Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně
Václav Bělohradský
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483447/bmid_cas-plethokracie-kdyz-casti-jsou-ve-fnb-483447.jpg
4
10
10
Latinské slovo interregnum označuje čas přechodu, kdy nám minulost už a budoucnost ještě nepatří. Současné interregnum ohlašuje všudypřítomné slovo antropocén. Vynořilo se v roce 2000 k označení epochy, kdy je lidstvo rozhodujícím geologickým činitelem na planetě Zemi a kdy svou činností může svůj jediný domov v kosmu zničit. Komunikační technologie přeměnily veřejné prostory v globální digitální mělčiny, kde se místo názorových většin formují většiny divoce lajkující a hejtující. Společnost se polarizuje, šíří se apokalyptické nálady a strach ze spiknutí mocných. Do našich životních světů vtrhly hyperobjekty jako globální oteplování. Vše ovlivňují, všude škodí a všichni jsme současně poškození i viníci. Velebné velecelky jako národy nebo impéria se potrhaly, v mezerách mezi nimi se začíná formovat aktivistická demokracie kritických množství efektivně komunikujících, ale nezávislých jednotlivců – pléthokracie. V ní už nebojuje jeden „velký subjekt osvobození“ (demos) proti jednomu „velkému subjektu útlaku“ (kapitálu), spíše jsou v běhu pouliční bitky, v nichž se hybridizují centra a periferie, formy vlastnictví, kapitál a práce, globální a lokální identity.... celý text
Přidat komentář
Člověk musí být zvyklý na styl Václava Bělohradského. Ten, kdo by se prostřednictvím této knihy s autorem setkal poprvé, může být odrazen, ale vše je o zvyku. Některá témata i informace se u něj opakují (zdá se mi na některých místech takřka totéž, co Společnost nevolnosti), ale opakování je matka moudrosti. Myslím, že nejdůležitější je, že Bělohradský přináší do diskuze velmi závažná témata. Můžete souhlasit, nemusíte, každopádně nelze popírat, že jeho postřehy bývají velmi zajímavé, jindy možná trochu banální... Vážím si nicméně každé knihy na toto téma, proto hodnotím plným počtem hvězdiček...
V úvodu bych chtěl zdůraznit, že Václava Bělohradského (dále VB) považuji za nejinspirativnějšího současného českého filozofa, kterého podrobně sleduji v podstatě od mých mládeneckých let, kdy jsem se začal zajímat o veřejné dění, politiku, filozofii a další s tím spojené disciplíny. VB je pro mě posledním velkým českým filozofem sokratovského typu, tedy člověkem hlubokého myšlení a současně angažovaného žití. Jaký to rozdíl oproti úzkoprofilovým akademickým filozofům, které většinově (a nutno říci oprávněně) ani neznáme. Pro mě je jeho největší přínos to, za co ho mnozí kritizují, nebojí se v určité chvíli postavit na něčí stranu, ale současně se nikdy nestát integrální součástí dané konkrétní strany (názorové, politické). Dokáže nacházet pozitivní body politických směrů, ideologií, momentálních politických formací, ale současně v nich již vidí i jejich nedostatky či nástrahy. Nikoho nezatracuje, každého se snaží pochopit. Dělá to, co dnešní společnost nálepek, příkopů a nenávisti již nedokáže. Poslouchá.
Samotná kniha dle mého skvěle analyzuje naší současnou situaci. Rozpad veřejného prostoru jako základu demokracie, protože základu názorotvorby, je klíčovou instancí dnešních krizí. Názorové konsenzy postavené kolem klasických politických směru se rozpadají a tlejí do nepopsatelného humusu, ze kterého vyrůstá jednak nový neliberální pravicový populismus a na druhé straně stále autoritativnější liberální technokratismus. V této toxické válce pak umírá demokracie jako taková, umírá schopnost naslouchat, schopnost argumentovat, schopnost vytvářet legitimitu ospravedlňující legalitu.
VB se snaží z této toxické války uniknout, bohužel dle mého poněkud naivně, do pléthokracie. Zjednodušeně je to představa, že rozpadu klasické politiky celku již nelze zabránit, a tak místo stranické politiky budeme dělat aktivistickou, nahodilou politiku „konkrétních problémů“. Místo hledání celkových řešení se budeme nahodile sdružovat k řešení konkrétních politických (většinou ale pouze technických a lokálních) problémů. Tato politika, navazující na Havla, se může jevit ve světle současných problémů jako do určité míry logická, ale je stejně naivní jako ta Havlova.
Co říci na závěr. VB opět svým složitým, ale krásným jazykem přesně a originálně pojmenovává svět, ve kterém žijeme. Zatímco ve Společnosti nevolnosti, ale tato analýze směřovala k nějakému konkrétnímu politickému vyjádření, směřuje Čas pléthokracie spíše do naivních představ o lokálním aktivismu a planetární politice bios. Cítím z toho určitou rezignovanost, kterou můžete lépe pochopit z úplného závěru rozhovoru v DEEP TALKS č. 158 na youtube kanálu „Petr Ludwig / Konec prokrastinace“.