• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Henry de Montherlant

Staří mládenci

„Staří mládenci se natolik vymykají obvyklým de Montherlantovým tématům, že mohli vyjít i za minulého režimu. Tentokrát se tedy nesetkáme s výjimečnými, vzdělanými a činorodými lidmi, kteří mají dokonce jisté právo zabíjet své bližní (ovšem jen ve válce, aby je snad nějaký plebs netahal po soudech), ale naopak se všemi, které autor nesnášel: s chudými, línými, kapitalisty a ženami, jejichž všeobecná tupost v této knize přesahuje všechny meze. Soudruhům se asi líbilo, že knížka pojednává o zchudlých šlechticích, kteří jsou tak reakční, že si demonstrativně odmítnou nechat zavést proud (což byl mimochodem v těchto kruzích běžný projev odporu vůči novotám a stejně se zachoval i autorův otec), ale asi jim uniklo, že autor se stejně negativně staví proti pasivitě a lenosti, ať už postavy pocházejí z jakýchkoli vrstev. Hlavní hrdinové nejsou hloupí, ale líní, naprosto neschopní jakékoli akce a naivní. Pan Eliáš je navíc velice zlý a rád má jen své kočky. Což je u autora opakující se motiv, ale zatímco ušlechtilí hrdinové chovají ušlechtilé kočky, pan Eliáš má obyčejnou Micinku a Mourka. Jistý klasik, který běžně topil psy, tvrdil že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi; ale popravdě řečeno, nikde jsem nepotkal tolik misantropů jako ve facebookových skupinách chovatelů koček. Druhý hrdina, pan Leon, je výrazně sympatičtější postava, ale ani on není ochoten změnit svůj osud, což by v první řadě znamenalo začít pracovat. A tak i se strýčkem Eliášem oba "staříci" (padesátník a šedesátník) začnou svou situaci řešit až v okamžiku, kdy jim hrozí vystěhování z jejich domova. I potom ale jejich snaha končí u žebrání peněz od bohatého strýčka bankéře, domýšlivého tupce, který se k penězům dostal jen díky známostem v bankovních kruzích. Knížka je pro mě antipodem toho, čemu se říká laskavý humor. Je opravdu vtipná, ale spíš než o humor jde o krutý výsměch. Celé to autor dorazil velice dojemným a smutným koncem, v němž se teprve všechny postavy projeví ve své nejodpornější podobě. Ještě dvě poznámky na závěr. Jednak bych chtěl zdůraznit, že de Montherlant byl opravdu velký spisovatel, za první republiky byl překládán pravidelně, za minulého režimu vyšla jedna knížka a od té doby nic, takže jeho poválečná tvorba (to už se věnoval hlavně divadlu) je u nás prakticky neznámá . Nevěřím, že by se to někdy mělo ještě změnit. A pokud jde o konkrétní vydání z roku 1986 (na tu dobu šlo o dost nízký náklad), odeonská Světová četba je ideální do kapsy podzimní bundy nebo zimního kabátu. Malý formát, lehká brožovaná knížka, pokud jako já neustále někde na něco čekáte, tak tu možnost vytáhnout knihu z kapsy oceníte. Ale asi to je tím starým lepidlem, na straně 120 se mi knížka v rukou doslova rozpadla. Kdybych ji neslepil izolepou, nemohl bych ji nikdy dočíst.“... celý text
— Forestwalker

---

Sen

„Tohle je opravdu těžké hodnotit, budu spoilerovat a budu rád, pokud si ještě někdo někdy knihu přečte, když sem napíše i svoje pocity. Problém je asi v tom, že kniha je přesně 100 let stará a byla napsána válečným veteránem pro lidi, kteří první světovou válku prožili také, ať už na frontě, nebo v jakékoli jiné úloze. Stačí si přečíst autorův životopis, aby člověk zjistil, že Sen zároveň obsahuje řadu autobiografických prvků. Autor zjevně chtěl oslavit pyšný individualismus, ale pro dnešního člověka vypadá hlavní postava Albán jako ukázkový psychopat. Emočně plochý člověk, který má rád jen své kočky, dokud ho nenaštvou; pak je klidně zabije. Život na frontě je pro něj splněným snem, může střílet psy a zajatce, zneužívat ženy a pohrdat slabším kamarádem.. Je statečný, ale jen do té doby, dokud se má komu předvádět. Pak teprve projeví trochu lidskosti v apokalyptické scéně, kdy v polním lazaretu nechají francouzští lékaři zcela záměrně bez pomoci umírat zraněné německé zajatce. Scéna končí příznačně tím, že Albán strhne svým příkladem i ostatní a Francouzi napájejí vodou zajatce se zraněním břicha a zabíjejí je tak. Hlavní ženská postava Dominika je krajně nesympatické stvoření, povyšující se na své okolí, i když je sama líná, nechce se jí dělat, i když se do lazaretu přihlásí dobrovolně, a od okolí ji odlišuje snad jen schopnost rychle běhat a znalost angličtiny. Albán se k ní sice chová krutě, ale rád bych viděl někoho, kdo by chtěl mít takovou primadonu doma. Nejnormálnější postavou je aspirant Prinet, obyčejný devatenáctiletý kluk, který se bojí smrti, a proto se stává terčem posměchu svého okolí, včetně podřízených. Albánovi ovšem poslouží jako fackovací panák pro jeho ostrovtip. Dlužno ještě dodat, že kniha je plná odkazů na řeckou a latinskou kulturu, stejně tak autor řeší různé náboženské otázky. Zaujal mě Albánův rozhovor s knězem, kdy diskutovali, zda je správně zabíjet Němce; tak protestantské Prušáky prý ano, ovšem s katolickými Bavory je to složitější.“... celý text
— Forestwalker