koryslava
komentáře u knih
To jsem já, Edáček
Eduard Limonov (p)
Jako spisovatel je to génius, jako osobnost čurák. Nejvíc rozporuplná kniha jakou jsem četla za poslední rok. Týpeček, co se nedokáže přenést přes svoji ex, se pěšky poflakuje po New Yorku, a snaží se dostat ze své deprese sexem s náhodnými černochy na temných dvorcích a schodištích. Nenávidí se a zároveň si myslí že je nejlepší na světě a všichni by se mu v podstatě měli klanět, neustále ve své hlavě všechny odsuzuje, fantazíruje o páchání násilností, a v reálu je potom subina, co uklízí u svojí kamarádky s výhodami a kupuje své ex drahé dary i když sám nemá peníze, a v hlavě se mu to očividně všechno pere. Má dokonce i trošičku sebereflexe a uvědomuje si, že není moc dobrý člověk, nicméně jen někdy, a někdy naopak lituje že toho násilí není schopen, že jako není pravý muž, když svoji ex nezabil. (Vliv mládí v prostředí ukrajinských gangů, kde to asi tak chodilo, že když tu ženu nemáš ty tak ji nemá mít nikdo?)
Je extrémně misogynní, ženy píchá, ne že by měl sex s nimi, o své ex v první polovině knihy ani nezmíní, jaká je, nic kromě toho, jak strašně je hot (a jaká je to děvka). Dává ji na největší piedestal a zároveň ji uráží. Nevidí ji jako člověka... Potom ke konci knihy, kdy s ní víc interaguje irl a ne jen ve své hlavě, se ukáže, že ona asi taky není svatá, spíš vůbec, ale rozhodně by mě zajímal její pohled na věc. (Ukázalo se, že ona napsala knihu To jsem já, Jelena, jako odpověď na tuhle knihu, a to bych si fakt přečetla, jenomže je to jenom rusky.)
Asi by ten chlapec byl šťastnější v dnešní době, kdy je už víc ok být genderově nekonformní, nemusíš si dokazovat že jsi fakt muž tím, že svoji ženu zardousíš, a lidi jsou otevřenější v tom, co prožívají (možná?)... Ale vzhledem k tomu že on chtěl být pořád ten antagonista, co jde proti proudu, možná by byl fanoušek Adrewa Tatea nebo Trumpa nebo něco takovýho. Koneckonců autor opravdu měl pochybné názory až do konce svého života.
Občas je zase naopak hrozně milý, vypadá to, že chce jen lásku a komunitu lidí, kteří ho přijmou, a někoho, kdo ho bude milovat a toužit po něm. ,,Bratrství a láska lidí, to bylo to, o čem jsem snil, s čím jsem se chtěl setkat." A pak tě zase hitne s nějakou pálkou o tom jak ženy to všechny mají jednodušší než on, protože mají kundičky nebo něco takovýho.
No nic.
Hodně zajímavý je prostředí ruských emigrantů v Americe, a autorův názor na pravicově orientované Rusy.
Sexuální scény jsou celkem hot.
Na to, že se tam opravdu prakticky nic neděje, se to čte jako po másle.
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
Maryse Condé
Zábavně, čtivě napsané. Postavy jsou vykresleny minimalisticky, přesto jsou živé a věrohodné, nečernobílé. Zajímavé romantické linky s různorodými muži (a ženou?), které působí jako sám život, nikdo není dokonalým ,,mužem jejího života," přesto na všechny vzpomíná s určitou láskou.
Na to, o jak hrozných událostech kniha pojednává, to vlastně není až zase tak depresivní, možná díky postavám zemřelých, které hlavní hrdinku chrání a dávají jí naději i v těch nejhorších situacích.
Konec byl trochu moc zrychlený v poměru ke zbytku knihy.
Největší emoce, kterou ve mě kniha nakonec vyvolávala, byl vztek. Nenávidím křesťanství.
Rituál
Sergej Djačenko
Zábavička. Přečteno za den. Vztahy něco jako první dvě knihy Dvora, akorát že dobře napsaný a bez explicitních scén.
Miluju, že za A) hrdinka není krásná (ačkoliv souhlasím s tím že to nemuselo být zmiňováno tak často, a obecně jsem rozpolcená v tom, zda je to skvělá kritika toho, jak společnost hodnotí ženy pouze podle vzhledu, nebo spíš jen pokračování tohoto chování – přece jen "happy end" spočíval v tom, že ona je pro nějakého muže krásná...).
Za B) není to vyvolená hrdinka, kterou osud vyvolil k záchraně světa, ale dost průměrná normální holka, kterou taky zůstane až do konce.
Za C) i tak má charakter a není úplná Mary Sue, co všechno umí, ale je odvážná a inteligentní.
Postupné sbližování bylo fajn, ačkoliv uznávám, že z její strany by bylo hezký trochu víc nadšení pro něj. A samozřejmě stále zůstává problém vztahu 200+letého muže s tak devatenáctiletou holkou. To je prostě prokletí tohoto typu knih.
A konec mi přišel dobrý, nenapadlo by mě, že by to někdo považoval za otevřený konec, a i kdyby tak tomu jen prospělo, že neproběhlo žádné "žili šťastně až do smrti" klišé.
Internát
Serhij Žadan
Temno, temno, pár hodin světla a znovu temno. Mlha, černozem, špína za nehty. Pach mokré srsti.
Depresso o to větší, že člověk nemůže knihu na chvíli odložit a uklidňovat se myšlenkou „je to jenom kniha,“ a dokonce ani „už je to minulost, dneska se lidé tam mají líp.“ Ikdyž se svým způsobem dočkáme happy endu, pořád víme, že to happy end není, že opravdu „bude hůř“.
Nikdo vlastně neví, co se děje.
Skvělý lehký vývoj charakteru hlavního hrdiny, hrozně milý vztah strýce a synovce (to jediné asi způsobilo, že nakonec z knihy nemám jen smutné a depresivní pocity).
Přišlo mi ale trochu zbytečné mít na konci kapitolu z pohledu Sašky (zvlášť když jeho myšlenkové pochody nebyly odlišitelné od Pašových). A nelíbilo se mi, jak se tam psalo o ženách, neříkám, že to bylo nevěrohodné, to nedokážu posoudit, ale i tak mě to rozčilovalo.
Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
(SPOILER) Rozporuplné pocity. Čte se to dobře, zase je to jak seriál. (Zní to, jako kdyby to bylo téměř napsáno jako scénář. Opět.) Je to iritující, v mnoha směrech, a nevím, jestli je to záměr. Postavy jsou víceméně všechny nesympatické. Vztah hlavní hrdinky s ženatým mužem postrádá vášeň, bylo mi nějak jedno, jestli spolu skončí nebo co se stane obecně. Je to banální (krásný slavný lidi, holka spisovatelka - jak originální, wow, milostné trojúhelníky ve středu zájmu, fancy destinace, pseudointelektuální rozhovory), depresivní (u málokterých jiných knih o mladých lidech v západní zemi jsem tak moc ráda, že žiju svůj život, a ne jejich. Tisíckrát může randit s nádherným hercem a jezdit do vily ve Francii, jsem tak moc ráda že nejsem ona.)
Na druhou stranu, je to zvláštním způsobem věrohodné a občas vám to dá podnět na přemýšlení. Jak se stále baví o politice a hrozně intelektuálních tématech, a připadají si díky tomu děsně nadřazeně, říkají si že jsou komunistky, ale vlastně jsou to jen takový řeči a nálepky, ne, že by to něco znamenalo. Jak se spolu s Nickem rozcházeli a zase dávali dohromady, jak to bylo něco komfortního, čeho se těžko zbavuje. Jak mezi sebou měli ten nerovný vztah, a hezky na tom šlo ukázat, že ačkoliv ona je ta aktivní, on stále má větší moc, a jeho pasivita je potom vlastně výmluvou, že se nemusí cítit špatně.
Ukázka toho, že se lidé a mladí lidé ve vyspělé společnosti cítí blbě, někdy bez zjevného důvodu, ostatním (i mně) to může připadat hloupé a zbytečné, ale děje se to, lidi nerozumí sami sobě a nevědí, kde se v nich berou ty sebedestruktivní sklony.
Takže vlastně nevím, jestli to bylo dobrý. Každopádně souhlasím s některou z předchozích komentujících v tom, že jsem si moc přála aby se Bobbi spustila s Melissou a pak měli všichni mezi sebou polyamorní vztah.
Jo, a jsem ráda, že tam fakt byly rozhovory. Stále bych ocenila aby jich bylo víc, místo vět typu "Bavili jsme se o válce v Íráku" by mě opravdu zajímalo slyšet tu konverzaci, ale furt lepší než Normální lidi.
Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války
Irena Brežná
V souvislosti s úvodem knihy, jenž pojednává o rozdílech mezi ženami reportérkami a jejich mužskými protějšky, mi přijde hrozně zajímavé porovnání s jinou knihou ze stejné edice – Kamenné věže od Jagielskeho. O stejné válce, a úplně jinak. V jeho knize jsem se dozvěděla o chronologii války, o všech Čečenských lídrech, jejich politické strategii a povaze. A o tom, jak bydlí v baráku s nějakou rodinou a nudí se, když čeká na setkání s vysněnou „celebritou. O ženách se zmíní ke konci ve třech větách, jen tak mimochodem, jako by byly jen nějakou minoritou, vedlejším, nedůležitým prvkem.
Tahle kniha je úplným opakem, a vůbec to neskrývá, je v tom skoro až provokativní. A moc mě to bavilo a těšilo. Je to samozřejmě hrůzostrašné, všechno, čím si Čečenci museli projít a pravděpodobně částečně stále prochází, kniha se nečte lehce, a člověka u toho popadají pocity viny, když čte o nezájmu západu (a hledá paralely v dnešních konfliktech, které možná mají mediálního zájmu více, ale člověk osobně je z nich už unavený a nechce se mu na to myslet – jenomže lidé tam jsou víc než jen unavení).
Je to naturalistické, osobní (ale přiznaně osobní, nehraje si to na stoprocentní objektivitu, dokonce na to upozorňuje na začátku, objektivita je obtížná, když jste s lidmi a žijete jejich příběhy, úplná objektivita není ani cílem), čtivě napsané.
Zajímavý byl kontrast ze začátku lehce glorifikovaného čečenského národa, jeho povahy, kultury atd., versus ke konci odhalení tohoto kulturního přístupu k ženám. (Úplně se ve mě vaří krev když čtu o tom, jak nějakou ženu zabijí za to, že byla znásilněna, je to její chyba z nějakého důvodu, ČEST rodiny je důležitější než člověk, jakože what the actual fuck, jak, proč??) Je dobře, že to autorka nezastírá, jen se bojím, že by z toho někdo mohl vyčíst: „Vidíte? To Rusko tam přece přináší vyspělou kulturu!, což je samozřejmě blbost.
Skvělý je i epilog o Rusku, metro z diktatury do chaosu – dobrá paralela, ale nakonec vlastně výmluva a fatalismus. Když ruský disent a inteligence Rusko takto shazují (aby ukázali že nesouhlasí s režimem a distancovali se?), vlastně je to kontraproduktivní a stále se staví do role oběti. Schopnost lhát jako pozitivní vlastnost, lidé mají zafixované, že lež je přirozenost médií.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
(SPOILER) Extrémně strukturovaná společnost, kde žijí všichni lidé v pevném rozvrhu ve skleněných domech. Hyper inteligentní inženýr s chlupatýma rukama v milostném čtyřúhelníku s třemi ženami co po něm všechny touží (ta, po který touží on, ale možná touží jenom po jeho kontaktech a přístupu k raketě).
Extrémně nepřehledný proud myšlenek, musíte se toho držet jako klíště. Naštěstí to není moc dlouhý. Nemyslím, že by jazyk byl nějak zvlášť zastaralý (četla jsem nové vydání), spíš je to prostě poetický, matematický a zmatený.
Přišlo mi zajímavé porovnání s 1984 (I když 1984 je určitě fanfikce na tuhle knihu) a přístupem k matematice – přístup lidí (nebo minimálně hlavního hrdiny) v téhle společnosti mi přišel mnohem reálnější, vybudovat ideologii na něčem, co je objektivní pravda, ale dotáhnout to do extrému a založit na tom nové hodnoty – je mnohem funkčnější než racionálně smýšlející lidi nutit myslet si, že dva a dva je pět.
Další věc – dilemata a postupný přerod hlavní postavy, nebo spíš pokus o něj. Frajer vlastně nikdy nezačne opravdu pochybovat o systému, ačkoliv se přátelí s revolucionářkou a dokonce se podívá za skleněnou zeď. Dobrodinec je pořád dobrý. Věřila jsem, že ten režim opravdu funguje už několik generací a oni (hlavní hrdina rozhodně) jsou fakt vymytý – a jediný, co jim zbývá, je ta fantazie, kterou jim nakonec seberou taky.
Jediným úsměvným momentem byly některé představy o budoucnosti a technologiích, které autor měl, nicméně prostě jsem si to představovala jako alternativní realitu, ne jako budoucnost naší planety, a to to vyřešilo.
Vita nostra
Sergej Djačenko
(SPOILER) Ouvej, moc pláču, že už to skončilo... Asi jsem už dlouho nečetla žádnou coming of age magickou knihu z prostředí školy. I když souhlasím s předchozími komentujícími, že k akční nebo romantické YA fantasy to má daleko, tak mě to absolutně bavilo, jak kdybych koukala na barevný Netflix seriál - nemohla jsem se odtrhnout.
Co mi přišlo skvělý:
- Prostředí Ukrajiny circa roku 2005. Oprýskané zdi, telefonování z pošty, jedení salámu a nakládaných okurek.
- Neodhalení pointy až téměř do konce, takže vás to nutí číst a přemýšlet nad tím, co se skrývá za oponou, případně kdo umře a tak.
- Roztomilý vztahy hlavní hrdinky.
- Psychologie postav, jejich počáteční nenávist, strach, zmatení, a následný přerod, i to, jak potom vidí studenty nižších ročníků. Myšlenkové pochody.
Co mi vadilo:
- Pointa mě nakonec zklamala. Nebo jsme nebyla schopná to plně pojmout, nicméně přijde mi, že slova nemají zas až takovou hodnotu. Nicméně zajímavý koncept. (Popravdě řečeno by mě asi ale zklamala jakákoliv pointa, protože ten build up a napětí bylo tak dobrý.)
- Žádné sympatické ženské postavy kromě hlavní hrdinky. Lehký slutshaming, neustálé komentování toho, zda je nějaká dívka kyprá, přibrala, má moc vysoké podpatky atp.
- Trošku Mary Sue hlavní hrdinka, ano, Sašo, ty jsi jediná, komu se tohle povedlo, wow, jsi úžasná. Syndrom vyvolené.
Celkově ovšem doporučuju.
Nemám
Jakub Jarolím
Dost zajímavý. Dost jiný než cokoliv, co jsem kdy četla, a zároveň dost dobrý. Vtipný, drsný, svým způsobem i realistický - ve vyjadřování a myšlenkových pochodech hrdiny a v prostředí, ne nutně v událostech které se udají. (Dobrodružné projekty jako vypuštění hrochů nebo kradení dronů realisticky nezněly, ale byla to sranda.) Čekala jsem nějaký sociální apel, dostala jsem akční komedii v kulisách futuristických periferií Prahy. Fakt by to mohli zfilmovat. Zkrátka zábava, doporučuju.
Evropanka: Historky z Polesí
Alexej Sevruk
Opravdu to působí jako kdyby vám vaše babička vyprávěla storky z jejího života. Plynulý proud na sebe navazujících i nenavazujících příběhů, ve kterých se ale není těžké zorientovat. Pro lidi bez předchozí znalosti ukrajinské historie může být docela šokující, jaké hrůzy se tam konstantně děly. Kniha o tom ovšem vypráví dost věcně, bez patosu nebo přehnaně naturalistických detailů, takže se to čte stále docela lehce. Doporučuju.
Záchrana
Dmitry Glukhovsky
(SPOILER) Skvělé, skvělé, skvělé. Asi na tom pak zpětně najdu mouchy (hodně), ale ihned po přečtení jsem nadšená. Postavy nemají plot armor, jsou důvěryhodné, rozlišitelné od sebe, mají svoje motivace a nejsou černobílé. Vlastně tam nejsou žádné úplně kladné (ale ani záporné) postavy, což fakt cením. Na konci člověk opravdu neví, na čí straně má stát, ale přesto mi záleželo na tom, jak to s nimi dopadne.
Autorovi jsem dokonce věřila i ženské postavy. A jupí, není tam žádná velká milostná zápletka.
Akce byla tentokrát (narozdíl od prvního dílu) rovnoměrně rozprostřená skrz celou knihu, takže se to četlo mnohem líp a celou dobu mě to drželo. A není to ani tolik ukecaný, filosofických nebo náboženských rozhovorů je poskrovnu. Finále je taky bomba.
To, že autor tohle napsal jako dystopii, nebo parodii na to, jak by to v Rusku mohlo dopadnout, je fakt děsivý. Ne ta apokalypsa nebo monstra, ale to fungování společnosti. To, že jsou lidé v Moskvě vlastně úplně OK s tím, že je celá jejich země zničená (a s tím, že to vlastně oni sami zavinili) a že jsou odříznutí od světa. Zajímá je jen že mají svoje pohodlí, svoje večírky, svůj balet a svého cara, kterého můžou uctívat. Totální ignorantství a cílené vymazávání minulosti.
Pokud je to alespoň trochu realistický portrét ruské společnosti, tak je to extrémně děsivý.
Je to naturalistický, ale už ne tak na sílu jako třeba Budoucnost. Prostě se to čte hladce. Autor se fakt docela vypracoval.
Jediný, co mě trochu sralo, byly asi ti zombíci co se šíří zvukem a věci s nimi spojené, u toho se našly nějaké části, které jsem buďto úplně nepochopila, nebo mi přišly jako plotholes. Ale osobně jsem to brala spíš jen jako prostředek k tomu si užít psychologii postav a hrozivou ruskou společnost. Jo, a ještě ten happyend epilog tam bejt nemusel.
A je tam JURIJ omgggmdbfhiloveitsomuch (On teda taky není kladná postava. Ale i tak. Musím ocenit.)
Někdo poslouchá
Seraphina Nova Glass
Huh. O tři týdny později jsem zapomněla, že jsem knihu vůbec četla, takže asi tak. Na to, že hlavní hrdinka byla psycholožka, tak absolutně neměla pojem o tom, jak mluvit s lidmi, nebo jak se vypořádat se svými vlastními psychickými problémy jinak než alkoholem.
Perfektní a dokonalý vztah s úžasným mužem, který nemá žádné chyby. (Takže samozřejmě musí být po smrti.) Hrozně krásná a hrozně edgy hlavní hrdinka, která si dělá absolutně co chce, aniž by brala ohled na kohokoliv.
A konec, který se nedá predikovat, protože motivace viníka jsou... neříkám, že nerealistické, ale mám pocit, že by mohlo existovat třicet tisíc pravděpodobnějších motivů.
Doufala jsem v děsivější thriller.
Klub: Sexuální skandál ve Švédské akademii
Matilda Voss Gustavsson
Skvělé. Důležité. Sexuální násilí není černobílé, neexistují dokonalé oběti a predátoři nejsou zlí úchylové z temné uličky.
Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
Čtveřice (nebo snad pětice?) od sebe sotva rozeznatelných stárnoucích mužů, z nichž každý slouží svému účelu. Jeden umožňuje autorovi ventilovat svoje erotické představy (i když, to možná dělá každý z nich), druhý poukazuje na to, že dnes už nemůžeme dělat žerty, třetí je vypravěčem nutné historické vsuvky, čtvrtý přemýšlí o své matce.
Jsou to všechno trochu tragédi. Snaží se se vymanit z pocitu vlastní bezvýznamnosti. Někdo potvrzováním si své intelektuální nadřazenosti, jiný balením mnohem mladších žen, další trolením ostatních, i když to nikomu nepřipadá vtipné ani zajímavé.
Veškeré ženské postavy tu existují pouze jako vizuální kulisy pro potěchu oka stárnoucích mužů. (Je to místy až odporné, viz formulace jako "její zadnice ho zdravila," "pupky mladičkých dívek," případně vztah stárnoucího intelektuála s dvacetiletou holkou, která neví, kdo byl Stalin. Autora bychom asi mohli obhajovat tím, že on se těm postavám vysmívá, nicméně si myslím, že stále je v nich dost z něj samotného a jeho představ a tužeb.) Případně, pokud ženy zrovna nejsou mladé a krásné, tak jsou to mytické matky, jež definuje schopnost rodit potomky a propojení pupeční šňůrou.
Lze to přečíst za hodinku, avšak ta hodinka by se dala vyplnit i užitečnější činností.
Možná je to celkově autorův způsob jak se vypořádat s vědomím, že jednou bude zapomenut.
Na stráži
Dmitry Glukhovsky
(SPOILER) Wow, ženské hrdinky, které dělají i něco jiného, než že vaří. To je na Glukhovského docela pokrok. (Ačkoliv jiné archetypy než matka, úžasný love interest, děvka, lékařka se nevyskytují, ale to už bych asi chtěla moc) Muži jsou sice misogynní AF, ale to je asi jen realita ruské společnosti?
Každopádně 240 stran se nic moc neděje, kromě budování atmosféry, seznámení s postavami a jejich motivacemi a mluv o náboženství. A pak posledních 40 nebo kolik stran je to crazyyy. Takže trochu nepoměr. Docela zábavný styl psaní, řekla bych, že se v tom Glukhovsky o něco zlepšil, nebyly tam už moc takový ty momenty, kdy vás nějaká zvláštní formulace vytrhne z flow knihy. Ale zároveň to určitě nebylo nic světoborného, co by si každý musel přečíst. Jediný moment, který mnou pohnul, byl (spoiler) konec, kdy si Jegor probodnul ušní bubínky. Kupodivu mě ten konec navnadil si přečíst pokračování, asi mě zajímá dynamika cestování bez sluchu.
Kůže
Jevgenija Někrasovа
Zvláštní, experimentální styl psaní, přesto se kniha čte dobře a relativně rychle.
Nepatetické a víceméně bez popisu emocí, přesto to v člověku spoustu pocitů vyvolá.
Zaměřené na diskriminované skupiny a jejich boj za svobodu, ale bez moralizujících a "poučných" pasáží.
Historické prostředí věrohodně vykreslené, skvělé magické prvky.
Děj byl trochu moc komplikovaný (spoustu ne tak významných událostí a lidí v mezičase), ale ve výsledku do sebe všechno celkem zapadlo, a nebyly tam žádné úplně hluché momenty – vždycky jsem chtěla vědět, co bude dál. Ženský pohled.
Celkově dobrá atmosféra.
Doporučeníhodné.
Cizinka
Diana Gabaldon
YA styl psaní, trochu překombinovaný děj, kde si člověk už nepamatuje, ve kterých všech pevnostech Jamieho (případně Claire) věznili, a pořád se někdo musí vzájemně zachraňovat.
Nicméně:
Nejlepší romantický vztah, jaký jsem kdy četla. Není to žádná osudová láska na první pohled, ale přesto je cítit, jak se navzájem přitahují. Není to ani procházka růžovým sadem, mají konflikty a rozdílné hodnoty. Ale BAVÍ SE o tom. Mají konverzace. Mají společný humor. Rozumí si. Vybírají si být spolu. (Proč je ta laťka tak nízko i pro vztahy v knihách???)
A Claire není krásná dokonalá hrdinka se speciálními silami. Své „speciální síly“ si sama vybudovala. Hrdinka, ke které člověk svým způsobem opravdu může vzhlížet. Reálná osoba. (Jo, pořád je někdy trochu moc OP, viz boj s vlkem, ale s tím se musí asi počítat v tomhle typu knihy)
Historické prostředí působí z laického pohledu velmi věrohodně, nebyly tam žádné momenty, u kterých bych se chytala za hlavu se slovy „To by se nestalo, to by se nestalo“.
Atmosféra skotské vysočiny je skvělá.
Divadlo tančících loutek
Alexej Sevruk
(SPOILER) Báseň v próze
Intrusivni myšlenky
Sny a asociace
Atmosféra venkova (miluju, cesta po silnici na párty, nic se tam nestane ale i tak je to dobrý.)
Úchylka na sraní na mě byla trochu moc.
Trpasličí válka.
Povídky jsou krátký, což je pozitivní.
Sexistický pohled na ženy ale tak to už se dá prostě čekat, mno
Jediná povídka z pohledu ženy - jakože... Život ženy? Nic se nestane. (Ani ta atmosféra se nestane.) Jen řekne co se děje v jejím životě. He?
Rémi
Martin Goffa
(SPOILER) Mohl by to být dobrý příběh (Uh vlastně se mi jen líbí premisa putování českými lesy na východ), kdyby nebylo přepoetických pasáží a fckng sotva dvacetiletých dívek (jen maličkost ale i tak kamo wtf je ti 38)
Otec, otec, otec
Ne moc dobře napsané, pretentious. Sebelítost.
Opakuje se to, jde lesem, spí, jde, spí, mrtvola, další mrtvola
To by nedal tu chůzi
Nerealistický
What the actual fuck
Jestli spolu skončí, tak se jdu zastřelit
Wtf proč by to řešil
Debil fakt
Princ na bílém koni
Male fantasy
Konec je fakt patetický, jak už někdo přede mnou psal. A s překombinovaností taky souhlasím.
Kamenné věže
Wojciech Jagielski
Dobré pro pochopení chronologie a důležitých osobností války v Čečensku. nemůžu říct, že by mi sedl reportážní styl, kde se autor dost zaměřuje na svoji situaci a na své pocity/názory. Asi mě teda hlavně přišlo zvláštní, jak si seděl v baráku u rodiny, co ho skrývala a krmila, a stěžoval si, že se nudí.
K tématu doporučuju knihu ze stejné edice Vlčice ze Sernovodsku, která je, ač o stejné válce, skoro opakem téhle knihy.
