• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 68 knih

Nové komentáře u knih Emanuel Lešehrad

Schodiště přeludů

„Tyhle náhody mám rád; nevědomí díky nim dává vědět, že není jenom chimérou nebo přeludem. Je to svět za oponou, kterou někdy boží vánek mírně rozhalí a dovolí nahlédnout. - Schodiště přeludů. Tak se jmenuje výbor z fantastických a strašidelných povídek Emanuela Lešehrada, který se mi dostal do ruky náhodou; opona se na okamžik rozhrnula a já - ničeho však nevnímaje -, sáhl jsem někdy loni v jakémsi antikvariátu (netuším užc, kde to bylo) po téhle nenápadné knize bez přebalu, odložené na stolku mezi svazky, které antikvárníci rozdávají, protože mají dojem, že by nenašly kupce. - Lešehrada jsem neznal a jen si vybavuji, že jsem si tu knížku ani nechtěl vzít, jakožto další předmět, který bude zabírat v příbytku zbytečně místo. No a o víkendu jsem stejně bezmyšlenkovitě tu knížku vytáhl z police a teď za dva večery přečetl. Fascinován! Emanuel Lešehrad (vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (1877 - 1955), člen Universalie, se kromě spisování prózy zabýval poezií, okultismem a svobodným zednářstvím. Byl členem Universalie. Dost cestoval. (Zájemce o další data odkazuji na jeho životopisy na wikipedii či na databázi knih, odkud údaje opisuji.) - Nevím, nakolik je tento mnou čtený výbor z Lešehrada (vydal Tisk Zlín 1947, první vydání zřejmě (?) v roce 1911) výběrem z autorova nejlepšího. Každopádně mohu zcela podepřít tvrzení autora dosud jediné recenze této knihy na zmíněmém serveru databazeknih.cz: dvě úvodní povídky Schodiště přeludů jsou prostě geniální, skvělé, mrazivé, stoprocentní. Jsou to příběhy Duhový nezmar a Zkamenělí lidé. Šílený vědec, zahubený vlastním experimentem; vyšinutý sochař, který svá díla tvoří z... a dál si to přečtěte sami. - Pozoruhodná je Nebeská barva, Vrácený stín a zneklidňující Moderní čarodějnice. Všechny povídky se však dají velice dobře číst, mají skvělý úsporný a hutný styl, kde žádná věta napůsobí nadbytečně, dekorativně. V povídce Čarovný prsten se vydáváme na historický exkurs, ve vyprávění Královnin náhrdelník tok příběhu přece jen poněkud vázne ve výčtu historických osobností (exhumovaných z hrobu a okrádaných francozskými republikány). Pokud mají horší Lešehradovy povídky někdy viditelnou slabinu, je to v matnější expozici jinak dobře vymyšlené pointy. Jako celek se však čtou velice dobře; prozrazují řemeslné umění inteligentního autora s všeobecným rozhledem, zalce psychologie; vnímajícího politiku i vědecké objevy své doby. Příjemně archaický jazyk, osvědčené žánrové kulisy starých domů, ztemnělých uliček, spoře blikajících pouličních lamp, hovorů ve stísněných hospůdkách, geniálních podivínů, skrytých ve svém bádání v zatuchlých kabinetech... - Několikrát se v knize objevuje motiv mužské nenávisti k ženám - bylo to Lešehradovo vnitřní téma? Otázka pro znalce, kterým nejsem. - Dočetl jsem se, že se EL inspiroval Lovecraftem, také nevím. Lovecraftem jsem dosud nebolíben, napravím to. - Knížku doplňují perokresby Karla Müllera; jakoby nedbalé, neumělé, črtané narychlo. Ale ke knize se docela hodí, i když ji nijak nevylepšují. - Milovníci krásného a útulného světa oldschool horroru: spěchejte k Lešehradu! Tím chci říci, že jsem si pana Lešehrada coby náhodného kolemjdoucího jako literáta zamiloval, ať už napsal kromě těchto povídek cokoli dalšího... Trošku autorovi přidávám, ale z fanouškovství k žánru a z úcty, jak se ho zhostil v těch nejlepších kouscích tohoto výboru dávám pět hvězd. Tak.“... celý text
— tomasblazek

---

Vteřiny duše

„Zajímavý Kaleidoskop“
— palka452

---

Schodiště přeludů

„Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emanuel Lešetický, se za svého života velmi zajímal o mnohé okultní vědy, mystiku a tajné společnosti. Což jej zřejmě mnohdy inspirovalo k jeho fantastické a horrorové tvorbě. Schodiště přeludů je jakýmsi výběrem čtrnácti (některých) již dříve publikovaných povídek a dalo by se považovat za průřez jeho fantastickou a horrorovou tvorbou. Mnohé povídky se nesou ve ve své době typicky lovecraftovském stylu, jiné letmo odkazují k E. A. Poeovi. V knize narazíme na typicky horrorově přímé, nekompromisní a drsné příběhy, jiné oplývají jakousi magickou mystikou, další jen popouští uzdu lidské fantasii, uvažování a představám. Přesto tato na první pohled žánrově nevyhraněná tvorba tvoří obecný jednolitý celek, který dokonale odpovídá době svého vzniku. S čímž se nese i jedno obrovské plus celé knihy a tím je její „staročeský“ jazyk. V záplavě různých anglismů, newspeak výrazů a záměrného komolení slovní zásoby, pro mě četba Lešehradových slovních obratů a větných skladeb působila jako balsám na duši. Miluji ten oduševnělý, květnatý, z dnešního pohledu možná přehnaně teatrální, jazyk, jímž se u nás kdysi hovořilo a psalo. Už i proto, že se přesně hodí k obsahové stránce Lešehradových povídek a pomáhá vytvářet jejich magickou atmosféru. Lešehrad totiž často navodí atmosféru právě Poeových nebo Lovecraftových tajemných příběhu, jenže ty jeho se odehrávají třeba v Praze, nebo na jihu Čech (a některé i v cizině). Je možná škoda, že nejlepší povídky z celé sbírky jsou umístěny hned na začátek. Úvodní Duhový nezmar o vědci, který vyšlechtí podivuhodnou houbu, jež má spasit lidstvo od hladu má silně lovecraftovskou atmosféru (což rozhodně není ke škodě) a dá se bez mrknutí oka přiřadit k těm nejlepším houbovým horrorovým příběhům, co kdy byly napsány. Zkamenělí lidé pak vypráví o sochaři, který se v honbě za dokonalostí svého díla neštítí uchýlit ani k vraždění svých modelů, a to poměrně nepříjemným a mrazivým způsobem. Nevím, kdy vlastně vznikl známý horrorový příběh o Voskovém muzeu, ale tato povídka mu mohla být předobrazem. Obě úvodní povídky jsou čistou stoprocentní záležitostí. Jde o ryzí mrazivé horrory se silnou atmosférou, výborným a čtivým podáním. K těm ryze horrorovým, ovšem se silnou magickou atmosférou a jistou známkou humoru, patří ještě Souboj s Gahamé o drahokamu, jež usiluje o lidský život a Vrácený stín, jež je parafrází či převyprávěním klasického příběhu o člověku bez stínu. Obě zaujmou jak svým originálním námětem (drahokam ohrožující lidský život), tak poutavým zpracováním (pokus o navrácení lidského stínu). Na pomezí napínavého horroru (člověk omylem uzavřený ve věži, odkázán jen na svou mysl a představy možného nebezpečného) a mystické fantazie (snivé (?) přenesení v čase do minulosti a setkání s již značnou dobu mrtvými historickými osobnostmi) je Z ovzduší zašlých dob. Psychologické stránce a povaze strachu a hrůzy, respektive tomu, že k vyděšení člověka mnohdy stačí jen pouhá slova, vypráví Sklenice vody o vědci, který se pokouší objevit nezjistitelný jed. Trochu zvláštní pohled (a vlastně zde jde opět hlavně o tu psychologii) na (zdůrazňuji že NĚKTERÉ!!!!!) ženy skýtá čarodějnická (ale opravdu?) povídka Moderní čarodějnice, jež fantastickým slovníkem popisuje jev mnohdy zcela přirozený a prostý všeho magického, kouzelného či nadpřirozeného. S psychologií se v jisté míře potýká i zcela horroru či fantastiky prostá povídka Neviditelné dítě o manželském páru, jež se po svém vyrovnává se smrtí svého dítěte. Spíše výpravnými a cestovatelskými povídkami, seznamující čtenáře a čtenářky s kulturou, místopisem či historickými událostmi a postavami, okořeněnými více či méně výraznou stopou kouzelného magična a mysterióznosti jsou příběhy Čarovný prsten, v němž se hodně dozvíme o životě arabských muslimů na jihu Španělska a jejich boji s křesťanstvím, až kouzelně romantický Div perlorodky, odhalující jeden příběh nešťastné lásky nebo Královnin náhrdelník seznamující nás s dynastickou historií Francie. K těm v kontextu celé knihy obecně nezařaditelným pak patří až čapkovsky komická Nebeská barva o vynálezci, jež vynalezne nebeskou modř a zešílí z toho, mysteriózní sci-fi Hvězdné drama o kameni, jež svému majiteli každých osm let umožní návštěvu Venuše nebo kanibalská Živá hrobka. Lešehrad ve svých příbězích dokáže zajímavě spojit učené dohady s obrazotvorností, tajemno s realističností, až pohádkově éterickou magičnost s brutální bolestí. Z té nejstřízlivější konkrétnosti se lehce přehoupne do abstraktní sféry, z naturalistických prvků těží nadsmyslné a nadpřirozené postřehy. Z povídek je patrné, že Lešehrad se danými tématy zabývá a něco o nich ví, že právě z těchto znalostí ony příběhy vyplývají a nalézají v nich svůj původ. Kvalita jednotlivých povídek je kolísavá, některé jako by ani neměly důvod své existence a nebo je tento důvod z pohledu horrorového čtenáře nezajímavý (např. jinak čtivá povídka Neviditelné dítě), jiné jsou naopak nekompromisním atmosférickým útokem na čtenářovy nervy (Duhový nezmar, Zkamenělí lidé, Hvězdné drama). Ať už je však jejich obsah kvalitativně nevyrovnaný, jejich forma a především styl, jakým jsou napsané, je takřka bezchybný. Jsou napsané poutavě, čte se to jedním dechem a již zmiňovaný archaický nádech jim dodává na zajímavosti. Z českého literárního horroru, který se mi dostal do rukou, patří Lešehradova sbírka povídek jednoznačně k tomu nejlepšímu (není-li vyloženě tím nejlepším), co jsem četl. Trochu mne mrzí, že jsem se k němu dostal až teď a v podstatě čistě náhodou (ani přesně nevím, jak se ke mne tato kniha dostala, prostě jsem jednou namátkou hrábl do své knihovny a vytáhl ji, jaké bylo mé velké překvapení, když jsem zjistil, co je to za knihu). Rozhodně na mě zapůsobila natolik, že se začnu pídit po Lešehradově další tvorbě.“... celý text
— eraserhead

---