koryslava přečtené 213

Nevada 2024, Imogen Binnie

Zábavný, věrohodný, neotřelý. Styl psaní (takovej dost riskantní) mi sedl. Hodně myšlenek, hodně monologů, hodně přemýšlení o tom, co to vlastně je být trans. Někomu by se to mohlo zdát až na sílu, ale mně to nevadilo, protože i jako (pseudointelektuální) cis žena někdy mám podobné pochody. Umím si naprosto představit, že někdo jako Maria takhle o světě a vlastní zkušenosti opravdu přemýšlí, a nezdá se mi to jako snaha autorky o poučnost (čehož bych se normálně fakt obávala, že to budou takové ty preachy monology jako feministický monolog v Barbie nebo tak něco). Vlastně je to tam pak naopak zajímavě reflektované, když její monolog Jamese nudí, nechápe ho a nepřijde mu, že by se k jeho situaci nějak vztahoval. Postavy jsou nečernobílý, obě hlavní postavy jsou trochu sobecký a neempatický (Jamesi uvědomuješ si že tvoje holka je taky člověk a má nějaký emoce, sny a tak??) , ale zase, jejich pohnutky jsou většinou dobře vysvětlený. Žádný happy end, žádné převratné dobrodružství, jen život. Co bych tomu doopravdy vytkla je asi jen nevyrovnanost první a druhé části, kdy první část v New Yorku je dost dlouhá, opakující se a už se trochu vleče, a naopak druhá část je pak v porovnání hodně zrychlená.... celý text

Volný pád 2013, Nicolai Lilin

Na to, jak moc do války a do armády nechtěl, docela hodně rychle zapadl do mašinerie a stal se z něj vraždící stroj, kterej většinu času vůbec nepřemýšlí nad tím, jestli to, co dělá, je ok. Na jednu stranu je to pochopitelný, asi i realistický, na druhou stranu bez nějakého dalšího komentáře či znalosti kontextu to působí jako pohádka ve stylu hodní Rusové bojují proti zlým teroristům a Arabům. (Musím mu tedy přiznat, že on se nevyhýbá popisu zvěrstev, co dělali Rusové, nebo přímo on i jeho přátelé, ale trochu je to pak smetené ze stolu jakože "jo, náš velitel sice stáhl někoho zaživa z kůže, ale měl pro to svoje důvody a zase nás vždycky dobře ochránil – takže je to vlastně dobrý chlap. Možná tím chce dokázat, jak válka lidi zničí a udělá z nich monstra, ale já nevim, prostě spousta zabíjení a mučení co se tam děla byla ve své podstatě zbytečná, a nebylo to vůbec reflektované.) Na rozdíl od jiných válečných knih, které jsem četla, je to vraždění mnohem blíž, není to že sedí v zákopu a hází granáty na někoho v dálce, ale třeba padesát procent textu (pocitově) je o tom, jak Kolyma míří na nějakého nepřítele, zastřelí ho a jemu se rozprskne hlava. Působí to, jako by fakt cílem celý operace bylo zabít všechny Čečence, jednoho po druhém. Jo a jak někdo už zmínil přede mnou, Kolyma a jeho kámoši všechno přežívají bez škrábnutí, a Kolyma vždycky trefí svůj cíl, takže ano, bojím se, že by to pro někoho mohla být i motivační příručka. Nejzajímavější pasáže byly asi ty o ruských důstojnících plánujících akce, které jen mají zakamuflovat nějakou korupci (a celkově zvláštní disonance mezi tím, jak vojáci nenávidí lidi v Kremlu, ale přitom jim papají z ruky jejich propagandu), a potom Kolymova deprese po návratu – to byla (jak už to bývá) vlastně nejdepresivnější část.... celý text

Hoří chemička, něco si přej 2022, Michal Karvay

Zábavné, lidské, poetické. Na jedné straně výlety do lesů, lezení do vybydlených paneláků s výhledem na chemičku a strašidelné noci ve vile, na straně druhé realita lidí, co v Janově žijí. Potýkání se s chudobou, rasismem, šarvátkami mezi sebou a vnitřní společenskou hierarchií. Snaha nikoho neodsuzovat, nestavět se nad ostatní, reflektovat svoje myšlenkový pochody. Prostě dobrý.... celý text

Sibiřská výchova 2011, Nicolai Lilin

Hodně zajímavý. Náhled do komunity a prostředí, o kterém jsem nevěděla absolutně nic. Je to víceméně psané z pohledu dítěte, hrdina se téměř vůbec neptá, zda to, co dělal, bylo správné z nějakého objektivního hlediska. Ne, všechno, co bylo podle morálního kódu sibiřských zločinců je správně. Paralelní svět, paralelní zákony. Čte se to dobře, trochu jak takový Rychlý šípy, kdyby se mezi sebou s Vontama stříleli. Nečtěte, pokud nemáte rádi příběhové odbočky.... celý text

Počkej na moře 2022, Veronika Opatřilová

Dobře napsané a řekla bych, že i docela realistické, hlavně popis vztahu. Toxického vztahu. Nechápu, proč chlap musel bejt jeho profesor, prostě, proč... Hodně pomalý a moc se toho nestane.... celý text

Rozložíš paměť 2023, Marek Torčík

Horko, továrna, traumata, stísněný prostor, pach cigaret. Vlastně jsem čekala, že to bude mnohem víc o něm a mnohem míň o jeho matce a ostatních příbuzných, ale nevadilo to tomu. Nejlepší na tom je, že se to odehrává v českém městečku. A obálka a sazba. Chápu, že styl psaní a střídání a prolínání situací má připomínat nejasné vzpomínky, ale osobně bych preferovala lineárnější vyprávění. Asi by to potom ale nebylo tak unikátní.... celý text

X 2023, David Demchuk

Fakt doporučuju si k tomu pustit zmíněnou píseň Cherry Beach Express. Bylo to dobrý, ale vlastně bych to skoro ocenila víc bez tý duchařský části.

To jsem já, Edáček 1994, Eduard Limonov (p)

Jako spisovatel je to génius, jako osobnost čurák. Nejvíc rozporuplná kniha jakou jsem četla za poslední rok. Týpeček, co se nedokáže přenést přes svoji ex, se pěšky poflakuje po New Yorku, a snaží se dostat ze své deprese sexem s náhodnými černochy na temných dvorcích a schodištích. Nenávidí se a zároveň si myslí že je nejlepší na světě a všichni by se mu v podstatě měli klanět, neustále ve své hlavě všechny odsuzuje, fantazíruje o páchání násilností, a v reálu je potom subina, co uklízí u svojí kamarádky s výhodami a kupuje své ex drahé dary i když sám nemá peníze, a v hlavě se mu to očividně všechno pere. Má dokonce i trošičku sebereflexe a uvědomuje si, že není moc dobrý člověk, nicméně jen někdy, a někdy naopak lituje že toho násilí není schopen, že jako není pravý muž, když svoji ex nezabil. (Vliv mládí v prostředí ukrajinských gangů, kde to asi tak chodilo, že když tu ženu nemáš ty tak ji nemá mít nikdo?) Je extrémně misogynní, ženy píchá, ne že by měl sex s nimi, o své ex v první polovině knihy ani nezmíní, jaká je, nic kromě toho, jak strašně je hot (a jaká je to děvka). Dává ji na největší piedestal a zároveň ji uráží. Nevidí ji jako člověka... Potom ke konci knihy, kdy s ní víc interaguje irl a ne jen ve své hlavě, se ukáže, že ona asi taky není svatá, spíš vůbec, ale rozhodně by mě zajímal její pohled na věc. (Ukázalo se, že ona napsala knihu To jsem já, Jelena, jako odpověď na tuhle knihu, a to bych si fakt přečetla, jenomže je to jenom rusky.) Asi by ten chlapec byl šťastnější v dnešní době, kdy je už víc ok být genderově nekonformní, nemusíš si dokazovat že jsi fakt muž tím, že svoji ženu zardousíš, a lidi jsou otevřenější v tom, co prožívají (možná?)... Ale vzhledem k tomu že on chtěl být pořád ten antagonista, co jde proti proudu, možná by byl fanoušek Adrewa Tatea nebo Trumpa nebo něco takovýho. Koneckonců autor opravdu měl pochybné názory až do konce svého života. Občas je zase naopak hrozně milý, vypadá to, že chce jen lásku a komunitu lidí, kteří ho přijmou, a někoho, kdo ho bude milovat a toužit po něm. ,,Bratrství a láska lidí, to bylo to, o čem jsem snil, s čím jsem se chtěl setkat." A pak tě zase hitne s nějakou pálkou o tom jak ženy to všechny mají jednodušší než on, protože mají kundičky nebo něco takovýho. No nic. Hodně zajímavý je prostředí ruských emigrantů v Americe, a autorův názor na pravicově orientované Rusy. Sexuální scény jsou celkem hot. Na to, že se tam opravdu prakticky nic neděje, se to čte jako po másle.... celý text

Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu 2022, Maryse Condé

Zábavně, čtivě napsané. Postavy jsou vykresleny minimalisticky, přesto jsou živé a věrohodné, nečernobílé. Zajímavé romantické linky s různorodými muži (a ženou?), které působí jako sám život, nikdo není dokonalým ,,mužem jejího života," přesto na všechny vzpomíná s určitou láskou. Na to, o jak hrozných událostech kniha pojednává, to vlastně není až zase tak depresivní, možná díky postavám zemřelých, které hlavní hrdinku chrání a dávají jí naději i v těch nejhorších situacích. Konec byl trochu moc zrychlený v poměru ke zbytku knihy. Největší emoce, kterou ve mě kniha nakonec vyvolávala, byl vztek. Nenávidím křesťanství.... celý text

Rituál 2019, Sergej Djačenko

Zábavička. Přečteno za den. Vztahy něco jako první dvě knihy Dvora, akorát že dobře napsaný a bez explicitních scén. Miluju, že za A) hrdinka není krásná (ačkoliv souhlasím s tím že to nemuselo být zmiňováno tak často, a obecně jsem rozpolcená v tom, zda je to skvělá kritika toho, jak společnost hodnotí ženy pouze podle vzhledu, nebo spíš jen pokračování tohoto chování – přece jen "happy end" spočíval v tom, že ona je pro nějakého muže krásná...). Za B) není to vyvolená hrdinka, kterou osud vyvolil k záchraně světa, ale dost průměrná normální holka, kterou taky zůstane až do konce. Za C) i tak má charakter a není úplná Mary Sue, co všechno umí, ale je odvážná a inteligentní. Postupné sbližování bylo fajn, ačkoliv uznávám, že z její strany by bylo hezký trochu víc nadšení pro něj. A samozřejmě stále zůstává problém vztahu 200+letého muže s tak devatenáctiletou holkou. To je prostě prokletí tohoto typu knih. A konec mi přišel dobrý, nenapadlo by mě, že by to někdo považoval za otevřený konec, a i kdyby tak tomu jen prospělo, že neproběhlo žádné "žili šťastně až do smrti" klišé.... celý text

Internát 2023, Serhij Žadan

Temno, temno, pár hodin světla a znovu temno. Mlha, černozem, špína za nehty. Pach mokré srsti. Depresso o to větší, že člověk nemůže knihu na chvíli odložit a uklidňovat se myšlenkou „je to jenom kniha,“ a dokonce ani „už je to minulost, dneska se lidé tam mají líp.“ Ikdyž se svým způsobem dočkáme happy endu, pořád víme, že to happy end není, že opravdu „bude hůř“. Nikdo vlastně neví, co se děje. Skvělý lehký vývoj charakteru hlavního hrdiny, hrozně milý vztah strýce a synovce (to jediné asi způsobilo, že nakonec z knihy nemám jen smutné a depresivní pocity). Přišlo mi ale trochu zbytečné mít na konci kapitolu z pohledu Sašky (zvlášť když jeho myšlenkové pochody nebyly odlišitelné od Pašových). A nelíbilo se mi, jak se tam psalo o ženách, neříkám, že to bylo nevěrohodné, to nedokážu posoudit, ale i tak mě to rozčilovalo.... celý text

Rozhovory s přáteli 2019, Sally Rooney

Rozporuplné pocity. Čte se to dobře, zase je to jak seriál. (Zní to, jako kdyby to bylo téměř napsáno jako scénář. Opět.) Je to iritující, v mnoha směrech, a nevím, jestli je to záměr. Postavy jsou víceméně všechny nesympatické. Vztah hlavní hrdinky s ženatým mužem postrádá vášeň, bylo mi nějak jedno, jestli spolu skončí nebo co se stane obecně. Je to banální (krásný slavný lidi, holka spisovatelka - jak originální, wow, milostné trojúhelníky ve středu zájmu, fancy destinace, pseudointelektuální rozhovory), depresivní (u málokterých jiných knih o mladých lidech v západní zemi jsem tak moc ráda, že žiju svůj život, a ne jejich. Tisíckrát může randit s nádherným hercem a jezdit do vily ve Francii, jsem tak moc ráda že nejsem ona.) Na druhou stranu, je to zvláštním způsobem věrohodné a občas vám to dá podnět na přemýšlení. Jak se stále baví o politice a hrozně intelektuálních tématech, a připadají si díky tomu děsně nadřazeně, říkají si že jsou komunistky, ale vlastně jsou to jen takový řeči a nálepky, ne, že by to něco znamenalo. Jak se spolu s Nickem rozcházeli a zase dávali dohromady, jak to bylo něco komfortního, čeho se těžko zbavuje. Jak mezi sebou měli ten nerovný vztah, a hezky na tom šlo ukázat, že ačkoliv ona je ta aktivní, on stále má větší moc, a jeho pasivita je potom vlastně výmluvou, že se nemusí cítit špatně. Ukázka toho, že se lidé a mladí lidé ve vyspělé společnosti cítí blbě, někdy bez zjevného důvodu, ostatním (i mně) to může připadat hloupé a zbytečné, ale děje se to, lidi nerozumí sami sobě a nevědí, kde se v nich berou ty sebedestruktivní sklony. Takže vlastně nevím, jestli to bylo dobrý. Každopádně souhlasím s některou z předchozích komentujících v tom, že jsem si moc přála aby se Bobbi spustila s Melissou a pak měli všichni mezi sebou polyamorní vztah. Jo, a jsem ráda, že tam fakt byly rozhovory. Stále bych ocenila aby jich bylo víc, místo vět typu "Bavili jsme se o válce v Íráku" by mě opravdu zajímalo slyšet tu konverzaci, ale furt lepší než Normální lidi.... celý text

Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války 2024, Irena Brežná

V souvislosti s úvodem knihy, jenž pojednává o rozdílech mezi ženami reportérkami a jejich mužskými protějšky, mi přijde hrozně zajímavé porovnání s jinou knihou ze stejné edice – Kamenné věže od Jagielskeho. O stejné válce, a úplně jinak. V jeho knize jsem se dozvěděla o chronologii války, o všech Čečenských lídrech, jejich politické strategii a povaze. A o tom, jak bydlí v baráku s nějakou rodinou a nudí se, když čeká na setkání s vysněnou „celebritou. O ženách se zmíní ke konci ve třech větách, jen tak mimochodem, jako by byly jen nějakou minoritou, vedlejším, nedůležitým prvkem. Tahle kniha je úplným opakem, a vůbec to neskrývá, je v tom skoro až provokativní. A moc mě to bavilo a těšilo. Je to samozřejmě hrůzostrašné, všechno, čím si Čečenci museli projít a pravděpodobně částečně stále prochází, kniha se nečte lehce, a člověka u toho popadají pocity viny, když čte o nezájmu západu (a hledá paralely v dnešních konfliktech, které možná mají mediálního zájmu více, ale člověk osobně je z nich už unavený a nechce se mu na to myslet – jenomže lidé tam jsou víc než jen unavení). Je to naturalistické, osobní (ale přiznaně osobní, nehraje si to na stoprocentní objektivitu, dokonce na to upozorňuje na začátku, objektivita je obtížná, když jste s lidmi a žijete jejich příběhy, úplná objektivita není ani cílem), čtivě napsané. Zajímavý byl kontrast ze začátku lehce glorifikovaného čečenského národa, jeho povahy, kultury atd., versus ke konci odhalení tohoto kulturního přístupu k ženám. (Úplně se ve mě vaří krev když čtu o tom, jak nějakou ženu zabijí za to, že byla znásilněna, je to její chyba z nějakého důvodu, ČEST rodiny je důležitější než člověk, jakože what the actual fuck, jak, proč??) Je dobře, že to autorka nezastírá, jen se bojím, že by z toho někdo mohl vyčíst: „Vidíte? To Rusko tam přece přináší vyspělou kulturu!, což je samozřejmě blbost. Skvělý je i epilog o Rusku, metro z diktatury do chaosu – dobrá paralela, ale nakonec vlastně výmluva a fatalismus. Když ruský disent a inteligence Rusko takto shazují (aby ukázali že nesouhlasí s režimem a distancovali se?), vlastně je to kontraproduktivní a stále se staví do role oběti. Schopnost lhát jako pozitivní vlastnost, lidé mají zafixované, že lež je přirozenost médií.... celý text

Takový to byl muž 2021, Jason Aaron

My 2006, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

Extrémně strukturovaná společnost, kde žijí všichni lidé v pevném rozvrhu ve skleněných domech. Hyper inteligentní inženýr s chlupatýma rukama v milostném čtyřúhelníku s třemi ženami co po něm všechny touží (ta, po který touží on, ale možná touží jenom po jeho kontaktech a přístupu k raketě). Extrémně nepřehledný proud myšlenek, musíte se toho držet jako klíště. Naštěstí to není moc dlouhý. Nemyslím, že by jazyk byl nějak zvlášť zastaralý (četla jsem nové vydání), spíš je to prostě poetický, matematický a zmatený. Přišlo mi zajímavé porovnání s 1984 (I když 1984 je určitě fanfikce na tuhle knihu) a přístupem k matematice – přístup lidí (nebo minimálně hlavního hrdiny) v téhle společnosti mi přišel mnohem reálnější, vybudovat ideologii na něčem, co je objektivní pravda, ale dotáhnout to do extrému a založit na tom nové hodnoty – je mnohem funkčnější než racionálně smýšlející lidi nutit myslet si, že dva a dva je pět. Další věc – dilemata a postupný přerod hlavní postavy, nebo spíš pokus o něj. Frajer vlastně nikdy nezačne opravdu pochybovat o systému, ačkoliv se přátelí s revolucionářkou a dokonce se podívá za skleněnou zeď. Dobrodinec je pořád dobrý. Věřila jsem, že ten režim opravdu funguje už několik generací a oni (hlavní hrdina rozhodně) jsou fakt vymytý – a jediný, co jim zbývá, je ta fantazie, kterou jim nakonec seberou taky. Jediným úsměvným momentem byly některé představy o budoucnosti a technologiích, které autor měl, nicméně prostě jsem si to představovala jako alternativní realitu, ne jako budoucnost naší planety, a to to vyřešilo.... celý text

Vita nostra 2018, Sergej Djačenko

Ouvej, moc pláču, že už to skončilo... Asi jsem už dlouho nečetla žádnou coming of age magickou knihu z prostředí školy. I když souhlasím s předchozími komentujícími, že k akční nebo romantické YA fantasy to má daleko, tak mě to absolutně bavilo, jak kdybych koukala na barevný Netflix seriál - nemohla jsem se odtrhnout. Co mi přišlo skvělý: - Prostředí Ukrajiny circa roku 2005. Oprýskané zdi, telefonování z pošty, jedení salámu a nakládaných okurek. - Neodhalení pointy až téměř do konce, takže vás to nutí číst a přemýšlet nad tím, co se skrývá za oponou, případně kdo umře a tak. - Roztomilý vztahy hlavní hrdinky. - Psychologie postav, jejich počáteční nenávist, strach, zmatení, a následný přerod, i to, jak potom vidí studenty nižších ročníků. Myšlenkové pochody. Co mi vadilo: - Pointa mě nakonec zklamala. Nebo jsme nebyla schopná to plně pojmout, nicméně přijde mi, že slova nemají zas až takovou hodnotu. Nicméně zajímavý koncept. (Popravdě řečeno by mě asi ale zklamala jakákoliv pointa, protože ten build up a napětí bylo tak dobrý.) - Žádné sympatické ženské postavy kromě hlavní hrdinky. Lehký slutshaming, neustálé komentování toho, zda je nějaká dívka kyprá, přibrala, má moc vysoké podpatky atp. - Trošku Mary Sue hlavní hrdinka, ano, Sašo, ty jsi jediná, komu se tohle povedlo, wow, jsi úžasná. Syndrom vyvolené. Celkově ovšem doporučuju.... celý text

Nemám 2021, Jakub Jarolím

Dost zajímavý. Dost jiný než cokoliv, co jsem kdy četla, a zároveň dost dobrý. Vtipný, drsný, svým způsobem i realistický - ve vyjadřování a myšlenkových pochodech hrdiny a v prostředí, ne nutně v událostech které se udají. (Dobrodružné projekty jako vypuštění hrochů nebo kradení dronů realisticky nezněly, ale byla to sranda.) Čekala jsem nějaký sociální apel, dostala jsem akční komedii v kulisách futuristických periferií Prahy. Fakt by to mohli zfilmovat. Zkrátka zábava, doporučuju.... celý text

Evropanka: Historky z Polesí 2023, Alexej Sevruk

Opravdu to působí jako kdyby vám vaše babička vyprávěla storky z jejího života. Plynulý proud na sebe navazujících i nenavazujících příběhů, ve kterých se ale není těžké zorientovat. Pro lidi bez předchozí znalosti ukrajinské historie může být docela šokující, jaké hrůzy se tam konstantně děly. Kniha o tom ovšem vypráví dost věcně, bez patosu nebo přehnaně naturalistických detailů, takže se to čte stále docela lehce. Doporučuju.... celý text

Záchrana 2023, Dmitry Glukhovsky

Skvělé, skvělé, skvělé. Asi na tom pak zpětně najdu mouchy (hodně), ale ihned po přečtení jsem nadšená. Postavy nemají plot armor, jsou důvěryhodné, rozlišitelné od sebe, mají svoje motivace a nejsou černobílé. Vlastně tam nejsou žádné úplně kladné (ale ani záporné) postavy, což fakt cením. Na konci člověk opravdu neví, na čí straně má stát, ale přesto mi záleželo na tom, jak to s nimi dopadne. Autorovi jsem dokonce věřila i ženské postavy. A jupí, není tam žádná velká milostná zápletka. Akce byla tentokrát (narozdíl od prvního dílu) rovnoměrně rozprostřená skrz celou knihu, takže se to četlo mnohem líp a celou dobu mě to drželo. A není to ani tolik ukecaný, filosofických nebo náboženských rozhovorů je poskrovnu. Finále je taky bomba. To, že autor tohle napsal jako dystopii, nebo parodii na to, jak by to v Rusku mohlo dopadnout, je fakt děsivý. Ne ta apokalypsa nebo monstra, ale to fungování společnosti. To, že jsou lidé v Moskvě vlastně úplně OK s tím, že je celá jejich země zničená (a s tím, že to vlastně oni sami zavinili) a že jsou odříznutí od světa. Zajímá je jen že mají svoje pohodlí, svoje večírky, svůj balet a svého cara, kterého můžou uctívat. Totální ignorantství a cílené vymazávání minulosti. Pokud je to alespoň trochu realistický portrét ruské společnosti, tak je to extrémně děsivý. Je to naturalistický, ale už ne tak na sílu jako třeba Budoucnost. Prostě se to čte hladce. Autor se fakt docela vypracoval. Jediný, co mě trochu sralo, byly asi ti zombíci co se šíří zvukem a věci s nimi spojené, u toho se našly nějaké části, které jsem buďto úplně nepochopila, nebo mi přišly jako plotholes. Ale osobně jsem to brala spíš jen jako prostředek k tomu si užít psychologii postav a hrozivou ruskou společnost. Jo, a ještě ten happyend epilog tam bejt nemusel. A je tam JURIJ omgggmdbfhiloveitsomuch (On teda taky není kladná postava. Ale i tak. Musím ocenit.)... celý text

Někdo poslouchá 2022, Seraphina Nova Glass

Huh. O tři týdny později jsem zapomněla, že jsem knihu vůbec četla, takže asi tak. Na to, že hlavní hrdinka byla psycholožka, tak absolutně neměla pojem o tom, jak mluvit s lidmi, nebo jak se vypořádat se svými vlastními psychickými problémy jinak než alkoholem. Perfektní a dokonalý vztah s úžasným mužem, který nemá žádné chyby. (Takže samozřejmě musí být po smrti.) Hrozně krásná a hrozně edgy hlavní hrdinka, která si dělá absolutně co chce, aniž by brala ohled na kohokoliv. A konec, který se nedá predikovat, protože motivace viníka jsou... neříkám, že nerealistické, ale mám pocit, že by mohlo existovat třicet tisíc pravděpodobnějších motivů. Doufala jsem v děsivější thriller.... celý text