• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Ahava - Tomáš Tomášek

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava (אהבה) znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následova... detail knihy

Nové komentáře u knih Tomáš Tomášek

Hládkov

„To srovnání se bude zdát být vulgární, ale hned vysvětlím: básně v Hládkově mi svým způsobem připomněly určitou množinu tiktokových videí, na jejichž platnosti se většinou shodne velká část uživatelů. Jsou psané nesmírně prostým a nezákeřným jazykem, který si potrpí na úspornost – zkrátka chtějí předložit obraz. Navzdory lokálnímu a časovému zakotvení ve sbírce dominují básně, jež přináší univerzální příhody a momenty, po jejichž přečtení lze velmi jednoduše vzpomínat i na obdobné okamžiky svého dětství a usmívat se nad ryzím a alogickým dětským pohledem. Obávám se však, že Tomáškovy básně už většinou nemají schopnost přesáhnout tento ztotožňující rámec, že jsme jako čtenáři nuceni zůstat v pouhém pokyvování nad tím, co známe – a nenutí nás to k obrodě dosavadního pohledu. Dokážu si představit, že větší kouzlo bude mít sbírka pro čtenáře sdílející s Tomáškem stejné prostorové či věkové souřadnice, zejména texty "malých odporů" proti zkostnatělým a dogmatickým oficiálním strukturám aneb úniky z Májového průvodu, vzpírání se Spartakiádě či fandění nesovětským sportovcům (zvláštním způsobem se vymyká záznam z Akce Z na Petříně). Tam se dětský pohled brání tomu, aby z básní vzešel dojem "jo, ten jim to nandal" – jsou to prostě malá svědectví o každodennosti, která je tu a tam konfrontována s obdobím první republiky (v negativním smyslu – "a dlouhé / dlouhé řady / jemně rytých Masaryků") i se současností (ve smyslu pozitivním – "Aut bylo tenkrát / povážlivě málo"). Ani takové básně ovšem nepřesahují všední banalitu, pouze ji zaznamenávají; verše jako "nemohu nezmínit / obraz (...)" pak dojem, že to jsou básně psané spíš z vytrvalé touhy po osobní dokumentaci než po oslnivém uměleckém výsledku, potvrzují. A na tom není nic špatného, jen je to sbírka spíš milá než výborná, přestože různé náznaky by mohly naznačovat, že ambice jsou vyšší – práce s postscripty, narativní provázání jednotlivých básní či členící obraz "varhan / padesátých let", jejichž měchy mluvčí šlape. Takhle jsou to ale spíš hezké i palčivé nahozené vzpomínky z doby, kdy se navzdory okolním běsům vždy podařilo nějak "jít si po svých". /// Ze sněhu postavili jsme hrad Mirek Lichtig Pavel Rotter a já vytvořili jsme zásobu koulí kolem šli kluci z Petynky a v přesile nás napadli odolávali jsme do posledního dechu ale nakonec jsme leželi bezmocně s ústy plnými sněhu (s. 73)“... celý text
— lubtich

---

Vědra

„Vynikající básnická sbírka, v rámci současné poezie (vyšla v pandemickém roce 2020, což se v ní i jistým způsobem odráží) svým stylem a koncepcí dosti ojedinělá a originální. Tomáš Tomášek se v osmdesátých letech překladatelsky podílel na vydání traktátu Výroky otců, součásti Babylonského talmudu. Jeho překlad vyšel patrně pouze v samizdatu, takže se mi pochopitelně do ruky nedostal, nicméně právě řeč starověkých mudrců, zlomků dávného myšlení je myslím jedním ze zásadních formálních i myšlenkových předobrazů Tomáškovy sbírky. Ta má totiž své postavy, pojmenované symbolicky jako Kdojsi, Nikdo a Anti, a její převážná část je popisem jejich (pseudo)rozhovorů, výroků, moudrostí, dojmů a činů. Ty jsou zčásti jejich konfrontací a pochopitelně jsou ve většině případů různě paradoxní, a přestože často formulovány prostým, nezdobným jazykem, nepostrádají poetickou účinnost. Nelze sice říci, že by se za nimi skrýval nějaký komplexně promyšlený filozofický systém, to však není nijak na škodu. Naopak to autorovi dává básnivou volnost k paradoxům a eliminuje to jakoukoli rigiditu. Ve druhé části sbírky je bohužel několik básní, které popsanou koncepci podle mě trochu narušují (víceméně od s. 55). A totéž platí i pro dodatek v podobě tří básní od autorova přítele (není to jen další z "postav" sbírky?) Václava Břacha, které chápu lidsky jako Tomáškovo kolegiální gesto, obsahu sbírky však spíše škodí, zvlášť v takto exponované pozici. Přesto se jedná o knihu jako celek velmi zdařilou, za dlouhou řadu výborných básní, které mě oslovili, zacituji třeba tuto: Kdojsi říkával: zklamání je vzácný klíč prostory bez konce otevírá“... celý text
— V_M

---

Hládkov

„Poezie s ozvuky dětských příběhů alá Obbecná škola nebo Bylo nás pět. Celé se to odehrává v okolí Hládkova v Praze během 50. let. Má to až románovou atmosféru. Moc pěkné počtení. Určitě se do Hládkova ještě vrátím. Doporučuji.“... celý text
— puml

---

---

Hládkov

„Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis). Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám. PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky: Aut bylo tenkrát povážlivě málo na ulici se dalo hrát fotbal tři na tři a v zimě bandyhokej s tenisákem branky byly vymezeny cihlami řvali jsme přiznávám“... celý text
— V_M