• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Boris Buden

Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti

„Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány, ale které se časem ukázaly jako správné nebo alespoň relevantní pro debatu. Buden ukazuje, že pád komunistických režimů nebyl jen ojedinělou a unikátní historickou událostí (vítězstvím jednoho systému nad druhým), ale jenom jednou z etap postupného konce industriální společnosti, ať již jejího Východního nedemokratického provedení, tak toho Západního demokratického. Postkomunistické společnosti se tak staly jakýmsi prototypem a předzvěstí konce "společnosti jako společnosti", která postupně nastávala (i když pomaleji a s větším odporem společenské solidarity) i na Západě. Konec celku společnosti a jejich tradičních pout a vazeb, rozpad společenské solidarity, individualismus nejen v konzumu, ale po nástupu sociálních sítí i v myšlení nebo prekarizace práce, to jsou všechno prvky, které jsou pro Východ i Západ společné, pouze na tom Východě přišli dříve a s větší brutalitou. Druhá myšlenka zní, že znovuobjevená víra v boha se v postkomunismu změnila ze svého spirituálního základu na kulturní nástroj. Náboženství se stalo jakousi prodlouženou rukou nacionalismu a místo své duchovní a morální výzvy pro individuum se stalo jakousi náhražkovou společenskou symbolikou, která v "odspolečenštěné společnosti" vytváří kontrast mezi námi a ostatními (silné především v Polsku, Maďarsku či Rusku, ale od uprchlické krize i částečně u nás). Všechny ty křesťanské hodnoty z úst lidí, kteří nebyli v životě v kostele a neznají ani desatero jsou jen kulturními symboly, kterými si snažíme násilně nahradit chybějící společenské vazby a tradice, které nás dříve definovali jako společnosti. Třetí myšlenka je degradování účastníků demokratických revolucí ve východní Evropě, což by samo o sobě měla být známka jejich politické a demokratické vyspělosti, na ubohé děti, které jsou politicky a kulturně zaostalé a které musí ten vyspělí a kulturní Západ učit demokracii a svobodě. A tak po dovršení nejvyšší možné zkoušky z demokracie, občanského svržení komunistických režimů, jsou její účastníci a celé postkomunistické společnosti postaveny a do pozice nesvéprávných jedinců, kteří mají jenom jednu možnost a to slepě kopírovat Západ a skládat před ním zkoušky. Aby bylo možné tohoto dosáhnout, je nutné celé předchozí období komunismu popřít jako "vypadnutí z dějin a politické bezčasí". Rok 1989 je jakýmsi bodem nula, kde se jakoby rodíme na svět bez jakýchkoliv zkušeností a historické paměti. Celý tento narativ, který je tak silný v našich liberálních "elitách", pro které vyrovnání se s komunistickou minulostí znamená její popření, znamená neustálý boj s větrnými mlýny morální dokonalosti. Všechny ty kýče současného boje za pravdu a lásku, tu proti Zemanovi, tu proti Babišovi, tu proti Rusku a Číně jsou odsouzeny k neúspěchu nejen proto, že budou vyrůstat nové "deformace demokracie", ale především proto, že politiku nelze redukovat na souboj dobra se zlem, ze kterého se můžeme vyléčit ("vyrovnat se s minulostí"). Jak však vidíme na současném Západě ani tato moralizace a depolitizace politiky není pro postkomunismus ničím výjimečná. Jen vyrůstá z jiných základů.“... celý text
— Thrawn89