puml
komentáře u knih
Neobyčejný život obyčejného muže: Paměti
Paul Newman
Slušné paměti, které staví na promluvách nejen Paula. Množství textu je od Paulových nejbližších rodinných příslušníků, kamarádů a spolupracovníků. Líbilo se mi hlavně to herecké zrání a začátky velkého herce na malých divadlech.
O původu času
Thomas Hertog
Poměrně slabé. Je to takové letem světem z dějin teoretické fyziky a celé je to rámováno osobou Stephne Hawkinga. Ale nových informací je tu jak šafránu. Do začátku asi dobrý, ale kdo už má trochu načteno, právě třeba toho Hawkinga nebo třeba Rovelliho, ten bude spíš zklamán.
Přístav toužil
Robert Lax
Vlastně souhlasím s těmi oslavnými komentáři na Laxe, jen bych to s tím posvátnem zas tak nepřeháněl, to, že je na předsádce fešná fotka těžce vystajlovanýho děduly v klobouku (nejspíš pravej Stetson) s ruksakem (Dolce Gabbana) a hůlkou a za ním moře, to ještě neznamená, že si z toho jeden musí sedat do lotosovýho sedu (ale zas plakát bych bral, kdyby byl, ta obálka je vážně skvělá). Ale svádí to k tomu, ten styl a i ten příběh básníka samotáře na ostrově, tak trochu Reynek po americku. Ale přeci jen bych si dovolil menší rýpanec a to sice, že když už, tak ta kniha měla být dvojjazyčná, ono překládat tyhle minimalistické věci je dost past, tváří se to jednoduše, ale opak je pravdou. Škoda, že tak k těm překladům není zrcadlový originál. Takhle nevím, nevím, úplně s tím nesouzním, s tím vydáním. Třeba takovej Richard Caddel dvojjazyčně ve Fra vyšel a je to paráda. Ale jinak je to skvělý vydavatelský počin a další skvostný zářez od Fra. Doporučuji. Nehodnotím, ale je to jedna z mála knih (asi jediná), která u mě zhusta lavíruje mezi odpadem (v dobrém slova smyslu) a plným počtem. Doporučuji.
Děti naší ulice
Nagíb Mahfúz
Trochu to připomíná Sto roků samoty na arabský způsob. Je v tom notná dávka fatalismu, kdy jednotlivé postavy sice revoltují proti svému osudu, ale vesměs mi připadalo, že si vlastně i užívají to svoje zoufalství a zatvrzelost. Líbil se mi především ten začátek, který je jak Kafkův Zámek říznutý Tisícem a jednou nocí, až na to že jsme vrženi rovnou do Zámku, v tomto případě do obřího domu v pustině a až následně se dostáváme ven, což je trochu škoda, protože ta atmosféra Domu je opravdu skvělá. Bohužel ta opravdu nevšední atmosféra po několika kapitolách mizí v takovém tom kolotoči nejspíš alegorických příhod na egyptský způsob, umístěných do jedné zapadlé části Káhiry a odehrávající se v průběhu 19. století (tedy snad) a do velké míry opisují ty velké příběhy nejen z Bible. Každopádně už od konce první části mě to přestalo bavit a bylo to na mě takové moc utrápené, všichni se tak nějak rochní v té své beznaději a utrpení. Tenhle styl takové té emoční ždímačky alá Dostojevskij moc nemusím, kdysi jako studenta mě to bavilo, ale teď je mi to spíš protivné. Navíc se to bere celé strašně vážně (a to na románech, ale obecně na jakékoliv formě literatury, nesnáším) bez špetky humoru a i ta ironie, když už tam teda nějaká je, je dost těžkopádná a bez větší invence. Dávám tři hvězdy a to hlavně za ten způsob vyprávění a začátek románu, který mi učaroval.
PS - Pokud bych měl doporučit nějaký egyptský román nebo prostě dobrý román od autora z Egypta, tak by to byli Hrdí žebráci od Alberta Cosseryho. A vlastně všechno od Alberta Cosseryho je skvělé. Navíc jeho Dům jisté smrti v mnohém Děti naší ulice připomíná.
Nebešťan na zemi vyhnaný: Život a dílo Li Poa (701–762)
Ferdinand Stočes
V češtině není moc monografií o čínské poezii a jejích autorech a tahle knížka je takový malý klenot. Bylo zajímavé sledovat osudy Li Poa na pozadí politických změn v Číně 8. století. Jak daleko tenkrát Čína byla snad ve všech směrech a především tedy písemnictví, vždyť kolik by se našlo autorů z té doby v našich evropských končinách a zatím v Číně je to samý spisovatel, básník nebo kaligraf.
Když se řekne Li Po tak si jeden vybaví popíjejícího básníka v nějaké zastrčené vinárničce s poetickým jménem U meruňkového sadu či U jarní slivoně. Ale Li Po, ač u nás znám především svými pijáckými básněmi, nebyl jen piják vína, ale i jeden z nejvzdělanějších lidí své doby. Působil i nějaký čas na císařském dvoře. Takže vnímat autorovy básně jen skrze prosté nazírání přírody a plynutí času by bylo chybou. Ferdinand Stočes ukazuje na mnoha ukázkách jak se dějiny i vlastní osud Li Poa promítá do jeho básní, kde zdánlivě jednoduché přírodní motivy nesou víc, než jen zaujetí přírodou. Jsou v tom dějiny, navazování na starší autory, politika i osobní vklad autora. Jak to dobře říká Oldřich Král, ve své podstatě je staré čínské písemnictví jedním obřím palimpsestem. Doporučuji.
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
Výborný román z vesnického prostředí. Dobré vykreslení míst i charakterů. Zajímavá zápletka a celková výstavba. Děj je dynamický i když vlastně notně komorní. Má to takový až filmový ráz. Situace jsou popsané v takovém tom scénáristickém duchu se spoustou rozhovorů a stručně ale přitom přesně načrtnutým prostředím; viděl jsem to jako film od Bohdana Slámy. Jeden z nejlepších českých románů za poslední roky co jsem četl a hlavně dočetl. Doporučuji.
Osvobozená nevěsta
Avraham B. Jehošua
Jehošua patří k mým nejoblíbenějším izraelským spisovatelům a Osvobozená nevěsta je skvělý román. Možná trochu moc rozvleklý, ale to už je signatura autora, že nenápadné děje a taje vykresluje opravdu velmi detailně a subtilně. Děj je opředen tajemstvím rozvodu manželství syna hlavní postavy. Osobně jsem čekal možná nějaké konkrétnější nebo možná spíš klasičtější rozuzlení toho tajemství, ale ne, o to autorovi opravdu nejde, o nějaké šokantní rozuzlení (tedy pro našince určitě ne, možná pro někoho z místních komunit), je to spíš v rovině těch komplikovaných vztahů velmi různorodých obyvatel Izraele. Tahle komplikovanost je v románu výborně popsána, včetně několika humorných až absurdních momentů, i když osobně nejsem schopen úplně docenit tu hloubku některých těch velmi specifických situací a vztahů a místy mi to přišlo přeci jen trochu moc natahované. Ale četlo se to dobře. Doporučuji.
Noční vlaky
Jorge Teillier
Po delší době skvělá překladová sbírka od Petra Zavadila. Ne že by toho za poslední roky Petr málo přeložil, naopak, je toho spousty, ale většinou to byli básníci tak nějak mimo můj vkus, často příliš řízní, taková ta poezie pneumatikální obraznosti a rádoby neotřelé slovní ekvilibristiky. Poezie, která se tváří provokativně a rádoby originálně, ale ve výsledku je to spíš nabubřelá nuda. Tedy jak pro koho... No nic, to jsem ale odbočil.
Teillier, to je něco jiného, to je básník, který má dle mého blízko (z těch Petrových překladů) třeba k Valentemu a Robaynovi. Tedy alespoň tím jak dobře se to čte a jakou to má melancholickou atmosféru a obraznost. Přitom Teillier nevrství nějaké úžasné obrazy, ale naopak, často jsou to úplně všední věci jako džbán vody hozený do tmy. Skvělý výbor a po delší době sbírka, která mě dokázala zaujmout. Doporučuji.
Ohlížení
Juan Gabriel Vásquez
Na nového Vásqueze jsem se těšil, ale je to slabota, teda slabota na Vásqueze. Když vezmu delikátně rafinovanou a přitom komorní zápletku Reputace, tak Ohlížení působí jako vcelku obyčejný román o jedné rodině. Zajímavý jen jen tím zasazením a určitou exotičností. Děj se odehrává na trase Španělsko, Kolumbie, Čína. Bohužel jsem tu ale postrádal to co v Reputaci a Hluku padajících věcí, a to větší míru ironie a méně nudných a vyčpělých exkurzů do politických dějin druhé půle 20. století. To, co v předchozích románech autor dokázal popsat prostřednictvím vztahů mezi postavami se tu často vysvětluje nebo proklamuje v sáhodlouhých dějinně politických vsuvkách, které ale působí notně reportážně a mdle.
Ohlížení je tak celkem slušný historický román nebo snad román reportážní z nedávné historie, ale je to napsané takovým tím jalově omšelým způsobem vlastním skoro všem biografiím nebo historickým rekonstrukcím. Vše je tak nějak uspořádané, občas se něco zašmodrchá, ale vesměs tak, aby to moc nenarušilo tok vyprávění, které je sice notně epické, ale stylově nenápadité, až mi postupem času začalo být notně protivné. Je to bohužel takový ten román, co se bere až moc vážně. Skoro jako kdyby to autor psal na zakázku nebo z nekritického obdivu, což je skoro vždycky past. Slabé tři hvězdy.
PS - Studenti hispanoamerických studií a obecně zájemci o dějiny Latinské Ameriky nechť si přidají čtvrtou hvězdu.
Karel IV. - Portrét středověkého vládce
Václav Žůrek
Tahle biografie Karla IV. je obecně velmi kladně přijímána, ale mě úplně nesedla. Nejsem historik, takže moje hodnocení je ryze z pozice laického čtenáře a také ve srovnání s nedávno přečtenou biografií Karla IV. od Pierra Monneta. Žůrek více akcentuje Karla v tom řekněme českém nebo spíš středoevropském prostoru vnímání, kdežto Monnet nabízí pohled jakoby zvenčí, pohled možná lehce periferní leckdy možná až excentrický, ale o to více mě Monnetův Karel bavil čtenářsky. Možná je to také dáno překladem a obecně (je to sice klišé) větší čtivostí. Prostě jako by ta Monnetova kniha měla takový ten francouzský lehce esejistický švih; je možné, že Monnet není tak důsledný historik jako Žůrek, to nedokážu posoudit, ale jako čtenář jsem si prostě užil víc toho Monneta. Žůrkův Karel, ač vychvalován, byl pro mě od samého začátku tak nějak nečtivý a stylově mdlý. Žůrkovi prostě chybí ta tak těžko definovatelná lehkost pera.
Činžák
Jeff Lemire
Na horor hodně slušný, i když takový klasický, ničím mě to vlastně moc nepřekvapilo. Od Lemirea bych čekal větší pecku. Přijde mi, že se z něho stává takový ten hodně dobrý řemeslník, který ale začíná pozvolna vykrádat sám sebe. Kresba je ale perfektní, hlavně ty atmosféry jednotlivých pater. Procentuálně tak 75%.
Vysoké okno
Raymond Chandler
Chandler klame tělem. Je to sice detektivka, ale hlavní předností je to, jak je napsaná, ten jazyk a popisy míst, situací a osob plus specifický humor dávají příběhům Phila Marlowa další rozměr nad úroveň běžného detektivního čtiva. Škoda toho překladu, moc se nepovedl, nebo spíš skoro vůbec. Třeba se v budoucnu někdo najde, aby Vysoké okno znova přeložil.
Všechno je jinak
Paul Celan
Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé! Ale je tu jedno malé, tučné a nevrlé, skoro bych řekl kverulantské "ale"; opět totiž bolestně chybí poznámkový aparát. (Podobně viz Růže Nikoho.) I přes urputnou snahu Roberta Jandy v doslovu, který se snaží na Celana navěsit trochu zavádějící nálepku surrealistického básníka, tak nechme ji na sebe působit bez zbytečných poznámkových návěstidel. Nesouhlasím. Celanova poezie potřebuje bytostně dovysvětlit, protože je to poezie, která v mnoha směrech vychází z žité skutečnosti, ze setkání s druhým, ze zážitků, z minulosti autora i národů; velmi často Židů.
Bez kontextu a alespoň elementárních poznámek se ta poezie s většinou čtenářů akorát tak mine. Celan nepsal poezii, do které bychom si měli projektovat "to naše", to ho právě sralo, ne že mu není rozuměno, ale že si tam každej do těch jeho veršů vestaví svůj vlastní pomníček, že mu není rozuměno v tom kontextu. Celanova poezie tak není žádný surrealisticko-éterický bordel, jak se snaží Janda v doslovu naznačit. Jednotlivá slova a verše jsou většinou těžce vydobytý a vykoupený vlastním osudem, často ty verše připomínají šifry, protože to taky šifry jsou. Poznámky Ludvíka Kundery tak považuji za integrální součást těch básní a za alespoň elementární úvod pro porozumění některým šifrám-básním, a je tak velká škoda, že nebyly zařazeny.
Dále tu máme skvělého znalce Celanova díla Radka Malého, ten by se při troše snahy, jak ho znám, velmi rád nějaké post-redakční práce ujal a stručný poznámkový aparát sestavil. Jasně, kniha by se asi natlustila a stála by o nějakou tu korunu navíc, ale sakryš, u takhle "kultovního" autora, navíc s četnými vazbami na Čechy, by to prostě stálo za to. Takhle tu sice máme kompletního Kunderova Celana, za což nesmírně děkuji, ale je tu i dílčí zklamání, že tomu něco zásadního chybí.
Města na planině
Cormac McCarthy
K Městům jsem se dlouho nemohl odhodlat, možná to bylo i za mě slabšími předchozími díly trilogie, i když slovo slabší v rámci McCarthyho tvorby znamená pořád to nejlepší v rámci románu.
Města jsou za mě nejlepším dílem téhle "koňácké" trilogie. Drama o osudovosti a předurčenosti s takřka antickým vyzněním. Epilog je už jen takovou třešničkou, ale v rámci celé té trilogie má ten závěr až metafyzický přesah a je to taková summa McCarthyho existenciálně fatalistického pojetí bytí. Jeden z nejlepších McCarthyho románů. Doporučuji.
Barva léta aneb Nová Zahrada pozemských rozkoší
Reinaldo Arenas
Začátek, ta aktovka, je skvělá, pak je to víceméně pořád dokola to samý. Hodně se píchá, hodně se "buzní", dost často to pak někdo nedobře odnese. Jako satira a svým způsobem hyperrealistický obraz Kuby druhé poloviny 20. století to nefunguje špatně, ale je to takový dost jednotvárný a to i přes to Arenasovo téměř surrealistické obrazoborectví.
Ten román je na jedné straně tak trochu obskurní homosexuální pronografie, na druhé umný postmoderní obraz kubánské kultury, a to jak oficiální tak té exilové. (Té homosexuální pornografie je tam ale nějak moc.) I přes ty eroticko-pornografické vsuvky je to ale román těžkotonážní. Už jen tím, že je tam spousta míst, které budou nejspíš srozumitelná jen někomu, kdo se vyzná v kubánských reáliích. Je v tom hodně Arenasovy osobní zkušenosti, pár míst mi navíc přišlo, jako bych je již četl v Než se setmí. Zkrátka Barva léta mě minula.
Doporučuji výborný komentář uživaltele sika444.
Lettipark
Judith Hermann
Velmi dobré povídky, které upomenou na styl Raymonda Carvera. Úsporný styl, zdánlivě banální situace se náhle, nasvícením okamžiku, změní v nečekané drama. Nečekejte ale povídky s jednoznačnou pointou. Tohle jsou spíš takové ty pocitovky.
Všechno bychom si řekli
Judith Hermann
Autorka se noří do své minulosti, do vzpomínek, které neustále znejišťuje svými úvahami. Na jedné straně autobiografie, na druhé esej o samotném psaní. Velmi dobré.
Kafka v kostce
Nicolas Mahler
Skvělý počin. Komu se líbí notně ironický a "neuctivý" styl Nicolase Mahlera a to jak v kresbě tak textu, ten bude spokojen. Jasně, je to hodně osobitý pohled na Kafku, ale mě se ty Mahlerovy střípky ze života Franze K. líbily a občas jsem se tomu i zasmál. Nelze to brát ale nějak vážně, je to svým způsobem karikatura a parodie na Kafku, i když v některých místech Mahler svým excentrickým způsobem dost přesně vystihuje povahu některých Kafkových děl. Víc takových "komiksů". Doporučuji.
Ragby
Petra Nováková
Krásně upravená kniha o ragby. Typografie a grafické zpracování je velmi pěkné. S obsahem je to už trochu horší. Pokud srovnám s podobnou knihou Basketbal od Petra Kotena, tak působí Ragby jen jako kompilát několika víceméně reportážně působících textů. Působí to trochu jako soubor článků z časopisů z nichž se udělala kniha, včetně několika fotodokumentací. Kniha dostala nominaci na Magnésku. Porotci se asi nechali zlákat tím grafickým zpracováním a takovým tím poslední dobou (hlavně před MS) častým "hurá nadšením" pro ragby. Je to samozřejmě dobře, každá propagace ragby se v našem prostředí cení. Formálně krásná kniha, ale po obsahové stránce pro mě spíše lehké zklamání. Ale i tak doporučuji.
Poslední bourbon
Bohuslav Vaněk-Úvalský
Příjemné překvapení za pář vočí z antiku. Devadesátky viděné optikou vydavatele poezie. Ve stylu Kerouaca, lehce, ale opravdu jen zlehka říznutý postmodernou alá Pynchon. Jako výlet do dob, kdy jste ještě mohly potkat člověka s batohem plným knih poezie, jak vandruje od jednoho knihkupectví k druhýmu, aby mu ho nakonec ukrad nějakej potulnej zlodějíček v domnění, že se snad jedná o batoh plnej peněz. Ironie a lehký sarkasmus čiší z každé druhé věty. Dějově tak trochu od ničeho nikam, ale místy mě to vážně bavilo.
