Forestwalker komentáře u knih
Kupovat si nové knížky už nechci (není místo), v knihovně bych na ni čekal léta v pořadníku, takže jsem poněkud výjimečně zvolil načtení Jiřího Vyorálka pro Český rozhlas. Popravdě mě nejvíc zajímalo, jak se v memoárech bude mluvit o Alice in Chains a především samozřejmě o L. Staleym.
Bohužel, pasáže, v nichž se objevuje, patří k těm nejotřesnějším z celé knihy. Jenom jsem si říkal, kdo ještě potřebuje nepřátele, když má za kamarády lidi jako Lanegan. V podstatě je to ale celé podobné jiným knihám o drogově závislých, jejichž životy se také neustále točí kolem shánění peněz, které okamžitě utratí za drogy. Přesto by mě ale nenapadlo, že i veleúspěšní muzikanti se spoustou prodaných desek můžou končit jako špinavé a zavšivené trosky, které nemají ani na nájem. Vždycky jsem si myslel, že si na ty drogy v pohodě vydělali.
Jde o hodně zajímavé memoáry pro každého, kdo poslouchal v deadesátkách tvrdší muziku - některé své oblíbence v téhle knize nejspíš najde.
Pěkná knížka, jejíž přečtení by mělo každému muži pomoci ve vyladění jeho oblékání a stylu. Text je spíš stručnější a větší plochu zabírají krásné velké fotografie, což třeba u hodinek způsobí nejednomu čtenáři určitě značné potěšení.
Kapitoly se věnují jednotlivým částem pánského šatníku (košile, šle, manžetové knoflíčky, boty...) a asi každý čtenář si najde něco, co by tam být nemuselo a co mu tam naopak zase chybí, ale to je samozřejmě už věc nějakého kompromisu. Už takhle je to docela velká bichle. Já bych se třeba obešel bez barevných tenisek, naopak si myslím, že by mnohem víc prostoru mělo být věnováno kabátům (trenčkot tam je, ale chybí třeba námořnické kabáty, chesterfield, duff coat - tedy takový ten s kapucí) a svetrům, které chybějí úplně.
Myslím si, že by bylo příhodnější, aby se jako autor této knihy podepsal Karel Veliký. Poundovy texty zabírají tak čtvrtinu knihy a bez úvodu do situace a doby by se snad obešel znalec Poundova díla, ale ani ten by bez mohutného poznámkového aparátu nedokázal Poundovy články beze zbytku pochopit.
Pokud jde o tu publicistiku, žádných výzev k vraždám nebo genocidě se čtenář pochopitelně nedočká. Pound psal do fašistického tisku převážně kritiku bankéřů a lichvářů, kteří ničili ekonomiky národních států. Takže po válce se mu sice taktak podařilo uniknout popravě, zato si musel odkroutit spravedlivé skoro doživotí v blázinci, což pro evidentně duševně zdravého člověka asi taky nebylo nic moc.
Překvapilo mě, že některé z příběhů minulých životů se nejen doopravdy staly, ale že se staly přesně tak, jak jsou popsány v knize (třeba ten s osadníky, kteří se v Utahu nešťastně připletli do války s mormony). London nejen že musel mít značný rozhled, ale nebyl navíc líný ověřit si detaily, i když to pro vyznění knihy nemá žádný valný smysl - rozhodně to není historická práce.
Tohle je nejstarší Velinského detektivka a je vidět, že se autor teprve rozjíždí. Děj je poněkud překombinovaný a těch slovních vtípků tu taky není tolik, jako ve finkovkách. Stejně je to ale pořád zábavný nadprůměr.
Autorův syn před pár lety pořádal v liberecké knihovně přednášku, v níž identifikoval různé objekty, které se v sérii s Augustinem Velikým objevují. Své předobrazy tak nemá jen restaurace V sadech (dodnes v provozu), ale také les hned vedle, kde proběhlo předání bot, nebo domy, ve kterých žijí hlavní hrdinové. S trochou nadsázky se dá říct, že je to takový cestopis po Liberci šedesátých let.
Druhý díl v ničem nezaostává za jedničkou. Všechny popisované případy jsou opravdu těžké zločiny, které se ve své době dočkaly velké medializace, takže je čtenář možná bude znát, a to i z podcastů či pořadů Českého rozhlasu. Na druhou stranu to má ale tu výhodu, že si může na Internetu vyhledat fotografie vztahující se k případům a ověřit si, jak to na místě činu vypadalo (sám jsem si hned vyhledal fotky obchodního centra, v němž byla umístěna knihovna, kde došlo k druhému z popisovaných případů). Fotky v knize jsou, ale je jich jen pár.
Už u předešlého dílu mě překvapilo, že celou knihu si autor napsal sám, aniž by si k tomu přibral nějakého ghostwritera. A teď se budu jen opakovat, že kniha je i tak napsána velmi profesionálně a poutavě.
Popravdě jsem si při myšlenkách na Hamsunovu válečnou publicistiku vždycky představoval stohy štvavých článků a ne takhle skromnou složku, která se navíc nejvíc ze všeho vyznačuje negativním (celo)životním vztahem k Anglii a Angličanům. I když je pravda, že Hitlerův nekrolog Hamsunovi v poválečné době taky zrovna nepomohl. Každopádně to stačilo k tomu, aby pováleční demokraté ze zcela příčetného člověka udělali blázna.
Několikanásobně obsáhlejší jsou materiály Karla Velikého, který s velkým přehledem zasazuje Hamsunovy názory do kontextu doby a hledá jejich předobrazy v jeho dílech, často i těch, která nebyla u nás nikdy vydaná. Velmi zajímavá kniha.
To zacházení s jazykem mě u Hrabala tedy fascinuje. Třeba jak tady popisuje celý proces sebevraždy vrcholící ochutnáváním malinovky se slanou příchutí (tj. vody plné krve z podřezaných žil), to je vážně něco.
Jenom nevím, jestli je to úplně vhodná četba k maturitě - knížka je sice tenká, ale na střední škole by mě nejspíš svými složitými souvětími a nepříliš rozvinutým příběhem asi spíš otrávila. Potom to chudák autor ještě schytá v hodnocení na Databázi knih.
Velice silná kniha o etických problémech spojených s "vylepšováním" člověka. Jestli tohle téma bylo aktuální před nějakými 60 lety, tak dnes je aktuální tuplem. Vidím, že nejsem sám, kdo by se k Růži pro Algernon bez letošní KV nejspíš nikdy nedostal. To se mi ostatně se sci-fi stává skoro každý rok.
Také musím souhlasit s těmi, kdo oceňují překlad R. Podaného (mimochodem specialisty na překlady Palahniuka), který si s touhle knihou opravdu pohrál.
Knížku jsem si přečetl kvůli stejnojmenné Janáčkově opeře, v níž jsem se nedokázal orientovat ve složitých příbuzenských vztazích postav. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že opera začíná uprostřed knihy, konkrétně ve scéně, kdy se čeká na Števův návrat z asantu (odvodu). Některé zpívané části jsem pak nebyl schopen odposlouchat (dlužno dodat, že zpívali i cizinci) a německé i anglické titulky bývají ořezané na kost. Myslím tedy, že pro plné pochopení libreta stojí za úvahu nejdřív si přečíst knihu (trochu mi to připomnělo Straussovu Ariadnu na Naxu na Moliérův námět, která v původní verzi vyžadovala uvedení dvojpředstavení, hry i opery najednou, protože by to jinak diváci asi nepochopili).
Osobně mi tenhle díl také přijde z celé řady pokračování jako nejslabší. Přitom předešlá pokračování byla docela vtipná, aspoň myslím. Knížku jsem si tentokrát opatřil spíš z úcty k autorově osobě a taky ji hned celou přečetl, protože pan Macek už bohužel nikdy nic nenapíše.
Přiznám se, že mě k přečtení knížky vedlo hlavně autorovo mládí; ostatně nevím o nikom jiném, kdo by do dvaceti let svého života stihl napsat dva romány, dvě divadelní hry a ještě k tomu čtyři sbírky básní. A ještě mu to vydali (pravda, něco až posmrtně).
Upřímně řečeno, v kvalitě knihy se autorovo mládí nebo dokonce nezralost nijak neprojevuje a za přečtení určitě stojí. O vztahu vypravěče a Marty toho určitě dost napsali a ještě napíší jiní, ale mě zaujala jiná věc. Totiž popis života za zničující první světové války. Ta se tady projevuje jen víceméně náhodným zasahováním do života hrdinů. Vypravěčova rodina se má před německým nebezpečím stěhovat, ale po "zázraku na Marně" si to otec rozmyslí. V poklidném týlu jsou lidi omezeni vlastně jen přídělovým systémem, který je nutí péct bez mouky a pochutnávat si na lišejníkovém krému. Válka se tu projeví jen tehdy, když nějaký příbuzný dostane dovolenou a přijede domů ve své uniformě. Ono to opravdu vypadá jak ty Radiguetem zmiňované čtyři roky velkých prázdnin, jen ten ubohý manžel musí snášet obtíže zákopové války, a když už přijede na dovolenou, je na něj manželka nepříjemná, protože se nemůže stýkat s milencem. Který ji ovšem při každé příležitosti podvádí a upřímně řečeno, ten konec na mě působil tak, že si docela oddechl.
Myslím, že je chyba vydavatele označit knihu jako detektivku. True crime to je, literatura faktu taky, ale detektivka ne a potom může snadno dojít k nenaplnění čtenářských očekávání.
Mně se knížka líbila, je to pojatá zajímavě, a i když se o případu v minulých letech několikrát mluvilo i v médiích, čtenář se tu určitě dozví řadu nových podrobností. Osobně mě mrzelo jen několik rozporů. Některé byly zjevně už v původních výpovědích, některé jsou ale nejspíš způsobeny nepozorností při redakční práci (např. pasáček ve své výpovědi několik dní po vraždě uvádí, že zůstal na statku vypomáhat ještě několik dalších týdnů, jinde pachatelova matka umírá v roce 1905, ale její manžel ji vyhazuje z domu až roku 1921). To jsou ale jen technikálie, od autora bych si případnou další knihu určitě taky rád přečetl.
Přiznávám, že mě vedle kocoura bavil i příběh malého města v Iowě a jeho obyvatel; je vidět, že problémy lidí v rozvinutém světě jsou vlastně všude stejné. Jen mě zarazilo, jak jsou v USA i lidé pocházející z milujících rodin náchylní k drogám, alkoholu, depresím a sebevraždám. Když se nad tím člověk zamyslí, v tomhle ta knížka moc veselá není, zvlášť když se ještě přidá hospodářská krize.
Dewey byl takový kočičí terapeut, který dokázal lidem ve městě zlepšit život. Je fajn, že se s dnešními možnostmi stačí podívat po Internetu a člověk si může prohlédnout kocoura, autorku, knihovnu i tu schránku na knihy, kam koťátko v žádném případě nemohlo vylézt samo.
Řekl bych, že tahle knížka bude bavit hlavně milovníky koček.
Brožurka je shrnutím Mrvova případu s detailním vylíčením okolností, vedoucích k jeho zavraždění. Hlavním účelem je však vylíčit celou událost nikoli jako politickou vraždu, za kterou byla označena německým tiskem, ale jen jako akt individuální msty ze strany mladíků, které měl Mrva udat.
Knížka je zároveň zajímavým pohledem na vztahy mezi jednotlivými českými stranami a frakcemi; vyšla v období těsně před procesem s Omladinou, jejíž radikalismus a akce (protidynastické demonstrace) autor vehementně odsuzuje.
Je zajímavé, jak vyloženě konzervativní a reakční autory u nás komunistický režim povoloval, pokud se s nimi shodoval v kritice měšťáctví - nic nevadilo, že k němu tihle autoři přistupovali z úplně jiných pozic. Možná Villiersovi pomohla i jeho naprostá chudoba (přesto, že byl příslušníkem prastarého šlechtického rodu), kvůli které musel dokonce prodat i vlastní stůl a psát své knihy vleže na podlaze. To se asi leckomu mohlo líbit.
"Poeovské" povídky jsou fajn, ale nejvíc se mi líbila v anotaci knihy zmiňovaná kritika moci peněz, popisy prodejnosti vnímané jako společenská norma nebo obludný popis schůzky dvou mladičkých milenců, kteří společně počítali, kdy který příbuzný zemře a kolik jim to hodí peněz. Tohle jsou opravdu hodně kuté povídky...
Jiří Kolář byl laureátem Ceny Jaroslava Seiferta (za Prométheova játra) a tedy i adeptem na letošní KV, ale k četbě mě přivedl hlavně fakt, že se tady jeho knižní tvorba postupně objevuje mezi knihami zdarma a je nyní tedy dostupnější. Rozhodl jsem se začít od začátku. Křestný list má sice jen 44 stran, ale je to tedy čtení dost náročné a nezbývá, než číst jednotlivé básně opakovaně, aby z nich čtenář pochytil alespoň něco.
Úlovek z Holubova muzea v Holicích. Asi každého, kdo četl jeho cestopisy, napadlo, kdo vlastně byli jeho společníci - kromě jeho vlastní manželky také těch šest mužů, z nichž se půlka domů nevrátila vůbec a ti zbylí tři také zemřeli předčasně na následky prodělaných chorob (především malárie). Knihu uvozuje krátký popis průběhu druhé Holubovy výpravy a pak už se čtenář dočká medailonků jednotlivých účastníků. To muselo dát autorovi dost práce, o to víc je škoda trochu odbyté redakční práce. Jsou tu překlepy, chybné výrazy (opakované “zborcený krví) a dokonce i chybný rok Holubovy smrti (údajně 1901, str. 43). Přesto jde o práci, kterou zájemce o osobnost dr. Holuba jistě přivítá.
(SPOILER) Tohle je zajímavá kniha. S ohledem na to, že byla napsána někdy v půlce 19. století, se svým přístupem k realitě zcela vymyká své době a to je asi také důvod, proč ji současníci nepochopili a nepřijali. V humorném duchu popisuje životní dráhu jednoho líného spratka z Ria, který žil na počátku 19. století. Celkem nikomu se v knížce nechce pracovat, všichni jen posedávají, hrají na kytary a spřádají intriky. Na knize je dost znát původní podoba na pokračování, krátké kapitoly jsou často ukončeny upoutávkou, co bude příště. Konec knihy, kdy se všechno rázem vyřeší pomřením některých postav a všechno diky tomu šťastné dopadne, na mě působí už dojmem naprosté parodie. I stará brazilská literatura může mít něco do sebe.
Detektivka klasického starosvětského střihu. Ovšem s výraznou přidanou hodnotou v podobě prostředí staré Číny, navíc napsaná sinologem, který se v prostředí orientuje a dokáže ho přesně popsat. Je to trochu jiné prostředí, než jak ho známe z pohádek brněnského studia ČT - temnější a krutější, ale určitě věrohodnější.