Nové komentáře u knih Hermann Poppelbaum
Člověk a zvíře
„Toto je jedna z najodpornejších, najzavrhnutiahodnejších kníh, aké vôbec existujú.
Mimoriadne ohavné ezotericko-kreacionistické mystické vysvetlenie antropozofie, strašne zvrátený pohľad na svet. Vychádza z neho, že celý svet a vesmír sa točí okolo človeka, človek vraj nie je živočíšny druh, ale je majorátnym pánom stvorenia, stvorený k obrazu Božiemu. Táto bigotná teória o človeku vznikla niekedy v polovici 19. storočia a ešte stále má zástancov. Autor popisuje ľútosť voči údajnej nedokonalosti a odpudivosti mimoľudských zvierat. Už pri popise rysov opičej hlavy sa ťažko bráni zvracaniu: „Je ohromující a takřka otřesné pozorovat, jak se oblast od týlu až po čelo a jemné utváření nosu a úst, jak je to naznačeno u mladého šimpanze, mění v odpudivě ohyzdný, téměř psovitý profil dospělého šimpanze (...) Obličej opice ztrácí všechny lidské rysy, což může pozorovatele naladit téměř k soucitu.“ a dochádza k záveru, že „u zvířete vlastně nelze mluvit o obličeji“ a že „zvířecí hlava se ukazuje být znetvořením lidského praobrazu.“
„Kolem zvířecí hlavy se vznáší hrůznost masky. Dokonce tvorové nám nejbližší, naše domácí zvířata, na nás pohlížejí s výrazem, který vyvolává v divákovi cosi mezi dojetím, úzkostí a děsem. Kdo nepohlížel již někdy na koně a nehledal s rostoucím pocitem odpuzujícího odcizení za oním nevýslovným výrazem tváře bytost, která by chtěla z této tváře mluvit, ale nemůže? Hlava vyššího zvířete je jako maska, z níž nemůže pohlížet pravý obličej. A tento dojem se stupňuje a stává se až nesnesitelný, když nějaké zvíře, např. pes, změní rysy v tom smyslu, jak to je u člověka výrazem jeho bytosti: Když, místo aby se zasmál jako člověk, obnaží zuby a šklebí se. Jen slepá pošetilost může říkat, že pes se směje. Nepředpojatý a nesentimentální člověk má co dělat, aby snesl tento pohled.“ -Pri predstave, že by som mal na svet pozerať takto, ma premáha zdesenie. Neviem, ako môžu títo ľudia žiť v takomto extrémne antropocentrickom svete, v ktorom pohľad na zviera vyvoláva pocit opovrhnutia, povýšenectva, alebo dokonca averzie. Musia mať otrasne prázdny a primitívny život.
Z ďalších riadkov sa dočítame, napríklad, že vtáky nevedia ani len spísať embryológiu cicavcov (!) a že dobytok nevie ani rozprávať, a že jasnú vinu na tom majú „anomálie a retardácia vo vývoji“. S rovnakými výsledkami prichádza aj z popisov zloženia tela: „Je zřejmé, že byl promeškán okamžik polidštění. Ale teprve obraz dospělého zvířete ukazuje, jak hluboký byl pád: místo téměř lidského profilu vysloveně zvířecí hlava, klenba hlavy a čela, držení hlavy i trupu – vše je zmařeno.“ a z pozorovaní správania sa: „I tyto bytosti si hrají jako děti, pokud jsou mladé, pak ale klesnou do zvířeckosti a poslední záblesk možného zlidštění z nich zmizí jako ze zmíněného šimpanze, který se musí proměnit v bestii.“ Sú to zastarané, nebezpečné myšlienky (autor to písal niekedy okolo roku 1925). Konanie zvierat, sťa bohom naprogramovaných bytostí, je teória už celkom vyvrátená rýchlym pokrokom rôznych vedných odborov biológie, zoológie, antropológie a pod.
(Ako každý správny smer kreacionizmu, aj antropozofia má svoju vlastnú teóriu o zrode človeka: Človek tu bol už v období prahôr, ale ešte nie v hmotnej podobe, ale iba ako duchovná bytosť zložená z kvapalných substancií a jeho telo bolo postupne formované akýmisi žijúcimi silami. Niekedy v druhohorách duchovné bytosti oddelili od Zeme Mesiac, ktorý je teraz našou družicou, a umožnili zhmotnenie tela. Däniken, ani Vesmírni ľudia sa nechytajú.)“... celý text
— whack
