Povídka o sedmi oběšených

18.05.2023

Sugestivní líčení o posledních chvílích sedmi trestanců odsouzených na smrt oběšením. Andrejev skvělé zachycuje myšlenkové pochody jednotlivých postav a jejich postoj k blízké smrti. Vyprávění je to temné, bezvýchodné a smutné a konečně odsuzující tento carský způsob poprav. Při konci života se Andrejev odklonil od bolševismu, ztrácí naději v lidstvo, opovrhuje životem a umírá.

04.12.2022

Na váženého ministra má být spáchán atentát, který je včas odhalen a 5 atentátníků je pochytáno. Estonec mdlého ducha Ivan Janson zabije svého pána. Tatarský rolník Michail Golubec alias Míša Cikánek, loupežník s temnou minulostí je usvědčen z vraždy 3 lidí.
Všichni dostali provaz a čekají na vykonání rozsudku – 7 lidí, 7 různých duševních pochodů před blížící se smrtí. A ještě tlustý a nemocný ministr, kterému v jednu chvíli dojde, že ten atentát nemuseli odhalit a on už tu nemusel být.

Člověk se běžně nedostává do situace, kdy ví, že bude oběšen, netuší, jak by sám reagoval – měl by velký strach nebo ještě větší strach? Jednotliví "hrdinové" si tu procházejí různými fázemi včetně posledního loučení s příbuznými. Ne že by jim člověk fandil, ale i když si provaz zaslouží, čtenář se při čtení musí vžít do jejich pocitů a tuhne mu krev v žilách. Mistrovské psychologické dílo. Můžu doporučit.
---
„S příšernou jasnozřivostí si představil, svíraje obličej v oteklých navoněných dlaních, jak by zítra ráno vstával – a nic netušil, jak by pil kávu – a nic netušil, pak by se v předsíni oblékal.
A ani on, ani portýr, který by mu podržel kožich, ani lokaj, který by mu přinesl kávu, by netušili, že nemá vůbec smysl pít kávu, oblékat kožich, když za několik okamžiků všechno – kožich, jeho tělo, káva, která je v něm, – bude zničeno výbuchem, pohlceno smrtí. A portýr už otvírá skleněné dveře... Ano, je to on, ten milý, hodný, přívětivý portýr s modrýma vojáckýma očima a poprsím plným medailí, je to on, co vlastníma rukama otvírá hrozné dveře – otvírá, protože netuší nic. Všichni se usmívají, protože netuší nic.“
---
„Ale já nechci!“ zašklebil se najednou vesel Janson. „To ona řekla, že potřebuju pověsit. Ale já nechci!“
A možná po prvé v životě se zasmál: skřípavým, ošklivým, ale až hrůza veselým a radostným smíchem. Jako když husa zakýhá: ha—ha—ha! Dozorce se na něho udiveně podíval, pak se přísně zamračil: tato nechutná veselost člověka, který má být popraven, urážela vězení i popravu samu a dělala z ní cosi velmi podivného. A náhle se starému dozorci, jenž prožil celý život ve vězení a pokládal vězeňský řád za zákon přírody, na jediný, na velmi kratičký okamžik zazdálo, že vězení i celý život je něco na způsob blázince, při čemž on, dozorce, je právě ten první blázen.“
---
„Když tisíce zabíjejí jednoho, zvítězil ten jeden.“
---
„Přišla řada na Vernera a Jansona.
„Já nechci,“ řekl Janson malátně.
Ale Verner ho vzal za ruku a několik kroků ušel Estonec sám, pak bylo vidět, že se zastavil a upadl na sníh. Sklonili se nad ním, zvedli ho, odnášeli a on se ochable zmítal v rukou, které ho nesly. Jak to, že nekřičel? Patrně zapomněl, že má hlas.“

25.10.2022

Knížku jsem měl v jiném vydání rozečtenou asi rok a půl. Pak jsem si koupil balík Světové četby a tenhle kousek byl přečtený za den.
Já si samozřejmě uvědomuji, že by mělo jít o obžalobu trestu smrti. Taky můžu přijmout tvrzení vydavatele (vydáno 1958), že jde o obžalobu carského režimu. Ale ve mně to celé dělá dojem, jako kdyby Andrejev s nějakým zvráceným sadismem připíchl své postavy jako motýly a zaživa je pitval. Nabízí se otázka, zda by měl být vůči "teroristům" citlivější dnešní čtenář, nebo ten z roku 1908, který moc dobře znal Něčajeva a Svobodu lidu a četl Běsy. Andrejev samozřejmě pečlivě diferencuje odsouzence, a tak tu kromě zatvrzelého profesionálního revolucionáře máme také sympatického mladíka, milujícího život, stejně jako vysokoškolského studenta, který si revoluční akcí kompenzuje svou nenávist vůči bohatému a úspěšnému otci. Můžou nám být sympatičtí, ale nakonec jsou to stejně jen vrazi, kteří se najednou po rozsudku začnou třást před smrtí. Zabíjet, to ano, ale viset za to, to zase ne, jak říká v samotné novele jeden z dozorců.
Kromě toho je kniha prošpikována černočerným humorem, jako když jedna z postav uvažuje o tom, jak se asi vede soudruhovi, když nemůže mít svůj oblíbený silný čaj, nemluvě o tom, že ho ještě budou věšet.
Jde každopádně o dílko za jednoznačných pět hvězd. Andrejev píše výborně, opravdu je asi čas podívat se po dalších knihách, u nás toho vyšlo docela dost.

20.03.2022

Sedm čekajících na smrt a každý si to čekaní přebírá po svém. Je to příběh plný bolesti, několik hodin před smrtí. Velmi kvalitní literatura, určitě se časem pokouknu po dalším dílku tohoto autora.

,,Berou, chytají, vedou, věší, tahají za nohy. Odříznou provaz, pokládají, vezou, zakopávají.''
Ze světa zmizel člověk.

05.03.2022

Povídka o depresi a temnotě ruské duše. Komentář kdysi napsali klasikové českého undergroundu.

"Den lásky zašel jen sebou plácnul je pryč
den třetí na měkko den třetí na hniličku
den čtvrtý syrový den pátý pitomý
den šestý je samé neštěstí
Den sedmý je sedmý přeci svátek Pusta
a měsíce se pasou jako krávy žerou
jedna druhou......."

29.11.2021

Čiší z toho taková temnota a ponurost, až je to absurdní, a přesto je to o lásce k životu. Neustále balancuje na hraně krutého realismu a naivního idealismu. Psychické stavy jednotlivých postav jsou neuvěřitelně rozmanité, vykreslené s velikou představivostí a přesvědčivostí. Úsporný, přesný jazyk – ani jedno slovo nepřebývá. Přesto mě to vysloveně nenadchlo – duchovně mi to vlastně přijde trochu ploché, vyprázdněné. Matematicky přesný psychologický popis – ale duše se někam vytratila. Postavy působí jako loutky, což autor sám tematizuje.
"Ze světa zmizel člověk."

01.05.2018

Každý z odsouzených přijímá rozsudek svým svébytným způsobem. Ovšem zoufalcem je i ministr se svým panickým strachem "v jednu, po poledni". Mistrovská sonda do psychiky člověka.