Forestwalker komentáře u knih
Cítím potřebu obhájit si, proč jsem knihu zařadil do knižní výzvy s tématem alkoholismu hlavního hrdiny.
Ta náboženská asociace těžce nemocného kněze, který dokáže jíst jen chleba a pít víno, je samozřejmě jasná. Pochopitelně okolní postavy, ať už hrdinovi přátelé či prostí farníci, to vnímají úplně jinak a venkovského faráře prostě považují za alkoholika. Je příznačné, že hlavní hrdina nedokáže bez vína existovat do té míry, že v průběhu knihy pije čím dál horší a zřejmě hlavně i levnější patoky. Jen čtenář a venkovský farář ovšem mohou pochopit, že to jinak nejde.
Kniha je velice silná, klíčový je samozřejmě moment dlouhé rozmluvy s hraběnkou, ale je tam i spousta skrytějších, ovšem drtivých detailů - např. když si hlavní hrdina pere sutanu a přitom zjistí, že není špinavá ani tak od bláta, ale od vlastní krve, kterou zřejmě v bezvědomí chrlil, aniž by o tom vůbec věděl.
Ke knize jsem se dostal díky tomu, že jsem nedávno viděl operu Dialogy karmelitek, ke které Bernanos napsal libreto a která byla provedena tak působivě, že se rovnou v divadle několik lidí psychicky složilo (a to si myslím, že operní publikum zvyklé na Verdiho házení dětí do ohně musí být docela otrlé). Řekl jsem si tedy, že se v antikvariátu poohlédnu i po dalších knihách autora.
Opravdu velmi zajímavá knížka, napsaná navíc čtivě a srozumitelně, která shrnuje a vysvětluje složitou problematiku křížových výprav od jejich počátků na sklonku 11. soletí po hořký konec křižáckých států o 200 let později. Oceňuji především podrobnější vhled do politických poměrů Blízkého Východu, kde je zvykem brát všechny tehdejší místňáky prostě jako muslimy, ačkoli realita, se kterou se západní křesťané setkali, byla mnohem, mnohem složitější. Nemluvě o tom, že i muslimové měli své vlastní říše s vlastními zájmy.
S Austenovou je ten problém, že se v různých variacích opakuje stejný syžet: skoro dokonalá hrdinka (tak na 95 %) uloví stoprocentně dokonalého chlapa. V celém příběhu jsou rozeseti různí lidé, ale obyčejně nechybí někdo úzkoprsý, komu se můžeme všichni zasmát. A nakonec všechno dobře dopadne.
Já si autorčinu popularitu moc vysvětlit nedokážu. Snad že je žena, snad že píše vlastně čistokrevnou červenou knihovnu? Přitom její (mladší) současníci jako Thackeray nebo Dickens jsou podle mě o třídu zajímavější autoři.
Knižní podoba jednoho z mých oblíbených podcastů. Určitě doporučuji, i když za jednu z velkých předností rozhlasového zpracování považuji autentický zvuk z výslechů a rekonstrukcí, které kniha samozřejmě nenabídne.
Ale jinak je autorův přístup v každém z médií stejný: téma bere vážně, citlivě k obětem a nedělá z ničeho zbytečnou senzaci.
Přiznávám, že knihu jsem přečetl hlavně kvůli knižní výzvě. Není ale vůbec špatná a je o to zajímavější tím, že se odehrává na pozadí velice zajímavých a u nás méně známých událostí, jako bylo bulharské Dubnové povstání v roce 1876 a následná rusko - turecká válka. Jako obyčejně stojí Verne na straně malých utlačovaných národů.
Rád jsem si ovšem i tady početl o pozadí vzniku samotné knihy, upravené autorovým synem Michelem, který přitom svého otce od mládí upřímně nenáviděl. Michel ovšem zjevně psát uměl a dopsáním celé řady rukopisů po svém otci to dokázal.
Tak tohle je moje první a nadlouho asi i poslední queer literatura, kterou jsem četl. V jiných, dnes tak populárních knihách je to snad pojato víc romanticky, ale tady jsou homosexuální vztahy (či spíše orgie se zneužíváním mladistvých) popsány suchým policejním jazykem ze spisů a nutno říct, že to působí mimořádně odpudivě.
Kniha je to ale hodně zajímavá, poodkrývá pozadí různých hnutí sudetských Němců a dokumentuje jejich vývoj, na kterém se Rutha po několik desetiletí velmi aktivně podílel (Wandervogel, turneři, SdP). Nebyl to žádný nacista, paradoxně ovšem jeho provalený skandál byl posledním hřebíčkem do rakve snahám o nezávislost sudeťáků na německém nacistickém režimu a strhl vedení strany v čele s oportunistickým a opatrným Henleinem do Hitlerovy náruče definitivně.
Znám velmi dobře oblast, kde se většina děje odehrává, z hmotných památek tu zůstalo všechno, Čertova zeď i Ruthův mlýn s pilou (který si dnes může zájemce prohlédnout přes plot), ale lidé se vyměnili kompletně. A nebudu soudit, zda je to dobře, spíš mám stále silnější dojem, že to prostě bylo nevyhnutelné.
Opravdu zajímavá kniha, řadu informací zjistil a publikoval teprve autor a pro čtenáře je zase skrz osud zapomenutého (ve své době ovšem velmi známého) člověka poodkryt další kus historie této země.
Moc se mi líbil minulý díl, který se věnoval slavným událostem z dějin fotbalu, takže když se naskytla příležitost pořídit si Síň slávy v obří slevě (doslova za pár kaček), neváhal jsem.
Ovšem minulý díl se mi líbil víc, v tomhle působí poněkud rušivě úvodní slovo k jednotlivým komiksům, které zabírá asi polovinu knihy. Jejich smysl plně nechápu; člověk bez hlubšího zájmu o fotbal nemá šanci komiksy pochopit a začátečníkovi tyhle úvody s rozkódováním jednotlivých vtipů nijak nepomohou. Dám příklad: v komiksu o Stanley Matthewsovi je políčko, v němž se říká, že ubožákům by se mělo pomáhat a pod tímto textem stojí sir Stanley s šálou klubu Port Vale. Je to jasná narážka na nešťastné trenérské angažmá, kdy se slavný fotbalista s chudým klubem domluvil, že pro něj bude trénovat a skautovat hráče zdarma, jen za úhradu výdajů. I když je ale doložil, Port Vale mu je odmítl proplatit a sir Stanley nakonec po nechutných tahanicích vymohl jen asi třetinu peněz. To ho znechutilo tak, že na trénování rezignoval a věnoval se mu jen nárazově u mládeže v rámci charity. Tohle ale musí čtenář vědět, v tom mu kniha nijak nepomůže. Ovšem zase předpokládám, že to bude součást britského folkloru a kolektivního fotbalového vědomí.
Rušilo mě také opakované zařazování vtipů s Donaldem Trumpem, ale je možná fakt, že jinak by to autorovi v Guardianu ani neotiskli.
Suma sumárum, knihu doporučím, ale jen čtenářům, kteří mají o historii fotbalu hlubší informace a zájem.
bejt na tom tak
že nechtít umřít
ale rovnou chcípnout:
kocovina po psaní
milostný poesie
Líbilo se mi to. A závěr anotace odpovídá obsahu sbírky. Připadá mi hořká, odtažitá, chladná, ale chytrá a nutící k zamyšlení nad pointami jednotlivých básní.
Odjakživa jsem měl květnové povstání spojené s barvotiskovým krásným počasím a rozkvetlými šeříky. A ejhle, půlka ho propršela a byla hnusná zima.
Zbabělci se očima hlavního hrdiny dívají na konec války realisticky a ukazují ho takový, jaký byl. Danny je ovšem velmi rozporuplná figura, někdy hrdina, někdy zbabělec, někdy fatalista, jednou je to slavoman a podruhé zase člověk, kterému je nepřijemná vidina, jak ho tahají po slavnostech a plácají po ramenou.
Umělecky je to ale velký román, jeden z největších, jaké u nás v druhé polovině 20. století vyšly. A v roce vydání to musela být tedy absolutní bomba, protože doba si tehdy žádala spíš ten barvotisk než realismus a Zbabělci museli tehdejší oficiální úzus dost narušit.
Pobavilo mě, jak některé dnešní čtenáře a čtenářky deptá Dannyho zájem o ženy; to bude mít asi něco společného s biologií, protože zájmy mladých mužů byly, jsou a budou pořád stejné. Leda by se někdo poučil od ochránců koček a zavedl velkorysé kastrační programy. A že jsou dívky ve Zbabělcích Dannyho slovy pitomé? No to jsou, ale Danny je autorovo alter ego (až natolik, že u odvodu udává autorovo datum narození) a Škvorecký opravdu ženy za hloupé považoval. Píše to třeba v Samožerbuchu (který se tu dá taky stáhnout zdarma) právě v kapitole o vzniku Zbabělců.
Opravdu parádní knížka, chytrá, vtipná, a když si na navíc člověk uvědomí, že všechno musel Poláček okamžitě zpracovat a poslat do tisku tak, aby každá soudnička mohla včas vyjít... Co mě ale asi nepřestane fascinovat nikdy, to je úžasná práce s češtinou:
Paní Šimandlová: Všecko se ví. Ví se, kdo se to válel v trávě
u panskej obory. Ví se, komu lezli vojáci voknem do sednice, když
tu byly manébry. Teď říká, že pude do kláštera se modlit. Že tě
huba nemrzí! Já jsem ji eště neviděla jít do kostela. A tady se bude
vytahovat!
Paní Vidrholcová: Ta maškara! Pozdravem dát neumí, když jde
jeden kolem, a tady to dělá, jako by to neumělo pět počítat. Tebe
bude muset Pámbu trestat, ty šancajchu!
Paní Šimandlová: A ten Kropáček dělá ze sebe fijóna a ňákýho
markýze. Že prej je potomek nejvzácnějšího rodu této země. Haha!
Jeho táta byl šlejfíř a nunvář a jeho vyhnali z fabriky pro šmejdy.
To se sluší, objímat se s holkou, když je ženatej a dětnej? Řeknou
mi, paní, esli to za našich časů bejvalo?
Dokonalý příklad toho, že mladí lidé jsou pořád stejní, i když žijí v dobách, kdy musí pít řídké pivo a žaludovou kávu, případně bojovat s německou cenzurou a zákazy tance. Představa, že nadšeně poslouchají cizí rozhlas a pak si zapichují do mapy vlaječky, příliš neobstojí.
Vždycky jsem měl pocit, že se na střední škole můj život nějak zpomalil a zintenzivněl. A připadá mi, jako kdyby Škvorecký měl stejný pocit, každopádně době svého dospívání věnuje ve svém díle nemalý prostor. Při čtení jsem si říkal, které ze slečen bych asi dal přednost já; Ireny bych si dneska asi ani nevšiml, ale v sedmnácti bych po ní nejspíš taky šílel.
Kniha se mi líbí víc než stejnojmenný seriál, i když Kachyňa knihu převedl velmi věrně. Ale knížka má lepší feeling a představitel hlavní role je sice výborný muzikant, ale není zkrátka herec, takže Danny v seriálu vypadá spíš jako zoufalec a loudil.
Příjemný dívčí román, jehož filmová podoba až na malé rozdíly věrně kopíruje předlohu. Film má silnou stránku v osobě představitelky hlavní postavy (Sylva Julinová), která ovšem později dala před herectvím přednost zubařině, na straně druhé zase kniha o dost podrobněji dokáže vykreslit charaktery jednotlivých postav a také jejich historii (např. dost ošklivé vztahy v rodině správce Gusty).
Horova předmluva mi připadá poněkud paradoxní, když si uvědomím, že ještě 10 let před vydáním téhle knihy psal Hora oslavné ódy na Lenina (Struny ve větru).
Podstatnější je samozřejmě Čapkův podíl na téhle knize, a i když samozřejmě nemusím souhlasit s některými tezemi, jako že fašismus lze porazit vzděláním na úrovni 1. stupně ZŠ, po výtvarné stránce je kniha pěkná a případným zájemcům dokáže zprostředkovat názorové prostředí jisté části předválečné české společnosti.
(SPOILER) Ano, to je velmi zajímavý pohled na občanskou válku ve Španělsku prostřednictvím osudu jedné konkrétní historické postavy. Je ale důležité dodat, že je to opravdu román, nikoli literatura faktu. Onen komunistický voják z poslední části knihy opravdu existoval, ale autorovi se ho v dijonských starobincích už nepovedlo dohledat.
Dost mě ale iritovalo opakované tvrzení o zbabělosti Sáncheze Mazase, aniž by to autor (s jasnými levicovými tendencemi) jakkoli doložil. Je pravda, že Mazas nebojoval na frontě, protože se místo toho poflakoval v cele smrti. Na druhou stranu asi sotva lze označit jako zbabělce někoho, kdo se takhle veřejně exponoval v době, kdy ho za to mohl kdokoli přímo na ulici umlátit.
Ještě se zastavím u mého konkrétního druhého vydání knihy. Uznávám, že jsem knížku dostal zadarmo k týdeníku Mladé fronty a je mi celkem jedno, že je na laciném recyklovaném papíru. Ale redakce si mohla dát víc práce s místními španělskými a francouzskými místopisnými názvy, plnými zparchantělé diakritiky.
Nešťastná země a nešťastní lidé. Celou dobu jsem si při čtení knihy říkal, jak se asi k autorovi stavějí dnešní Ukrajinci, až se celá otázka rozsekla tím, že jeden dobrák za Bílou gardu poničil v Kyjevě autorovo muzeum (mimochodem jde o dům, ve kterém se Bílá garda odehrává) a hejno přizvukovačů tomu tleskalo s voláním, že se má muzeum z Ukrajiny odstěhovat úplně. Beztak má Bulgakov v Moskvě ještě jedno.
Ukrajina je v knize opravdu vylíčena jako země, jejíž občané si sami vládnout neumějí a která může fungovat jen pod cizím protektorátem (na konci 1. světové války německým). Jakákoli jiná snaha vede jen k rozkladu, banditismu a bezpráví, což na vlastní kůži zažívají fiktivní hlavní hrdinové, příznivci "starého" režimu. S ohledem na to, že kniha byla napsána krátce po popisovaných rámcových událostech, se autor neobtěžoval s nějakými historickými exkurzy, a tak je vhodné, aby se čtenář ještě předem raději seznámil s historií Ukrajiny v dané době, jinak může v popisovaných událostech snadno tápat.
Je to samozřejmě agitka, ale výtvarná stránka je pěkná a čtenář se dozví něco i o vývojovém cyklu mandelinkovitých. Alespoň v první půlce, než děti vyrazí na sběr brouků.
Čapkova reakce na události třicátých let, především na občanskou válku ve Španělsku.
Ano, Majakovskij byl velký básník. Uznávám taky, že kdyby čtenář ze své četby velkých moderních autorů vyloučil ty politicky zprofanované, moc by si toho nepřečetl. Ale tahle sbírka je opravdu extrémní. Do roku 1917 (básně jsou řazené chronologicky) je to bez problémů, ale pak už se autor plně vrhá do náručí agitek, za což se mu sice dostalo auta, bytu a cest do zahraničí, opravdu to ale nezestárlo dobře a dneska se to moc číst nedá. Paradoxní je také báseň věnovaná Jeseninovi, kde mu Majakovskij vyčítá sebevraždu, aby krátce nato svoje problémy se ztrátou Stalinovy přízně vyřešil naprosto stejným způsobem.
Překlad ani chválit nebudu, začínám mít pocit, že u Světové četby je jeho vysoká kvalita vlastně standard.
Přečtení knihy jsem velice dlouho odkládal a dostal jsem se k ní teprve teď, kdy ji v rámci rodiny musíme posunout zase o dům dál. V době mého dětství to byla kultovka, kterou kromě mne četl každý a o které se neustále mluvilo ve škole. A musím uznat, že ta knížka je výborná, příjemná a že chápu, proč se dětem líbí. Ohlédnu-li se zpátky, vlastně jsme v té době měli hodně podobné dětství jako hrdinové knížky, snad byla trochu jiná forma, ale obsah ne. A tak chápu, že se v ní tehdy leckdo dokázal najít.
Pěkná knížka pro děti, v níž jsou popsány činnosti hráčů na jednotlivých postech (Co je to za divný křik? To volá střední záložník: Tohle já všecko dovedu! A tlačí útok dopředu.) , ovšem ještě ve starém rozestavění 2-3-5. Jestli to nebude moc velký spoiler, zápas skončí 1:1 ke spokojenosti všech přítomných.
Hezké a vtipné jsou samozřejmě i Lhotákovy ilustrace.