Děti naší ulice přehled

09.12.2024

Trochu to připomíná Sto roků samoty na arabský způsob. Je v tom notná dávka fatalismu, kdy jednotlivé postavy sice revoltují proti svému osudu, ale vesměs mi připadalo, že si vlastně i užívají to svoje zoufalství a zatvrzelost. Líbil se mi především ten začátek, který je jak Kafkův Zámek říznutý Tisícem a jednou nocí, až na to že jsme vrženi rovnou do Zámku, v tomto případě do obřího domu v pustině a až následně se dostáváme ven, což je trochu škoda, protože ta atmosféra Domu je opravdu skvělá. Bohužel ta opravdu nevšední atmosféra po několika kapitolách mizí v takovém tom kolotoči nejspíš alegorických příhod na egyptský způsob, umístěných do jedné zapadlé části Káhiry a odehrávající se v průběhu 19. století (tedy snad) a do velké míry opisují ty velké příběhy nejen z Bible. Každopádně už od konce první části mě to přestalo bavit a bylo to na mě takové moc utrápené, všichni se tak nějak rochní v té své beznaději a utrpení. Tenhle styl takové té emoční ždímačky alá Dostojevskij moc nemusím, kdysi jako studenta mě to bavilo, ale teď je mi to spíš protivné. Navíc se to bere celé strašně vážně (a to na románech, ale obecně na jakékoliv formě literatury, nesnáším) bez špetky humoru a i ta ironie, když už tam teda nějaká je, je dost těžkopádná a bez větší invence. Dávám tři hvězdy a to hlavně za ten způsob vyprávění a začátek románu, který mi učaroval.

PS - Pokud bych měl doporučit nějaký egyptský román nebo prostě dobrý román od autora z Egypta, tak by to byli Hrdí žebráci od Alberta Cosseryho. A vlastně všechno od Alberta Cosseryho je skvělé. Navíc jeho Dům jisté smrti v mnohém Děti naší ulice připomíná.

08.12.2024

Každý národ a jazyk mají své velké vypravěče.
A každý má své vypravěče největší.
Když dojde na moderní arabský román, je největším z největších Nagíb Mahfúz.
Bez něj by současná arabská literatura nevypadala tak, jak vypadá.
A přestože za svůj dlouhý život napsal 35 románů, přes 350 povídek, 26 divadelních a filmových scénářů a stovky novinových esejí a sloupků a je to stále jediný arabský nositel Nobelovy cenu za literaturu, měli jsme až dosud v češtině k dispozici jen jednu jeho knihu, Skandál v Káhiře, která v originále vyšla v roce 1945 a v češtině v roce 68. Je to skvělá kniha a kdo ji nečetl, nebude váhat.
A teď máme konečně další titul a troufám si tvrdit že po Trilogii ten největší.
Román, jehož samotný příběh by vydal na román. Knihu, která mohla v Egyptě poprvé knižně vyjít až po autorově smrti a kvůli které na něj byl v roce 1994 spáchaný atentát.
Je to kniha, která i po téměř osmdesáti letech od svého vydání má pořád tolik co nabídnout.
Protože si klade ty nejzásadnější otázky: Proč je na světě tolik zla? Proč musí lidé trpět? Má nás Bůh ještě rád? A žije vůbec? Co se stane, když ztratíme víru? A jde dál a zabývá se sociální problematikou a politikou a slouží mu k tomu nejstarší a nejznámější příběhy.
Postupně se tak na scéně objevuje Bůh, Adam a Eva, ďábel, Ábel a Kain, Mojžíš, Ježíš, Muhammad i personifikované vědění a moderní věda.
Jistě, můžeme Děti naší ulice číst jen jako historický román, příběh několika generací obývajících bezejmennou káhirskou čtvrť 19. století.
Anebo se můžeme do mnohovrstevnatého Mahfúzova románu, o němž říkal, že v něm chtěl převyprávět dějiny lidstva, ponořit, hledat a nacházet.