Forestwalker komentáře u knih

Jeden ze základních stavebních kamenů moderní americké literatury. Působí dost neskutečně, že ho autor napsal v pouhých 24 letech - a ještě před třicítkou umřel na tuberu.
Erasehead už tu knihu popsal dost přesvědčivě, já se samozřejmě ztotožním s uvedenou kvalitou Škvoreckého předmluvy a dvakrát podtrhnu um, s jakým autor až impresionisticky používá barev v popisu děje.
Leckomu bude vrtat hlavou, která bitva je v knize zobrazena. Je sice fiktivní, ale předobraz má v bitvě u Chancellorsville, což se dá odvodit nejen z Wikipedie, ale též ze stručné poznámky na straně 152 ("Na Rappahannocku je naprostý klid."), v níž autor uvedl název řeky, u níže se bitva v květnu 1863 odehrála. Bitvu vyhrál jižanský generál Lee, ale obě strany ji zaplatily těžkými ztrátami.

1 18.11.2022

No, a máme tip na rodinný výlet, Slatiny... Knížka opět velmi čtivá, pokud jde o zápletku, tohle se klidně mohlo stát. Občas si vzpomenu na Agátu Ch., kde lidé umírají z leknutí a pachatelé běžně využívají nepravděpodobných záměn osob.
U Velinského textů se mi líbí řada použitých kulturních odkazů. Opět jsem se ale přesvědčil, že je lepší číst finkovky chronologicky, i tentokrát se objevují odkazy na nedávné děje a Ota se stýká se známými ze starších případů, ke kterým jsem se ještě nedostal; upřímně řečeno, plnil jsem si totiž zpětně ČV 2021, kde bylo za úkol přečíst knihu s názvem obsahujícím část lidského těla. Což cop samozřejmě je.

8 15.11.2022

Mně se to líbí moc, i když je tedy pravda, že se jedná o parafráze. Dokonce se prý znalcům u některých básní nepovedlo dohledat originály, natolik si je překladatel upravil. Mathesius neuměl čínsky vůbec, při překladech zpočátku vycházel z cizojazyčných překladů, až později si k ruce přibral J. Průška, který patřil k významným sinologům. Ale i tak jde o velmi pěkné čtení a upřímně řečeno, čistě technické překlady z čínštiny by tolik čtivé nebyly.
Opět se musím pozastavit u předmluvy, jejímž autorem byl právě Průšek. Kromě zajímavostí o překladech z čínštiny se čtenář mezi řádky dozví také to, že pro každé vydání a pro každý režim musel Průšek sepsat novou předmluvu. V té ve vydání z roku 1960 tak aktuálně chválí Velký skok, v jehož důsledku se Číňané vrhli na umění všeho druhu, především pak na poezii. Trochu mě vyděsilo, že by snad v knize měly být nějaké ódy na 伟大舵手 (Velkého kormidelníka), naštěstí si všichni zúčastnění zachovali soudnost a kniha obsahuje básně od starověku jen po zhruba 13. - 14. století n.l.

2 14.11.2022

Hezká knížka, ale myslím, že kdyby se autor vyvíjel tímhle směrem, snad by byl známý ve své době, ale nikdy by se z něj nestal tvůrce s přesahem až do dnešní doby. Je to asi hloupé napsat, ale řekl bych, že rozsudek smrti byl pro Dostojevského tvorbu požehnáním. Osobně si jeho tvorbu dělím na před popravou a po popravě s tím, že pozdější práce mi připadají výrazně zajímavější a lepší. Třeba by k tomu dospěl časem sám od sebe, ale spíš si myslím, že ne.
Paradoxně je kniha uvedena citátem Turgeněva, se kterým se později Dostojevskij do krve rozhádal a navěky ho znectil v Běsech v postavě spisovatele Karmazinova.

7 09.11.2022

Další nález v knihobudce. Dám čtyři hvězdy, ale silné. Kdybych mohl na knize něco změnit, přivítal bych hlubší ponor do těch nejzávažnějších případů, klidně i za cenu počtu případů, které knížka obsahuje.
Je pravda, že velká část popisuje různé zlodějny a rozkrádačky, ale autor si vybral takové, kterou jsou něčím zajímavé, především nápaditostí pachatelů. Případy se týkají především sedmdesátých let, s mírným přesahem do začátku osmdesátek.
V knize jsou zahrnuty i velmi slavné případy vražd, jako byl třeba "bratislavský škrtič", Markovičův případ bezhlavé mrtvoly z Hostivaře (kde se sice povedlo chytit pachatele, ale totožnost mrtvého - nejspíš cizince - zůstala dodnes neznámá), na Slovensku dodnes hodně mediálně propíraná vražda studentky Cervanové nebo zmiňovaná vražda v Pragoexportu.
Zarážející jsou výše tehdejších trestů pro pachatele. Tak pachatel vraždy nevlastní dcery, obviněný z jejího zneužívání, vyfasoval 14 let (dneska by likvidace svědka byla na výjimečný trest), pachatel rozkrádaček na dráze 15 let a pachatelé loupežné vraždy v Pragoexportu, kteří ukradli peníze na mzdy, se šli rovnou zhoupnout. Nic moc horšího než rozkrást majetek v socialistickém vlastnictví vlastně už ani provést nešlo.

1 08.11.2022

Když tak nad tím přemýšlím, neměl nakonec kus pravdy onen kupec, který za všechno zlé mezi mužem a ženou činil vinným vzdělání? Kdyby Pozdnyšev nad vším tak nespekuloval a neřešil pocity celého trojúhelníku, mohl opravdu houslistu hned na začátku slušně vyprovodit a nic zlého by se nestalo.
Myslím, že hodně se odvíjí i z povahy hrdiny. Pozdnyšev je impulzivní, na nenávistné skřeky manželky odpovídá stejným způsobem. Většina mých známých přitom jedná tak, že se prostě seberou a jdou pryč, protože stačí pár let soužití a každý soudný člověk pochopí, že z hádek nikdy žádné řešení a posun nevzejdou.
Doufám, že tahle novelka není na žádné střední škole v povinné četbě, mohla by mít na studenstvo neblahé antikoncepční účinky. Samozřejmě je otázka, nakolik mluví z Pozdnyševa sám autor. Ten měl na manželství svoje názory, ale řekl bych, že je nehnal do takové krajnosti (ve vydání Světové četby je podrobně citován původní Tolstého doslov). Ostatně sám hlavní hrdina mluví o svém manželství a jen si myslí, že ve většině těch ostatních je to pořád stejné. Stejně tak si můžeme třeba umírání Ivana Iljiče vztáhnout na celé lidstvo, přitom by jiná slavná Tolstého novela vypadala hodně odlišně, kdyby třeba hlavního hrdinu hned na začátku srazil na ulici kočár.

3 04.11.2022

Také jsem kdysi slyšel povedené rozhlasové provedení, takže když jsem knihu uviděl v knihobudce, řekl jsem si, že by stála za přečtení. Je to tak na jeden podzimní den, ale detektivka je to nápaditá a také vtipná. Kniha je docela známá, proto mě překvapilo, že česky vyšla zatím jen jednou - ovšem v neskutečném nákladu 130 000 výtisků. Takže i po více než padesáti letech zjevně nebude případnému zájemci dělat problém objevit ji v nějakém antikvariátu. Já ji teď vrátím do knihobudky a vsadím se, že zítra už bude zase pryč.

5 02.11.2022

Unum discamus mori.
Celý život mám pocit určité nedovzdělanosti, jako kdyby mi chyběly nějaké základy, ze kterých se potom odvíjí všechno ostatní. Často si říkám, jestli bych měl podobný pocit, kdybych absolvoval nějakou lepší střední školu, třeba reálné gymnázium - ovšem před sto lety. Teď aby to člověk všechno doháněl.
Z barokní poezie jsem četl tak maximálně Bridela, takže tahle útlá knížka je pro mě zjevení. Antologie vyšla poprvé v roce 1941 a obsahuje průřez tvorbou řady básníků z období kolem třicetileté války. Jsou zastoupeni dost nerovnoměrně, někdo tam má jednu báseň, někdo třeba šest nebo sedm. Básně byly navíc vybírány tak, aby v nich český čtenář nacházel analogii k tehdejší situaci a mohl porovnávat války ze 17. století s tou aktuální druhou světovou.
Kniha je to útlá, přesto je vybavena vynikajícím Jirátovým úvodem (paradoxně, vydavatel 3. vydání - Světová četba - se omlouvá za dobovou podmíněnost úvodu, v němž však naprosto chybí jakákoli ideologie, nepočítáme-li autorem řešenou otázku, nakolik se katolická barokní poezie liší od protestantské), Hrubínovým doslovem, krátkými životopisy všech zahrnutých básníků a vysvětlivkami; autoři se občas odkazují na starověké autory, jindy zase do básní přidávají latinská přísloví a idiomy.
Jirát upozorňuje na to, že dnešní člověk (z roku 1941) už se nedokáže vcítit do mysli barokního člověka a že tedy některé verše budou hůře srozumitelné; a pravda je, že velká část básní se obrací k Bohu takovým způsobem, že to připomíná milostnou poezii. Dnešní čtenář asi také nebude sdílet všeobecnou radost ze smrti. Zajímavé jsou rozdíly mezi jednotlivými autory, pokud je dokážeme na tomto malém prostoru rozlišit. Když jsem četl těch šest kousků od Günthera, byl to stejný zásah, jako když jsem kdysi objevoval Baudelaira.

3 01.11.2022

Knížku jsem měl v jiném vydání rozečtenou asi rok a půl. Pak jsem si koupil balík Světové četby a tenhle kousek byl přečtený za den.
Já si samozřejmě uvědomuji, že by mělo jít o obžalobu trestu smrti. Taky můžu přijmout tvrzení vydavatele (vydáno 1958), že jde o obžalobu carského režimu. Ale ve mně to celé dělá dojem, jako kdyby Andrejev s nějakým zvráceným sadismem připíchl své postavy jako motýly a zaživa je pitval. Nabízí se otázka, zda by měl být vůči "teroristům" citlivější dnešní čtenář, nebo ten z roku 1908, který moc dobře znal Něčajeva a Svobodu lidu a četl Běsy. Andrejev samozřejmě pečlivě diferencuje odsouzence, a tak tu kromě zatvrzelého profesionálního revolucionáře máme také sympatického mladíka, milujícího život, stejně jako vysokoškolského studenta, který si revoluční akcí kompenzuje svou nenávist vůči bohatému a úspěšnému otci. Můžou nám být sympatičtí, ale nakonec jsou to stejně jen vrazi, kteří se najednou po rozsudku začnou třást před smrtí. Zabíjet, to ano, ale viset za to, to zase ne, jak říká v samotné novele jeden z dozorců.
Kromě toho je kniha prošpikována černočerným humorem, jako když jedna z postav uvažuje o tom, jak se asi vede soudruhovi, když nemůže mít svůj oblíbený silný čaj, nemluvě o tom, že ho ještě budou věšet.
Jde každopádně o dílko za jednoznačných pět hvězd. Andrejev píše výborně, opravdu je asi čas podívat se po dalších knihách, u nás toho vyšlo docela dost.

25.10.2022

Román v ich-formě, přičemž se o hlavním hrdinovi nedozvíme prakticky nic; co je zač, odkud pochází, dokonce ani to, jak se ve skutečnosti jmenuje, protože se zásadně představuje falešnými jmény. Kniha začíná jednoho dne v Kristianii (Oslu), hlavní postava zažije řadu drobných a nepříliš důležitých dobrodružství a pak kniha jednoho dne prostě skončí, aniž by se cokoli vyřešilo. S hlavním hrdinou (novinářem, který by se ovšem spokojil i s jinou prací) prožíváme jeho život prakticky na ulici, běhání do zastaváren, kde je schopný prodat poslední vestu, blouznění z hladu, pojídání hoblin a nenaplněný románek s dívkou Yanlaji, kde přitom není tak úplně jisté, co je ještě realita a co halucinace.
Hlavní postava je jemný intelektuál, který se přes veškerou bídu snaží udržet si důstojnost, ale postupem času sklouzává k drobným nepravostem: okrade prodavače potravin nebo uteče drožkáři bez placení. Čas od času se dostane k penězům, ty ale jen v podstatě prodlužují jeho utrpení. Na druhou stranu, pokud se mu podaří něco napsat a prodat to, je to vždy ve stavu krajní bídy. Pokud se mu podaří si trochu pomoci a zajistit si střechu nad hlavou a trochu jídla, končí veškeré pokusy o tvorbu katastrofou.
Ještě dodám, že jsem četl verzi z edice Světové četby, kterou jsem si opravdu hodně oblíbil - vyhovuje mi malý formát a v edici vyšla spousta naprosto úžasných knih, které se dají v antikvariátech koupit (většinou) za pár korun. Knihy obvykle obsahují rozsáhlé předmluvy a s ohledem k datu vydání (1959) se tentokrát musel vydavatel hodně snažit, aby nějak vysvětlil autorovu kolaboraci s nacisty. S ohledem na to, že román vykazuje silně autobiografické prvky, se autorovu odvržení liberalismu snad ani nelze příliš divit.

4 24.10.2022

Kniha mě zaujala i určitou přidanou hodnotou, jíž jsou tematizovaná zranění a následné operace mozku, což je lékařský obor, který mě opravdu zajímá. Autorka, v civilu profesorka neurologie na UK, zde plně zužitkovala svoje vědomosti v oboru.
Je pravda, že hlavní postava profesora a jeho rodina jsou přece jen poněkud idealizovány. Co jsem ovšem v lékařském prostředí měl možnost poznat (zdůrazňuji, že jde o vlastní pozorování a nedělám si rozhodně právo na všeobecnou platnost), lékařské kapacity se ve svých kruzích těší značné úctě a obdivu, možná ještě větší, než se jim dostává od pacientů. Předobrazem knižního hrdiny byl zřejmě generálmajor prof. MUDr. Zdeněk Kunc, DrSc., odborník světového významu. Vůbec se tedy nedivím, že si ho autorka - neuroložka mohla idealizovat a svůj názor pak promítnout do svého románu. Který mohu směle doporučit, je zajímavý tematicky, pohledem na provoz nemocničního oddělení i psychologií postav.

1 18.10.2022

Úlovek z knihobudky. Kniha z dob minulých, které ovšem opět klepou na dveře. V pražském bytě se lidé myjí studenou vodou, topí uhlím a na výlety si balí vlastní jídlo, protože dojít si na jídlo někam do hospody je zbytečně drahé.
Podstatnější je ale výborná psychologie dětských postav, chovají se vůči sobě i ke svému okolí přesně tak, jak to ve skutečnosti vždycky chodilo a chodí. Osamocený chlapec s nemocnou matkou není úplně kladná postava a nemocná matka už vůbec ne; pokaždé znovu mě překvapí ženská ostrost, s níž reagují na ženu, která se pořádně nestará o domácnost.
S trochou studu musím uznat, že jméno Aurora ve mně neevokovalo na první dobrou minulý režim, ale pod dojmem drastického kanadského filmu (Aurore, 2005) mě napadlo, jestli rodiče nejsou náhodou frankofonní. Ale každá doba má svoje libůstky. V Sovětském svazu lidi dávali dětem jména Pětiletka a Traktor, v naší jasnozřivé současnosti jsou zase jistí Lakatošovi z Litomyšle schopni pojmenovat svého novorozeného syna Rolex.

15.10.2022

No tak tohle byl můj první western od dob májovek; i když je to asi takový western jako ty májovky. Po pravdě řečeno si myslím, že westernové prostředí je v téhle knize jen kulisa a obdobný příběh by se mohl odehrát kdykoli a kdekoli, kde chybí možnost vymožení práva. Musím navíc uznat, že Žantovského překlad je opravdu povedený.

3 13.10.2022

Knížku jsem si našel v knihobudce, bylo zjevné, že ji nikdy nikdo nečetl. Mám-li ji nějak hodnotit, jsem taky na rozpacích. Řekl bych, že knížka je určená opravdu jen velkým zájemcům o osudy Aloise Eliáše. Je složena ze tří částí. První z nich jsou vzpomínky Eliášovy starší sestřenice, začínají jeho narozením a končí odchodem na frontu v roce 1914. Tato část mi přišla z knihy nejzajímavější.
Druhá část, zdaleka nejrozsáhlejší, je tvořena přepisem Eliášova válečného deníku. Protože padl do zajetí hned druhý den na frontě, je prakticky tvořena jen popisem pobytu v ruském zajetí. Četl jsem více podobných záznamů, a i když se samozřejmě liší s ohledem na specifické podmínky jednotlivých lágrů, bývají si dost podobné. Život v zajetí plyne v ponuré nudě, vojáci se starají o to, jak si přilepšit, chodí do práce, nebo se jí snaží vyhnout... Výjimku v této literatuře tvoří snad jen záznamy ze srbského zajetí, ty připomínají spíš vzpomínky na vyhlazovací tábor. Vysokoškolsky vzdělaný Eliáš se samozřejmě dovede dobře vyjadřovat a nedělá gramatické chyby, také časté konflikty mezi zajatci spíš jen naznačuje, ale stejně je to nuda a k dovršení všeho deník končí v půlce roku 1916 a to nejzajímavější, tedy doba v ruských legiích a hlavně doba ve francouzských legiích a nasazení na západní frontě, v něm úplně chybějí.
Poslední část knihy tvoří krátký Eliášův životopis od Tomáše Pasáka, ale z něj se člověk nedozví o moc víc, než třeba z české Wikipedie.
Kniha samozřejmě význam má už v tom, že do ní autor přepsal historické materiály, ale čtivé a zábavné to moc není. Knížka poputuje zpátky do knihobudky.

10.10.2022

Další úlovek z knihobudky, klasická magnetovka/signálovka na jedno deštivé odpoledne. Docela příjemná trojice detektivních povídek, jejichž autory jsou B. Lipert, J. Margolius a J. J. Vaněk. Dýchne z toho duch konce osmdesátých let, kdy se v Praze kupovala Večerka a kdy v práci všichni spokojeně chlastali.

07.10.2022

Tak tohle byl zajímavý knihobudkový nález. Kniha je opravdu velice moderní ve svém pohledu na americkou policii, soudnictví, vězeňství, mladistvé delikventy nebo válku proti drogám, a to je dobrých 70 let stará.
Gró knihy však tvoří popis skutečných případů, kdy Gardnerem založená organizace prověřovala pochybné případy z minulosti a v řadě z nich se jí podařilo dokázat, že odsouzení lidé byli zcela nevinní. Gardner také popisuje, jaké těžkosti jim dělalo oddělit zrno od plev a zjistit, kdo je skutečně nevinný a kdo jim lže.
Kniha se však rozhodně nedá číst jako detektivka. Obvykle se podaří dokázat nevinu určitého "pachatele", ale ten, kdo čin skutečně spáchal, unikne. I když z knihy je zřejmé, že během práce na případu se zřejmě podařilo přijít na pravého pachatele či alespoň komplice, jeho jméno a motivace ovšem s ohledem na probíhající vyšetřování v knize vůbec nezazní. S ohledem na to, že případy jsou velice staré (přešetřované krátce po válce, ale spáchané často dávno před ní, už i ve dvacátých letech), nedají se bližší informace v dnešní době obyčejně dohledat ani na Internetu, což je poněkud frustrující.
Dlužno dodat, že řada případů je opravdu otřesných; policie získává přiznání bitím, domnělí pachatelé se stávají obětními beránky, jen aby si policie mohla udělat čárku za vyřešený případ, někdy zase policie ovlivňuje očité svědky, aby identifikovali nepravou osobu. Jindy americká justice vytvoří případ (jako ten z Dobrodružství kriminalistiky), kdy zjevně nevinnému člověku zmírní guvernér trest smrti na doživotí, které už si ovšem nevinný musí poctivě odsedět.

Podle vlepeného ex libris jsem si ověřil, že knížku mám v knihovně dobrých 25 let, aniž bych ji někdy otevřel. Pod dojmem různých článků v časopisech jsem získal pocit, že o obléhání Cařihradu (v originálu knihy ovšem Konstantinopole) vím skoro všechno a nemá cenu se tím dál zabývat.
To je ovšem velký omyl, všechny ty informace o zradě Západu či neschopnosti posledního císaře jsou dílem nepřesné, dílem bludy. Runciman (mimochodem syn "toho" Runcimana z roku 1938) jde opravdu do hloubky, analyzuje dlouhý vývoj, který předcházel pádu města a přesvědčivě dovozuje, že Cařihrad byl jako velmoc v roce 1453 dávno vyřízený a i kdyby se podařilo turecký útok odrazit, nemělo by město žádnou naději na delší přežití. Z knihy je také zjevné, že si Byzantinci velmi dobře uvědomovali hrozící nebezpečí, ale na odvrácení hrozby neměli vlastní prostředky a na spojenectví se Západem by bylo nutno překonat náboženské rozdíly, což bylo ovšem v dané době zjevně nemožné, i když tyto snahy opravdu proběhly.
Západ se opravdu moc nevytáhl, ale na druhou stranu je nutné dodat, že po celé Evropě probíhaly lokální války a sil nebylo nazbyt. Přesto se boje zúčastnily kontingenty konkurujících si Benátčanů a Janovanů a nevedly si špatně.
Oceňuji i závěr knihy, který vypráví o osudech významných představitelů Cařihradu, zajímavé je také řešení otázky, zda Cařihrad padl pod útokem, nebo se snad vzdal. Opravdu zajímavá kniha, krátká, hutná, čtivá, ideální pro orientaci v problematice.

4 29.09.2022

Staří mládenci se natolik vymykají obvyklým de Montherlantovým tématům, že mohli vyjít i za minulého režimu. Tentokrát se tedy nesetkáme s výjimečnými, vzdělanými a činorodými lidmi, kteří mají dokonce jisté právo zabíjet své bližní (ovšem jen ve válce, aby je snad nějaký plebs netahal po soudech), ale naopak se všemi, které autor nesnášel: s chudými, línými, kapitalisty a ženami, jejichž všeobecná tupost v této knize přesahuje všechny meze. Soudruhům se asi líbilo, že knížka pojednává o zchudlých šlechticích, kteří jsou tak reakční, že si demonstrativně odmítnou nechat zavést proud (což byl mimochodem v těchto kruzích běžný projev odporu vůči novotám a stejně se zachoval i autorův otec), ale asi jim uniklo, že autor se stejně negativně staví proti pasivitě a lenosti, ať už postavy pocházejí z jakýchkoli vrstev.
Hlavní hrdinové nejsou hloupí, ale líní, naprosto neschopní jakékoli akce a naivní. Pan Eliáš je navíc velice zlý a rád má jen své kočky. Což je u autora opakující se motiv, ale zatímco ušlechtilí hrdinové chovají ušlechtilé kočky, pan Eliáš má obyčejnou Micinku a Mourka. Jistý klasik, který běžně topil psy, tvrdil že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi; ale popravdě řečeno, nikde jsem nepotkal tolik misantropů jako ve facebookových skupinách chovatelů koček.
Druhý hrdina, pan Leon, je výrazně sympatičtější postava, ale ani on není ochoten změnit svůj osud, což by v první řadě znamenalo začít pracovat. A tak i se strýčkem Eliášem oba "staříci" (padesátník a šedesátník) začnou svou situaci řešit až v okamžiku, kdy jim hrozí vystěhování z jejich domova. I potom ale jejich snaha končí u žebrání peněz od bohatého strýčka bankéře, domýšlivého tupce, který se k penězům dostal jen díky známostem v bankovních kruzích.
Knížka je pro mě antipodem toho, čemu se říká laskavý humor. Je opravdu vtipná, ale spíš než o humor jde o krutý výsměch. Celé to autor dorazil velice dojemným a smutným koncem, v němž se teprve všechny postavy projeví ve své nejodpornější podobě.
Ještě dvě poznámky na závěr. Jednak bych chtěl zdůraznit, že de Montherlant byl opravdu velký spisovatel, za první republiky byl překládán pravidelně, za minulého režimu vyšla jedna knížka a od té doby nic, takže jeho poválečná tvorba (to už se věnoval hlavně divadlu) je u nás prakticky neznámá . Nevěřím, že by se to někdy mělo ještě změnit.
A pokud jde o konkrétní vydání z roku 1986 (na tu dobu šlo o dost nízký náklad), odeonská Světová četba je ideální do kapsy podzimní bundy nebo zimního kabátu. Malý formát, lehká brožovaná knížka, pokud jako já neustále někde na něco čekáte, tak tu možnost vytáhnout knihu z kapsy oceníte. Ale asi to je tím starým lepidlem, na straně 120 se mi knížka v rukou doslova rozpadla. Kdybych ji neslepil izolepou, nemohl bych ji nikdy dočíst.

19.09.2022

Do místní knihobudky zase někdo přinesl náruč kvalitní literatury. Mušku Jsem si vzal, protože jsem nedávno viděl Bressonův film, který se mi hodně líbil. Velice přesně sleduje předlohu, ale jejím přečtením přeci jen čtenář dostane podrobnější vhled do příběhu a do motivace postav.

1 11.09.2022

Skvělé dílo. A podobnost s 1984 je opravdu do očí bijící, i když Orwell je určitě čtivější, přístupnější a tedy i známější a oblíbenější. Ale Zamjatin mě baví víc. Jak nápaditou strukturou deníkových záznamů, hrátkami s matematikou, tak i nejednoznačnými hrdiny.

5 08.09.2022