• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Charles Péguy

Žalujem...!

„Anatole France o Zolovi na jeho pohrebe povedal, že jeho Žalujem predstavoval „významný okamih ľudského svedomia.“ A tým presne popísal, čím jeho „Jaccuse“ v skutočnosti bolo. Kniha obsahuje nielen preklad slávneho pamfletu, ale aj podrobnú štúdiu historika Mareka Kurtu pod názvom "Dreyfusova aféra a okolnosti jej doby". V nej sa detailne analyzuje, prečo bolo Zolovo Žalujem tak významným zásahom, ktorý navždy poznačil Francúzsko, a zároveň sa odhaľuje, ako hlboko antisemitská bola spoločnosť na konci 19. storočia, akú moc mali médiá pri tvorbe mienky už v tom čase a ako sa manipulovalo v justícii. Citát: „Tlač si tu v politickom živote prvýkrát vyskúšal manipulatívnu moc a mobilizujúci potenciál, ktoré budú v dvadsiatom a dvadsiatom prvom storočí ešte mnohokrát použité.““... celý text
— Bonapartista

---

Eva

„„Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. K Pánu a otci ani nepohlédne. A proto víš, kam oči obrací. V blikátko vetché, třaslavé a bědné. Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. Ne a ne vzhlédnout k naší milé Paní. A proto víš, kam oči obrací. K plaménku záludného mihotání. Víš nyní, od čeho se člověk odvrací. Rád vyhýbá se prahu hřbitova. A proto víš, kam oči obrací. Toť bledý popel a louč bláhová.“ Eva z titulu téhle básně není jen tak nějaká Eva. Je to TA Eva, první toho jména, pramáti, Adamova žena stvořená z jeho boku. Péguy si ji vybral za adresáta možná proto, že je to osoba, která s námi lidmi sdílí realitu dědičného hříchu, ale má i v paměti oslnivou vznešenost Ráje („Ti druzí nahmatali zdiva žaláře / Ty víš, co je to, vjíti do vězení / chlad cítit v týle a pěst na rameni / Na obzoru skon neskonalé záře“). To básníkovi umožňuje tematicky se rozkročit od oslavy Boží dokonalosti až k lidskému plahočení a kodrcání v tomhle našem slzavém údolí. A v obou polohách – a taky všude mezi nimi – mu to jde moc dobře, jeho verše v Reynkově interpretaci sice nejsou poeticky efektní, ale v jejich nepodbízivosti a prostotě (nevím, jak to lépe napsat) je jejich nenápadná síla, se kterou obrací naši pozornost k tomu podstatnému v nás. „Kocábka jeho k plavbě zralá, zda také vyplujeme na té křehké bárce. Zda doprovodíme života svého dárce, na lodi spanilé všech moří admirála.“ Jiří Reynek v ediční poznámce píše, že český překlad Evy je pouze výběrem z díla, a že je to mimo jiné proto, že by četba byla nad síly většiny čtenářů. A také zmiňuje, že se u jeho otce, Bohuslava Reynka, při překládání zřejmě střídala euforie z Péquyho a únava z něj. U obou poznámek jsem s úsměvem souhlasně přikyvoval. Eva je báseň opravdu dlouhá a v určitém smyslu úmorná – vždyť je to dvě stě stránek bez členění na kapitoly, bez změny rytmu, zdánlivě nekonečná řada čtyřverší, často sobě podobných. Únava se místy dostavovala i u mě. A poctivě řečeno: myšlenkové shrnutí celé velebásně by se asi dalo stlačit na jednu áčtyřku. Přesto měla pro mě Eva své kouzlo, dané právě pomalým tempem a opakováním textových sekvencí. Bylo to trochu jako když si buddhisté opakují mantru nebo křesťané růženec, jako když kráčí pěší poutník monotónně jednotvárnou krajinou a říká si stále stejnou střelnou modlitbu tak dlouho, že už si to své modlení vlastně ani neuvědomuje. Namáhavé čtení, ano, ale ta námaha mi stála za to. „A také záměr znáš, jenž člověku je drahý, tak nějak vyklouznout Všemohoucímu z rukou. Tak nějak uplatnit své štěstí a své snahy. A tedy zaplýtvat si krví mou a mukou. A také víš, že člověk má plán nevídaný, tak nějak vytrhnout se z ruky Stvořitele. Nad bídou hloubati a rozbiti své stany ve vlastní umíněnosti a v těle.““... celý text
— mirektrubak