Halina Birenbaum

Přidat do oblíbených Koupit knihy

polská, 1929

Nové komentáře u knih Halina Birenbaum

Naděje umírá poslední Naděje umírá poslední

„Velmi čtivě a poutave napsano. Autenticke. Citila jsem temer hmatatelne co autorka zažila. Jak mohl jeden clovek tohle vse naplanovat? Neverim ze byl jen jeden. Muselo to byt s nevyssimi dohonuto.“... celý text
— vrbova4204

Naděje umírá poslední Naděje umírá poslední

„Naděje umírá poslední, vzpomínkové vyprávění Židovky, která si prošla Varšavským ghettem, následně Majdankem, Osvětimí a nakonec pěším transportem na západ do tábora v Německu, kde se dočkala osvobození Rudou armádou. Já už na téma holocaustu a WW2 četl dost knih, ale musím říci, že tato mi přijde ze zatím přečtených asi nejvíce autentická. Člověk má pocit, že je vedle autorky přítomen v každé minutě strašidelného utrpení, které se do života vpije svým mechanizmem postupně tak, že jej vnímá jako prostou realitu všedního života, aniž by existoval způsob života jiný. Mluvím o autorce, ne o sobě, kdy v plném blahobytu odkládám knihu, abych si s určitou pokorou užíval současné svobody a míru, tedy toho v naší zemi.“... celý text
— Valyk

Naděje umírá poslední Naděje umírá poslední

„Poslouchala jsem jako audioknihu. Příběhů z koncentračních táborů jsem několik přečetla, jsou dá se říci stejné, ale pokaždé chytnou za srdce. Tyto knihy by měly být zařazeny do povinné četby.“... celý text
— Mišák240

Naděje umírá poslední Naděje umírá poslední

„Neuvěřitelný příběh malé dívky, která své dospívání prožije schováváním se před Němci a poté bojující o život v koncentračních táborech. Poslechla jsem si audioverzi skvěle namluvenou paní Goldmannovou. Výborně si její hlas sedl s příběhem.“... celý text
— mirinda973

Naděje umírá poslední Naděje umírá poslední

„Knih o holocaustu je mraky a já jsem jich taky mraky přečetla. Ty příběhy jsou jiné, přesto vlastně stejné v tom smyslu, že čtenář ví, co může čekat: hrůzu, kterou si nedokáže představit). Tyto příběhy se pak zpravidla mohou odlišovat jen formou a zpracováním. U tohoto příběhu oceňuji "civilní" zpracování, asi jako kdyby autorka vyprávěla svůj příběh pro projekt Paměť národa. Odlišuje se to hodně od publikací na toto téma vydaných v poslední době (autorka knihu napsala už v roce 1967), kde je kromě zveřejnění příběhu patrná také snaha co nejvíc prodat... Emočně je zajímavý je také "dodatek", který autorka dopsala v 80. letech minulého století, kdy se z Izraele vrátila na "místo činu".“... celý text
— deauville

Přejít na knížky autora