Hans Lebert
rakouská, 1919 - 1993
Nové komentáře u knih Hans Lebert
Vlčí kůže
„Knihu jsem četl v minulosti. Knihu jsem si půjčil od dědy.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Upřel pohled mezi stromy. Rostly tu nahoře o mnoho řidčeji než ve svazích. Dovolovaly pohledu, aby zabloudil v dálce, v bezvýchodnosti věčnosti. Vábily ho pryč odtud do smutného srdce toho lesa, do srdce osamění a chladu, ve kterém kmeny, větvoví, sníh a obloha fialově splývaly a kde ve sloupořadí číhalo bledé, bezdeché strašidlo ticha. A mezi těmi sloupy (jež podle neznámých zákonů rozdělovaly sněžnou plochu) znenadání stál Schreckenschlager, to znamená nestál tam skutečně a v plné své kráse, to jen námořník ho tam najednou viděl stát – a vůbec nevěděl, jak je to možné a k čemu to může být dobré – najednou tam stál proti mistrovi z pily (na vzdálenost, odhadnout); a starý nevypadal nijak jinak než v posledních letech svého života, stále ještě měl tu svou fyziognomii hňupa, což se dalo přijmout jako zcela přirozené, protože podle všech lidských předpokladů se člověk ubírá na věčnost tak, jak odtud vyletěl, a sotva mu při té změně kyne nějaký zisk. Námořník si pomyslel: „Vyšplhal jsem se až sem snad proto, abych tu potkal tohohle chlapa? – Hledal jsem zebru, a teď mám před očima tohle! Čeká tu snad na mne? Myslí si snad i on, že jsem ho zavraždil? – Bože můj, jestli zůstal i potom stejný trouba, tak to se vůbec nemusel dát zabít. To nemusel dělat vůbec nic jiného, než zůstat sedět u Habergeierova stolu.“ Jako ve snu, jako by vystoupil sám ze sebe, hleděl na místo mezi stromy, kde se za rozplizlou skvrnou zjevení šeřilo fialové srdce lesa. Říkal si: „Anebo tu stojí proto, aby mi svěřil své tajemství? Totiž tajemství mého otce, které zřejmě bylo i jeho tajemstvím a které si i on vzal do hrobu, protože je to zřejmě i tajemství jiných, tajemství lidí, kteří se velice starají o to, aby zůstalo tajemstvím na věky. „Nedívej se tam““ říkal si. „Potom to možná přejde! Zavři oči! Anebo se dívej jinam!“ Ta věc totiž skutečně vypadala, jako by chtěla promluvit; a vůbec to byl odporný pohled. Odvrátil tedy hlavu trochu stranou. Říkal si: To dělá sníh. To dělají stromy.“ Potom se na to místo znovu podíval: byl tam sníh, byly tam stromy – a víc nic.“... celý text
— Marekh
