-

Leonid Andrejev

Přidat do oblíbených Koupit knihy

James Lynch · pseudonym

ruská, 1871 - 1919

Populární knihy

/ všech 35 knih
Černé masky
Černé masky
Propasti
Propasti
Moje zápisky
Moje zápisky
Satanův deník
Satanův deník

Nové komentáře u knih Leonid Andrejev

Satanův deník Satanův deník

„Jaké to je, když je sám Satan překvapen podlostí člověka? Kniha byla navzdory roku vzniku psaná čtivým jazykem, svižně, nevím, zda je to zásluhou autora, nebo překladatele, ale odsejpalo to. Cestou čtenář zakopl o pár zajímavých myšlenek, dostal prostor k zamyšlení, ale konec byl psaný jak kdyby autor pospíchal na poslední vlak.“... celý text
— DariV.

Satanův deník Satanův deník

„Vau, po první třístraně autorova přezíravého monologu jsem pro sichr mrk na přebal, jestli sem si omylem nepůjčil memoáry vaška klauzů. Nepůjčil. Nicméně je fakt, že tolik pýchy, ješitnosti, zaslepenosti, nadutého velikášství a pohrdaní plebsem (jemuž se současně snaží svou domnělou velikost vnutit) je samou esencí klauzovic rozkvetlé narcistní mysli. A ze satana činí zoufalce, jenž hledá obdiv v očích hmyzu. Smutné. Zvláštní, že obdobný obdiv vlastně vyžaduje i otěcko a když se mu ho náležitě nedostává, tak hned všechny trápí hladem, válkou, morem...nebo rovnou topí; proč bohové, a potažmo všechny "vyšší bytosti", tolik lpí na vděku a respektu nedomrlých larev? Vždyť i jen lidský rodič může v nejlepším případě doufat, že mu děti jednou odpustí, tak jakto že tvůrce všehomíra není víc nad věcí? Ale zpět ke knize... ...jež je antikristovým evangeliem vyprávěným v první osobě; ďábel sestupuje v hmotném těle na zem, kde skrz něj poznává, jaké to je být smrtelníkem. Což by mohlo fungovat, kdyby, podobně jako inri, zapomněl na svůj původ. Ale ono ne, satan ví, jak to chodí v transcendenci, jako i v lidském srdci a přece je ze všeho vykulený. Celý koncept tím trpí a rušivě drhne; autor sice s jakýmsi "pozvolným zapomínáním" pracuje, ovšem nelogicky, ad hoc alibisticky a ve výsledku nepřesvědčivě. A Neříkám, některé postřehy jsou hezké...mnohé zas však stojí na až schematicky teatrální reverzi očekávaného, což chvíli funguje, než prozřete a rázem vidíte spoustu kontrastně líbivé hlušiny. Snaha o velké umění z ní trčí. INTERPRETAČNÍ SPOILERY. Je celý deník lstí, jejímž cílem je nás demoralizovat, co do naší kultivované zvrácenosti nám pochlebovat a vlastní vliv záměrně umenšovat (ďábel sezná, že na povrchu hraje druhé housle)? Nebo jde o psy-op, kdy bůh nadikoval apoštolu Leonidovi zvěst, že lidé už dávno žijí peklo na zemi a můžou si za to sami? To by sice byl takový lehce banální, nicméně dobře míněný pohlavek a zaroveň hozené laso...jen nevím zda po něm šplhat kamsi do hlubin okluzní fronty, nebo se na něm oběsit. Snad je celý příběh o tom, že ďábel - a potažmo bůh - jsou prostě úsměvnými ideály ve slonovinových slujích/věžích, jež ve své éterické podobě ani nemohou jednat jinak a jež se, jsouc tváří v tvář hmotné skutečnosti zaskočeni možnostmi, sami sobě zpronevěřují (ježíš je zmítán láskou, strachem, pochybnostmi a satan hrůzou, soucitem, láskou? právě posledně jmenovaná je motivem nejpůsobivějším; satan popřen láskou je mi v kontextu ježíšova odmítnutí světské lásky v prospěch té boží vlastně i sympatičtější) Snad je testamentem samo o sobě, když jsou nám v rámci spiklenecky důvěrné výměny "autor-čtenář" předkládány ideály coby úsměvné anachronismy, mrky, mrk...nemyslím, že je to v reálu tak zlé. Nejvíc mě zklamal závěr. Za mě celý příběh jasně směřoval k jedinému. A sice že Magnus ďábla od začátku prokouk, rozhodl se jeho majetku využít k spáchání nějakého jedinečně dalekosáhlého hříchu, následně se zabít rychleji než on a zaujmout na uvolněném trůně jeho místo. Pointa je ale taková, že na zemi už pro víru není místo, což se s takovým vyústěním vylučuje...hmm, není vlastně nakonec Satanův deník, ze své podstaty, snahou vrátit lidu víru prostřednictvím zjevení existence ďábla? Jako; hej, tady je můj deník, chápeš, člověče?...eh KONEC INTERPRETAČNÍCH SPOILERŮ Ale tak font je velký, nápad jako takový nosný a otázky vybudil; dostat se mi do rukou na gymplu, budu u vytržení. Navíc působí hodně moderně; rok vzniku 1920 bych netip. Nakonec jsem na hru přistoupil a nelituju. Hmm, možná opráším Cizince v cizí zemi. 3 sinusoidní ***“... celý text
— józi.odkudkam

Satanův deník Satanův deník

„Sám Satan sestoupil na tuto Zem a stal se jedním z nás. Pouhopouhý člověk zápolící se svým životem. Co však znamená být lidskou bytostí a na čem vlastně v životě skutečně záleží?... Kniha je zajímavá, dobře napsaná, postavy jsou živé a plné emocí.“... celý text
— Miborrow

Černé masky Černé masky

„Strhující drama, které v tvorbě Andrejeva nezaostává za jeho povídkovou tvorbou. Atmosféra jak z Poeovi Masky rudé smrti. Motivy smrti, světla a tmy, masek a dvojnictví, dobra a zla a spousta dalších symbolů naznačující a vybízející k rozklíčování seběhnuvších se událostí. Teď čerstvě po dočtení nemohu tvrdit že jsem pochopil vše, možná by pomohlo opětovné čtení a delší zamyšlení.“... celý text
— Politre

Fixní idea Fixní idea

„Krátká novela v níž nás vypravěč a hlavní postava Anton seznamuje s okolnostmi za nichž se dopustil vraždy svého přítele. Andrejev patří k autorům, kteří se snažili tematicky navázat na Dostojevského tvorbu, jenže na rozdíl od Raskolnikova (který je ostatně v této novele explicitně zmíněn), Anton již neřeší etičnost vraždy jako takové, dobro a zlo mu je jen otázkou volby konkrétního člověka, který si sám určuje, co je správné a co ne, referenční rámec božského Zákona se úplně vytrácí. A tak novela postrádá to hlavní, co je cenného u Dostojevského románů, již se nejedná o dialog různých ideových směrů, které čtenáře vedou k vlastnímu zvážení oprávněnosti argumentace té a té strany, ale je nám předkládán monolog (stylisticky se skutečně jedná spíše o čistý monolog Antona) v rámci něhož je třeba řešit jinou otázku, a to, zda je Antonovo šílenství předstírané či nikoliv. Jedná se o zajímavé dílko, které ale zůstává spíše na rovině naturalistické, a vypouští metafyzické otázky, tak cenné v historii ruské literatury 19. století. „Ze všech nepostižitelných tajemství, jichž je náš život pln, je nejpřekvapivější a nejnepochopitelnější proces lidského myšlení. Je v něm cosi božského, záruka nesmrtelnosti a fantastická, bezmezná síla. Lidé jsou při pohledu na zasněžené vrcholky velehor nadšením bez sebe, ale kdyby jen trochu rozuměli sami sobě, pak by je více než velehory, více než všecky zázraky a krásy světa okouzlovala jejich vlastní schopnost myslet. I když se třeba obyčejný zedník zamyslí nad tím, jak by šikovněji položil jednu cihlu na druhou, je to obrovský zázrak, tkví v tom hluboké tajemství tohoto života.“ (s. 63)“... celý text
— Knišíl

Přejít na knížky autora