Povídka o sedmi oběšených přehled

18.05.2023

Sugestivní líčení o posledních chvílích sedmi trestanců odsouzených na smrt oběšením. Andrejev skvělé zachycuje myšlenkové pochody jednotlivých postav a jejich postoj k blízké smrti. Vyprávění je to temné, bezvýchodné a smutné a konečně odsuzující tento carský způsob poprav. Při konci života se Andrejev odklonil od bolševismu, ztrácí naději v lidstvo, opovrhuje životem a umírá.

04.12.2022

Na váženého ministra má být spáchán atentát, který je včas odhalen a 5 atentátníků je pochytáno. Estonec mdlého ducha Ivan Janson zabije svého pána. Tatarský rolník Michail Golubec alias Míša Cikánek, loupežník s temnou minulostí je usvědčen z vraždy 3 lidí.
Všichni dostali provaz a čekají na vykonání rozsudku – 7 lidí, 7 různých duševních pochodů před blížící se smrtí. A ještě tlustý a nemocný ministr, kterému v jednu chvíli dojde, že ten atentát nemuseli odhalit a on už tu nemusel být.

Člověk se běžně nedostává do situace, kdy ví, že bude oběšen, netuší, jak by sám reagoval – měl by velký strach nebo ještě větší strach? Jednotliví "hrdinové" si tu procházejí různými fázemi včetně posledního loučení s příbuznými. Ne že by jim člověk fandil, ale i když si provaz zaslouží, čtenář se při čtení musí vžít do jejich pocitů a tuhne mu krev v žilách. Mistrovské psychologické dílo. Můžu doporučit.
---
„S příšernou jasnozřivostí si představil, svíraje obličej v oteklých navoněných dlaních, jak by zítra ráno vstával – a nic netušil, jak by pil kávu – a nic netušil, pak by se v předsíni oblékal.
A ani on, ani portýr, který by mu podržel kožich, ani lokaj, který by mu přinesl kávu, by netušili, že nemá vůbec smysl pít kávu, oblékat kožich, když za několik okamžiků všechno – kožich, jeho tělo, káva, která je v něm, – bude zničeno výbuchem, pohlceno smrtí. A portýr už otvírá skleněné dveře... Ano, je to on, ten milý, hodný, přívětivý portýr s modrýma vojáckýma očima a poprsím plným medailí, je to on, co vlastníma rukama otvírá hrozné dveře – otvírá, protože netuší nic. Všichni se usmívají, protože netuší nic.“
---
„Ale já nechci!“ zašklebil se najednou vesel Janson. „To ona řekla, že potřebuju pověsit. Ale já nechci!“
A možná po prvé v životě se zasmál: skřípavým, ošklivým, ale až hrůza veselým a radostným smíchem. Jako když husa zakýhá: ha—ha—ha! Dozorce se na něho udiveně podíval, pak se přísně zamračil: tato nechutná veselost člověka, který má být popraven, urážela vězení i popravu samu a dělala z ní cosi velmi podivného. A náhle se starému dozorci, jenž prožil celý život ve vězení a pokládal vězeňský řád za zákon přírody, na jediný, na velmi kratičký okamžik zazdálo, že vězení i celý život je něco na způsob blázince, při čemž on, dozorce, je právě ten první blázen.“
---
„Když tisíce zabíjejí jednoho, zvítězil ten jeden.“
---
„Přišla řada na Vernera a Jansona.
„Já nechci,“ řekl Janson malátně.
Ale Verner ho vzal za ruku a několik kroků ušel Estonec sám, pak bylo vidět, že se zastavil a upadl na sníh. Sklonili se nad ním, zvedli ho, odnášeli a on se ochable zmítal v rukou, které ho nesly. Jak to, že nekřičel? Patrně zapomněl, že má hlas.“