puml komentáře u knih
Dobrá kniha, možná trochu moc rozvláčná, ale dobrá. Chtěl jsem si trochu ujasnit, kdo je Bob Dylan. Pro pár známých a kamarádů je to kultovní písničkář a autor, no osobně mě nikdy moc nezaujal, ale řekl jsem si, zkusím se do toho trochu ponořit, a jen jsem si potvrdil, že Bob Dylan je pro mě génius průměrnosti. Hudba i texty, nic moc, tam jsem spíš na straně toho, co o Dylanovi řekl Vonnegut. I ty rádoby nejlepší alba jsou tak nějak hudebně nezajímavý a takový Beatles (a spousta dalších kapel a hudebníků) jsou úplně jiná liga. A textově? Nechci to nějak rozebírat na to jsou povolanější, ale mě to přijde často hrozně plytký, ty jeho texty. Je to mistr jednoho dvou veršů ve spoustě vaty. Je to ale chytlavý a zpěvný, to zas jo, i když často taky mudřecky rozvláčný a až vtíravě vlezlý. Ale to z toho asi dělá tu geniální esenci, která se trefuje do vkusu (a nostalgie) mnoha posluchačů a obdivovatelů. Bob Dylan je určitě jedna z největších hudebních ikon, se kterou stojí za to se seznámit. A tahle kniha spolu s poslechem alb stojí za to.
Kniha potvrzuje to, co jsem si tak nějak vždycky myslel, Bukowski byl hlavně měšťák a fabulátor, ale to není míněno jako kritika, naopak, psát o tom, co jsem zažil, je na pár slušnejch knížek, někdy jen na jednu. Ale psát o tom, co jsem zažil a zároveň to skloubit s tím co jsem slyšel, co mi kdo odvyprávěl, zveličit to barový popíjení a pletky se ženskejma, vysedět to a hodit to pak v originálním vypravěčskym stylu na papír, a ještě to okořenit trochou surrealisticko-naturalistické obraznosti a hláškami jak od zenového mistra... Paruku dolů. Bukowskýmu jsem nikdy úplně nevěřil, jako že bych ty jeho věci bral doslovně, jediný, co jsem mu vždycky věřil, je to pivení, ta jeho neskonalá láska k pivu, která se prolíná jako červená nit celým jeho dílem... Ale když si jeden uvědomí, co za patoky musel asi pít a že možná nikdy nesmočil vous v plzeňským... Zbývá tak jen spekulovat, co by tak asi Bukowský napsal, kdyby to svý psaní zapíjel vychlazenou plzeňskou dvanáctkou...
Další skvělý román od jednoho z nejlepších francouzských spisovatelů začátku 21. století. Jestli je George Orwell považován za proroka druhé půle 20. století, tak je Benoit prorokem 21. století. Břitký, hořce ironický a notně satirický román o tom našem "uneseném západu". Doporučuji.
Těžko to hodnotit, když o tom o čem autor píše vím vlastně jen z doslechu a to ještě velmi vzdáleném doslechu. Ale místy to je podle mě dobrá kniha, zvlášť tím osobním účastenstvím v subkultuře, kterou sice můžeme vnímat jako notně "ujetou" a plnou magorů a excesů "za hranou", ale Hauser to často popisuje s nadhledem a není to podle všeho žádnej idiot, ten nadhled tam je a i to zhodnocení 90´s vůči dnešku. A i když je to "okraj", kterej se nemusí každýmu líbit, tak tahle kniha docela dobře doplňuje knihu KMENY o 90´s subkulturách u nás a obecně o devadesátkách.
Opět další skvělý román/novela o dobrovolné izolaci jedince na islandský způsob. I přes to, že se jedná spíše o smutnou knihu, tak Elíassonovo psaní je doslova koncertem jemné ironie a tlumeného humoru. Doporučuji.
Skvělý úvod pro všechny, kdo se chtějí důstojně popasovat s Božskou komedií. Papini přináší množství zajímavých informací o životě a díle Danta, včetně mnoha vysvětlujících nebo spíš osvětlujících pasáží z Božské komedie. Doporučuji.
Skvělý výbor. Škrabal je takový Bukowský současnosti, akorát místo toho ležérního poflakujícího se kalifornskýho pivního barda je Škrabal ležérním poflakujícím se korporátním pivním bardem, ale je jím v tom nejlepším slova smyslu. Jinak v anotaci výše je chyba, správně má být: Vyhrává ten, komu stojí. Doporučuji.
Přeju si jediný, a to aby si konečně Švédská akademie vytáhla hlavu z prdele a ocenila spisovatele a literárního desperáta Žadana nobelovkou. Pro mě je to jeden z největších současných spisovatelů, který tne do živého bez toho aby se uchyloval k pseudokorektnosti a dalším vesměs laciným proprietám současného notně vyčpělého a ustrašeného literárního provozu. Tohle je výsostný literární smirglpapír čpící benzínem a močí. Doporučuji.
Konečně kniha o Swans v češtině. Skvělá kniha, která popisuje poměrně detailně fungování tohodle jedinečnýho hudebního tělesa a jeho proměny v průběhu dekád. Občas je tam trochu tý vatáže a to zejména v rámci rozhovorů lidí mimo kapelu, ale zas tomu dávaj ty postřehy odjinud potřebný nadhled, i když osobně bych asi ocenil víc příspěvků Michaela Giry (Swans byli, jsou vždycky budou hlavně Michael Gira). Skorem kdyby to byl rozhovor jen s Girou, tak z toho mohla být kniha brutálně něžná jako hudba Swans a s duchem básnictví řezaným do draků jako Girovy texty. Doporučuji.
Zdánlivě civilní povídky, které ale místy přecházejí do často bizarní situační komiky, která ale nepostrádá specifickou autorovu lakoničnost, což dává povídkám na originalitě a nevšednosti, jinak by to totiž byly jen "obyčejný panelový storky". Pro mě jedna z nejlepších povídkových knih za poslední rok.
Zatím asi nejlepší autorův román. Skvěle napsané, skvěle zkomponované, skoro jako by Filipenkovi stál za zády Vladimir Nabokov, má to takovou tu jeho hravost a ironický odstup. Drsný svět sovětského člověka první půle 20. století, ale s přesahem ke dnešku. Autor nenapsal historický polodokumentární román, jen aby popsal situaci minulosti, ale je zde více tu méně zjevný paralelismus se současností a spousta anachronických situací, které jako by více sedí na současnou situaci Ruska než na "dávnou" minulost. Doporučuji.
Je to výborný román, jen mu podle mě v druhé půli tak nějak dochází dech. První půlka a rozehrání postav je výborné, ale v druhé půlce mi to přišlo tak nějak příliš schematické a začalo mě to postupně i nudit.
Nejzajímavější byly pro mě paradoxně ty části, které většina spíš přeskočí a to sice ty úvahy o venkově, o dělnících, o tom, jak by se měla spravovat ruská zem, sice to šustí papírem, ale sem tam se tam objevila myšlenka jako šleha, která by se dala aplikovat i na současnou situaci v Rusku. Lev prostě uměl psát a hlavně takový ten filosoficko-esejistický styl mě sednul. Horší už to bylo s tím papundeklovým milencem Vronským, kterej mě časem dost štval a vlastně i Anna je časem dost nesnesitelná. Nejzajímavější linka byla ta s Levinem a líbil se mi i bodrý kníže (manžel Dolly).
Annino rozhodnutí jeden pochopí, ale stejně mi to přišlo tak nějak moc na sílu. Ale je to rozhodně jeden z těch nejlepších románů z 19. století. Jsem ale na trochu jiné vlně, co se čtenářských preferencí týče, takže nedokážu tenhle opus docenit a ocenit plným počtem.
Slušné paměti, které staví na promluvách nejen Paula. Množství textu je od Paulových nejbližších rodinných příslušníků, kamarádů a spolupracovníků. Líbilo se mi hlavně to herecké zrání a začátky velkého herce na malých divadlech.
Poměrně slabé. Je to takové letem světem z dějin teoretické fyziky a celé je to rámováno osobou Stephne Hawkinga. Ale nových informací je tu jak šafránu. Do začátku asi dobrý, ale kdo už má trochu načteno, právě třeba toho Hawkinga nebo třeba Rovelliho, ten bude spíš zklamán.
Vlastně souhlasím s těmi oslavnými komentáři na Laxe, jen bych to s tím posvátnem zas tak nepřeháněl, to, že je na předsádce fešná fotka těžce vystajlovanýho děduly v klobouku (nejspíš pravej Stetson) s ruksakem (Dolce Gabbana) a hůlkou a za ním moře, to ještě neznamená, že si z toho jeden musí sedat do lotosovýho sedu (ale zas plakát bych bral, kdyby byl, ta obálka je vážně skvělá). Ale svádí to k tomu, ten styl a i ten příběh básníka samotáře na ostrově, tak trochu Reynek po americku. Ale přeci jen bych si dovolil menší rýpanec a to sice, že když už, tak ta kniha měla být dvojjazyčná, ono překládat tyhle minimalistické věci je dost past, tváří se to jednoduše, ale opak je pravdou. Škoda, že tak k těm překladům není zrcadlový originál. Takhle nevím, nevím, úplně s tím nesouzním, s tím vydáním. Třeba takovej Richard Caddel dvojjazyčně ve Fra vyšel a je to paráda. Ale jinak je to skvělý vydavatelský počin a další skvostný zářez od Fra. Doporučuji. Nehodnotím, ale je to jedna z mála knih (asi jediná), která u mě zhusta lavíruje mezi odpadem (v dobrém slova smyslu) a plným počtem. Doporučuji.
Trochu to připomíná Sto roků samoty na arabský způsob. Je v tom notná dávka fatalismu, kdy jednotlivé postavy sice revoltují proti svému osudu, ale vesměs mi připadalo, že si vlastně i užívají to svoje zoufalství a zatvrzelost. Líbil se mi především ten začátek, který je jak Kafkův Zámek říznutý Tisícem a jednou nocí, až na to že jsme vrženi rovnou do Zámku, v tomto případě do obřího domu v pustině a až následně se dostáváme ven, což je trochu škoda, protože ta atmosféra Domu je opravdu skvělá. Bohužel ta opravdu nevšední atmosféra po několika kapitolách mizí v takovém tom kolotoči nejspíš alegorických příhod na egyptský způsob, umístěných do jedné zapadlé části Káhiry a odehrávající se v průběhu 19. století (tedy snad) a do velké míry opisují ty velké příběhy nejen z Bible. Každopádně už od konce první části mě to přestalo bavit a bylo to na mě takové moc utrápené, všichni se tak nějak rochní v té své beznaději a utrpení. Tenhle styl takové té emoční ždímačky alá Dostojevskij moc nemusím, kdysi jako studenta mě to bavilo, ale teď je mi to spíš protivné. Navíc se to bere celé strašně vážně (a to na románech, ale obecně na jakékoliv formě literatury, nesnáším) bez špetky humoru a i ta ironie, když už tam teda nějaká je, je dost těžkopádná a bez větší invence. Dávám tři hvězdy a to hlavně za ten způsob vyprávění a začátek románu, který mi učaroval.
PS - Pokud bych měl doporučit nějaký egyptský román nebo prostě dobrý román od autora z Egypta, tak by to byli Hrdí žebráci od Alberta Cosseryho. A vlastně všechno od Alberta Cosseryho je skvělé. Navíc jeho Dům jisté smrti v mnohém Děti naší ulice připomíná.
V češtině není moc monografií o čínské poezii a jejích autorech a tahle knížka je takový malý klenot. Bylo zajímavé sledovat osudy Li Poa na pozadí politických změn v Číně 8. století. Jak daleko tenkrát Čína byla snad ve všech směrech a především tedy písemnictví, vždyť kolik by se našlo autorů z té doby v našich evropských končinách a zatím v Číně je to samý spisovatel, básník nebo kaligraf.
Když se řekne Li Po tak si jeden vybaví popíjejícího básníka v nějaké zastrčené vinárničce s poetickým jménem U meruňkového sadu či U jarní slivoně. Ale Li Po, ač u nás znám především svými pijáckými básněmi, nebyl jen piják vína, ale i jeden z nejvzdělanějších lidí své doby. Působil i nějaký čas na císařském dvoře. Takže vnímat autorovy básně jen skrze prosté nazírání přírody a plynutí času by bylo chybou. Ferdinand Stočes ukazuje na mnoha ukázkách jak se dějiny i vlastní osud Li Poa promítá do jeho básní, kde zdánlivě jednoduché přírodní motivy nesou víc, než jen zaujetí přírodou. Jsou v tom dějiny, navazování na starší autory, politika i osobní vklad autora. Jak to dobře říká Oldřich Král, ve své podstatě je staré čínské písemnictví jedním obřím palimpsestem. Doporučuji.
Výborný román z vesnického prostředí. Dobré vykreslení míst i charakterů. Zajímavá zápletka a celková výstavba. Děj je dynamický i když vlastně notně komorní. Má to takový až filmový ráz. Situace jsou popsané v takovém tom scénáristickém duchu se spoustou rozhovorů a stručně ale přitom přesně načrtnutým prostředím; viděl jsem to jako film od Bohdana Slámy. Jeden z nejlepších českých románů za poslední roky co jsem četl a hlavně dočetl. Doporučuji.
Jehošua patří k mým nejoblíbenějším izraelským spisovatelům a Osvobozená nevěsta je skvělý román. Možná trochu moc rozvleklý, ale to už je signatura autora, že nenápadné děje a taje vykresluje opravdu velmi detailně a subtilně. Děj je opředen tajemstvím rozvodu manželství syna hlavní postavy. Osobně jsem čekal možná nějaké konkrétnější nebo možná spíš klasičtější rozuzlení toho tajemství, ale ne, o to autorovi opravdu nejde, o nějaké šokantní rozuzlení (tedy pro našince určitě ne, možná pro někoho z místních komunit), je to spíš v rovině těch komplikovaných vztahů velmi různorodých obyvatel Izraele. Tahle komplikovanost je v románu výborně popsána, včetně několika humorných až absurdních momentů, i když osobně nejsem schopen úplně docenit tu hloubku některých těch velmi specifických situací a vztahů a místy mi to přišlo přeci jen trochu moc natahované. Ale četlo se to dobře. Doporučuji.
Po delší době skvělá překladová sbírka od Petra Zavadila. Ne že by toho za poslední roky Petr málo přeložil, naopak, je toho spousty, ale většinou to byli básníci tak nějak mimo můj vkus, často příliš řízní, taková ta poezie pneumatikální obraznosti a rádoby neotřelé slovní ekvilibristiky. Poezie, která se tváří provokativně a rádoby originálně, ale ve výsledku je to spíš nabubřelá nuda. Tedy jak pro koho... No nic, to jsem ale odbočil.
Teillier, to je něco jiného, to je básník, který má dle mého blízko (z těch Petrových překladů) třeba k Valentemu a Robaynovi. Tedy alespoň tím jak dobře se to čte a jakou to má melancholickou atmosféru a obraznost. Přitom Teillier nevrství nějaké úžasné obrazy, ale naopak, často jsou to úplně všední věci jako džbán vody hozený do tmy. Skvělý výbor a po delší době sbírka, která mě dokázala zaujmout. Doporučuji.