Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války

10.10.2024

Kniha se mi četla mnohem lépe než předchozí Absytovka s tématikou války v Čečensku (Kamenné věže). Předně musí člověk vyslovit svůj obdiv autorce za její odvahu.
Od poslední války v Čečensku uběhlo už více než dvacet let a je smutnou pravdou, že Rusko se nezměnilo ani v nejmenším detailu. Arogantní a ubohá troska rozpadlého impéria, které ostatně ani v době svého vrcholu za moc nestálo. Většina postřehů paní Brežné by se bez jakýchkoliv změn dala použít i dnes: "Z nářků nad rozpadem impéria zaznívá jako leitmotiv intimní pojetí lásky. Všichni jsme se dřív tak milovali, proč nás teď Kavkazani, Pobalťané a Kazachové nemilují? Proč nás chtějí opustit? Dali jsme jim kulturu, obětovali se za ně, a oni nám to oplácejí zlem. Zlem se ovšem zde myslí autonomie druhých. Dekolonizační proces vnímá koloniální pán jako milostné zklamání." Rusko dokázalo již tehdy Západ přesvědčit, že jejich invaze je oprávněná a Rusko bojuje proti teroristům. To samé ostatně dnes tvrdí ruský režim o Ukrajincích. "Ruská armáda převzala nejdůležitější pravidla kriminálního kodexu včetně žargonu, jenž používá Putin. Tím dává hlava státu zelenou perverzím. Čečenský národ je prohlášen za kořist. Nemá duši, je to tělo k ponížení, které smí být beztrestně rozkouskováno, aby Rusko ukázalo svoji velikost."
Zpětně je až k pláči, jak tehdejší politici byli naivní a mysleli si, že by se Rusko pod vedením bývalého agenta KGB mohlo změnit. Rusko se jen tak nezmění. Na druhou stranu, nejsem pesimista. Když to dokázali Němci, mohou to dokázat Rusové, ale k té změně musí být donuceni otřesem zvenčí nebo zevnitř. Když Němci po roce 1945 viděli trosky své vlasti, uvědomili si, že nemohou pokračovat jako dříve. Doufejme, že i ruský člověk při pohledu na trosky své vlasti dojdou k prozření a nikoliv k ještě větší zatrpklosti.
Zastávat se Čečenců, kteří sice bojovali za nezávislost, ale nedokázali se sjednotit v dobách míru a zbavit se nevhodné reputace partyzánů a teroristů, nebylo tehdy jednoduché. Doufejme proto, že Západ se v případě těžce zkoušené Ukrajiny poučil.

18.09.2024

V souvislosti s úvodem knihy, jenž pojednává o rozdílech mezi ženami reportérkami a jejich mužskými protějšky, mi přijde hrozně zajímavé porovnání s jinou knihou ze stejné edice – Kamenné věže od Jagielskeho. O stejné válce, a úplně jinak. V jeho knize jsem se dozvěděla o chronologii války, o všech Čečenských lídrech, jejich politické strategii a povaze. A o tom, jak bydlí v baráku s nějakou rodinou a nudí se, když čeká na setkání s vysněnou „celebritou. O ženách se zmíní ke konci ve třech větách, jen tak mimochodem, jako by byly jen nějakou minoritou, vedlejším, nedůležitým prvkem.
Tahle kniha je úplným opakem, a vůbec to neskrývá, je v tom skoro až provokativní. A moc mě to bavilo a těšilo. Je to samozřejmě hrůzostrašné, všechno, čím si Čečenci museli projít a pravděpodobně částečně stále prochází, kniha se nečte lehce, a člověka u toho popadají pocity viny, když čte o nezájmu západu (a hledá paralely v dnešních konfliktech, které možná mají mediálního zájmu více, ale člověk osobně je z nich už unavený a nechce se mu na to myslet – jenomže lidé tam jsou víc než jen unavení).

Je to naturalistické, osobní (ale přiznaně osobní, nehraje si to na stoprocentní objektivitu, dokonce na to upozorňuje na začátku, objektivita je obtížná, když jste s lidmi a žijete jejich příběhy, úplná objektivita není ani cílem), čtivě napsané.

Zajímavý byl kontrast ze začátku lehce glorifikovaného čečenského národa, jeho povahy, kultury atd., versus ke konci odhalení tohoto kulturního přístupu k ženám. (Úplně se ve mě vaří krev když čtu o tom, jak nějakou ženu zabijí za to, že byla znásilněna, je to její chyba z nějakého důvodu, ČEST rodiny je důležitější než člověk, jakože what the actual fuck, jak, proč??) Je dobře, že to autorka nezastírá, jen se bojím, že by z toho někdo mohl vyčíst: „Vidíte? To Rusko tam přece přináší vyspělou kulturu!, což je samozřejmě blbost.

Skvělý je i epilog o Rusku, metro z diktatury do chaosu – dobrá paralela, ale nakonec vlastně výmluva a fatalismus. Když ruský disent a inteligence Rusko takto shazují (aby ukázali že nesouhlasí s režimem a distancovali se?), vlastně je to kontraproduktivní a stále se staví do role oběti. Schopnost lhát jako pozitivní vlastnost, lidé mají zafixované, že lež je přirozenost médií.

08.06.2022

"Je ľahké vyrobiť národ teroristov. Stačí na to iba informačná vojna zo starej príručky KGB, pár šialencov s výbušnými opaskami a súrami Koránu a pohodlnosť, ba ľahostajnosť svetovej verejnosti. Podľa tohto receptu Rusko viac než desaťročie celoplošne bombardovalo Čečensko, zriaďovalo koncentračné tábory, odvieklo, mučilo a popravilo desaťtisíce mužov, žien, starcov a detí bez toho, aby naň boli uvalené aspoň sankcie; bez toho, aby sa konal vojnový tribunál k Čečensku, ktorý sa sotva bude ešte niekedy konať. Za Borisa Jeľcina sa táto špinavá koloniálna vojna volala "znovunastolenie ústavného poriadku" a Vladimír Putim svoje vojnové zločiny nazval "protiteroristická operácia."

"Každý "sebaoslobodzujúci" kamikadze poskytuje okupantovi dôvod, aby ďalej pokojne zatýkal, mučil, ponechával v Čečensku desaťtisíce vojakov a uzurpoval si právo na bezprávie. To je pasca, ktorú vám nastražili, pretože využívajú vaše prastaré tradície sebaobrany. Chcú, aby ste začali strácať nervy, aby ste predvádzali pred celým svetom, že ste zošaleli a stali sa posadnutými smrťou, aby takzvané demokratické Rusko vyzeralo, že robí dobre, keď krotí túto divokú beštiu."

"Ako sa darí môjmu národu po dvoch vyhladzovacích vojnách? Občas po Čečensku cestujú západní alebo ruskí novinári v sprievode našich vládnych úradníkov, ktorí im ukazujú prepychové fasády v Groznom a hovoria o živote v stabilite. Na každom kroku narážajú na plagáty vychvaľujúce Rusko ako našu pýchu a nádej, do omrzenia na nich pozerá známa tvár Vladimíra Putina v nadživotnej veľkosti. Teší ma, že Groznyj už nie je len kopa trosiek. Aj to je rehabilitácia.
Ale akosi sme už zabudli, kto nás celoplošne bombardoval, až nezostala celá jediná strecha, a sotva sme ich opravili, už ich bombardoval znova. Zabudli sme, ako Groznyj horel v novoročnú noc 1994 a ako potom zas a znovu v plameňoch a krupobití guliek a rakiet zomierali popri čečenských obyvateľoch aj ruskí, čo s nami predtým žili v mieri? Zabudli sme, že za úsvitu pri čistkách a na ruských kontrolných stanoviskách mizli naši muži- ale aj ženy- a my sme potom za dedinou nachádzali len ich zohavené mŕtvoly?"

Toto je zatiaľ asi najtenšia kniha z vydavateľstva Absynt, ktorú som čítala, no čo sa obsahu týka, tak to bola jedna z tých najťažších kníh. Pokiaľ si človek naozaj nenaštuduje veci a nezíska informácie a nejde viac do hĺbky, tak naozaj môže mať mylnú predstavu aj o tom, že čečeni sú národ extrémistov a bláznov. Slovenská autorka sa vydala na cestu do Sernovodska spolu s inými odvážnymi ženami a jej zápisky sa rozhodne oplatí prečítať. Určite odporúčam.

04.09.2020

Vďaka tejto knihe, napriek tomu že je útla, som sa veľa o čečenských vojnách dozvedela. Ako Rusko dovolilo vraždenie mužov, znásilňovanie žien, mrzačenie detí, únosy mladých mužov, ktorí boli následne mučení. Ako rodiny boli ochotné platiť za to, aby sa dozvedeli, čo sa stalo s ich synmi, prípadne za to, aby vôbec dostali naspäť telo. Ako boli zbombardované mnohé obce...
Kniha sa mi čítala ťažko, je v nej popisovaných veľa zverstiev, ktoré sa počas vojny spáchali. Napriek tomu by sme ale mali vedieť, čo sa tam dialo a aj deje. Určite si o tejto vojne toho prečítam viac.

29.12.2017

Když Boris Jelcin s Vladimirem Putinem prskali na Čečensko napalm a fosfor, dovolili vraždění mužů, znásilňování žen a mrzačení dětí, bylo ticho. Zmínky o válce v Čečensku letmo prolétaly západním světem - bez většího zájmu, soucitu nebo empatie evropské veřejnosti i mocných politiků. Ruské vyhlazování jednoho drobného kavkazského etnika v devadesátých letech dvacátého století nezahýbalo téměř nikým, ačkoli se odehrávalo, ať už za Jelcina nebo Putina, neskrytě a chladnokrevně. Brežná skrze soubor reportáží a esejí odhaluje celosvětové politické pokrytectví, jehož představení si potřásali rukou s ruskými oligarchy, namísto toho, aby vyšetřovali válečné zločiny proti lidskosti. Drama Čečny rovněž dokazuje sílu médií, kdy totální absence novinářů, kteří by převyprávěli odehrávající se hrůzy na stránkách celosvětového tisku, dopomohla k povětšinou nulové sounáležitosti lidí s oběťmi. Nikým neviděné, nikým nepolitované a nikým nepochopené vlčice z Čečny se proto musely servat o svůj život a život svých dětí samy, bez mužů, které rozsekaly ruské sekery, bez těch, kteří „zmizeli“ a už se nikdy neobjevili, bez mužů, kteří byli nahnáni do koncentračních táborů, z nichž se už nikdy nevrátili. Síla těchto žen, která je pro člověka nepochopitelná, absolutní smíření se smrtí, bez kterého by jinak nastoupilo šílenství, je současně děsivé i obdivuhodné.
Vznik teroristických buněk a radikalizace některých frakcí, sebevražední atentátníci a zoufalci, pak jen vytvořili záminku k totálnímu pokoření země, nechtíc vybudovali, v tomto momentě právě skrze média, obraz divochů a nevděčníků, kterým je třeba vládnout metodou biče, nikoli cukru. Metodou, kterou bývalý boxer a Putinův miláček Ramzan Kadyrov, vládne skvěle a praktikuje ji dodnes.

„Když myslím na Čečenky, vidím před sebou siluety silných žen, jak naproti polednímu slunci vynášejí ze dvora smrt. Za nimi se táhne její zápach. A slyším čečenský ženský sbor, žalozpěv.“

„Navštívili jsme jednu rodina, která obývá jediný pokoj. Nedostatek prostoru není vzhledem k tomu, že bylo zničeno tolik domů, ničím výjimečným. Co je však na této rodině nejhorší, je její psychický stav. Tři neplnoletí synové jsou očividně narušení od té doby, co se před sedmi lety museli dívat na to, jak ruští vojáci rozsekali sekerou jejich otce a pod nohy jim házeli kousky toho, co z něho zůstalo.“

12.12.2017

Vlčice zo Sernovodska akosi vytŕčajú z rady reportážnych kníh, ktoré som od Absynthu doteraz mal tú česť čítať a nie práve tak, že by všetky prevyšovali. Verím, že je to len výnimka, nie trend (ako som už v minulosti zažil na istom nemenovanom festivale dokumentárnych filmov).
Nechcem sa naháňať po nejakej snahe o objektivitu, nechcem spochybňovať ani relativizovať všetky tie svinstvá, čo sa v Čečensku diali. Nechcem teda tvrdiť, že Vlčice zo Sernovodska boli knihou zaujatou – toto si skutočne netrúfam posúdiť. Na dobrú reportáž však bola táto kniha príliš angažovaná. Chýbal mi tam akýsi odstup, na ktorý som pri reportážnej literatúre zvyknutý. Zrejme ide o autorský zámer. Mnohé pasáže idú viac na srdiečko, ako do faktov. V poriadku, mne však takýto štýl vyslovene nevyhovuje.
Autorka – žena, píše knihu o ženských hrdinkách vojny. Je mi trochu hlúpe zvýrazňovať zrovna tento aspekt, no pre mňa bol pre čítaní ďalšou z prekážok nad moje sily. Nerozumiem svetu Čečenov a nerozumiem svetu žien, v knihe som sa pre to citil dvojnásobne stratený. Tento feminizujúci postoj (neviem, ako presne to nazvať) viedol k paradoxom typu - volanie po zastavení kultúrnej genocídy Čečenov a snahe o zachovanie ich dávnych tradícií versus kritika postavenia žien v tradičnej čečenskej spoločnosti.
V skratke: rozumiem autorkinej motivácií, z veľkej časti sa stotožňujem s jej názormi. No na vyjadrenie tohto postoja mi nepripadá reportáž ako zrovna najvhodnejší formát.

31.10.2017

Drsný obraz války.

17.10.2017

Kedy Západ uvidí Čečencov nie iba ako teroristov, ale aj ako obete? Kedy sa Rusko za to všetko zodpovie ako agresor? Zápisky, reportáže a eseje o ženách a mužoch, na ktorých bola spáchaná genocída, násilie, ale nehovorí sa o tom. Ako sa stať hlasom pre tých, ktorí nehovoria a už ani nebudú? Ako vtesnať všetko, tú neprávosť, tú bolesť a pravdu len do troch minút prejavu pred národmi? Ako opísať tú strašnú devastáciu a hanobenie len slovami, keď lekárov za hranice nepustili, o reportéroch ani nevraviac, až kým sa Irena Brežná neprezliekla za jednu z domácich? Ako vnímať pomoc od obuvnej firmy, ktorá pošle deťom len po jednej z páru topánok, lebo podľa nich druhú topánku z páru deťom bez nôh, čo im odtrhli míny, už netreba... a mohla by som pokračovať, ale nevládzem. Nedá sa to čítať ako román, texty vznikali v rôznych obdobiach a pre rôzne periodiká, miestami poetický jazyk zjemnil hrany, ale zároveň zvýraznil skutočnosť, ktorá je všetko iné, ale nie krásna a príjemná.
P.S.
Zobrala som si to ako čítanie na dni voľna, ale nie je to dovolenková literatúra.

08.06.2017

"Pozeraj sa do zeme, lebo ťa spoznajú podľa očí."
"Bojím sa," povedala som potichu.
Jedna žena sa do mňa zavesila.
"Všetky sa bojíme. Poď s nami, niekto o tom predsa musí napísať."

Irena Brežná poetickým i drsným jazykom zároveň opisuje vojny v Čečensku vo viacerých reportážach zlúčených do jednej knihy.
Jednoduché príbehy jednoduchých rodín... ako niektoré z nich trpia, aké majú zvyky, ako sa z niektorých stávajú pomstitelia.
Ako využíva "ruská moc" situáciu v Čečensku vo vlastný prospech a ako sa prvé "lastovičky" dostávajú k tomu, že ich na európskom či svetovom konečne počuť. Hoc aj v trojminútovom prejave, na ktorý sa čakalo niekoľko rokov.
Brežná sa vracia aj hlbšie do minulosti - píše o presídlení Čečenov a Ingušov z čias Stalina a o tom, čo to prinieslo.
Medzi to všetko vplieta svoj poetický jazyk, ktorý robí knihu napriek reportážnemu štýlu veľmi čitateľnou.