• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Indro Montanelli

Garibaldi

„Pánové Nozza a Montanelli ukazují Garibaldiho jako člověka a ne jako sochu nebo zaprášený historický artefakt. S velkou mírou sympatií, ale bez otravného oslavování za každou cenu a se zdravou dávkou skepse. A během celého jeho života. Takže se dozvíme na začátku, že Guiseppe musel utéct do jižní Ameriky, kde se zúčastnil národně osvobozeneckých válek a na konci dokonce zkoušel zasáhnout do války prusko - francouzské. Bohužel, Garibaldi vychází z jejich popisu trochu jako naiva, částečně i jako loutka (snad nejvíce tomu odpovídá citát s Procacciho Dějin Itálie, kde je napsáno, že nejhorší je, když vaše záměry uskuteční váš politický protivník), která nevědomky plní úlohu pěšáka na šachovnici, kde figurkami tahají jiní (v tomto případě hrabě Cavour, ale i zahraniční mocnosti). Snad nejdojemnější a nesmutnější je jedna ze závěrečných pasáží, kdy Garibaldi vyrazil na pomoc Francii v jednasedmdesátém roce XIX. století, aby jí pomohl bránit proti Prušákům. Že to byla především tato Francie Napoleona III., kdo tu válku rozpoutal a republikáni, kteří vytvořili mýtus o německé agresi a válku zbytečně protahovali další rok za cenu obrovských obětí na obou stranách mu nevadilo. Ale asi byl překvapen, když po zvolení do jednoho z těch Národních shromáždění chtěl promluvit a nedostal se ke slovu díky šovinistickému povyku jeho francouzských kolegů. No a na závěr musím připomenout jednu anekdotu z italských dějin, která celkově nějak tak ke Garibaldimu patří. Po bitvě u Solferina, kde vojska Napoleona III. společně s armádou sardinského krále Viktora Emanuela II. porazila rakouská vojska, uzavřel Napoleon za zády svého sardinského spojence s Rakušany mír ve Villfrance. Nevadilo mu, že za tohle spojenectví mu musel Viktor Emanuel "zaplatit" tím, že mu z vlastního království přenechal Savojsko a Nizzu (mimochodem - Garibaldiho rodiště, dnes ono Nice). Teprve potom informoval krále a Benátsko zůstalo (přes původní dohodu) ještě na pár let Rakušanům. Když se o tom dozvěděl Cavour, navštívil krále Viktora a konverzaci zahájil tím, že na něj zařval: " Jste docela obyčejné hovno!" A nebohý Viktor Emanuel II si později postěžoval Garibaldimu slovy: "Cavour na mě byl hrubý a málem mě urazil." Co dodat, takhle ty "velké" dějiny vypadají a asi spíš než ony mramorovo pomníkové bláboly, které tvoří zruční publicisté a učí se podle nich dějepis.“... celý text
— jadran