puml
komentáře u knih
Černé díry: Klíč k pochopení vesmíru
Brian Cox
Tohle už je docela hardcore čtení. Tomu základu, takové té omáčce jsem docela rozuměl, ale pak jsou tam věci spíše matematicko-fyzikálního rázu a tam jsem se úspěšně ztrácel. Je to dobrá kniha a hlavně ten závěr přináší několik inspirativních úvah a myšlenek o povaze reality, ale určena je, řekl bych, spíše zasvěcencům v oboru. Nechávám bez hodnocení, spíše jsem tou knihou jen proletěl.
Lazarská v zimě a jiné básně
Elsa Aids
V jednotlivostech celkem slabé, ale síla těch básní je v celku, v těch kompaktních částech, v tom pozorování všednosti, které dohromady dává silnou výpověď o dnešních 40+ (singles? - asi ne nutně) čišících až optimistickou nebo spíš optimální bezradností. Alternativní název by taky mohl být: Smrt už byla aneb co teď se životem?
Stmívá se
Roman Szpuk
Dobrá kniha a kdyby těch zápisků a knih z léčeben a obecně o závislosti na chlastu nebylo tolik, tak by to bylo za plnej. Takhle je to "jen" další kniha z léčebny. Od ostatních se liší hlavně tím, že Szpuk vše popisuje z určitého odstupu, místy až nezúčastněně, jako by sám byl jen na literární rezidenci za účelem sepisování příběhů pacientů a personálu a ne na léčení. No, přeháním, ale občas mi to tak prostě přišlo. Ono ve výsledku to tak trochu působí, že se Szpuk rozhodl té pakárně v léčebně bránit po svém, tj. psaním, protože v důsledku tahle kniha vyznívá dost depresivně nebo prostě tak nějak ze života. Jako by ten pobyt v léčebně jen říkal: "ty vole, příště si dej bacha, chlastej, ale tak, aby ses tam už nemusel vracet". Po přečtení týhle knížky, mám takovej pocit, že ty Szpukovi popisy přírody a mraků jsou vlastně tak nějak samoúčelné a ve výsledku k ničemu, jako by totiž touhle notně temnou knihou říkal, že ani příroda vlastně nepřináší kýženou úlevu a útěchu, a že ty jeho výlety a psaní o vandrech jsou jen únik před chlastem. Jednu závislost přebíjí jinou, tak říkajíc bezpečnější. Teď ještě přidal kresbu uhlem. Ale ani to asi úplně nepomáhá... Velmi pochmurná až depresivní četba. Napsané je to ale skvěle. Doporučuji.
Verše
Osip Mandelštam (p)
Mandelštam je pro mě vedle Arsenije Tarkovského a Josifa Brodského nejlepším rusky píšícím básníkem 20. století. Poezie lehké ironie a zamžených krajin a obrazů. Poezie v mnoha ohledech notně nostalgická; labutí píseň za staré časy a konec jedné epochy. Ale i poezie nepodléhající dobovým ideologiím. I když v předmluvě je vidět urputná snaha Mandelštama "nějak zařadit" a nejlépe k básníkům "pokrokovým" a bezmála lidovým. Ta předmluva je plná normalizačního kritického lavírování, těžko tak říct, co si Honzík o Osipovi skutečně myslel. Je to ukázková úlitba "normalizačním bohům", bez které by ale jinak asi tahle skvělá kniha nikdy nevyšla. Doporučuji.
Naše léta v olivově zeleném
Roberto Ampuero
Dobré memoáry popisující dosti bezútěšný stav na Kubě na konci 60. a především pak v 70. letech. Hvězdu dolů dávám za styl, který je takový dosti žurnalistický a taky proto, že kniha neříká nic moc nového. Řekl bych, že lépe a tak nějak literárněji tenhle "kubánský sen o svobodě" popsali Reinaldo Arenas a Raúl Rivero, z novějších pak Pedro Gutiérrez.
Indické odlesky
Octavio Paz
Poměrně náročný a hutný text. Asi jsem čekal trochu něco ve stylu "zážitky pana diplomata" - to tam moc není. Je to ponor do indické společnosti ve své pestrosti a protikladech. Na mě to bylo místy až moc didaktické, jako svým způsobem učebnice a úvod do indických studií. Ale i tak doporučuji, knih tohoto zaměření tu moc nevychází.
Zádrhely
Gian Marco Griffi
Jeden se u Zádrhelů docela nasměje, to je fakt, ale sbírka bizarních anekdot ze severní Itálie, byť napsaná s bolaňovskou grácií a nonšalancí, ještě neznamená, že to bude za plnej knédl. Je to past, tenhle styl. Trochu se nám to tu rozbujelo autory, co píší skvěle po formální stránce, co dokáží psát jako ten nebo onen, ale ve výsledku to působí až příliš bizarně a cirkusově. I když zas je potřeba říct, že hravost, poetičnost a snovost v kombinaci i s určitou špinavostí k tomuhle druhu psaní patří. Jenomže co je moc, to je moc a já jsem už nějak učtenej těmahle "bolaňovskejma" autorama, byť si z toho často Griffi sám dělá prdel.
No, jako čtení na dovolenou do Itálie je to super. Taková slušná literární jednohubka na cestu vlakem nebo do busu. Nápaditost tomu rozhodně nechybí, ale mě to přišlo tak nějak furt dokola. Taky mi úplně nesedl ten styl rozhovorů, který Griffi hned v první povídce nastaví; na jednu stranu vás to strhne takovou nenuceností, ale jak se to začne opakovat i v dalších povídkách, tak se z toho stává jen manýra. Taky je tam na mě až moc zarputilejch fašistů a komoušů (co maj obraz Stalina pověšenej v ložnici). Pár povídek je vážně dobrých, ale jako celek nic moc. Slušelo by se to trochu víc redakčně proklestit, tak na poloviční stopáž, pak by to bylo možná i za plnej. Takhle jsou to silný 3 hvězdy, procentuálně tak 75%. (Skalní bolaňovci nechť si přidají jednu až dvě hvězdy.)
Jinak samotnýmu nakladatelství Meridione držím vybočený palce a budu se těšit na další knížky. I když Železnice Mexika si asi jen půjčím z knihovny, a možná ani to ne, tuším v nich totiž postmoderní literární peklo.
CoDex 1962
Sigurjón Birgir Sigurðsson
Postmoderna na islandský způsob. Četl jsem opravdu jen zběžně, nebavilo mě to. Ale není to zlý, jsou tam pěkný mikropříběhy, ale jako celek to moc pohromadě nedrží, nebo spíš mi chyběl nějaký silnější impuls, který by mě donutil knihu opravdu přečíst a ne jen tak čtenářsky prozevlit. Byl jsem prostě zvědavej na tenhle Sjónův opus, ale evidentně autorovi svědčí spíš kratší a údernější formát delší novely. Tohle byl na mě moc velkej bordel a řečeno s klasikem až příliš povyku pro nic. Cenim Dybbuk, kterej se nebojí v týhle jinak skvělý edici přinášet opravdový literární špeky. Holt, někdy to prostě trochu zaskřípe, ale věřím, že i tahle kniha si svý nadšený čtenáře najde. No, já k nim patřit nebudu. Pro mě jsou králové "postmoderního" románu Nabokov a Pynchon. Sjón se k ním tu a tam přibližuje, ale jejich kvalit nedosahuje. Ale i tak doporučuji všem příznivcům nejen islandský prózy. Kdybych tomu měl dát nějaký hodnocení tak asi lepší 3 hvězdy, procentuálně tak 70%.
Vévoda
Matteo Melchiorre
Vévoda má skvělý rozjezd, ta ponurá lehce gotizující atmosféra, hlavní protagonista, notně unavený životem ve stylu Houllebecqa. Historický nadhled, ironie a umná mystifikace jak od Vassalliho, tajemno jak od Eca, ale bohužel i melodrama jak od Daniely Steel. Tím výčtem autorů chci říct, že Vévoda má od všeho trochu, ale originální moc není, dokonce bych řekl, že je často dost předvídatelný a kýčovitý. Je to taková chytrá četba na cesty, není to úplně blbý, ale zas taky to nění žádnej zázrak a napsaný je to občas dost divně a tak nějak na efekt; možná škoda tý ich formy, tomuhle by totiž sedla spíš er forma. Ale i přesto mě donutily slušný děj a množství dílčích zápletek knihu dočíst. I když, a to přiznávám, jsem přeskakoval, hlavně ty pasáže s Marií, ty jsou vyloženě nesnesitelný, to autor zhusta zabředl do ranku četby pro ženy, k dokonalosti chybělo už jen těch pár ostřejších a peprnějších stránek, škoda, že se toho autor zalekl, vážně by mě zajímalo, jak by to napsal... Takže celkem takovejch 70%, lepší 3, ale zaokrouhluju nahoru, místy mě to vážně bavilo. A ten začátek je skvělej.
Občas se v souvislosti s Vévodou skloňuje slovo klasický, ve smyslu klasický jako román 19. století... Částečně ano, rámcově, tím sociálním konfliktem, který je hlavním hybatelem děje a i určitým fatalismem.
Domácí potřeby
Jan Antonín Pitínský (p)
Příjemně osvěžující prozaický průvan v parádní grafické úpravě v plátěné vazbě. Doporučuji.
Dějiny Nejvyššího soudu Spojených států
Martin Dostál
Skvělá a svým způsobem ojedinělá publikace. Je to pro neznalce trochu těžkopádnější na pochopení, ale vyvažují to ty nesčetné historky o jednotlivých soudcích. Skoro škoda, že nevznikla mimoděk nějaká útlá knížečka pro ty, co dají více na osobní historii jednoltivých protagonistů (hlavně soudců a prezidentů); knížka legendárních historek o legendárních soudcích nejvyššího soudu. Jinak je to kniha spíše pro odborníky, ale své si v ní najde i laik. Hlavně popis těch dřevních počátků, kdy nejvyšší soud připomínal spíš potulný cirkus, to se mi líbilo. A pak medailony jednotlivých soudců, včetně stručného, ale výstižného vykreslení jejich psychologie. Doporučuji.
Země Indiánů
Jason Aaron
Hodnocení je k celé sérii: Když mi kdysi před lety doporučoval jeden známý Skalpy, tak to kolem mě jen tak prošumělo. "Jasný, další komiksová série," říkal jsem si. "Ne, tohle je fakt pecka," říkal mi známej, "a na každej další díl se těším jak malej kluk." A pak jednou vidím na netu nabídku na úplně nové nečtené a kompletní Skalpy s cca 35% slevou, tak jsem do toho šel a celou sérii si naráz pořídil. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem v rámci nákupu komiksů učinil. Nelituju ani koruny a upřímně, nelitoval bych ani koruny, kdybych to koupil bez tý slevy.
Tahle série je jak zjevení, jak ta banda jezdců z Apokalypsy od Dürera. Přirovnal bych to ke komiksovýmu ekvivalentu Cormaca McCarthyho a asi nejvíc to připomíná Krvavý poledník a Tuhle zemi. Vlivů by se ale našlo víc, jako filmový spaghetti western, Sam Peckinpah, Johny Cash, Bob Dylan atd. Brutální, nekompromisní ale přitom rafinovaný, chytrý a vlastně i svým způsobem lyrický. Je tam jen minimum slabých nebo spíš slabších momentů, ale celkově se nedá říct, že by nějaký díl byl slabý, kdybych to měl vyjádřit nějak procentuálně, tak každý díl je minimálně za 90%, ale spíš víc. Udržet deset dílů takovou kvalitu a přitom nesklouznout k laciným variacím, to je opravdu nevídané. Jasně, je tam spousta násilí a brutálních scén, to se trochu opakuje, ale není to samoúčelná estetizace násilí, má to svůj význam v rámci toho žánru, o který se Aaron snaží. Jedná se o špinavý nebo lépe řečeno gritty thriller v tom nejlepším slova smyslu. Žánr to naplňuje vrchovatě a ještě k tomu přidává melodrama, horor a další výlety do dalších subžánrů, včetně několika historických vsuvek a skvostné krátké vsuvky - milostného příběhu dvou stárnoucích lidí žijících na okraji společnosti. Příběh navíc ke konci nádherně graduje v duchu těch nejlepších spaghetti westernů a filmů Sama Peckinpaha.
Takže abych jen zbytečně nežvanil: Jděte do toho, buď si to rovnou kupte nebo si to někde půjčte, ale varuju vás předem, protože až to dočtete, tak se budete jednak proklínat, za jaký jalový komiksový srágory z Marvelu a DC jste vyhodily takový prachy a budete je chtít nejspíš rituálně spálit; zároveň si ale budete chtít Skalpy hned koupit a nejsem si úplně jistej, jestli budou ještě někde v prodeji, anebo jestli je vůbec někdo bude chtít prodat...
Sirotčinec v údolí
Philip Fracassi
Nesdílím zdejší nadšení. Horor je to slušný, ale jak jsou zhruba ty první tři kapitoly atmosférické a hutné, tak je ta poslední část slabá a nudná. Teda akce je v závěru třetí části a pak ve čtvrté kotel, ale to je právě to, co mě na tom přijde slabé. Množství zběsilé akce namísto hutného pomalého plíživého strachu, který vyplňuje první cca půlku knihy. Navíc se to téma dostane do takových těch klasických flanďáckých kolejí, které nijak nevybočují z žánru o posedlosti ďáblem a z toho vyplývající zápletky. Ta ohnivá show... to už bylo vážně moc, to je "absolutní klišé". Vidím to na slušné tři. Jestli chcete chytrý a přitom atmosférický horor z nakladatelství Gnóm! tak doporučuji Barrona nebo Evensona. Tohle je za mě jen lehce nadprůměrný horor.
Gemer: Den první
Daniel Majling
Opět skvělá "majlingovka". Dávám si autora do kategorie: novodobý klasik komiksu. Každý autorův komiks je zábavný, ale přitom chytře napsaný. Nejinak je tomu u Gemeru. Škoda jen toho rozdělení do tří dílů, to je poslední dobou taky taková klasika, žel ne úplně vítaná. Radši bych investoval litra (nebo i víc) do vázanýho špalku s kompletem. Ale budiž. Doporučuji.
Nietzsche v Nice
Christian Schärf
Zajímavé téma a zpočátku i docela dobré čtení, žel časem se ty "rozhovory" stávají dosti nesnesitelnými. Chápu, že chtěl autor přiblížit Nietzscheho běžnému čtenáři. Ale ve výsledku to působí dost rozpačitě. Líbil se mi popis vztahu Nietzscheho a Lanzkyho. A ten závěr je také povedený. Cením téma, ale zpracování nic moc. Ale jako četbu na cestu do Nice bych to doporučil. Atmosféra Nice období fin de siécle je popsána dobře.
To, co zabíjí děti. Kniha první
James Tynion IV
Kresba je docela v pohodě, občas jsem jen trochu tápal v rozložení políček na stránce, ale celkově moc povedená kresba i barvy. Příběh je ale docela slabota. Moc mě to nebavilo. Pokud jste fanoušci young adult horor a fantasy, přidejte si jednu a možná i dvě hvězdy. Horor to bude spíš pro mladší ročníky, aspoň myslím. Za sebe dávám slušný tři.
Božský imperátor Duny
Frank Herbert
Zase trochu jiná Duna. Tohle byl dost komorní příběh, ale s epickým přesahem mnoha tisíciletí, i když to vlastně není na příběhu moc znát. Hlavní protagonista a tahoun celého toho příběhu je notně melancholický a zádumčivý imperátor "Červ" Leto II. Celkově dobré, možná jen je té filosofie občas už trochu moc na úkor poměrně malátného děje a příběhu. Ale Duna je spíše o těch rozhovorech a myšlenkách než o nějakém dynamickém ději a akci.
Děti Duny
Frank Herbert
Po nevýrazném Spasiteli (po něm jsem to chtěl zabalit) přichází velmi zdařilý třetí díl s názvem Děti Duny. Nakonec velká spokojenost, tenhle díl uzavře mnoho těch nedokončených dějových linek z první a druhé knihy a vysvětlí další aspekty života na Duně, včetně její pozvolné proměny na "zelenou" planetu a s tím související vymírání písečných červů. Hodně se intrikuje a hodně filosofuje, ale to nic neubírá na atraktivním ději, který je vesměs založený na někdy přeci jen trochu moc šroubovaných dialozích a vnitřních monolozích. Ale to holt k Herbertovi patří. Velmi zdařilý díl, pro mě zatím asi nejlepší z celé série.
PS - Jsem zvědav na Villeneuva, jak pojme svůj třetí díl Duny, bylo by fajn, kdyby do něj pojal i tenhle díl, protože právě až Děti Duny uzavírají Paulův příběh.
Dežo Ursiny: Pevniny a vrchy
Marián Jaslovský
Výborná biografie asi nejoriginálnějšího rockového muzikanta v Československu v druhé polovině 20. století. Dežo byl víc než jen obyčejný rocker, i když, a to mě docela překvapilo, jeho život byl veskrze sex, drogy, rock´n´roll. Těch drog nebylo asi tolik, ale jinak byl Dežo dost komplikovaná a rozervaná osobnost. Uměl se umělecky a hudebně naladit na své spolupracovníky, ale žít s ním asi nebylo úplně jednoduché. A sedět s ním v hospodě po pár pivech a panácích bylo, dle svědectví, občas dost o hubu. Ale jinak skvělá práce, která čerpá z množství výpovědí a to jak Dežových spoluhráčů tak jeho životních partnerek a nakonec i syna Jakuba. Ten konec byl pro Deža nelehký, ale překvapí, že i během těch posledních cca pěti let, kdy už byl vážně nemocný, vytvořil čtyři skvělá alba, včetně posledního mimořádného alba Príbeh. Doporučuji.
Opevnění měst středověké Evropy
Vladislav Razím
Fenomenální práce ve všech ohledech. Neříkám, že jsem ji přečetl od začátku do konce, to zatím nikoliv. Ale i z toho mála, co jsem si zatím přečetl a viděl, nelze než hodnotit plným počtem. Ojedinělá publikace a ty fotky. Nádhera. Autor musel zřejmě nejednou počkat na ideální světlo a vlastně se i naučit takovéto objekty fotit. Klidně by z toho mohla být i výstava. Navíc ani cena, v rámci toho jak je kniha vypravená, není nijak přehnaná. Doporučuji.
PS - Trochu škoda, že tahle skvělá publikace asi neměla náležitou propagaci a tak se nedostala do širších nominací na Magnesii. Ne že by to k něčemu bylo, ale zrovna tahle kniha by si nějakou tu nominaci nebo cenu určitě zasloužila.