Hládkov přehled
Tomáš Tomášek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508574/bmid_hladkov-RaI-508574.jpg
4
3
3
Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství. Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Hládkov. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Poezie s ozvuky dětských příběhů alá Obbecná škola nebo Bylo nás pět. Celé se to odehrává v okolí Hládkova v Praze během 50. let. Má to až románovou atmosféru. Moc pěkné počtení. Určitě se do Hládkova ještě vrátím. Doporučuji.
Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis).
Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám.
PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky:
Aut bylo tenkrát
povážlivě málo
na ulici se dalo hrát
fotbal tři na tři
a v zimě bandyhokej s tenisákem
branky byly vymezeny cihlami
řvali jsme
přiznávám
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Hládkov v seznamech
| v Přečtených | 3x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 3x |
| v Chystám se číst | 1x |
| v Chci si koupit | 2x |
Autorovy další knížky
| 2021 |  Bastiony kasematy |
| 2016 |  Sedimenty Magmatity |
| 2022 |  Hládkov |
| 2020 | Vědra |
| 2024 | Ahava |
To srovnání se bude zdát být vulgární, ale hned vysvětlím: básně v Hládkově mi svým způsobem připomněly určitou množinu tiktokových videí, na jejichž platnosti se většinou shodne velká část uživatelů. Jsou psané nesmírně prostým a nezákeřným jazykem, který si potrpí na úspornost – zkrátka chtějí předložit obraz. Navzdory lokálnímu a časovému zakotvení ve sbírce dominují básně, jež přináší univerzální příhody a momenty, po jejichž přečtení lze velmi jednoduše vzpomínat i na obdobné okamžiky svého dětství a usmívat se nad ryzím a alogickým dětským pohledem. Obávám se však, že Tomáškovy básně už většinou nemají schopnost přesáhnout tento ztotožňující rámec, že jsme jako čtenáři nuceni zůstat v pouhém pokyvování nad tím, co známe – a nenutí nás to k obrodě dosavadního pohledu.
Dokážu si představit, že větší kouzlo bude mít sbírka pro čtenáře sdílející s Tomáškem stejné prostorové či věkové souřadnice, zejména texty "malých odporů" proti zkostnatělým a dogmatickým oficiálním strukturám aneb úniky z Májového průvodu, vzpírání se Spartakiádě či fandění nesovětským sportovcům (zvláštním způsobem se vymyká záznam z Akce Z na Petříně). Tam se dětský pohled brání tomu, aby z básní vzešel dojem "jo, ten jim to nandal" – jsou to prostě malá svědectví o každodennosti, která je tu a tam konfrontována s obdobím první republiky (v negativním smyslu – "a dlouhé / dlouhé řady / jemně rytých Masaryků") i se současností (ve smyslu pozitivním – "Aut bylo tenkrát / povážlivě málo"). Ani takové básně ovšem nepřesahují všední banalitu, pouze ji zaznamenávají; verše jako "nemohu nezmínit / obraz (...)" pak dojem, že to jsou básně psané spíš z vytrvalé touhy po osobní dokumentaci než po oslnivém uměleckém výsledku, potvrzují. A na tom není nic špatného, jen je to sbírka spíš milá než výborná, přestože různé náznaky by mohly naznačovat, že ambice jsou vyšší – práce s postscripty, narativní provázání jednotlivých básní či členící obraz "varhan / padesátých let", jejichž měchy mluvčí šlape. Takhle jsou to ale spíš hezké i palčivé nahozené vzpomínky z doby, kdy se navzdory okolním běsům vždy podařilo nějak "jít si po svých".
///
Ze sněhu
postavili jsme hrad
Mirek Lichtig Pavel Rotter a já
vytvořili jsme zásobu koulí
kolem šli kluci z Petynky
a v přesile nás napadli
odolávali jsme
do posledního dechu
ale nakonec jsme leželi bezmocně
s ústy plnými sněhu
(s. 73)