• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Emily Itami

Kaligrafie zlomu

„Do téhle knihy jsem se začetla náhodou a ze začátku jsem měla pocit, že to zas bude monolog ukňourané paničky, která má všechno a přitom neví co by, ale Mizuki mi s každou přečtenou stránkou víc a víc přirůstala k srdci. Úhel pohledu mladé Japonky, která díky delšímu pobytu v Americe vystoupila ze sevřených japonských pravidel, je velmi osvěžující. Měla jiné ambice než se stát dokonalou "členkou sekty" profesionálních japonských matek a své zkušenosti v této roli prezentuje s notnou dávkou sebeironie. A přitom se nikdy nelituje. Své děti zbožňuje a vi, kdy potřebují obejmout. Milostný příběh se možná může zdát trochu přímočarý, ale o to víc je uveřitelný. Žádná postava nepůsobí stereotypně. Barvité charaktery manžela i milence si můžeme poskládat z naznaků a namátkovych informací, i intimní chvíle se odehrávaji jakoby za závojem na pozadí šumíciho úlu Tokia, pod kterým neustále tiká hrozba zemětřesení. Na závěr velký dík za překlad, vtipný, čtivý a plný okouzlujících popisů různých tváří Tokia. Prvotřídní čtenářský zážitek!“... celý text
— Morganalefay

---

Kaligrafie zlomu

„Od této knihy jsem dostala přesně, co jsem očekávala, takže velká spokojenost. Vzbudila ve mně dost emocí a můžu rozhodně doporučit. Matka v domácnosti, která přemýšlí o svém životě, jestli je to to, co chtěla a zda se raději nevrhnout z balkonu. Líbil se mi i lehký humor, který přidával na čtivosti. Z příběhu jsem se dozvěděla i dost japonských reálií, např. práce od nevidím, do nedivím, škola od čtyř let nebo stálá hrozba před zemětřesením (Tokio).“... celý text
— lulucinax

---

Kaligrafie zlomu

„Návrat do Japonska jak se patří. S jistotu můžu říct, že za poslední tři roky se japonská literatura vyhoupla na piedestal toho, co čtu. Zamilovala jsem se do těch křehkých, všedních avšak neobyčejných příběhů, které plynou v jiném, magickém časoprostoru a citovém rozpoložení. Tak jednoduché, a přitom nádherné. Lidské, jak jen Japonci umí být. Knihy útlé a přece obsáhlé myšlenkami, emocemi a životními osudy s nezaměnitelnou atmosférou. Na tuhle knihu jsem se těšila půl roku, a přitom ji komentuji až rok a půl po přečtení. Možná lenost, možná ustálení v mysli, až pak ve slovech. Myslím, že japonská literatura je přes prostotu příběhů pro náročnější čtenáře, protože pochopit, vnímat a ocenit je ta jejich hloubka, kvalita a hodnota. Popravdě jsem ani nečekala, že by ta kniha měla vyšší hodnocení, ostatně jako celá japonská literatura, protože ji lidi prostě jen nedokážou porozumět. Procítit a pochopit to umí málokdo, to už jsem si za tu dobu, co to čtu, všimla, ale ty knihy nejsou špatné jen proto, že to lidem v záplavě dnešní překombinované literatury není dost. On život v realitě většinou není tak akční, krásný, ohromný a atraktivní jako v knihách. Proto čteme, jasně, ale to pravé umění je podle mě skromný, normální, přirozený, reálný příběh, který neumí nikdo napsat tak, jako Japonci. Nedokážu si představit, že by něco takového napsal autor z jiné země, japonské literatuře se nic nepodobá a musíte to mít v sobě, to se nedá naučit ani napodobit a můžete to buď milovat, nebo nenávidět. Je to příběh o obvyklém častém stereotypu rodiny, manželů, který i já vidím kolem sebe denně. Je to v podstatě smutný, strohý příběh, ale s humorem podaný, který zajímavě, s nadhledem a upřímností poodkrývá skutečnost dnešních životů, a je jedno, jestli v Čechách, Japonsku nebo Americe. Tenhle příběh mě přiměl přemýšlet, jak by to vlastně mělo a mohlo být správné a stále jsem nevěděla, jak bych chtěla, aby skončil. Vždycky mě donutí přemýšlet o sobě, o životě. Běžná realita spousty lidí kolem nás, o které netušíme my a někdy snad ani oni. A autorka tu skvěle vystihla tu nijakou, táhlou, plytkou, nicotnou a rezignovanou náladu a pocity a prostředí malosti, bezvýznamnosti, přesto naději, touhu a odvahu vymanit se a najít ztraceného sám sebe. Japonská literatura holt není o podrobné psychologii postav, detailních popisech skutečností a obrovské vášni, s tím do toho už musíte jít, je to strohé, úderné, nepřímé, filozofické, většinou mají slova úplně jiný význam a možná ve výsledku ani nejde o to, jak je to napsané, ale co se tím chce říct, a stačí jim k tomu pár slov a vět, kde je nutno číst mezi řádky a přemýšlet o tom, což určitě není pro každého. Ale jakmile do toho dokážete procitnout, objevíte svět tak jedinečný, výjimečný, ohromující a fascinující, ze kterého se vám nebude chtít zpět.“... celý text
— Lauralex

---

---

Kaligrafie zlomu

„Příběh odehrávaný v Tokiu v Japonsku a částečně v New Yorku, kde byla rok Mizuki na výměnném pobytu u kamarádky Cassie. Naučila se tam cizí jazyk, angličtinu a převzala nějaké jejich zvyky, které jsou v Japonsku pro ženu nemyslitelné a ve světě normální. Začala tam zpívat v klubech a chtěla být zpěvačkou. Vrátila se do Japonska, seznámila se s Tacuem se kterým má nyní dvě děti. Dceru Eri 10 let a syna Aki 4 roky. Z manželství se stala rutina. Tacuo dělá od nevidím do nevidím. Ona je hospodyňkou na plný úvazek. Své děti miluje nade vše. Ale opravdu chtěla tohle? Celý den jen u plotny a donekonečna skládat haldy prádla? Manžel po příchodu z práce kouká na televizi nebo roluje na telefonu příspěvky. Je s ní v pokoji, ale jakoby ji neviděl. Mizuki neví, kdy naposledy ji vyslechnul nebo pohladil. Náhodně potkává může Kijošiho. Najednou je svět barevnější, protože ji poslouchá, směje se jejím vtipům, věnuje ji svou pozornost, skládá komplimenty. Která žena by tomu alespoň na chvíli nepodlehla? Jenže přichází zemětřesení, Mizuki je s dětmi v metru. Po tomto incidentu balancuje svůj vztah k dětem, k manželovi, k životu a ke Kijošimu. Příběh se odehrál v Japonsku, ale mohl by být v jakémkoliv státu, nahlédnout do manželství, která mají několik roků za sebou. Je to o kompromisu ale i o tom dát najevo druhému alespoň sem tam vědět, vím, že tu jsi a není to samozřejmost. Miluju Tě zní hezky i po 10 a více letech.“... celý text
— EvikU.

---

Kaligrafie zlomu

„Tohle trochu sklouzlo po povrchu. Manželství, nevěra, děti, práce a nakonec zemětřesení. To je asi vše.“
— Maky78