Odsuzují je jiné ženy, které ani nepřemýšlí o tom, jak by se zachovaly. Jestli by se prodaly, aby přežily...
Mezitím jdou městen informace o osvobození táborů.
Informace o poměru přeživších, o tom, kolik z nich se vrátí. Kolik z nich se zrovna vrátilo.
Kde jsou? Ptají se příbuzní.
Lidé postávají v podobných frontách, hledají spoluvězně, kteří by jejich blízké znali.
Hrdinka příběhu čeká na svého muže.
Jak jdou informace ví, kde došlo k posledním hromadným popravám. Než Němci odešli, postříleli tisíce vězňů - i den před osovobzením.
"Kde, na které hromadě těl asi leží?" Ptá se.
Mezitím přijdou další informace.
Vězni, kteří se dostanou domů, mívají radost z toho, že doma jsou.
Ale nemůžou jíst. Ne, že by nechtěli. Zemřeli by, kdyby začali jíst normálně. Těla už si odvykla.
Tohle je tak zatraceně sugestivní, krátké, ale vše vypovídající... Představy z druhé strany - těch, co čekali.
Trýznivé čtení. Autorka dokázala věrohodně zprostředkovat duševní stav na hranici sebezničení, cizost všeho, co je vně jejího světa bolesti, pocit provizoria, nejednoznačnosti prožívaného času, kdy si pud sebezáchovy vynucuje nějaký pevný bod proti stále se štvoucí naději. Silně se mi vryly momenty, v nichž je konfrontována se sebevědomými, spokojenými a necitelnými ženami-důstojnicemi, jde z toho mráz po zádech, ačkoli je vše podáno jakoby mimochodem (vždyť za těchto okolností nemůže nic jít jinak než mimochodem). Pak téměř pokojný, klinický odstup v druhé části knihy a při načrtnutí budoucnosti podstatná změna pohledu, jímž výpověď oddaně čekající partnerky zpětně získává komplikovanější, bohatší vyznění.
Pochopila jsem, že konec války nemusel znamenat vždy šťastné návraty, lásku, radost. Smutné čtení.
letmý silný příběh ženy, jíž zdecimovalo ukrutné čekání v totální nejistotě. depresivní jako rozvrzaná houpačka o půlnoci na podzim.
nezpochybnitelné svědectví o tom, že válka měla i nepřímé oběti.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Milenec |
| 1990 |  Bolest |
| 1999 | Milenec ze severní Číny |
| 1962 | Je léto, půl jedenácté večer |
| 1996 | Anglická milenka |
Tolik bolesti a naděje. Ale nic není jako dřív.