Thrawn89 komentáře u knih

Autor dokonale skloubil schopnost popsat, co nejvíce z Leonardovi geniality a současně neunavit. Kniha je čtivá, odsýpá a přitom jde relativně do velkých podrobností. Celkově je ideální příležitostí poznat jednoho z nejslavnějších umělců dějin, který dokonale vystihuje slovní spojení "renesanční člověk".

1 16.06.2024

V úvodu bych chtěl zdůraznit, že Václava Bělohradského (dále VB) považuji za nejinspirativnějšího současného českého filozofa, kterého podrobně sleduji v podstatě od mých mládeneckých let, kdy jsem se začal zajímat o veřejné dění, politiku, filozofii a další s tím spojené disciplíny. VB je pro mě posledním velkým českým filozofem sokratovského typu, tedy člověkem hlubokého myšlení a současně angažovaného žití. Jaký to rozdíl oproti úzkoprofilovým akademickým filozofům, které většinově (a nutno říci oprávněně) ani neznáme. Pro mě je jeho největší přínos to, za co ho mnozí kritizují, nebojí se v určité chvíli postavit na něčí stranu, ale současně se nikdy nestát integrální součástí dané konkrétní strany (názorové, politické). Dokáže nacházet pozitivní body politických směrů, ideologií, momentálních politických formací, ale současně v nich již vidí i jejich nedostatky či nástrahy. Nikoho nezatracuje, každého se snaží pochopit. Dělá to, co dnešní společnost nálepek, příkopů a nenávisti již nedokáže. Poslouchá.

Samotná kniha dle mého skvěle analyzuje naší současnou situaci. Rozpad veřejného prostoru jako základu demokracie, protože základu názorotvorby, je klíčovou instancí dnešních krizí. Názorové konsenzy postavené kolem klasických politických směru se rozpadají a tlejí do nepopsatelného humusu, ze kterého vyrůstá jednak nový neliberální pravicový populismus a na druhé straně stále autoritativnější liberální technokratismus. V této toxické válce pak umírá demokracie jako taková, umírá schopnost naslouchat, schopnost argumentovat, schopnost vytvářet legitimitu ospravedlňující legalitu.

VB se snaží z této toxické války uniknout, bohužel dle mého poněkud naivně, do pléthokracie. Zjednodušeně je to představa, že rozpadu klasické politiky celku již nelze zabránit, a tak místo stranické politiky budeme dělat aktivistickou, nahodilou politiku „konkrétních problémů“. Místo hledání celkových řešení se budeme nahodile sdružovat k řešení konkrétních politických (většinou ale pouze technických a lokálních) problémů. Tato politika, navazující na Havla, se může jevit ve světle současných problémů jako do určité míry logická, ale je stejně naivní jako ta Havlova.

Co říci na závěr. VB opět svým složitým, ale krásným jazykem přesně a originálně pojmenovává svět, ve kterém žijeme. Zatímco ve Společnosti nevolnosti, ale tato analýze směřovala k nějakému konkrétnímu politickému vyjádření, směřuje Čas pléthokracie spíše do naivních představ o lokálním aktivismu a planetární politice bios. Cítím z toho určitou rezignovanost, kterou můžete lépe pochopit z úplného závěru rozhovoru v DEEP TALKS č. 158 na youtube kanálu „Petr Ludwig / Konec prokrastinace“.

1 04.03.2024

Kniha mě od začátku zaujala svoji atmosférou. A to ať už jde o hlavní postavu potácející se na rozhraní reálného a snového světa, nebo o atmosféru pražského ghetta 19. století. Nemůžu sice říci, že by mě kniha pohltila, dokonce tam byla i řada celkem se vlekoucích pasáží, ale nikdy jsem ani na vteřinu neměl chuť ji nedočíst. Celkem mě překvapil závěr, který prakticky přetočil celé chápání předchozího děje. Za to pochvala autorovi, který celou dobu umně skrývá podstatu celého příběhu.
K názoru, že je kniha antisemitská se nepřikláním. Je potřeba vnímat knihu datem jejího vzniku a nikoliv dnešníma očima. Kniha sice obsahuje tradiční protižidovské stereotypy ale současně i obdiv k židovské víře a mystice. Mnohé židovské postavy jsou v knize vnímány pozitivně. Nejedná se tedy o antisemitskou knihu ale o knihu jejíž autor neměl korektnost, kterou si společnost vypěstovala až po druhé světové válce.

13 06.01.2024

No konečně! Po první dvou dílech této série, které nelze označit jinak než jako průměr, přišla konečně kniha, která svojí dynamikou, příběhem a pořádnou porcí Thrawnovi geniality dává vzpomenout na Zahnovu úroveň z dob Legend. Již poučen jsem si nejdříve zvlášť přečetl vzpomínky až poté hlavní příběh (nezbytná strategie pro plné vychutnání nových Zahnových prací). Hlavní příběh krásně splétá nitě do sebe, od začátku je plný napětí, spousty bitev i zákulisního politikaření. Ano pořád nemůžeme hovořit o nějaké hluboké literatuře, postavy jsou šablonovité a celý příběh trochu klišovitý, ale jako celek jde prostě o dobrou zábavu, která mě bavila od začátku do konce. Do konce, od kterého jsem přece jenom čekal ještě něco více, ale vem to čert, v bídě a zmaru Disneyho prznění SW je tohle klenot, který si zaslouží plné hodnocení a doporučení všem těm, kteří po předchozích dílech tápou, zda tuto sérii dočíst do konce.

1 05.11.2023

Zahn už mě začíná štvát. Polovina knihy věnující se snaze nových záporáků udělat zmatek v Ascedenci je tak zoufale natahovaná a nudná, že mě to až bolelo. Škoda, protože linky okolo Thrawna byly opět velmi dobré. Proč musí Zahn tvořit pořád tolik vaty? Je to jeho rozhodnutí, nebo ho k tomu někdo nutí? Samé otázky. Každopádně oprostíme-li se od toho, že půlka knihy šla vyřešit 2-3 kapitolami, tak hlavní příběhová linka zůstává zajímavá a to mě motivuje jít i do posledního dílu.

2 14.08.2023

Monumentální, čtivý a svým způsobem ohromující příběh Jugoslávie v onom krátkém 20. století. Země jejíž jméno bude navždy spojeno s jedním mužem, jehož konec byl i koncem oné krásné a přitom tolik trpící země u Jadranského pobřeží.

2 29.05.2023

Představa, že někdo v padesátých letech napíše knihu o vztahu dospělého muže s dvanáctiletou dívkou mi přišla dostatečně šílená na to, abych měl od knihy poměrně vysoká očekávání, nehledě na její mezinárodní proslulost. Musím však říci, že výsledek je pro mě spíše zklamáním. Kniha je jazykově a literárně mistrovsky napsaná. Musím říci, že některé pasáže se mi opravdu stylisticky velmi líbily, ale čím déle jsem četl, tím více mě vyčerpávaly. To hlavní, tedy vztah Humberta a Lolity fungoval výborně. Jeho jazykové projevování bylo přímo skvělé. Ale proč se proboha musela kniha topit v přívalech popisů americké krajin, amerických hotelů, američanů a jejich jistě nesnesitelné kultury? Závěr, byť silný mi přišel pak nakonec celkem lacině podaný. Škoda. Přesto knihu určitě doporučuji, má něco, co mnoho knih nemá, ale současně tu svojí jiskru dusí příliš silným mračnem kouře.

4 29.05.2023

Je těžké se s touto knižní sérií rozloučit. Ke všem postavám jsem si vybudovaný silní vztah, těžko jsem snášel jejich smrt v příběhu, prostě jsem byl světem Geralta z Rivie pohlcen. Zakončení se dle mého názoru povedlo, ačkoliv možná více než kdy dříve člověk bojoval s nepřehledností a rozházeností děje, který přes to všechno logicky směřoval ke svému cíli. Rozhodně tak nejde o bezchybnou knihu, ale za to všechno, co jsem díky čtení celé série prožil, dávám finální plné hodnocení.

Nebudu se rozepisovat o literárních a myšlenkových kvalitách této knihy, protože to už zde bylo popsáno mnohokrát a jen bych to opakoval. Vyzdvihnu tedy spíše tři detaily, které mě zaujaly:
1) Co se autorovi opravdu povedlo bylo v podstatě převyprávět postmoderní koncept pravdy v křesťanské filozofii a teologii tak, aby z toho vyšlo přesně to, co autor chtěl, tedy, že vlastně nic jako pevná a uchopitelná pravda neexistuje. Jsem do určité míry kritikem tohoto postmoderního konceptu, ale to, jak to autor podal muselo nejednoho bigotního katolíka naštvat (pokud to tedy pochopil). :D
2) Čtenářsky mě zaujal závěr. Byl opravdu intenzivní, mrazivý a strhující. Škoda, že byl oproti zbytku knihy velmi krátký. Myslím, že některé pasáže šli osekat právě ve prospěch závěru a třeba i lepšího vysvětlení finální detektivní pointy (ta byla opravdu dobrá, ale přišla mi příliš rychle seknutá).
3) Mám v literatuře i filmu rád interakce mezi geniálním učitelem a tápajícím žákem, který je ale svým způsobem pro učitele nezbytným katalyzátorem vlastních myšlenek. Tuto roli zvládli Vilém a Adson na jedničku a během čtení jsem si k nim vytvořil čtenářský vztah, který mě udržel u knihy i přes řadu rozvláčných pasáží.

Znám některé Petersonovi přednášky, které mě zaujaly, takže jsem si chtěl přečíst i tuto knihu. Základní princip, kterým Peterson přistupuje k životu mi je sympatický. Jeho text vychází z určité hloubky a historického porozumění západní civilizaci. Právě tyto základy, na kterých Peterson staví, a které jsou nyní na Západě pod frontálním útokem, jsou dobrým zdrojem poznání sebe sama i naší společnosti. Peterson se však vozí pouze po povrchu, převypravuje obecně známé pravdy a z mého pohledu nepřidává nic svého, nic originálního. Pro člověka bez širšího literárního a společensko-vědního základu může jít o zajímavou a nenáročnou knihu. Mě to však popravdě začalo poměrně rychle nudit a knihu jsem nakonec ani nedočetl.

6 01.08.2022

Kdyby byl příběh této knihy zpracovaný jako povídka nebo jako jeden díl v seriálu Rebels, tak by to bylo asi OK. Ale jako kniha je to opravdu slabé. Povrchní, předvídatelný příběh se šablonovitými postavami bez hloubky, Ahsoka mi k srdci moc nepřirostla a tak jediné, co to drží nad vodou jsou různé návaznosti na předchozí SW tvorbu, která fanouška udrží v pozornosti.

2 01.08.2022

Další pokračování ságy lze rozdělit na dvě části. Putování Geralta a jeho družiny a následná druhá pasáž o Ciri. Průběžně dostávají slovo i postavy mimo hlavní linii příběhu jako Dijkstra, Yennefer či čiré zlo Bonhart. Ačkoliv může kniha působit rozdrobeně, drží ve skutečnosti po hromadě a neměl jsem pocit, že se ztrácím nebo čtu vatu. Závěr s Ciri je pak skvělým vyvrcholením (a satisfakcí pro čtenáře, kterým nedělá příliš dobře to jak Ciri téměř celý průběh knihy trpí).

7 28.06.2022

Velmi dobrá historická práce pana Macháčka, postavena na opravdu hutné zdrojové základně, oproštěná od hodnotících soudů. Co velmi oceňuje je čtivost. Trochu jsem se bál, že mě čtení této knihy znaví, ale nikoliv, dočetl jsem ji poměrně rychle a bavila mě.
Jediné, co mě trochu mrzelo byl omezený prostor, který kniha věnovala Husákově vrcholovém období v 70. a 80. letech. Ale chápu, že zdrojů (hlavně těch z ruských archívů) není tolik, kolik by si člověk myslel.
Jsem z generace, která se narodila až v samotném závěru Husákovi kariéry. Mám tak již odstup od doby jeho panování a nemám potřebu sklouzávat k nějakým příkrým soudům. Naopak stále více vnímám a chápu kontext, ve kterém Husák vyrůstal a který ho formoval ke komunistické myšlence. Po hospodářské krizi let 30. a hrůzách války let 40. byl příklon mladé generace, intelektuálů a umělců ke komunismu poměrně pochopitelný. Jak celý experiment komunismu dopadl víme všichni. Dneska je Husák a období komunismu jakýmsi fackovacím panákem, kterým si snažíme léčit své mindráky a neúspěchy. Různé oslavy 17. listopadu, korza národní a svíčkové průvody, již dávno vyprázdnily svůj obsah a staly se pouze jakýmisi manifestacemi, kde se lidé utvrzují, že stojí na té "správné straně". Současná mladá generace, která tolik deklaruje svůj antikomunismus, si poněkud nevšimla, že zrají podmínky podobné těm, které komunismus přivedly k moci. Znovu bojujeme za Spravedlnost (klimatickou, genderovou…), znovu přijímáme politické závazky, které jdou mimo ekonomickou realitu, znovu se snažíme změnit svět. Symboly a cíle jsou jiné, ale princip je stejný. Husákův život a tato kniha je tak pro mě nejen exkurzí do minulosti, ale také trochu pochmurnou předzvěstí budoucnosti. Budoucnosti nových Husáků, kteří nás se svojí inteligencí, touhou po moci a možná i upřímným přesvědčením, doprovodí do nové totality, jejíž výhonky již můžeme okolo sebe pozorovat.

13 02.06.2022

Díl, kde se děj celé série prakticky nehýbe, Ciri postavena zcela mimo, Yennefer zde probleskne jen okrajově, vše se točí okolo Geralta a jeho družiny starých i nových přátel, ale i zde jde vlastně o takovou road-povídku, postavenou nikoliv na velkých událostech, ale spíše volně plynoucím vyprávění. Zdá se to málo? Ale není!
Sapkowki prostě umí psát, umí pracovat s postavami, umí čtenáře dostat do pohody a radosti ze čtení. Takže ačkoliv je celá tato kniha v podstatě jen vatou, četl jsem ji nesmírně rád.
Klíčovou roli zde hrají jednotlivé postavy Geraltovi družiny, které jsou všechny skvěla napsané a tvoří jakýsi ideální celek protikladů. Jak by řekl Zoltan, fakt divná kompanije. Samotářský bručoun Geralt; jeho protiklad Marigold, který více mluví, než myslí; za tvrdost a rozhodnost schovávající emoce Milwa; utíkající před minulosti Cahir a tajuplně zajímavý Regis. No a Zoltan, to je prostě trpaslík, navíc se sprostým papouškem, co chcete víc…
Knize přece jenom trochu přísně jednu hvězdu strhávám, protože skvělé Sapkowského vyprávění provází všechny jeho knihy o Zaklínači a nové postavy, ač mě nesmírně bavily byly zřejmě zatím jen jakýmsi doplňkem, uvidíme, zda budou mít na celkovou strukturu příběhu ještě nějaký větší vliv. Přes to všechno, díky pane Sapkowski za další skvělí zážitek.

Jan Keller je ikonou tradiční levicové sociologie a troufnu si říci i tradičního levicového myšlení. Jeho knihy (především zde chci zmínit Tři sociální světy) byly velmi trefnou analýzou tehdejšího vývoje naší společnosti a svými závěry i nesmírně prorocké směrem k naší přítomnosti a blízké budoucnosti. Hlavní myšlenku Kellerova díla lze shrnout do této trochu delší věty:
Tlak globalizace a financializace znamená jednak rozpad sociálního státu, který garantuje sociální soudržnost a druhak rozpad tradičních hodnot národního státu, přičemž celý tento proces jako celek je vlastně ohrožením celého konceptu zastupitelské západní demokracie odvozené od soutěže politických stran reprezentujících konkrétní zájmy společenských vrstev.
Tato kniha je dalším pokračováním Kellerovy společenské analýzy, tentokrát zaměřené na hlavní ideologické nositele tohoto tlaku na národní i sociální stát – neoliberály a neomarxisty. Tyto trochu vágně definované entity stojí sice politicky na opačných škálách politického spektra, ale reálně se snaží o stejný cíl – o dekonstruovaného individualistického jedince osvobozeného od společnosti jako takové. Hlavní myšlenku knihy Hybridní politika bych shrnul takto:
Neomarxisté, čerpající z dědictví revolucí 60. let 20. století se snaží o rozbití tradičních kulturních a sociálních společenských vazeb skrze útok na hlavní institucionální pilíře západní společnosti s cílem emancipovat člověka od veškerých vztahů k minulosti či celku společnosti. Výsledkem je individualistický jedinec, který má plnou svobodu volby od místa bydliště přes sexuální orientaci až po typ vztahu, ve kterém chce žít. Vedlo toho souběžně neoliberálové, čerpající z motivačních manažerských pouček 80. let 20. století vedou boj za maximální přeměnu všeho okolo nás na předmět směny na volném trhu, tedy komodifikaci. Cílem jejich snažení je individualistický jedinec osvobozený od všech sociálních pout, která brání roztáčení kola konzumní ekonomiky. Výsledem této spolupráce je další rozmach konzumního kapitalismu, který má přitom plná ústa udržitelnosti a lidských práv.
Kniha zapadá do širšího konzervativního obratu na levici – viz knihy Budoucnost levice bez liberalismu či Tajnosti levice, která kritizuje odklon levice od socio-ekonomických otázek směrem ke kulturním tématům. Nabízí trefnou ukázku toho, jak liberální pravice a levice postupuje ruku v ruce směrem ke stále individualističtější společnosti, která nebude již schopna reálné politické akce a postupně přenechá vládnutí technokratům nejen z EU.
Knize lze však i mnohé vytknout. Je v ní cítit určité rozčarování, které se projevuje expresivností a menší odbornou důsledností. Kniha tak jde spíše směrem Kellerových sarkastických komentářů (dříve v Právu, dnes v časopisu Argument) než jeho dřívějších analytických prací. To je pro mě osobně trochu škoda, protože komentářů, názorů a pocitů máme dnes všichni všude dost, co potřebujeme je poctivá vědecká práce, která nabídne nejenom přesvědčivý argumentační materiál, proč je svět takový jaký je, ale především nám dá jasný návod, jak se tomuto trendu postavit.

9 01.02.2022

Druhý román opouští "zaklínačskou" linku a stále více se začíná podobat Hrám o trůny. Velká politika králů, čarodějů i různých lokálních postaviček rámuje příběhové pozadí, na kterém se začínají osudy hlavních postav stále více rozcházet. Na jednu stranu mě vytrácející se kouzlo dřívějších zaklínačských knih mrzí, na druhé nemohu říci, že by mě nový směr příběhu nebavil. Jednak politické hrátky a machinace mě docela baví, druhak si myslím, že Sapkowski rozehrál tuto hru velmi dobře, srozumitelně a logicky. Navíc kniha rozumně kombinuje akční a spíše mluvící pasáže, různá zajímavá místa i postavy, takže jsem neměl pocit monotónnosti. Závěrečná silná pasáž s Ciri navíc dodala knize zcela novou dynamiku a mě i přesvědčila, že mám dát nakonec plné hodnocení.

Výborná kniha o naší společnosti, politice i ekonomice, která je psaná z liberálně-levicových pozic. V mnohém nastavuje nové úhly pohledu na řadu našich problémů a odhaluje ony slepé skvrny, které jsou v našem mediálním prostoru zakryty mnohdy povrchním hašteřením bez snahy o hlubší řešení problémů. Nebudu se příliš rozepisovat o kvalitách této knihy, protože to činí v podstatě všichni komentátoři níže, zdůrazním pouze pro mě hlavní bod, a to že autor opravdu nezůstává uzavřen v bublině převládajícího liberálního narativu ala Tabery, Pehe, Pithart, Halík atd., kteří se z morálního stupínku pohoršují nad českým národem jako nenapravitelnou a nesvéprávnou entitou, kterou může vyléčit pouze osvícená liberální elita s Havlovým srdíčkem v klopě. Prokop velmi dobře ukazuje, že naše problémy nejsou v nějaké morální nedostatečnosti národa, ale v konkrétních, reálných problémech, ve kterých musí mnoho lidí žít. Dovolte mi však zaměřit Vaši pozornost i na dvě slepé skvrny v knize Slepé skvrny :D
Celá kniha je v podstatě psána na základě výstupů z průzkumů veřejného mínění. Pohled na svět optikou lidí a jejich názorů je velmi důležitý, ale současně nás vystavuje riziku, že si autor přizpůsobí realitu svému vlastnímu vidění světa. Tím, které výzkumy použije, které naopak nepoužije, jak je interpretuje apod.. Všiml jsem si, že sice Prokop uvádí i průzkumy, které jdou proti jeho myšlence, ale téměř vždy je současně shazuje komentováním jejich metodologické chybnosti či nedostatečnosti, což ale nijak důkladně nevysvětluje. Nemyslím si, že by Prokop postupoval účelově, je to člověk s asi největší znalostí toho, co si naše společnost vlastně myslí, ale přesto jsem měl při čtení pocit, že si autor realitu ve svůj prospěch občas ohýbá.

Ve druhé kritické připomínce půjdu trochu proti svému tvrzení v úvodu, kde autora chválím za vystoupení z liberální bubliny. Myslím si totiž, že z ní vystoupil pouze na půl a že pro ještě hlubší analýzu naší společnosti musíme udělat i krok druhý. Prokop ve své knize oprávněně zaměřuje svoji kritiku proti tzv. novému populismu (Zeman, Babiš, Trump, Johnson…). Říká, že nový populisté využívají emoce, šíří fakenews a vymezují se proti elitám stylem „my vs oni“. Ano je to pravda, ale nedělá náhodou druhá strana to samé? Populisté straší migrací a EU, liberálové Ruskem, Čínou. Populisté se vymezují proti kulturní elitě, liberálové proti průměrnému Čechovi a jeho předsudkům. Jedni myslí, že za všechno může Kalousek, druzí, že za všechno může Babiš. Výstupem knihy Daniela Prokopa pro mě je, že na jedné straně jsou zlí populisté, kteří dělají zlou politiku a na druhé straně jsou dobří liberálové (ať ti levicový nebo pravicový), kteří pouze používají špatnou strategii ve volbách. Nejsou však populisté a liberálové pouze dvěma stranami stejné mince? Neměli bychom si spíše přiznat, že problémem je dnes politika jako taková, politika řízená sociálními sítěmi, mediálními a korporátními konglomeráty, které z vážné debaty o politice udělaly cirkusový spektákl?

12 04.01.2022

První román, který vytváří jakési podhoubí celého příběhu, který bude následovat v následujících knihách. Oproti povídkovým knihám to bylo místy trochu rozvláčné, každopádně četlo se to opět velmi příjemně a po celou dobu jsem se bavil. Velmi dobrá byla pasáž s Yarpenem Zigrinem a také pasáže s Marigoldem a Riencem. Bavila mě také vysoká politika, která se do příběhu začala postupně vkrádat. Naopak pubertální Ciri mě místy nesedla, ale nebylo to nic, co bych nepřežil. Těším se na další díly.

11 16.11.2021

Naprosto skvělá kniha, která z interdisciplinárního pohledu zkoumá klíčové téma současnosti - vliv člověka na planetu jako takovou. Na knize vyzdvihuji 3 věci:
1) Ačkoliv zkoumá náročné téma, je velmi čtivá a přístupná lidem mimo přírodní vědy. Samozřejmě narazíte na spoustu odborných termínu, které jsem neznal a musel si dohledávat, jako celek se mi kniha četla velmi dobře.
2) Kvituji kritický, emocemi a ideologickou předpojatostí nezatížený pohled na věc, který velmi jasně ukazuje, jakým problémům čelíme ale současně vysvětluje, že naše znalosti celé problematiky jsou velmi omezené.
3) Ocenil jsem, že se kniha úzce nezaměřuje na klimatologii, že neřeší pouze CO2, které vypouštíme z komínů či výfuků ale zkoumá mnoho dalších důležitých činitelů, např. geologické změny (docela mě šokovalo, kolik hmoty lidé svojí činností "přemisťují" - těžba, eroze způsobena zemědělstvím atd...).
Pod čarou pak musím zmínit skvělou obrazovou přílohu a ocenit fakt, že se člověk dozví o spoustě příkladů, jak klimatické a geologické změny zasahují do našeho území v Čechách.

4 08.11.2021

Knihu jsem spíše prolistoval, respektive si vybíral pouze určité pasáže, které mě zaujaly. Přece jenom s tímto tématem nemám žádnou zkušenost a ke knize jsem se dostal spíše náhodou díky recenzi v SALONu Práva. Přesto mě řada věcí zaujala a kniha mě určitě obohatila. Až díky ní jsem si uvědomil, jak je naše současné vnímání přírody a krajiny historicky "mladé" a že to, co dnes označujeme jako starost o přírodu (environmentalismus) je vlastně důsledkem našeho odpoutání od každodenní zkušenosti s ní. Ne nadarmo jsou dnes největšími bojovníky za ochranu přírody mladí lidé ve městech, kteří s reálnou přírodou vlastně ani moc nepřijdou do styku (maximálně jako turisté).

4 12.10.2021