Soudničky
Karel Poláček
Povolání žurnalisty přivedlo Karla Poláčka k pravidelné práci na referátech ze soudní síně, a tak se soudničky staly nejfrekventovanějším žánrem Poláčkovy publicistiky. Tento výbor, vydaný v rámci edice Spisy Karla Poláčka, je chronologicky uspořádaným výběrem prací, které ve 20. a 30. letech otiskoval v Lidových novinách, Tribuně, Českém slově, Telegrafu, Literárních novinách a Světozoru. K vydání připravila a ediční poznámku napsala Zina Trochová.... celý text
Přidat komentář
Opravdu parádní knížka, chytrá, vtipná, a když si na navíc člověk uvědomí, že všechno musel Poláček okamžitě zpracovat a poslat do tisku tak, aby každá soudnička mohla včas vyjít... Co mě ale asi nepřestane fascinovat nikdy, to je úžasná práce s češtinou:
Paní Šimandlová: Všecko se ví. Ví se, kdo se to válel v trávě
u panskej obory. Ví se, komu lezli vojáci voknem do sednice, když
tu byly manébry. Teď říká, že pude do kláštera se modlit. Že tě
huba nemrzí! Já jsem ji eště neviděla jít do kostela. A tady se bude
vytahovat!
Paní Vidrholcová: Ta maškara! Pozdravem dát neumí, když jde
jeden kolem, a tady to dělá, jako by to neumělo pět počítat. Tebe
bude muset Pámbu trestat, ty šancajchu!
Paní Šimandlová: A ten Kropáček dělá ze sebe fijóna a ňákýho
markýze. Že prej je potomek nejvzácnějšího rodu této země. Haha!
Jeho táta byl šlejfíř a nunvář a jeho vyhnali z fabriky pro šmejdy.
To se sluší, objímat se s holkou, když je ženatej a dětnej? Řeknou
mi, paní, esli to za našich časů bejvalo?
Poláček se soudničkám věnoval pravidelně. Jeho postřehy jsou tak trefné, že pobaví i po těch letech.
Moc pěkné, legrační, čtivé, poučné, vypovídající o době vzniku. Možná trochu pro fajnšmekry.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
Knihu (e-knihu) jsem četl dlouho. Ne, že by mě to nebavilo, právě naopak, ale četl jsem to jen v čekárnách, v autobusech a pod. Byl na mě asi pohled, když jsem najednou vyprskl smíchy nebo se potutelně usmíval... Skvělá kniha. Zarazilo mě, že se u soudu řešily a hned vyřešily takové někdy i malicherné spory. Oproti dnešku, kdy mají spisy několik tisíc stran a trvá to několik let (ještě že ne tisíc - i když).
Také jsem si vzpomněl na oblíbenou černou kroniku, která byla součásti dřívějších novin.