Nové komentáře u knih Eduard Vilde
Do chladného kraje
„(Uwaga spoilery!) Jak popsat něco, co už bylo dokonale popsáno o příspěvek výše? Nebýt neodbytné touhy komentovat, stačilo by dodat jen: "a kde se to podepisuje?"
Podobně, jako byly Dainavské pověsti prvním střípkem z litevské literatury v mé knihovně, Eduard Vilde byl můj první Estonec. Pokud nepočítáme prodavače pražených mandlí na jedné z tallinnských ulic, do něhož jsem se nespěšně zamilovala v roce 2007. A stejně jako s
knihou Krėvė-Mickevičiuse, i tady jsem objevila pobaltskou Ameriku, které se nebudu chtít hned tak vzdát.
Do chladného kraje jsem hodila na vrch krosny, abych měla ponurého společníka po toulkách Vysočinou, a zadařilo se. Depresivnější čtení by si člověk vymýšlel jen stěží. Estonský venkov v druhé polovině 19. století byl místem, kde byste určitě žít nechtěli, protože chleba místních venkovanů byl nechutně hořký do takové míry, že by vám i absint připadal roztomile sladký. Hlavním chodem byla tvrdá práce od nevidím do nevidím, ze které jste se stejně nenajedli a nic si za ni nekoupili, ale kdyby to člověk nezkusil, mohl by si to hodit rovnou na nejbližší zkroucený borovici. Každej den se vláčet na poli, rvát neduživou pšenku z ruk severskýho klimatu a mít kapsy stejně prázdný.
V tomto ráji žije i Jaan Vapper, před něhož hlad a bída hodily na stůl návrh. Pokradeš, budeš se mít dobře. Nepokradeš, budeš trpět hlady. Načež obě sledovaly, jak se chudý poddruh smaží ve vlastním svědomí a tráví ho horečky jako Rodiona Raskolnikova. Podobně jako geroj FMD se i hrdina Vildeho dostává na hranu zákona, chvíli balancuje na jeho ostří a nakonec přepadává přes okraj propasti zla. Je tu ovšem Anni Vadiová, bohatá dcera statkáře, která Jaana hluboce miluje a aby ho zachránila, spáchá sama zločin a je jí jedno, že jí otec vyhodí z domu, sestry zavrhnou a lidi z vesnice se rádi přijdou podívat, jak se nejlákavější nevěsta okolí brodí sama blátem a posluhuje. Přes to všechno, bolest, špínu, zimu, sociální problémy (se kterými se Vilde ani trochu nemazlí) je tu naděje a konec knihy přináší záblesk světla.
V té edici Světové četby ale vycházejí poklady. 5/5“... celý text
— Pink Martini
Do chladného kraje
„Novela začíná jako zcela předvídatelný sociálně kritický příběh své doby. Kupí obrazy chudoby, beznaděje, nemožnosti slušně žít v obklopení lidmi, kteří se dělí na svině z povolání a na ty zdánlivě počestné, kteří jsou ale v důsledku svině ještě větší. To vše ještě vyostřuje Vildeho emotivita a patrná naštvanost, se kterou svoji dobu kouše jako pes. Dobře napsané, pravdivé... ale nijak objevné. Těch prvních pár desítek stran jsem byl rozpačitý. Ale ouha!
O to silněji mě zasáhlo překvapení nad tím, jak nečekaně se příběh začne vyvíjet. Psychologie postav a běh událostí se začíná střemhlav prohlubovat; poseltsví se zdaleka nespokojí s laciným konstatováním, že "svět je zlý a basta". Zápletka je čím dál napínavější a nic v ní není předem jasné - především jak dopadne boj o duši hlavního hrdiny Jaana. Sondy do jeho horečného vědomí v kritických okamžicích jsou sugestivní jako např. u Hamsunova Hladu.
Po strhujícím vývoji tu nakonec nic nedopadá jednoznačně či šablonovitě. Spíše s ironickou tragikou jak z antického dramatu spěje k víceznačnému závěru, který je plný štěstí i neštěstí, žalu i naděje, selhání i vytrvání, zlé lidské malosti i nejvyššího člověčenství (úžasná postava Anni). To už je pravda složitější, ale životu mnohem bližší. Pravda, která nevyžaduje od čtenáře (a člověka vůbec), aby jí přijal nebo zamítl, ale pravda, která ho nutí se s ní nějak vyrovnat. A tenhle fascinující emocionální nářez rozhodně čtenáře bez boje nepustí.
Estonská literatura po Dvou rodech z Vargamae znovu naplno boduje.“... celý text
— Stammel