• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Fjodor Vasiljevič Gladkov

Energie

„"Energie" je dávno zapomenutý román dávno zapomenté éry, ke kterému je vhodné říci několik slov pro kontext. Především, jeho rozsah (v českém vydání má skoro 800 tiskových stran) i zámysl již odpovídá novým kánonům nastupující "stalinské" éry, která formovala poptávku po literatuře nového typu. Vkus čtenářů přešel od krátkých čtrt, povídek a novel často značně experimentující se stylem a formou (připomínám Serafimovičův "Proud" či slavnou Baabelovu "Rudou jízdu") k mnohem klasičtěji staveným, rozsáhlým eposům, kde by byla popsáno "nové (tj. sovětské) Rusko" a zejména ideální typy nového (tj. socialistického) člověka. Společenská poptávka po podobě literárních děl se ve 30. letech vskutku zásadně změnila a koneckonců, jednoznačně o tom svědčí obrovský úspěch některých zcela vzorových děl ve stylu, pro který se zaužíval výraz "socialistický realismus". Je přitom opravdu zkratkovité tuto změnu přičítat pouze politické zakázce shora. Velice pregnatně tento posun v estetických kriteriích vyjádřil např. G.V. Adamovič ve své recenzi («ЭНЕРГИЯ» (НОВЫЙ РОМАН Ф. ГЛАДКОВА) in Литературные заметки. Книга 2 ("Последние новости": 1932-1933. Dostupné online, pokud by si chtěl někdo přečíst dobovou literární kritiku). A tak i Gladkov napsal epos, evolučně samozřejmě odvislý od prvotiny (román "Cement"). Je každopádně zajímavé, že to, co kdysi dobový literární kritik Gladkovovi vytkl, to jsem na románu hodnotil vysoko (a naopak): román je realistický, dokonce místy tíživý, je poctivý v podrobnostech a hlavně, "zobrazuje skutečnost takovou, jaká je" (Adamovičem toto vše výslovně vytknuto jako slabé místo díla). A naopak, zamlouvalo se mi, že tam takřka (snad s jednou vyjimkou inženýrky Feiny) chybí jednoznačně kladné, jednorozměrně-heroické postavy. Na to je Gladkov prostě přílišný realista. I když třeba i usiluje o vytvoření takových typů, sociální skutečnost, hrubost prostředí, věrnost detailu mu vždy ten ideální typ "pokazí" realistickými prvky. Román vlastně nemá žádného hlavního hrdinu (což neznačí, že tam nejsou výrazné individuality s výraznými charaktery), kdy všechny postavy postavy spojuje 1.topos: tedy staveniště gigantické přehrady (ve skutečnosti šlo o Dněprostroj, kde autor pobýval), 2. čas - tedy průběh stavby a 3. samozřejmě cíl - snaha dokončit stavbu podle plánu. Individuální osudy jsou určovány těmito objektivnímu okolnostmi - nikoli naopak. Kompozičně je román vystavěn velmi důsledně kolem jádrové ideje, že to skutečně důležité je vyšší, společensky určený cíl, který je in statu nascendi (ve stavu zrodu), zatímco lidské charaktery jsou osvědčovány jen potud pokud kolektivnímu cíli slouží. V tomto případě to byla industrializace, která probíhala (za cenu nesmírného úsilí) naprosto nevídaným tempem (mezi lety 1928-1938 vzrostl podíl SSSR na světové průmyslové výrobě ze 2 na 12% a vybudoval největší strojírenský průmysl v Evropě) - s tím se změnila i společnost. Pro estetické ocenění textu, je myslím zapotřebí akceptovat metaforu, kdy staveniště přehrady je obrazem staveniště, v níž se proměnila země. Nejde přitom jen o stavbu "nějaké" přehrady, (či dejme tomu továrny), ale je to předmětné vyjádření Budoucnosti, jíž se lze takříkajíc dotknout vlastníma rukama. Tedy jde o zpřítomněnou eschatologii, jak by řekl theolog :) Nicméně, do takového zdánlivě neživého schématu Gladkov vkládá přeci jen mnohem více, než suchou tezi. Je bystrým a místy až nelítostným pozorovatelem, který neváhá uvádět i detaily ze sociální skutečnosti, které jsou (z našeho pohledu) velice drsné, popisuje otevřeně konflikty vnitřní i vnější. Nicméně energii dává románu právě onen Cíl (s velkým písmenem), ono gigantické dílo, na kterém lidé pracují. Už tu není ta (místy) opravdu surová, divoká, syrová otevřenost "Cementu", ale pořád jde o pozoruhodný text se svéráznou estetikou, která však předpokládá čtení podle jistých kánonů, podle specifického hermeneutického klíče. A ty je potřeba buď přijmout, nebo raději knihu neotevírat. Jak jsem již někde psal - velmi důležitá pro celkovou hodnotu díla je podle mého mínění upřímnost. Aby spisovatel psal o tom, čemu věří. A o tom v případě Gladkova nepochybuji.“... celý text
— PeterRainhard

---

Cement

„Román "Cement" bývá označován jako klasický vzor stylu "socialistického realismu". Může být - byť sám tento pojem je kategorie poněkud problematická (a problematizovaná) a ani literární teoretici přímo ze socialistických zemí se plně neshodli na jeho definici. Každopádně Gladkovův román je velice pozoruhodný. Pochází ještě z dynamických a umělecky neobyčejně produktivních 20. let a byť text autor opakovaně upravoval (český překlad se opírá o poslední vydání v SSSR, tedy z r. 1950), pozoruhodná svěžest a upřímnost v něm zůstala. Zdůrazňuji ten pojem upřímnosti - autor píše, jak skutečně cítí, nikoli konjunkturálně. V tomto je kniha neobyčejně cenná. Je také neobyčejně drsná, reálie Sovětského Ruska těsně po občanské válce jsou zachycené ještě bez jakéhokoli lakování na růžovo. Je to popis země, která prošla doslova apokalypsou. A nejen v materiálním ohledu (továrna na cement, o kterou vlastně jde zůstala uvázlým rozkradeným vrakem uprostřed ničeho), ale i v morálním. Přesto je v knize zachycen okamžik pozitivního zlomu, ukazuje co zvládne lidská vůle, pokud má cíl, na nějž se upne. Ještě doplňuji: pokud někdo chce opravdu pochopit mentalitu "stalinských" let, s jejich světly i stíny, pak doporučuji si právě tuto knihu pozorně a bez předsudků přečíst. Je dobré porovnat postavy řekněme Čechova, s jeho schopností nesmírně jemně zachytit psychologii intelektuální elity Ruska předrevolučního - tedy lidi přemýšlivé, citlivé, velmi vzdělané a současně trapně bezmocné, doslova utopené v nehybné mase zaostalého národa, mučící se neschopností něco změnit. Tato předválečná intelegence byla revolucí a občanskou válkou doslova smetena, anihilována. A jak vzpomínal ruský filosof Nikolaj Berďajev (od r. 1922 v emigraci), i vizuálně se společnost naprosto změnila. Objevily nové tváře. Většinou mladé, hladce oholené, tvrdé, namnoze nelítostné, ale plné vůle. Velmi často se novou elitou stávali lidé prošlí službou v Rudé armádě a bojující v občanské válce, ze které si odnesli návyky chování, způsoby řešení problémů, hrubost a bezohlednost. Ale i vůli (tak často scházející v nekonečných diskusích zamrzlé inteligenci předválečné), kázeň a schopnost naprostého sebeobětování. A měli jasný a positivní cíl. Už ne bořit, ale stavět, budovat (zcela bez ironického nádechu, který snad pro někoho má). Řada scén "Cementu" myslím dnešního čtenáře zaskočí a šokuje svým natutralismem. A ani Gleb není bůhvíjak sympatická postava. Je živočišný, je přímočarý až k surovosti, je to "dělňas", samouk. Ale autor dává pochopit, proč je takový jaký je on i společnost, která se z plamenů a krve občanské války rodila.“... celý text
— PeterRainhard