Forestwalker
komentáře u knih
Fotbal s Fandou
Ivona Březinová
Nejsem samozřejmě cílová skupina, ale za prvé jsem si knížku ulovil v knihobudce, za druhé o fotbalu si přečtu vždycky cokoliv. A myslím, že knížka se bude líbit všem dětem, které nesedí u kompu jako knižní Kevin, ale kopou do balonu jako jeho děda. Škoda, že se děda v knížce nerozepsal o své fotbalové kariéře v dospělosti, na okresní úrovni ostatně dneska chlapi hrají i dlouho po padesátce.
Když si člověk spočítá udávaný dědův věk (v roce 2014, v době vydání knihy), vyjde mu, že se děj odehrává nejspíš v šedesátých letech. Tomu odpovídají i tréninkové metody v Láďově klubu, které jsou jedním slovem šílené, zvlášť v uváděné věkové kategorii. Ale tak to opravdu bývalo, stejně tak hrály různé věkové kategorie v jednom týmu na velkém hřišti, tak jako závěrečný přátelák v knize. Ještě se zmíním o detektivní zápletce, jejíž řešení je docela překvapivé.
Sen
Henry de Montherlant
(SPOILER) Tohle je opravdu těžké hodnotit, budu spoilerovat a budu rád, pokud si ještě někdo někdy knihu přečte, když sem napíše i svoje pocity.
Problém je asi v tom, že kniha je přesně 100 let stará a byla napsána válečným veteránem pro lidi, kteří první světovou válku prožili také, ať už na frontě, nebo v jakékoli jiné úloze. Stačí si přečíst autorův životopis, aby člověk zjistil, že Sen zároveň obsahuje řadu autobiografických prvků. Autor zjevně chtěl oslavit pyšný individualismus, ale pro dnešního člověka vypadá hlavní postava Albán jako ukázkový psychopat. Emočně plochý člověk, který má rád jen své kočky, dokud ho nenaštvou; pak je klidně zabije.
Život na frontě je pro něj splněným snem, může střílet psy a zajatce, zneužívat ženy a pohrdat slabším kamarádem.. Je statečný, ale jen do té doby, dokud se má komu předvádět. Pak teprve projeví trochu lidskosti v apokalyptické scéně, kdy v polním lazaretu nechají francouzští lékaři zcela záměrně bez pomoci umírat zraněné německé zajatce. Scéna končí příznačně tím, že Albán strhne svým příkladem i ostatní a Francouzi napájejí vodou zajatce se zraněním břicha a zabíjejí je tak.
Hlavní ženská postava Dominika je krajně nesympatické stvoření, povyšující se na své okolí, i když je sama líná, nechce se jí dělat, i když se do lazaretu přihlásí dobrovolně, a od okolí ji odlišuje snad jen schopnost rychle běhat a znalost angličtiny. Albán se k ní sice chová krutě, ale rád bych viděl někoho, kdo by chtěl mít takovou primadonu doma.
Nejnormálnější postavou je aspirant Prinet, obyčejný devatenáctiletý kluk, který se bojí smrti, a proto se stává terčem posměchu svého okolí, včetně podřízených. Albánovi ovšem poslouží jako fackovací panák pro jeho ostrovtip.
Dlužno ještě dodat, že kniha je plná odkazů na řeckou a latinskou kulturu, stejně tak autor řeší různé náboženské otázky. Zaujal mě Albánův rozhovor s knězem, kdy diskutovali, zda je správně zabíjet Němce; tak protestantské Prušáky prý ano, ovšem s katolickými Bavory je to složitější.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Sci-fi nepatří k mým oblíbeným žánrům, ale v každém z nich je alespoň pár klasických románů, které stojí za to si přečíst. Trifidy jsem ulovil v knihobudce, takže to byla jasná volba. Obyčejně vracím knížky zase zpátky, ale tentokrát za ni půjde do světa nějaká detektivka, co s ní, když znám stejně vraha.
Příběh je velmi čtivý a nastíněné následky rozpadu civilizace vypadají opravdu logicky a hodnověrně.
Čenž
Jaroslav Velinský
Čtu najednou de Montherlanta a Wyndhama, stačí, když si otevřu Velinského, a klasici jdou hned stranou. Další skvělá - detektivka a především literatura jako taková. A jako vždycky mě to donutilo otevřít si Mapy a toulat se s Otou po Strašnicích a Holešovicích, ačkoli ku Praze mám nulový vztah. Něco tam z padesátých let zůstalo a něco zase ne. Překvapivě. A dozvěděl jsem se taky konečně, jak je budova Pragokovu umělecky cenná.
Černé jako smola
Hana Prošková
Úlovek z knihobudky. Od Proškové jsem už četl lepší věci, i tak jde ale v rámci českých detektivek o nadprůměr. Kvalitu celé knihy srážejí jen asi dvě slabší zápletky. Všechny povídky mají silnou atmosféru ponurosti a určité oprýskanosti, která v v televizním seriálu o Vašátkovi s Horácem chybí. Povídky jsou zároveň vyprávěny velmi pomalu, což dnes asi nebude řadě čtenářů vyhovovat.
Každopádně bych chtěl ale ještě vypíchnout skvělou závěrečnou povídku Sluneční skvrny, v níž autorka zúčtovala se všemi exponenty minulého režimu z padesátých let, bez ohledu na to, jestli jejich parta zrovna věšela, nebo visela. To se tedy moc často nevidí a nedivím se, že druhé vydání vyšlo až po roce 1989.
Stalingrad
Guido Knopp
Pro potřeby čtenáře, který se chce seznámit s historií stalingradské bitvy, naprosto dostačující přehled. Výtky bych samozřejmě měl. Autor se mohl v závěru trochu věnovat otázce, nakolik obětování celého kotle opravdu vedlo k zachování zbytku fronty. A již zmiňovaná pasáž o válečných zločinech v knize působí jako pěst na oko. Autor zmínil všelijaké zločiny převážně z roku 1941, rozepsal se o členění Einsatzgruppen a na závěr k tomu doplnil, že nic z toho se stalingradského tažení netýkalo. Co tohle má znamenat, Bůh suď.
Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
Foglarovky mám poctivě načtené, i když mě už dlouho moc neberou. Knihu jsem si nepořídil ani kvůli Rychlým šípům, ani kvůli Foglarovi, ale kvůli Velinskému, protože mě zajímalo, jak asi skloubil Foglarovo universum se svým literárním stylem, který mě moc baví.
V tomhle ohledu se mi dostalo zklamání, protože autor zcela pochopitelně podřídil svůj literární talent (podle mě větší, než jaký měl Foglar) právě Foglarovi. Myslím, že v tomto ohledu budou čtenáři spokojeni, s tím se Velinský vyrovnal velmi dobře, stejně tak se mi líbily i způsoby, jakými vyřešil zbývající záhady kolem Jana Tleskače a jeho létajícího kola.
Asi to bude jen můj dojem, ovšem pro věc zapálená děvčata z knihy mi trochu připomněla nadšené svazačky z detektivek s mladým Finkem. Zarazil mě ovšem závěr knihy týkající se Vontů a Stínadel. Tady autor Foglarem vytvořený svět jasně popřel.
Blitzkrieg v tanku Tiger
Richard Freiherr von Rosen
Zhruba před měsícem jsem četl odfláknutý životopis K. Knispela od Kurowského a v porovnání s ním je tato autobiografie o 100 % lepší. Přitom se v ní pojednává o vojácích stejného 503. praporu těžkých tanků.
Líbil se mi popis každodennosti u takové jednotky, neustálé papírování a shánění všeho možného, aby bylo možné elitní jednotku udržet v chodu. Zvlášť ke konci války, kdy už nebylo k dispozici ani palivo. Zábavné jsou také další detaily. Tak v roce 1943 autor válčí na stejných místech, kde se bojuje i teď, v červenci 2022 (Charkov, Mariuopol, řeka Doněc). Zmiňuje také notoricky známé natáčení pro týdeník, kdy u Paderbornu ve velitelském tanku přehlížel nastoupenou rotu zbrusu nových Tigrů II (působivé záběry jsou k dohledání na Youtube). Fanoušci těžkých tanků si také užijí spoustu technických detailů, jako byly postupy nakládání tanků na vagony nebo jejich věčné vyprošťování z bahna.
Český název je samozřejmě nesmyslný a autor by si ho jistě sám nevybral, původně se kniha celým názvem jmenuje "Als Panzeroffizier in Ost und West – Im Panzer III, Tiger und Königstiger in Russland, Frankreich und Ungarn", což přesně popisuje její obsah. 503. prapor ukončil válku na našem území (Knispel padl na Moravě), konec války ovšem autor prožil jako těžce zraněný v lazaretu v Německu. Závěr knihy, popisující francouzskou okupaci Německa s jejími průvodními jevy, je také zajímavý a já sám jsem se s něčím podobným ve válečné literatuře ještě nesetkal.
Mezi tebou a mnou
Marek Hnila
Musím opět ocenit myšlenku Čtenářské výzvy, protože bez ni (konkrétně "kniha vydaná letos") bych se k aktuální české literatuře přes všechny ty haldy klasiků a knížek o válkách a o historii vůbec nedostal. Jinak vizuál knihy je opravdu velice povedený, to se hned tak nevidí. Darek samotný je samozřejmě velice naivní, člověk prožije nejpohodlnější život tehdy, když se nenechá vláčet vášněmi a všechno si předem rozmýšlí s chladnou hlavou. Samozřejmě ale musím přiznat, že potom je to trochu nuda.
Můj brácha
Valja Stýblová
Tyhle staré knihy pro mládež mě baví čím dál víc, jen by mě zajímalo, jestli to čtou i dnešní děti. Otázka je, jestli jsem infantilní spíš já, nebo dnešní děcka. Tohle je regulérní psychologický román s pečlivým prokreslením a vývojem postav, navíc velmi dobře napsaný. Knížka mi padla do ruky čirou náhodou, ale asi bych si od autorky nechal líbit i další knihy.
Čtrnáct dní na vojně
Karel Poláček
Kdyby Poláček napsal svou knížku před 30 lety, nebyla by o moc jiná. Jen to plivání na světnici postupem času vymizelo a také člověk nemohl potkat chlápky, kteří předchozí čtyři roky strávili na frontě. Jinak se moje ZVS od Poláčkových zkušeností z prvorepublikového vojenského cvičení tolik nelišila.
Knížku jsem si přidal do ČV - 4. kniha autora. Zjistit přesné pořadí Poláčkových knih je ale velmi obtížné, v půlce dvacátých let mu vyšlo hned několik knih najednou. Kandidátů je tedy víc, naštěstí jsou zde k dispozici jako e-knihy zdarma.
Piják palmového vína
Amos Tutuola
Nemít to jako čtenářskou výzvu (kniha afrického autora), vůbec bych to nedočetl. Dělá to na mě dojem, jako kdyby se někdo v padesátých letech rozhodl stůj co stůj sehnat pravého afrického spisovatele a sebral prvního gramotného člověka, který šel kolem. Zajímavé je to snad jen jazykovým stylem, věřím, že si to překladatelé museli opravdu užít. Jinak to vážně dějově vypadá jako sběr dětských historek. Prý je to africká klasika, pak ovšem s klasikou jiných světadílů vážně nesnese srovnání.
Události.
Vladimír Jiránek
Bral jsem to jako dokument doby, ale dost mě překvapilo, jak moc jsou některé vtipy aktuální i dnes. Něco samozřejmě ne, třeba četné narážky na národní umělce. Jak ale přijde na legraci na adresu politiků nebo České televize, může to někomu připadat, že jsme se za těch 30 let moc daleko neposunuli.
Pásmo
Guillaume Apollinaire
Nevím, nakolik je moje hodnocení objektivní, Apollinaira mám rád už od střední školy, kdy nám ho vnutili v rámci povinné četby. Nyní jsem si knížku přečetl čirou náhodou, když jsem v e-knihách zdarma lovil pár zbývajících knížek pro ČV 2022 (ne že bych si pár knížek nemohl koupit, ale už to doma prostě není kam dávat) a na Apollinaira čirou náhodou narazil. Tato verze je doplněna pěknými linoryty Josefa Čapka, překlad pochází od Karla Čapka (nikdy jsem nenarazil na překlad od někoho jiného), jde ale o nejstarší verzi, která se od té nejznámější z třicátých let v detailech liší.
Velké trápení
Helena Šmahelová
(SPOILER) Young Adult literatura padesátých let. A věřím tomu, že kdo si knížku v mládí přečte, sotva na ni někdy zapomene. Je výborná.
Po letech mám snad jen trochu víc pochopení pro otce, protože život s úzkostlivými a věčně nervózními partnery vážně není žádná legrace a lidé od nich utíkají a utíkat budou. Způsob řešení následné situace byl ale dost nešťastný, takhle by se třeba v naší rodině nezacházelo ani se zlou kousavou kočkou, natož s chytrou a citlivou dívkou, jejímž největšími zájmy byly opera a hraní na klavír.
Hlavně otec byl ukázkový vometák, který své pseudoproblémy řešil na cizí úkor, matka to ale taky dvakrát nevytrhla.
Zoo na zámku
Gerald Durrell
Je to vlastně retro, pohled na práci pokrokové ZOO na počátku šedesátých let. Maxvell v Jasné vodě vůkol popisuje mimoděk tehdejší britské ZOO (kniha vyšla poprvé roku 1959, což je i letopočet vzniku ZOO v Jersey) asi jako koncentráky pro zvířata. Durrell se svým týmem posunul vnímání a funkci ZOO obecně, z lepších zvěřinců se z nich postupem času stala ochranářská zařízení. Durrelllova činnost byla samozřejmě limitována tehdejší úrovní znalostí, z knihy se člověk o zvířatech dozví mnoho pravdivých informací, ale i věci pochybné či přímo zavádějící. Například "redleg" (těžko říct, proč překladatel nepoužil pěkný český termín chytridiomykóza) likvidující Durrelllovy pipy americké nemá nic společného s tvrdostí vody, ale jeho původcem je plíseň. To tehdy nemohl ale nikdo vědět, choroba ovšem dodnes likviduje obojživelníky po milionech a léčba je velmi obtížná.
Americká idyla
Philip Roth
Autor si dal velkou práci s rešeršemi, informace o výrobě rukavic nebo o průběhu soutěží Miss America odpovídají přesně skutečnosti. Vznik hnutí weathermenů ale posunul o rok, v roce 1968, kdy se zapojila Švédova dcera, hnutí ještě neexistovalo. Stejně tak mně osobně přišla trochu přestřelená jeho údernost a nebezpečnost, Roth o nich píše stylem, jako kdyby šlo o další generaci Frakce Rudé armády.
Z knihy je ale hezky vidět, k čemu vede další vlna nihilismu. Rodiče mají zničené životy, dětem zbyde na útěku promáčená matrace a jediný, kdo si z toho odnese ten svůj pocit moci, jsou různé zvrhlé Rity Cohenové. I když samozřejmě ani starší generace není bez viny, vždy mě fascinovala její naivita, s jakou vysedává u televizních zpráv a čeká, jaké skvělé zprávy se od politiků dozví. To je asi všude stejné, dnes v ČR jako tehdy v Nixonově Americe.
Psí srdce
Michail Bulgakov
"To dá rozoumek, že nejsem žádnej nepman!" Skvělá knížka, překvapilo mě, kolik má stran, přečetl jsem ji v jednom zátahu. Vždycky mě zajímalo, jaký byl v jednotlivých fázích života Bulgakovův vztah k režimu. Filipp Filippovič mluví o nastupujících bolševicích velmi trefně v pasážích o ukradených galoších nebo výpadcích proudu, nemyslím si ale, že by v půlce dvacátých let šlo o skutečné myšlenky autora. Ten stále doufal, že se nový režim postupně drobnými krůčky zcivilizuje, což byl samozřejmě omyl. I tak to stačilo knize k dlouholetému pobytu v šuplíku.
Ohně v oblacích
Pierre Henri Clostermann
Soubor příhod válečných pilotů z druhé světové války. Autor vždy načrtne situaci na bojišti, popíše konkrétní operaci a kapitolu uzavře popisem použitých letadel. Většina příhod se týká spojeneckých pilotů, dojde ale i na Japonce a Němce, u nichž je znát autorova fascinace proudovými stíhačkami. Tak tomu ostatně bylo i ve Velkém cirkuse.
Kniha má dvě slabiny. Jednak je velice stará, napsaná na počátku padesátých let, takže některé operace jsou od te doby už notoricky známé. Horší je to s otřesným překladem, skutečným dítětem devadesátých let, kdy nakladatelé chrlili kvanta válečné literatury a o víc se nestarali. V knize zůstala jména japonských lodí a zeměpisných míst v anglické transkripci (Tsushima), německé tanky jsou označovány anglicky (Mark IV), když překladatel nezná odborný termín, nechá ho v knize v angličtině (destroyer) a nejvíc ze všeho mě pobavil homologovaný (uznaný) sestřel. Hvězda dolů jen a pouze za překlad.
Bláznova smrt
Václav Erben
(SPOILER) Staré exnerovky řadím mezi nejlepší české dektivky (spolu s Velinským a Proškovou) a tahle není výjimkou. Líbí se mi to klasické bezčasí, v němž se děj odehrává (i když datace se dá tentokrát určit z nalezených deniků), pěkně je vykresleno i klaustrofobické prostředí vily, obývané lidmi semletými režimem. Nejsou tu vlastně žádné kladné postavy a ten konec, poslední jedna dvě stránky, ten je tedy hodně hořký. A na závěr kvituji e-knihu zdarma.
