Dominik Bartoš
česká, 1993
Nové komentáře u knih Dominik Bartoš
Příběhy obyčejného znovuzrození
„Odpověď uživateli PanDan
Panečku! :D Pár měsíců jsem se na komentáře nekoukal, ale teď nestačím zírat, jak ty vaše cancy na stránkách zůstávají, přičemž mou odpověď na většině webech smazali. A to ani nepoužívám vulgarismy a snažím se neútočit. Dokonce vám pořád vykám, jako jsem to dělal od začátku našeho ¨přátelství¨, protože jsem si vás vážil…
Místo toho, abyste si přiznal, že nemáte nic tak zajímavého, o čem byste mohl psát, místo toho, abyste si přiznal, že jsem a budu v psaní úspěšnější než vy, protože se prostě dokážu přizpůsobit a nechám si poradit od zkušenějších (ani jedno vy nedokážete, protože by vám to propíchlo bublinu, vlastně pokaždé, když se někdo vaši knihu snažil kritizovat, přešel jste do agresivního útoku), místo toho všeho píšete našim společným známým, kde na mě házíte špínu, odrazujete je od koupi knihy a každou chvíli si vymýšlíte nové teorie o mne a mé knize. Jste posedlý.
Před vydáním jste mě dokonce nahlásil na policii a doslova jim naprášil vše, co jsem v minulosti dělal. Většina z toho je v knize, takže jste mohl klidně počkat, až ji vydám a teprve poté jim vše říct. Jenže vy jste doufal, že mi knihu zakážou vydat. I proto jste jim před vydáním celou tu knihu přepsal do počítače z fotek, jelikož jste si před lety můj rukopis nafotil. Ten rukopis jsem vám dal přečíst a doufal, že mi pomůžete, vy jste jen řekl něco ve smyslu: ¨Boj o úspěšnější knihu mi brání, abych ti pomohl¨. Takže jste mi s ní tenkrát moc nepomohl, a navíc si ji nafotil. Což jsem tehdy samozřejmě netušil. Že vy jste už tenkrát věděl, co uděláte?
Každopádně, když vám to u policie nevyšlo, protože jsem si dával pozor, abych nenapsal něco, co by mohlo staré skutečnosti znovu otevřít nebo někoho kompromitovat, otočil jste o tři sta šedesát stupňů a začal jste psát komentáře s novými nesmysly a domněnkami.
Říct, že jsem si Elišku a Ritu vymyslel, je nevýslovná drzost a buďte rád, že se snažím brát věci s nadhledem. Miloval jsem je tak, jako vy nikdy nikoho milovat nebudete. Ty změny, za které mě kritizujete, jsem některé ani neprovedl já. Byli jsme tři, co na finálních úpravách pracovali. Já, nakladatel a editorka. V první řadě je to román, poté autobiografie, takže některá fakta musela ustoupit v rámci celku. Nebo protože se to jednoduše nakladateli nelíbilo. To je právě to ustoupení zkušenějším. Ale takových případů je tam pár, nic, co by mělo být podrobováno kritice. Je to román, ne deníček. Třeba u životopisných filmů je tohle běžné.
Mimochodem, dočetl jsem rukopis té VAŠÍ autobiografie, který jsem si od vás ochotně vzal, než se ukázalo, co jste zač a co vám jde... Nic jste se nenaučil. Je to stále přeplácané a až moc zahleděné do sebe. Člověk by řekl, že s odstupem let dáte knize alespoň trochu nadhledu. Je tam pár vtipných pasáží, ale to jsou ty vymyšlené části. Jinak berete většinu knihy až moc vážně. Ostatně jako sebe. Ne nadarmo vám kdysi jeden nakladatel napsal, že je to ¨ubrečené¨.
Nicméně stále vám nepřeju nic zlého, i když je mi z vás trochu špatně, seďte si doma ve svém pokoji, koukejte se do obrazovky počítače a bědujte nad krutým světem, o kterém nic nevíte.
P.S. Jsem zvědav, s čím se vytasíte teď? S něčím určitě, jelikož jste mi do soukromé korespondence napsal: ¨Dokud budu dýchat, budu ti škodit.¨ Řeknete, že jste mě našel ve spisech STB? :D Vymyslíte si něco, co jsem nikdy neřekl? Co jsem nikdy neudělal?“... celý text
— Autorknihy
Příběhy obyčejného znovuzrození
„S autorem jsem si chvíli psala. Kniha mě totiž velmi zaujala, protože s mladými lidmi, kteří mají problémy s drogami a alkoholem pracuju běžně a společně hledáme cesty jak z toho ven. I proto jsem se dokázala do postav vcítit a pochopit motivace a chování těch, kteří jsou v knize popsaní. I proto budu mluvit jen o téhle části knihy.
Měla jsem problém s občasnou brutalitou, ale i ty drsné situace se prostě stávají. Lidi pod vlivem drog jsou schopní čehokoli. A i když jsou některé tyhle pasáže okořeněné sarkasmem nebo vzletnými slovy, (někdy možná až moc) pořád živě ty situace vidím. Zpočátku jsem měla problém s tím, co dělá hlavní hrdina a jak se chová. Nebyl v knize popsán jeho původ, takže jsem nevěděla, z čeho ta povaha vyplývá, ale na tom už později v knize nezáleželo a je nakonec dobře, že si o autorovi a jeho původu můžeme udělat obrázek sami.
Vidím na různých stránkách v komentářích dohady o tom, co si autor přibarvil a kde stroze zapsal skutečnost. Když jsme si dopisovali, zjistili jsme, že známe osobně dokonce i některé stejné lidi, co se léčili nebo lidi, kteří byli s drogami v okolí jakkoli svázaní. Bydlíme ve stejném kraji, takže to není malým světem. A ačkoli i autor sám otevřeně přiznává, že některé tyhle 'drogové' pasáže okořenil z důvodů čtivosti nebo chtěl dát situaci silnější pointu (někdy prý i z popudu nakladatele), ze své praxe vím, že takhle to mezi těmihle lidmi chodí. A ještě hůř. To že se o tom moc nemluví a spousta věcí spojená s tvrdými drogami je přehlížena a doslova zametána pod koberec, je už věc druhá. A občas mi přijde, že se tady i na jiných servrech někteří komentující z těchto důvodů snaží knize uškodit. Ani by mě to nepřekvapovalo.
Jestli vás zajímá osobitě napsaný příběh 'nešťastně zamilovaného opilce' co se přichomýtne k obchodu s drogami, vřele doporučuju. Já osobně na konci plakala, to už ale souvisí s tou milostnou částí...“... celý text
— Milenka8
Příběhy obyčejného znovuzrození
„S Dominikem se znám již ze střední školy od druhého ročníku. Dostalo se mi té cti přečíst si první verzi "Příběhů..." v listopadu 2014. Přestože je dílo nazýváno autobiografií, autor doteď není schopen předložit jediný důkaz o pravdivosti. Dodnes bez jakéhokoli pádného důvodu zásadně odmítá prozradit jména žen, u kterých mu nehrozí nebezpečí. Proto pojímám důvodné podezření, že minimálně Eliška s Ritou nikdy neexistovali. Nyní, když má dopsáno, se vymlouvá, že už se nechce babrat v minulosti. Jenže při sedmiletým psaní této knihy to odmítal rovněž.
Pokud na něj natrefíte, schválně se ho zeptejte, jak se daří Ritě. Buď vám bude tvrdit, že od oné události s ní není ve spojení nebo, že si žije spokojeně na Slovensku. Mně navykládal, že po třech letech od odchodu z léčebny mu sama od sebe zavolala na mobil s tím, že má cestu kolem, tak se staví. Takže ona se s ním mohla kdykoli spojit, ale učiní tak až po třech letech? To, co se událo poté je ještě zajímavější, ale to nechám na autorovi.
Sám přiznal, že je chorobně nemocný touhou po slávě, aby vykořenil komplex méněcennosti (Na str. 77 úplně nahoře je to částečně napsáno). Přiznejme si, že kdybychom knížku četli s pocitem fikce, toliko by se nás to nedotklo.
Jelikož jsem si pro všechny případy okopíroval druhou verzi, kterou jsem obdržel myslím ve 2017, mohl jsem porovnávat změny s tímto vydáním. Čtyři úpravy jsou až zarážející.
Kupříkladu trezor pod podlahou. Původně se v něm schovávalo 50 000 tisíc, nikoli čtvrt milionu. Či Monovy milionové účty, původně statisícové. Proč to bylo změněno? Aby byla postava uvěřitelnější?
Dále byla z jednoho odstavce vymazána druhá a důležitá věta, která jako jediná odhalovala polohu protialkoholní léčebny (str. 89 druhý řádek odspodu):
"Lord Wotton hnedle přisedl a načínal láhev stáčeného. I kdybych měl chuť pít, nevzal bych to do úst, jelikož v interiéru budovy není nikdy méně jak pětadvacet stupňů a nejbližší lednice byl zámek."
Schválně jsem se do map podíval, zda se v okolí zámku Lednice nacházejí nějaké léčebny. Překvapivě žádné. Navíc by nedávalo smysl, proč by člověk žijící v Hradci Králové cestoval přes 200 km, když kliniku má co by kamenem dohodil.
A na závěr domina, která si hlavním hrdinou nechá namočit do úst (str. 68 nahoře). Opět vymazáno. Proč? Autor byl nejspíš před vydáním upozorněn, že to dominantně moc nepůsobí, že je to naprostá blbost.“... celý text
— PanDan
Dominik Bartoš - knihy
| 2019 |
 Příběhy obyčejného znovuzrození |
Žánry autora
Štítky z knih
Bartoš je 0x v oblíbených.